NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 14012.

Zaměstnanci veřejní: I. * Jde-li o určení platových a služebních práv a nároků, se kterými zaměstnanci zemí podle § 10 odst. 1 věty 2 org. zákona č. 125/1927 Sb. přecházejí do státní služby, posuzuje úřad tuto otázku s hlediska § 212 odst. 1—3 plat. zákona č. 103/1926 Sb. samostatně, nejsa vázán předchozími rozhodnutími vlády, učiněnými podle § 212 odst. 4 neb 6 plat. zákona. — II. * Bylo-li zaměstnancům bývalých zemí, jmenovaným do určité hodnostní třídy, přiznáno služební pořadí od některého dřívějšího termínu, než od kterého byli jmenováni do této hodnostní třídy, přesahuje takové určení služebního pořadí míru práv zaměstnanců státních ve smyslu ustanovení paragrafu 212 odst. 1 plat. zákona.
(Nález z 13. prosince 1937 č. 3128/36-6.) Věc: Antonín J. a spol. v Praze (adv. Dr. Jan Čižinský z Prahy) proti rozh. min. vnitra v Praze z 6. dubna 1936 o služebním pořadí.
Výrok: Stížnosti se zamítají.
Důvody: Oběžníkem z 2. července 1931 rozeslalo presidium zem. úřadu v Praze, hledíc k ustanovení § 39 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., pořadové seznamy účetních úředníků politické správy v Čechách za roky 1928, 1929 a 1930, podle stavu z 31. prosince toho kterého roku, aby byly dodány všem účetním úředníkům v těchto seznamech zapsaným k nahlédnutí a potvrzení data, kdy se tak stalo, vlastnoručním podpisem, při čemž podotčeno, že při sestavování pořadových seznamů bylo přihlíženo k ustanovením vlád. nař. ze 7. listopadu 1930 č. 163 Sb.
Proti zařazení v těchto pořadových seznamech vznesli st-lé stížnosti ve smyslu § 39 posl. odst. služ. pragm. k min. vnitra proto, že jimi byli předřaděni účetní úředníci bývalého zem. správ. výboru, kteří ve schematismu úředníků a zřízenců zem. výboru království Českého z 1. června 1914 byli zařazeni za st-le.
Nař. rozhodnutími zamítl žal. úřad stížnosti st-lů pro bezdůvodnost.
Rozhoduje o stížnostech vznesených do citovaných právě rozhodnutí totožného obsahu, řídil se nss těmito úvahami:
Na sporu je pouze otázka vzájemného pořadí st-lů s oněmi úředníky bývalého zem. správ, výboru, kteří přešli současně se st-li podle ustanovení § 10 odst. 1 věty druhé zákona č. 125/1927 Sb. o organisaci politické správy dnem 1. prosince 1928 (§ 1 zákona č. 92/1928 Sb.) do státní služby, jak toto pořadí došlo výrazu v pořadových seznamech zem. úřadu v Praze za roky 1928 až 1930, sdělaných podle stavu koncem toho kterého roku pro obor státní účetní služby politické správy v Čechách o úřednících 5. platové stupnice.
Zákonem z 14. července 1927 č. 125 Sb. byl totiž zrušen bývalý zem. správ. výbor český a podle ustanovení § 10 cit. zákona přecházejí zaměstnanci zrušených korporací, kterých se netýká první věta odst. 1 tohoto paragrafu, do státní služby se všemi platovými a služebními právy a nároky jen potud, pokud tato práva a nároky nepřesahuji míru stanovenou v § 212 odst. 1 až 3 plat. zákona č. 103/1926 Sb. St-lé, přešedše takto podle cit. § 10 odst. 1 věty druhé zákona č. 125/1927 Sb. do státní služby spolu ještě s jinými účetními úředníky 5. platové stupnice zrušeného zem. správ. výboru, jsou toho názoru, že přešli také s nárokem na to, aby i ve státní službě zůstalo v relaci k ostatním úředníkům ve stížnostech jejich uvedeným, kteří spolu s nimi přešli v téže platové stupnici jako účetní úředníci do státní služby, zachováno totéž služební pořadí, v němž byli navzájem jako úředníci zrušeného zem. správ. výboru. Žal. úřad zamítl tento jejich tvrzený nárok v podstatě proto, že služební pořadí, jaké měli ve službách u zem. výboru, není rozhodné pro určení služebního pořadí ve službě státní, neboť toto jest určití podle předpisů §§ 37 a násl. služ. pragm. pro úředníky státní č. 15/1914 ř. z. se změnou stanovenou v § 20 plat. zákona č. 103/1926 Sb. podle těch momentů, jež v těchto předpisech, jakož i v § 11 vlád. nař. č. 163/1930 Sb. jsou stanoveny pro určení služebního pořadí těchto úředníků. V daném případě je takovým momentem rozhodným podle názoru žal. úřadu doba ztrávená v VII. hodnostní třídě, resp. po převodu na platový systém zákona č. 103/1926 Sb. doba ztrávená v 5. platové stupnicí; služebního postavení v této hodnostní třídě nabyli však st-lé později než úředníci jim ve služebním pořadí předřazení, vykazují tedy v VII. hodnostní třídě, resp. v 5. platové stupnici kratší služební dobu než úředníci zařazení před nimi. Přísluší tedy — podle mínění žal. úřadu — st-lům služební pořadí za těmito úředníky již také proto.
a) že nepříslušel st-lům žádný právní nárok na určité zařazení ani proti bývalému zem. správ, výboru pro nedostatek positivních předpisů upravujících každoroční vydávání pořadových seznamů, a že zem. výbor postupoval při určování pořadí podle volné své úvahy; mimo to
b) že — i kdyby usnesením zem. správ, výboru z 24. září 1924 byl nárok st-lů na pořadí podle schematismu zem. úředníků a zřízenců z 1. června 1914 býval formalisován také pro budoucí dobu — přesahovalo by to míru práv a nároků obdobného zaměstnance státního, stanovenou v § 212 plat. zákona, protože ani státní zaměstnanec nemůže podle platných předpisů z fakta zařazení v pořadovém seznamu za určitý rok odvozovati právo na pořadí pro budoucnost, ježto pořadí v určitém roce stanovné není v kausální spojitosti s pořadím v letech následujících a neprejudikuje pořadí v těchto příštích rocích kalendářních.
Po stránce formální stojí pak žal. úřad na stanovisku, že jest opráv- něn samostatně zkoumati předpoklady § 10 odst. 1 zákona č. 125/1927 Sb., t. j. otázku, s jakými právy přešli zaměstnanci zrušených samosprávných korporací db státní služby a zda tato nepřesahují míry stanovené v § 212 odst. 1 až 3 plat. zákona.
Nss se zabýval nejprve námitkou stížností, namířenou proti tomuto stanovisku úřadu. St-lé totiž sice nepopírají, že žal. úřadu přísluší zjišťovati rozsah práv podle § 10 odst. 1 věty druhé zákona č. 125/1927 Sb., ale namítají, že v daném případě nemůže státní úřad, pokud jde o usnesení bývalého zem. správ, výboru z 24. září 1924, z něhož st-lé svůj nárok na pořadí vyvozují, býti zcela samostatně povolán zkoumati otázku míry práv st-lů, protože zem. výbor nebyl tu orgánem schvalovacím, nýbrž vystupoval jako autonomní orgán země, a bylo-li jeho usnesení schváleno vládou podle § 212 odst. 4 plat. zákona, nepřísluší státnímu úřadu v tomto směru zcela samostatně přezkoumávati stanovisko vlády jemu nadřízené jakožto orgánu schvalovacího ve smyslu § 212 odst. 4 zákona č. 103/1926 Sb. Tato námitka st-lů týká se tedy rozsahu pravomoci žal. úřadu. Leč nss neshledal ji důvodnou.
Zákon ze 14. července 1927 č. 125 Sb. o organisaci politické správy byl vyhlášen 12. srpna 1927, tedy již za účinnosti plat. zákona z 24. června 1926 č. 103 Sb., vyhlášeného 7. července 1926, a byl tedy již vzhledem k tomuto časovému mezidobí zákonodárci při jeho vydání znám právní stav vytvořený plat. zákonem a zejména tedy i jeho ustanovení § 212 odst. 4 o tom, že provedení opatření podle odst. 1 až 3 cit paragrafu vyžaduje, pokud jde o samosprávné korporace tam uvedené, schválení nadřízeného úřadu dohlédacího, speciálně pokud jde o země, schválení vlády. Vždyť se předpis § 10 zákona č. 125/1927 Sb. citovaného § 212 plat. zákona č. 103/1926 Sb. výslovně dovolává. Přesto však normoval v § 10 odst. 1 větě druhé zcela všeobecně, že »zaměstnanci zemí a zrušených korporací«, na něž se nevztahuje věta prvá téhož odstavce cit. paragrafu, »přecházejí do státní služby se všemi platovými a služebními právy a nároky, pokud tato práva a nároky nepřesahují mim stanovenou v § 212 odst. 1 až 3 plat. zákona č. 103/1926 Sb., a dal tak úřadu, provádějícímu požitkovou úpravu řečených zaměstnanců při přestupu do státní služby, právo a uložil mu povinnost, jak nss dovodil již v nálezu Boh. A 10603/33, aby pro tento účel, t. j. pro určení požitků po přestupu do státní služby k časovému termínu, ke kterému přestup a spojená s ním úprava platů nastává, zcela samostatně a beze zřetele k dřívějším úpravám požitků těchto zaměstnanců, provedeným s hlediska § 212 v jejich dřívějším poměru jakožto zaměstnanců samosprávných, podrobil věcnému zkoumání otázku, zda platová a služební práva a nároky uvedených zaměstnanců, s nimiž přecházejí do státní služby, nepřesahují míru stanovenou v odst. 1 až 3; tomu nasvědčuje i dikce § 10 odst. 1 věty druhé zákona č. 125/1927 Sb., jež užívá obratu »míru stanovenou v § 212 odst. 1 až 3 zákona č. 103/1926 Sb.«, nikoli však »míru rozhodnutím úřadu podle cit. ustanovení určenou«.
Jestliže tedy zákon č. 125/1927 Sb. neomezil v § 10 pravomoc úřadu, který má při převodu toto zkoumání prováděti, a to ani pro případy, ve kterých byla platová a služební práva a nároky přešedších zaměstnanců příslušnou samosprávnou korporací již se zřetelem na ustanovení § 212 odst. 4 plat. zákona vládou schválena, a nestanovil, že v takovýchto případech nemůže jinak příslušný státní úřad samostatně rozhodovati, ale že má ke svému rozhodnutí zapotřebí dalšího souhlasu, ať již nadřízeného úřadu dohlédacího nebo vlády, pak nutno dospěti k závěru, že chtěl zcela nepochybně ponechati rozhodování to politickému úřadu personálnímu jinak příslušnému (čl. 7 a § 7 zákona č. 125/1927 Sb.) a normálním pořadem instančním (čl. 1 a 8 cit. zákona) bez jakéhokoliv schvalování, tedy rozhodování zcela samostatnému. Kdyby byl měl zákonodárce v úmyslu v tomto směru rozhodující úřad v jeho normální pravomoci nějak omeziti, byl by tak musil učiniti výslovně. Není tedy překážky, proč by i v daném případě nemohl žal. úřad práva st-lů, opíraná o správní akt schválený podle ustanovení § 212 odst. 4 vládou, přezkoumávati zcela samostatně a bez jakéhokoli dalšího souhlasu.
V souvislosti s námitkou právě zmíněnou uplatňují st-lé dále in eventum, kdyby žal. úřad skutečně měl právo k takovému zcela samostatnému rozhodování, že by to nic neměnilo na postavení st-lů vzhledem k celkové úvaze, že zmocnění dané vládě v § 10 odst. 3 zákona č. 125/1927 Sb. nemůže jíti tak daleko, že by vláda, resp. státní správa byla oprávněna poskytovati při převodu do státní služby bývalým samosprávným úředníkům i taková práva, kterých v dosavadním služebním poměru vůbec neměli a kterých jim bývalý zem. správ, výbor nemínil ani v budoucnosti přiznati, jestliže z organisačního zákona vyplývá zcela jasně omezení, že ani nabytá práva nesmějí přesahovati míru práv a nároků státních zaměstnanců. Nebylo prý v intencích tohoto zmocnění, aby st-lé, kteří přes 20 roků byli stále vedeni v pořadí před úředníky ve stížnostech jmenovanými, ztratili svoje pořadí dekretálně určené a aby jim byli předřazeni úředníci bez jakéhokoli povýšení, kteří byli až dosud v pořadí za st-li.
