Č. 976.

Obchod s valutami: I. Trestnímu předpisu čl. 6 vl. nař. ze dne 6. března 1919 č. 113 sb. z. a n. jsou podrobeni i cizozemci. — II. Přečinu dle čl. 6 vl. nař. ze dne 6. března 1919 č. 113 sb. z. a n. dopustí se ten, kdo učiní vhodná opatření, aby byl vývoz valut dokonán, nenastoupí-li mimořádná neočekávaná překážka. Vyvážející páše přečin po celou dobu, po kterou věc, která nesmí býti vyvezena, u sebe chová, aby ji vyvezl.
(Nález ze dne 15. října 1921 č. 12509.)
Věc: Samuel H. ve Vídni (adv. Dr. Jan Žáček z Prahy) proti zemskému finančnímu ředitelství v Praze o pokutu pro zakázaný vývoz cizích valut.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Trestním nálezem berní správy II. v Praze ze 4. listopadu 1920 uznán byl stěžovatel vinným přestupkem dle čl. 2 resp. 5 a 6 nař. vlády rep. čsl. ze dne 6. března 1919 č. 113 sb. z. a n., jehož se dopustil 19. května 1919 zamýšleným vývozem valuty 5600 dolarů beze svolení ministerstva financí na cestě z Prahy do Vídně, a odsouzen k pokutě 10000 K. pro případ nedobytnosti k vězení na dva měsíce. Zabavená valuta 5600 dol. prohlášena za propadlou ve prospěch státu. Tento trestní nález byl k odvolání potvrzen, což stížnost naříká jako nezákonné.
Nejvyšší správní soud neshledal stížnost tu důvodnou. Stížnost tvrdí, že stěžovatel, jsa cizincem, nemohl býti odsouzen pro přečin shora uvedený, poněvadž nařízení z 6. března 1919 vydáno bylo pouze za účelem okolkování bankovek a soupisu jmění pro uložení dávky z majetku, trestný čin mohl prý tedy býti spáchán pouze osobou k soupisu povinnou a stran valut soupisu podrobených.
Názor ten nemá opory v zákoně, neboť zákon z 25. února 1919 č. 84 sb. z. a n. a nařízení na jeho základě vydaná, zejm. též nařízení z 6. března 1919 č. 113 sb. z. a n. sledují vedle účelu uložení dávky majetkové též účely valutami, zejména odloučení měny československé od dosavadní měny rakousko-uherské, osamostatnění její a získání prostředků k její nápravě a to i zadržením cizích valut za účelem umožnění nákupu v dotyčné cizině bez nebezpečí podceňování vlastní měny. Nelze proto dovoditi ze zákona a nařízení na jeho základě vydaných ani, že pouze tuzemci podrobeni jsou zákazu a tím trestnímu předpisu v těchto právních pramenech stanovenému, ani že skončením soupisové akce zákaz vývozu pozbyl významu.
Pokud stížnost ukazuje k tomu, že zakázáno jest pouze vyvážení a ne také provážení valut a že stěžovatel peníze zadržené několik dnů před zadržením z Vídně přivezl a s nimi opět do Vídně se vracel, nelze námitku tu shledati podstatnou již z toho důvodu, že stěžovatel sám doznal, že peníze přivezl za účelem nákupu filmů, nešlo mu tudíž o pouhé provežení.
Okolnost, že stěžovatel peníze zadržené přivezl z Vídně, nemohla ho zbaviti povinnosti, aby si vyžádal povolení k jejich vývozu, pročež se jeví okolnost ta pro trestnost činu bezvýznamnou.
Stížnost uplatňuje též, že skutková podstata přestupku by tu byla jen tenkráte, kdyby pachatel byl přistižen při vyvážení valut na hranici československé republiky a že čin stěžovatele, jak byl zjištěn, nestačí ani k založení skutkové podstaty pokusu trestního činu.
Též tuto námitku neshledal nejvyšší správní soud odůvodněnou. Přečinu dle čl. 6 nař. vlády z 6. března 1919 č. 113 sb. z. a n. dopustí se, kdo překročí ustanovení čl. 2, kdo totiž valuty z území Československé republiky bez svolení ministerstva financí vyváží, kdo tedy učiní vhodná opatření, aby, nenastoupí-li mimořádná neočekávaná překážka, vývoz byl dokonán. K podstatě přečinu dle čl. 6 není třeba, aby vývoz skutečně se provedl — totiž, aby valuta z území Československé republiky byla vyvezena; neboť kdyby jen dokonaný vývoz byl trestným, nemohlo by ve většině případů nastoupiti potrestání vinníka a zadržení peněz. Vyvážející páše přečin po celou dobu, co věc, která nesmí býti vyvezena, za účelem vývozu u sebe chová. Okolnost, že má možnost až do skutečného vývozu od jednání svého ustoupiti a tím po případě se státi beztrestným, nemá významu dotud, dokud pachatel tuto možnost neuvedl ve skutek.
Okolnost, že stěžovatel jako státní příslušník rumunský bydlící ve Vídni nemohl znáti obsah a dosah nařízení, v republice československé nedlouho před tím prohlášeného, rovněž neomlouvá jednání stěžovatelovo, neboť nařízení ze 6. března 1919 č. 113 sb. z. a n. dle svého všeobecného znění nerozeznává a platí jak pro státní příslušníky Československé, tak pro cizince, kterým náleží, aby se o právním stavu zde platícím dali poučiti.
Též není odůvodněn návrh, při veřejném ústním líčení učiněný, aby si soud opatřil vyjádření finančního ministerstva, zdali by valutu shora uvedenou bylo propustilo. Neboť nejvyšší správní soud, třeba dle § 26 zák. o správ. s. může z moci úřední — uzná-li toho potřebu — naříditi výslech úřadu, není při zkoumání zákonnosti trestního nálezu povolán, aby opatřil straně dodatečně povolení, které si sama byla povinna opatřiti dříve, aby se neprovinila proti zákazu vývozu.
Stížnost jeví se tedy ve všech směrech neodůvodněnou, pročež byla zamítnuta.

Citace:

č. 976. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 833-835.