Č. 4845.

Pozemková reforma. — Administrativní řízení: I. * Přídělovou listinu podle zák. ze 17. února 1922 č. 77 Sb. jest podle vl. nař. z 23. června 1921 č. 225 Sb. příslušná vydati na místě stpú-u také obvodová úřadovna. — II. * V případech, kde podle zák. 77/1922 rozhoduje o námitkách řádný soud, není přípustno stěžovati si do přídělové listiny obvodovou úřadovnou vydané k stpú-u. — III. * Podle § 11 zák. č. 77/1922 přísluší soudu rozhodovati nejen o služebnostech, které mají býti zřízeny ve prospěch přiděleného pozemku jako pozemku panujícího, nýbrž i o služebnostech, jimiž přidělený pozemek jako pozemek služebný se zatěžuje.
(Nález ze dne 30. června 1925 č. 11819).
Věc: Leopold St. v K. (adv. Dr. Ed. Krützner z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (za zúč. Jana Sch. v K. adv. Dr. Oskar Gokimann z Prahy) o zatímní přídělovou listinu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: K žádosti továrníka Jana Sch. v K. vydala obvodová úřadovna stpú-u v Plzni rozatímní listinu přídělovou z ledna 1923, kterou přidělila žadateli k účelům stavebním části parcel č. kat.... náležejících k zabranému velkostatku st-le Leopolda St. v K., a »sdělila«, že služebnost používání žumpy, jež vázne na parcele č. kat. . . pro vlastníka nemovitosti zapsané ve vložce č.. . . jako nemovitosti panující zanikne konsolidací a nepřenese se při převodu nemovitosti č. kat. ... na nového nabyatele, ježto tento je vlastníkem pozemku panujícího.
St-1 podal proti tomu stížnost ke stpú-u v Praze, a již před tím zvláštním podáním ohradil se proti zamýšlenému přídělu se zřetelem na své právo dle § 11 zák. záborového.
Žal. úřad výměrem ze 27. června 1924 z části odmítl stížnost jako nepřípustnou, z části zamítl ji jako bezdůvodnou a odůvodnil své rozhodnutí takto:
Řízení, jímž stpú přejímá a přiděluje jednotlivé parcely zabraného majetku, je upraveno zákonem ze 17. února 1922 č. 77 Sb., jehož ustanovení mají platnost před všeobecnými zákonnými ustanoveními jinými. Zákon ten má jasná ustanovení o tom, jaké námitky proti převzetí a přídělu jsou přípustný a u kterého úřadu resp. soudu mají býti uplatňovány. Uvedený zákon nezná stížnosti do prozatímní přídělové listiny a připouští jen vedle určitých námitek vyjádření vlastníka u soudu, zda uplatňuje nárok dle § 11 zák. záb. Jako nepřípustné odmítají se tyto námitky: 1) že parcela č. kat. . . je parcelou stavební, ježto tuto námitku, jinak přípustnou, dlužno uplatňovati ve stanovené lhůtě u příslušného úřadu (§ 16 odst. 2); 2) že st-li nutno zříditi služebnost na odňatý mu pozemek, poněvadž otázku služebnosti nutno řešiti dle § 7 cit. zák (analogie § 31 zák. náhr.). Námitka st-le, že přídělce nevyhovuje před pisům zák. z 30. ledna 1920 č. 81 Sb., je bezdůvodná, neboť stpú přejímaje zabraný majetek odnímá jej disposici dosavadního vlastníka a rozhoduje tak sám o osobě přídělce. Vlastníka týká se jen otázka převzetí, na výběr přídělce nemá vlastník žádného právního vlivu. Námitku, že jest v zájmu veřejném, aby požadované pozemky zůstaly u velkostatku v zájmu jeho zaměstnanců, bylo zamítnouti, poněvadž prosperita závodu, v jehož prospěch příděl se děje, a jenž má národohospodářský význam pro celý kraj, je též v zájmu veřejném, zejména přihlédne-li se k tomu, že přídělu je třeba se zřetelem na zdravotní poměry továrních dělníků, jichž jest asi 120, a uváží-li se, že odnětí celkem nepatrné výměry (as 34 a) nemůže míti podstatného vlivu na ohrožení existence třeba jen jednoho zaměstnance velkostatku. Další námitky, že na požadované parcele jest soukromá cesta velkostatku, nebo že části těchto parcel jsou zahradou, zamítají se vzhledem na ustanovení § 15 odst. 2 a § 16 odst. 1 cit. zákona (a contrario). První z těchto námitek dlužno odmítnouti tím spíše, poněvadž přídělce zavazuje se přeložiti cestu na své útraty, čímž nebude poškozena ani veřejnost ani velkostatek, jehož majetkem přeložená cesta zůstane. Námitky činěné dle § 4 cit. zákona, jež st-1 uplatňoval s odvoláním na své právo dle § 11 zák. záb., odmítl úřad jako opožděné a tudíž nepřípustné, poněvadž usnesení soudní z 12. února 1923 vybízející st-le, aby se do 14 dnů vyjádřil, zda uplatňuje své právo dle § 11 zák. záb., bylo dle sdělení zem. soudu v Praze doručeno st-li dne 12. června 1923, vyjádření pak jeho, jež mělo se státi nejdéle do 26. června 1923, podáno bylo teprve dne 15. července 1923, tudíž opožděné.
Proti tomuto rozhodnutí podal st-1 stížnost k nss-u, o níž soud uvážil takto:
Stížnost obrací se především proti náhledu žal. úřadu, že zákon č. 77 z r. 1922 nezná vůbec stížnosti na stpú proti vydání prozatímní přídělové listiny obvodovou úřadovnou, a uvádí, že úřad neprávem pokládá rozhodnutí obvodové úřadovny za konečné, ježto neustanovuje-li zákon č. 77 z r. 1922 v té příčině nic jiného, platí všeobecný předpis § 8 zák. z 11. června 1919 č. 330 Sb., dle něhož každé rozhodnutí nebo opatření obvodové úřadovny a tudíž také vydání prozatímní přídělové listiny podléhá přezkoumání stpú-em v řádné cestě instanční.
K námitce té dlužno uvésti toto: V daném případě jde o příděl jednotlivých parcel dle zák. č. 77 z r. 1922. Řízení o tomto přídělu může podle ustanovení vl. nař. z 23. června 1921 č. 225 Sb. o působnosti obvodových úřadoven (čl. I. hod 3, 7 a 12) býti provedeno nejen stpú-em, nýbrž i příslušnou obvodovou úřadovnou, jež je stejně jako stpú příslušná vydati prozatímní přídělovou listinu dle § 2 cit. zákona. Poněvadž uvedený zákon rozhodování o určitých návrzích a námitkách v tomto řízení vznesených přikazuje výlučně řádnému soudu, přísluší rozhodování o takových námitkách a návrzích soudu také tehdy, když prozatímní přídělovou listinu vydala obvodová úřadovna, a není v takových případech možná vedle stížnosti na soud, ještě nějaká paralelní stížnost na stpú. Že jedině tento výklad je správným, je patrno nejen z tendence zák. č. 77 z r. 1922, jímž mělo přídělové řízení, pokud týkalo se jednotlivých parcel nebo částí parcel, co možná býti zjednodušeno, nýbrž i z toho, že brzy po té vydaná novela k zákonu náhradovému (zák. č. 220 z r. 1922) ze stejného důvodu změnila původní text § 17 náhr. zák. č. 329 z r. 1920 v tom smyslu, že i z výpovědi obvodové úřadovny je dle § 20 cit. zák. přípustná stížnost jediné k soudu.To platí arci jen ohledně nároků a námitek, o nichž dle zák. č. 77 přísluší rozhodovati soudu. V příčině námitek jiného obsahu sluší říditi se ovšem všeobecným předpisem § 8 zák. o stpú-ě t. j. o námitkách takových přísluší instančně rozhodovali stpú-u. Není tedy správným náhled úřadu, že v řízení, jež provádí obvodová úřadovna dle zák. č. 77 z r. 1922, je stížnost ke stpú-u vůbec vyloučena. Přes tento mylný náhled úřadu nemohl nss iczhodnutí jeho uznati nezákonným, neboť stpú z tohoto svého náhledu žádných pro stranu nepříznivých důsledků nevyvodil, nýbrž ve skutečnosti zkoumal instančně důvodnost přednesených námitek, odmítnuv jako nepřípustné pouze námitky, o nichž dle jeho mínění přísluší rozhodovati řádnému soudu. Slušelo tedy pouze zkoumati, zdali námitky stpú-em odmítnuté vskutku náleží před řádný soud.
Jsou to námitky dvě, a to 1. námitka, že parcela č. kat. . . je parcelou stavební a jako taková nepodléhá přídělu dle zák. č. 77 z r. 1922, 2. námitka, že přidělený pozemek měl býti zatížen služebností ve prospěch st-le. V obojím směru musil nss dáti žal. úřadu za pravdu.
ad 1. Dle §u 16 odst. 1 cit. zák. nelze předpisu tohoto zákona použíti na parcely stavební. Nešetření tohoto ustanovení možno dle 2. odst. téhož §u vytýkati jedině námitkami k soudu v § 2 odst. 1 uvedenému. Paralelní stížnost proti obvodové úřadovně ke stpú-u, jak již svrchu bylo vloženo, nemá místa, a jednal tedy stpú ve shodě se zákonem, když o uvedené námitce rozhodnouti odepřel.
ad 2. O služebnostech obsahuje cit. zákon specielní ustanovení ve svém §u 11, který stanoví, že současně s usnesením o konečném přídělu vydá soud též rozhodnutí o tom, »které služebnosti nutno pro přidělenou parcelu zříditi nebo převzíti.« Z této dikce mohlo by se sice souditi, že jak při zřízení, tak při převzetí služebností má zákon na zřeteli pouze případy, kde přidělený pozemek bude pozemkem panujícím (arg. »pro přidělenou parcelu«), leč z následujícího §u 12 jest zřejmo, že míněny tu jsou i služebnosti, jež zatěžovati budou pozemek přidělený jako pozemek služebný (arg. slova: »buďtež kromě převzatých služebností [ § 11 odst. 1 ] veškeré ostatní knihovní břemena a závady vymazány«), a že tedy rozhodování o služebnostech vůbec přísluší soudu. Právem proto odepřel úřad rozhodnouti o námitce, že měla pro st-le na přiděleném pozemku zřízena býti služebnost.
Další námitky v řízení správním vznesené řešil úřad věcně a zamítl s poukazem na §§ 15 odst. 2 a 16 odst. 1) cit. zák. jako instance obvodové úřadovně nadřízená především výtku, že mezi přidělenou parcelou a továrnou přídělcovou leží soukromá cesta st-lova, kterou st-1 nebude ochoten postoupiti přídělci k rozšíření továrny. Stížnost proti tomu namítá, že z rozhodnutí není patrno, o který zákon úřad své rozhodnutí opírá, zda o zákon přídělový, či o zákon jiný. Soud neshledal, že by nař. rozhodnutí bylo v tom směru nějak nejasné. Odvolává-li se úřad na »§§ 15 a 16 cit. zák.«, míní tím zřejmě zákon ze 17. února 1922 č. 77 Sb., který v předcházejícím textu nař. rozhodnutí je citován a který upravuje otázku, jak sluší postupovati při přídělu jednotlivých parcel neb částí parcel. Z cit. ustanovení dovozuje úřad arg. a contrario, že přídělu dle tohoto zákona podléhají i takové parcely nebo části parcel, které jsou odloučeny od domovního majetku přídělcova soukromou cestou patřící vlastníku zabraného majetku. Náhled ten není v odporu se zákonem, neboť z přídělu dle cit. zákona vyloučeny jsou jen parcely stavební a parcely zastavěné, případně také takové parcely, na nichž jiný stavebník než přídělce se stavbou již započal. Stížnost ovšem uvádí, že jde o parcelu stavební, leč námitku tohoto obsahu úřad právem, jak svrchu uvedeno, odepřel věcně řešiti. Pokud však stížnost vytýká, že uvedená cesta bude překážeti přídělci, aby použil přidělené mu části parcely pro rozšíření své továrny, dlužno poukázati k tomu, že vlastník zabraného majetku nemá, jak níže ještě bude blíže vyloženo, žádného právního nároku, aby přidělené parcely bylo skutečně použito k tomu účelu, pro který byla přidělena.
Bezdůvodná jest také další námitka, že přídělu uvedených parcel stojí v cestě nutný ohled na zaměstnance st-lovy, ježto st-1 následkem úbytku půdy bude případně nucen některé z nich propustiti, neboť zákon neosvobozuje vlastníka zabraného majetku od povinnosti odevzdati zabranou půdu pro účely pozemkové reformy tehdy, když by vlastník byl nucen následkem toho propustiti některého ze svých zaměstnanců. Zákon naopak přímo počítá s tím, že část zaměstnanců pozbude prováděním pozemkové reformy svého zaměstnání, a činí v §u 75 náhr. zák. opatření, aby tento nepříznivý důsledek provádění pozemkové reformy byl co možná zmírněn.
Konečně namítá stížnost, že továrník J. Sch. nepatří mezi osoby, které mohou ucházeti se o příděl půdy zabrané, že přídělce nechce přidělenou parcelu použíti pro sebe, nýbrž hodlá ji vyměniti za jinou, že stavba, jež na přidělené parcele měla býti provedena, byla již provedena na parcele jiné, a že úřad přidělil přidělenci větší výměru, než komise navrhla.
Námitky tyto jsou vesměs bezdůvodné. Přídělem půdy zabrané odnímá se dosavadnímu vlastníku jejímu úplně jakákoliv další disposice touto půdou, takže vlastník pozbývá přídělem i veškerého vlivu na to, jak stpú s onou půdou naloží, komu ji přidělí, a jak na příště bude na ni hospodařeno. Nemůže proto st-1 vytýkati ani, že osoba, jíž půda byla přidělena, nepatří mezi osoby, jež dle příd. zák. mohou se o příděl ucházeti, ani že přídělce parcelu zpustoší nebo ji použije k účelu jinému než pro který mu byla přidělena. Rovněž nemůže st-1 vytýkati, že úřad přidělil st-li více půdy než komise navrhla, neboť v mezích §u 15 odst. 1 zák. č. 77 Sb. má úřad volnost přiděliti určité osobě tolik půdy, kolik sám za vhodné uzná. Jen kdyby úřad tyto meze překročil, mohl by vlastník bráti příděl v odpor stížností podanou u soudu dle § 15 odst. 3 cit. zákona, — nemohl by však námitku tu vznésti na stpú.
Poněvadž žádná z uplatněných námitek nebyla shledána důvodnou, bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 4845. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 7-10.