Na tomto místě je se s uvedenou námitkou vypořádati pouze potud, pokud je v ní snad obsažena výtka, že nař. rozhodnutí je nezákonné proto, že se opírá o ustanovení § 11 odst. 1 vlád. nař. č. 163/1920 Sb., vydaného k provedení § 10 odst. 3 zákona č. 125/1927 Sb., a že toto vládní nař. není v souhlasu se zmocněním daným vládě posléz cit. zákonem a jeho intencí: tu stačí poukázati na to, že — jak nss dovodil již v nálezu Boh. A. 12655/36, má předpis § 11 odst. 1 vlád. nař. č. 163/1930 Sb. v podstatě týž materiálněprávní obsah jako předpis § 10 odst. 1 věty druhé zákona č. 125/1927 Sb. a že — jak vysloveno a odůvodněno v nálezech Boh. A 11502/34 a 11503/34, na jejichž bližší odůvodnění se podle § 30 jedn. řádu pro nss č. 191/1937 Sb. odkazuje, jest ustanovení to kryto zákonem. Na právním názoru v nálezech těch projeveném setrvává nss i v případech st-lů, nemaje příčiny se od něho uchýliti. Nutno tedy z ustanovení § 11 odst. 1 vlád. nař. č. 163/1930 Sb. vycházeti jako ze zákonné base.
V meritu namítají st-lé proti nař. rozhodnutí:
1. že služební pořadí st-lů, které měli ve schematismu zem. úředníků a zřízenců z 1. června 1914 před svým přechodem do státní služby na základě usnesení bývalého zem. správ, výboru z 24. září 1924, resp. na základě dekretů ze 7. listopadu 1924 vydaných podle onoho usnesení, jest jejich právem nabytým, s nímž přešli podle ustanovení § 10 odst. 1 věty druhé zákona č. 125/1927 Sb. do služby státní, a že žal. úřad nesprávně vyložil a na případ st-lů nesprávně použil ustanovení § 11 vlád. nař. č. 163/1920 Sb.;
2. že toto právo nabyté nepřesahuje míry jednotlivých druhů práv a nároků státních zaměstnanců stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních poměrů ve smyslu § 212 odst. 1 plat. zákona jak s hle- diska všeobecného, tak s hlediska individuálních práv na pořadí jednotlivých skupin úředníků; i kdyby pak tuto míru přesahovalo, mělo býti st-lům přiznáno podle odst. 2 téhož paragrafu, ježto práva na toto pořadí nabyli jmenováním provedeným podle platných předpisů. Vytýkají proto nař. rozhodnutí také neúplnost a vadnost řízení, ježto prý žal. úřad nezkoumal vůbec otázky, zda jde o pořadí nabyté jmenováním. Nss nemohl stanovisko stížnosti uznati správným.
Jak bylo již dovoženo v nálezu tohoto soudu z 23. listopadu 1930 č. 6826/35-2 Boh. A. 12655/36, který se týká obdobných nároků na pořadí úředníků zemědělsko-technické kanceláře zemědělské rady pro Čechy, kteří přešli podle ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 188/1928 Sb. ve spojení s ustanovením § 10 odst. 1 věty druhé zákona č. 125/1927 Sb. spolu ještě s jinými úředníky téže kanceláře do služby státní, přecházejí úředníci zemí a zrušených korporací podle § 10 odst. 1 věty druhé zákona č. 125/1927 Sb., a tedy i st-lé, na něž se nevztahuje věta 1. téhož odstavce, do služby státní sice se všemi platovými a služebními právy a nároky, ale s omezením, pokud tato práva a nároky nepřesahují míru stanovenou v § 212 odst. 1 až 3 plat. zák. č. 103/1926 Sb., tedy pokud nepřesahují míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků obdobných zaměstnanců státních, resp. i pokud tuto míru přesahují, ale bylo jih nabyto jmenováním provedeným podle platných předpisů a byly položeny za základ i při nové úpravě nového služebního poměru u státu. K porušení předpisu § 10 odst. 1 věty druhé zákona č. 125/1927 Sb. nemůže tudíž dojiti již tím, že při úpravě služebního poměru po přechodu do státní služby nebyla respektována služební práva, vyplývající z dosavadního služebního poměru, v celém rozsahu, nýbrž teprve za předpokladu, že nebylo přihlíženo k takovým služebním právům a nárokům z dosavadního služebního poměru, které a pokud nepřesahují míru služebních práv a nároků obdobného zaměstnance státního. Zda takové zkrácení práv proti předpisu § 10 odst. 1 věty druhé zákona č. 125/1927 Sb. v konkrétním případě nastalo, lze zjistiti teprve po vyhledání obdobného zaměstnance státního a po provedení ekviparace zaměstnance převzatého do služby státní s tímto obdobným zaměstnancem státním. K právům zaměstnance státního z jeho služebního poměru náleží také nárok na služební pořadí určené podle předpisu § 37 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. se změnou stanovenou v § 20 plat. zákona č. 103/1926 Sb. Pokud tedy jde o služební pořadí, mohlo by nastati porušení předpisu § 10 odst. 1 věty druhé zákona č. 125/1927 Sb., jestliže nebylo mezi úředníky, kteří přešli do služby státní, zachováno dosavadní pořadí, ačkoli by obdobnému zaměstnanci státnímu toto pořadí podle předpisů pro zaměstnance státní příslušelo.
