NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 7567.

Zaměstnanci veřejní. — Pojištění sociální. — Legionáři: * Okresní nemocenské pojišťovny nejsou ani ústavem, ani veřejným fondem ve smyslu § 4 lit. a) zák. z 24. července 1919 č. 462 Sb. a nejsou proto místa zřízenců u těchto pojišťoven vyhražena legionářům.
(Nález ze dne 20. listopadu 1928 č. 31213.)
Prejudikatura: Boh A 3501 /24, 4883/25.
Věc: Antonín R. v B. (adv. Dr. Vikt. Svoboda z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (odb. r. Dr. Jan Řípa) stran obsazení místa u okr. nemocenské pojišťovny legionářem.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l žádal podáním z 20. prosince 1926 prostřednictvím kanceláře čsl. legií, aby min. soc. péče podle § 14 zák. č. 462/19 zrušilo obsazení místa doručovatele (zřízence) u okr. nemoc, pojišťovny v B., jež bylo dne 15. září 1926 propůjčeno nelegionáři Aloisů H., aniž bylo postupováno dle cit. zák. a vl. nař. č. 151/1920.
Min. soc. péče nař. rozhodnutím vyslovilo, že není kompetentním zrušiti obsazení místa toho druhu nelegionářem (§ 14 zák. č. 462/1919), poněvadž »podle doslovného znění § 4 lit. a) a b) cit. zák. vztahuje se výhradně právo legionářů jen na služ. místa stát. úřadů, trestnic a jiných ústavů, u nichž nese stát buď celý náklad nebo část nákladu, dále zemských, okresních a obecních úřadů, fondů veř. jakož i závodů a podniků státem podporovaných; okr. nemoc, pojišťovny jsou sice ústavy veřejnými, nikoli však takovými, u nichž nese stát celý náklad nebo část nákladu, proto nelze při obsazování služ. míst okr. nemoc, pojišťoven použiti předpisů o přednostním právu legionářů«.
O stížnosti uvážil nss toto:
Stížnost dovozuje sporné přednostní právo legionářů z předpisu § 4 lit. a) zák. č. 462/19, dle něhož jsou legionářům vyhražena všechna místa sluhů a dohlížitelů (dozorců) u státních úřadů, trestnic a jiných ústavů, na které stát nese buď celý náklad nebo část nákladu, rovněž tak ve službách zem., okr. a obecních úřadů a fondů veřejných. — Podle § 14 téhož zák. jest — bylo-li nějaké místo obsazeno proti ustanovení tohoto zák. — ministerstvo, jemuž podléhá úřad, ústav nebo závod, jenž místo obsadil, povinno, prohlásiti obsazení místa za neplatné a naříditi, aby byl propuštěn ten, kdo místo obdržel.
V daném případě žal. úřad zkoumaje, pokud cit. zákonných předpisů lze na daný případ použiti, usoudil, že okr. nemoc, pojišťovny nelze subsumovati pod žádný z pojmů cit. § 4 a vyzdvihl zvláště, že okr. nemoc, pojišťovny jsou sice ústavy veřejnými, nikoli však takovými, u nichž nese stát celý náklad nebo část nákladu.
Stížnost nebrojíc proti tomuto posléze vyslovenému názoru a uznávajíc, že stát nenese ani celý ani část nákladu pojišťoven, shledává nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že žal. úřad neuznal okr. nemoc, pojišťovny za veřejné fondy. Stížnost dovozuje ze všeobecné zásady, vyslovené v § 1 zák., dle něhož legionáři mají nárok žádati za udělení míst ve službě státní a veř. a podnicích státem podporovaných a zaručených, že § 4 lit. a) nechtěl výpočtem podrobnějším vyloučiti z platnosti zásady § 1 žádný případ služby veřejné a že proto služ. místa u okr. nemoc, pojišťoven, jež jest, jak úřad sám vyslovil, kvalifikovati za ústavy veřejné (avšak nikoli za ústavy, na které stát nese celý náklad nebo část nákladu), třeba subsumovati pod pojem míst ve službách veř. fondů.
Stížnosti nelze přisvědčiti. Především nutno uvážiti, že zák. č. 462/ 1919 v § 4 omezuje právo zaměstnavatelů zde uvedených obsazovati volně místa ve službách svých, a že tedy interpretace extensivní by ne- byla na místě. Zákon užívá při výpočtu míst vyhražených legionářům v § 4 — jehož taxativní povahu sama stížnost uznává — vedle sebe pojem »ústavů« a pojem »veř. fondů«. Z ústavů pojímá pod závazek § 4 pouze ony, na které stát nese buď celý náklad nebo jeho část, byl by tedy přímo proti znění výklad, že zákon vymezením tímto mínil snad všecky ústavy veřejné. Klade-li pak zákon v témž § 4 lit. a) vedle sebe pojmy »ústavy« a »veř. fondy«, činí zřejmě mezi nimi rozdíl. Již proto jest neudržitelný názor stížnosti, že zákon pod pojem veř. fondy zahrnuje i veř. ústavy. Nelze pochybovati o tom, že zákon právě tím, že pojem »veř. fondy« převzal, aniž pokládal za potřebné nějak jej vy- meziti, dal na jevo, že přejímá jej v tom smyslu, jak jest ve veř. právu vůbec běžný. Veř. fondy dle ustálené judikatury nss-u jsou míněny — ne-li vůbec jen fondy státní — tedy na jisto jen fondy, které jak svým účelem, tak především i svou organisací jsou fondům státním podobny, t. j. takové podstaty majetkové, jež jsouce platným právním řádem určeny k tomu, aby byly hospodářským podkladem pro plnění některých úkolů, jež veř. správa na se vzala, jsou podrobeny správě orgánů moci veřejné, takže staly se článkem v organisaci veř. správy (srov. Boh. A 3501/24, 4883/25 a j.). Pojem veř. fondu vyžaduje tudíž především, aby tu byla podstata majetková, z jejíhož výtěžku a příjmů určité úkony veř. správy se hradí.
Předpoklad ten není dán u okr. nemoc, pojišťoven, poněvadž není tu takové majetkové podstaty, jako zvláštní fond organisované, nýbrž jde tu o ústav, který jest vydržován z příspěvků pojištěných zaměstnanců a jejich zaměstnavatelů (§ 157 zák. č. 221/24). