Authors:
= Váž. civ., 12 (1930), sv. 2
PDF

Čís. 10393.


Třebaže soud prvé stolice nevydal zvláštní usnesení o připuštění mezitímního určovacího návrhu, uznal již tím, že o něm rozhodl, jeho formální přípustnost, proti čemuž se lze brániti rekursem, třebas bylo zároveň podáno odvolání.
(Rozh. ze dne 18. prosince 1930, R I 853/30.)
Soud prvé stolice omeziv jednání na mezitímní určovací návrh, vydal rozsudek, jímž mezitímnímu určovacímu návrhu vyhověl. Žalovaný napadl rozsudek odvoláním, s nímž spojil rekurs proti připuštění mezitímního určovacího návrhu. Soud druhé stolice rekurs odmítl. Důvody: Stížnost jest již v tom pochybená, že není s to, přesně uvésti usnesení, jež vlastně napadá, není uvedeno ani číslo jednací ani datum napadeného rozhodnutí prvního soudce. Avšak, nehledíc k tomu, není tu vůbec usnesení procesního soudu, proti němuž by mohla stížnost směřovati. Podle jednacího protokolu ze dne 8. listopadu 1929 bylo prohlášeno usnesení, »že o mezinávrhu jednáno bude odděleně« a podle jednacího protokolu ze dne 6. prosince 1929 usnesl se soud, »že se zamítá námitka nepříslušnosti soudu, ježto podle § 37 ex. ř. jest dána příslušnost exekučního soudu pro tuto žalobu a jednání o mezinávrhu činí díl celého jednání«. Usnesení toho obsahu, jak je stížnost napadá, není ve spisech a nemůže ho býti, poněvadž soudce mezitímnímu návrhu, by právní poměr nebo právo byly najisto postaveny, může vyhověti jen ve formě rozsudku, buď mezitímního nebo konečného. V projednávaném případě první soudce omeziv jednání na mezitímní návrh, vydal rozsudek mezitímní podle § 393 druhý odstavec c. ř. s., vyhovující mezitímnímu návrhu. Z rozsudků lze se dle § 461 c. ř. s. jen odvolati. Stížnost postrádá tudíž podkladu a jest ji, pokud směřuje proti usnesení, jehož není, nebo proti rozsudku odmítnouti jako nepřípustnou. Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil rekursnímu soudu, by při rozhodnutí o odvolání přihlížel i k vývodům rekursním.
Důvody:
Stěžovatel spojil rekurs proti připuštění mezitímního určovacího návrhu s odvoláním z mezitímního rozsudku, jímž bylo o určovacím návrhu věcně rozhodnuto. I když prvý soud nevydal zvláštního usnesení o přípustnosti určovacího návrhu, již tím, že o něm věcně rozhodl, uznal i jeho formální přípustnost a stěžovateli nemůže býti odňata možnost, by se proti formální přípustnosti určovacího návrhu bránil, a nemůže mu býti ani na úkor, že zároveň s odvoláním použil též opravného prostředku rekursu, vycházeje z předpokladu, že rozhodnutí o přípustnosti určovacího návrhu i když jest v mezitímním rozsudku, jest ve své podstatě usnesením. Odmítnutím rekursu soudem druhé stolice byl by stěžovatel připraven o právní obranu proti připuštění určovacího návrhu prvým soudem, ježto touto právní otázkou by se již odvolací soud nezabýval, ač na rozhodnutí o ní jest závislým výrok o věcné důvodnosti určovacího návrhu. Bylo proto rekursu vyhověti a usnésti se, jak shora uvedeno.
Citace:
č. 6625. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 16-18.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).