Na názoru v cit. nálezu projeveném setrvává nss i v případě st-lů. Bylo by proto možno uznati námitku stížností uvedenou shora pod č. 1 důvodnou jen tehdy, kdyby služební pořadí, které st-lům náleželo jako úředníkům zemským, nebylo výhodnější, než na jaké by měl právní nárok obdobný zaměstnanec státní podle příslušných předpisů státně zaměstnaneckých, t. j. státní úředník ustanovený ještě před účinností plat. zákona č. 103/1926 Sb., resp. jeho § 20, tedy před 1. lednem 1926, a jsoucí v činné službě ještě za účinnosti tohoto předpisu. Služební pořadí státního úředníka se před účinností plat. zákona určovalo — jak v témže nálezu shora cit. dále uvedeno — předpisem § 37 služ. pragm. státních úředníků. Podle odst. 1 tohoto paragrafu určuje se služební pořadí zásadně trváním služební doby ztrávené v příslušné hodnostní třídě nebo s charakterem této hodnostní třídy a započitatelné pro časový postup. Žal. úřad zjišťuje v nař. rozhodnutí, že st-lům bylo služební postavení odpovídaje VII. hodnostní třídě státních úředníků propůjčeno později než oněm úředníkům, kteří byli st-lům předřazeni, takže st-lé vykazují kratší služební dobu v VII. hodnotní třídě než ti úředníci, jimž bylo přiznáno služební pořadí před st-li. Proti správnosti tohoto zjištění st-lé nebrojí. Na jiném místě své stížnosti sice st-lé tvrdí, že byli jmenováni dříve do státu účetního úřednictva zemského než zúčastněné strany, ale v této námitce nelze spatřovati uplatnění výtky, že byli jmenováni dříve do VII. hodnostní třídy účetních úředníků, kterážto okolnost je podle názoru nss pro posouzení služebního pořadí jediné rozhodnou, kdežto otázka, kdy se stali účetními úředníky v nižších hodnostních třídách, je v daném případě úplně nerozhodnou.
Zůstalo-li však nevyvráceno zjištění, že st-lé dosáhli služebního postavení odpovídajícího VII. hodnostní třídě státních úředníků od termínu pozdějšího než úředníci, jimž bylo přiznáno dřívější služební pořadí než st-lům, pak dlužno st-le srovnávati se státními úředníky, kteří dosáhli VII. hodnostní třídy v téže době jako st-lé. Jejich služební pořadí je pak určití ve smyslu předpisu § 37 služ. pragm. podle trvání započitatelné služební doby ztrávené v této hodnostní třídě, bez rozdílu, zda skutečně nebo fiktivně, neboť, jak dovodil nss již v nálezu Boh. A 189/19, rozhoduje v případě, že bylo jmenování provedeno se zpětnou účinností k určitému datu dřívějšímu, pro zařazení ve status ve smyslu § 37 odst. 1 služ. pragm. toto datum dřívější.
Z toho plyne, že podle služebního pořadí, zjištěného ekviparací s obdobnými úředníky státními, by st-lé před 1. lednem 1926 byli zařazeni za ony úředníky, jichž předřazení berou v odpor. Toto služební pořadí nedoznalo by žádné změny ani podle ustanovení § 201 plat. zákona provedením převodu na platový systém zákona č. 103/1926 Sb. Pokud snad v dekretech bývalého zem. správ, výboru ze 7. listopadu 1924 byla st-lům na základě generálního usnesení zem. správ. výboru z 24. září 1924 přiznána výhoda zachování služebního pořadí bez ohledu na termín, k němuž se stalo jmenování do VII. hodnostní třídy, nemohla tato výhoda býti pro určení služebního pořadí ve služebním poměru státním respektována, a to vzhledem k předpisu § 212 odst. 1 plat. zákona č. 103/1926 Sb., poněvadž jde o nárok, který přesahuje práva plynoucí co do služebního pořadí z předpisů platných pro zaměstnance státní.
St-lé cítí se tudíž bezdůvodně zkráceni ve svých právech zajištěných předpisem § 10 odst. 1 věty druhé zákona č. 125/1927 Sb. tím, že žal. úřad jim odepřel ke dni 31. prosince 1928, resp. ke stejnému dni roku 1929 a 1930 přiznati požadované dřívější pořadí. Při tom je zcela nerozhodno, že žal. úřad přihlédl k ustanovení § 11 vlád. nař. č. 163/1930 Sb., kdyžtě nař. rozhodnutí mají oporu již v předpisu § 10 odst. 1 větě druhé zákona č. 125/1927 Sb., s nimiž má předpis ten — jak už shora řečeno — týž materiálně-právní obsah.
Nemají proto stížnosti pravdu, snaží-li se dovoditi, že st-lům přísluší v poměru k účetním úředníkům 5. platové stupnice, kteří současně se st-li přešli do státní služby ze služeb zemských, i ve státním služebním poměru pořadí, které jim bylo přiznáno v bývalých službách zemských dekrety zem. správ. výboru ze 7. listopadu 1924 na základě generálního usnesení téhož výboru z 24. září 1924 podle schematismu zemských úředníků a zřízenců z 1. června 1914, zejména když stížnosti nevyvracejí nijak právní názor žal. úřadu, založený na ustanovení předpisu § 39 služ. pragm. státních úředníků, že u státních úředníků je právo na pořadí časově omezeno na jeden rok a musí proto pro každý další rok zvláště dle objektivních skutečností, podle platných předpisů pro určení pořadí rozhodných, znovu býti určováno (viz též Boh. A 12714/37 a nálezy tam citované).
Poukazují-li stížnosti na to, že i státní úředník, jemuž by bylo přiznáno dekretem právo na určité pořadí — podobně jako st-lům — by měl pro budoucí dobu nárok, aby — až dojde ke zřizování pořadových seznamů — byl posuzován podle míry práv tímto dekretem přiznaných, resp. že také státní úředníci mají právo na pořadí podle práv, kterých nabyli při prvním jmenování, pokud toto pořadí nebylo změněno novým jmenovacím aktem, a vyvozují-li z toho, že ani dekretální práva st-lů na pořadí nepřesahují míry práv a nároků obdobných zaměstnanců státních, jak byla určena v § 212 odst. 1 plat. zákona č. 103/1926 Sb., stačí poznamenati, že předpis § 212 odst. 1 cit. zákona má na zřeteli jen objektivní měřítko, jednotlivých druhů práv a nároků zaměstnanců státních«, míní však tímto pojmem — jak dovodil nss již v nálezu Boh. A 12237/35, na jehož bližší odůvodnění se podle § 30 jedn. řádu pro nss č. 191/1937 Sb. odkazuje — soubor práv a nároků, které státnímu zaměstnanci plynou nebo plynouti mohou z positivní normy, upravující generálně služební a platové poměry státních zaměstnanců bez rozdílu, jde-li o normy povahy kogentní či dispositivní. Z toho plyne, že při srovnávání práv na pořadí s nároky na pořadí úředníků státních ve smyslu § 212 odst. 1 plat. zákona nelze přihlížeti k takovým právům, která byla těmto zaměstnancům přiznána konkrétním správním aktem nikoli podle positivní normy, nýbrž právě v odporu s ní, resp. s předpisy upravujícími právo na pořadí pro úředníky státní. Takovým aktem byl by však dekret, který by státnímu zaměstnanci přiznával nárok na pořadí pro budoucí dobu v témže rozsahu, jaké měl v některém dřívějším pořadovém seznamu, tedy na dobu delší jednoho roku, na kterou se pořadové seznamy podle § 39 služ. pragm. zřizují.
Za tohoto stavu věci bylo přikročiti k další eventuální námitce st-lů, že i kdyby jejich právo na pořadí nabyté z dekretů bývalého zem. správ. výboru ze 7. listopadu 1924, přesahovalo míru vytčenou v § 212 odst. 1 plat. zákona, mělo jim přesto pořadí to býti přiznáno, resp. zachováno podle odst. 2 téhož paragrafu, ježto prý nabyli práva toho jmenováním, provedeným podle platných předpisů. Leč tuto námitku musil nss odmítnouti pro její nepřípustnost, ježto jí st-lé neuplatnili v řízení správním, t. j. ve svých stížnostech k žal. úřadu do zařazení, jak je provedla I. stolice, ač tak učiniti mohli a měli, když odůvodňovali své nabyté právo vůči zem. správ. výboru. Nedali tedy žal. úřadu podnětu, aby s tohoto hlediska posuzoval st-li uplatňované právo na pořadí, ne- byla proto též otázka jich pořadí po této stránce poslední přípustnou stolicí správní ve smyslu § 5 zákona o nss č. 164/1937 Sb. vyřešena, a vznášejí-li tedy tuto otázku na spor teprve ve stížnostech k nss, jde o novotu, kterou se nss nemůže zabývati. St-lé sice ve stížnostech svých tvrdí, že právo na pořadí jako právo nabyté jmenovacím aktem uplatňovali již ve svých stížnostech k žal. úřadu, dovolávajíce se schematismu zemských úředníků a zřízenců z 1. června 1914 a uvádějíce dále výslovně, že toto právo je v § 11 vlád. nař. č. 163/1930 Sb. omezeno ustanoveními § 212 odst. 1 a 2 plat. zákona, a že jak bývalí zemští, tak státní úředníci mají nárok na zařazení do pořadníku podle svého prvního jmenování, kteréžto právo bylo jim prý ponecháno i při provedení organisačního zákona č. 125/1927 Sb., že tam také výslovně citovali nejen jmenovací dekret, z roku 1924, ale i usnesení bývalého zem. správ, výboru, jež bylo podkladem cit. jmenovacího aktu. Než soud neshledal důvodnost tohoto tvrzení.
St-lé, uplatňujíce ve správním řízení stížnostmi k žal. úřadu své právo na pořadí podle schematismu zemských úředníků a zřízenců z 1. června 1914, tvrdili, že zem. správ, výbor, když v roce 1924 prováděl převod platů zemských úředníků na platový systém státní, stanovili sice u některých úředníků — aby jich finančně nepoškodil — služební pořadí v hodnostních třídách od doby jejich nastoupení služby, ale že při tom v sezení z 24. září 1924 se zásadně usnesl, aby vzájemné pořadí úředníků bylo posuzováno i nadále podle schematismu zemských úředníků a zřízenců z 1. června 1914 a tedy. aby zejména také při budoucích jmenováních do vyšších hodností služebních za stejných jinak okolností byla dávána přednost uchazečům, kteří podle dosavadního měli přednější služební pořadí před těmi, již následkem zavedení automatického postupu nebo započteni předchozích dob dosáhli — přes to, že měli nižší služební pořadí — té které služební hodnosti dříve než právě zmínění, a aby uplatňování této směrnice bylo i pro budoucnost zajištěno příslušnými opatřeními ... Dále se odvolávali ve zmíněných stížnostech na to, že právo na pořadí st-lů ze schematismu z 1. června 1914, jehož byl prý zemský výbor oprávněn použiti za podklad úpravy služebního pořadí, je ve smyslu § 11 odst. 1 vlád. nař. č. 163/1930 Sb. před jinými druhy práv oním právem, k němuž mělo býti přihlíženo při sestavování pořadových seznamů, že jest omezeno ustanovením § 212 odst. 1 a 2 plat. zákona a že »i státní úředníci mají právo na zařazení do pořadníku podle svého prvního jmenování a toto právo bylo jím ponecháno i při provádění organizačního zákona«. Leč z těchto tvrzení nijak neplyne, že by st-lé byli usnesení zem. správ, výboru z 24. září 1924, resp. dekrety ze 7. listopadu 1924 na jeho základě vydané k provedení § 3 zákona č. 495/1921 Sb. a § 19 zákona č. 394/1922 Sb. považovali nebo prohlašovali za jmenovací akty a že by proto již ve správním řízení byli odvozovali nárok na pořadí z těchto aktů jako aktů jmenovacích. Výslovně není to ve stížnostech nikde uvedeno a z obsahu jich, zvláště z výslovného konstatování, že usnesení zem. správ, výboru z 24. září 1924 stalo se při převodu na platový systém státní, že vzájemné pořadí zemských úředníků má býti podle schematismu z 1. června 1914 posuzováno zejména také při budoucích jmenováních do vyšších hodností, jakož i z tvrzení, že také státní úředníci mají právo na zařazení podle svého prvního jmenování — nutno naopak dospěti k závěru, že st-lé sami považovali dekrety jim vydané na základě generálního usnesení bývalého zem. správ, výboru z 24. září 1924 nikoli za akty jmenovací, nýbrž za akty převodní a že tedy ve svých zmíněných instančních stížnostech práva na pořadí podle schematismu z 1. června 1914 nedovolávali se jako práva nabytého jmenováním provedeným podle platných předpisů, jaké má na zřeteli předpis § 212 odst. 2 plat. zákona č. 103/1926 Sb. Tvrdí-li tedy stížnosti k nss vznesené opak, jsou v odporu se správními spisy a proto bezpodstatné.
Neměl-li však — jak bylo dovoženo — žal. úřad podnětu, aby právo st-lů přezkoumával i s hlediska práva nabytého jmenováním podle platných předpisů, pak není žádnou vadou řízení, tím méně vadou podstatnou podle § 6 zákona o nss č. 164/1937 Sb., když s tohoto hlediska výrok 1. stolice nepřezkoumával. Že by tak byl povinen učiniti z moci úřadu, stížnosti samy netvrdí a necitují předpisu, který by mu takovou povinnost ukládal. Je proto i výtka vadnosti, resp. neúplnosti řízení bezdůvodná.
Konečně namítají st-lé (vyjímaje Jana P.), že žal. úřad nevzal v nař. rozhodnutí vůbec žádného zřetele ke skutkovým tvrzením a právním vývodům, které st-lé uvedli ve stížnostech do pořadníku za rok 1933 a které prý byly doplňkem stížností, o nichž rozhodoval žal. úřad nař. rozhodnutím, a měly proto býti žal. úřadem projednány veškeré důvody uvedené v obojích stížnostech současně, ježto jde o tutéž věc. Nss nemohl ani této námitce dáti za pravdu.
Podle ustanovení § 39 odst. 3 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. může úředník u služebního úřadu na určení svého pořadí podati stížnost přednostovi ústředního úřadu ve 14 dnech po nahlédnutí. Ze správních spisů nelze sice zjistiti, kdy st-lé nahlédli do pořadových seznamů za roky 1928, 1929 a 1930, které jsou předmětem stížnosti k nss, ale ježto stížnosti vznesené do pořadí v těchto pořadových seznamech k žal. úřadu jsou datovány vesměs v říjnu 1931, nutno doplňky těchto stížností obsažené ve stížnostech do pořadníku za rok 1933, tedy více než o dva roky později, považovati za opožděné, a nemusit se jimi proto žal. úřad, i kdyby tvrzení st-lů bylo správné, pro jich nepřípustnost zabývati; netřeba hledě ti ani k tomu, že není právního předpisu, a ani st-lé se žádného nedovolávají, ze kterého by vyplývala pro úřad povinnost, aby postupné stížnosti týchž st-lů, směřující proti pořadníkům za různé roky, třeba týkaly se téže věci (pořadí), byly vyřizovány jedním rozhodnutím, když stížnosti do pořadí za pozdější rok byly podány dříve, než úřad rozhodl o pořadí za některý rok dřívější.

Citace:

č. 4845. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 7-10.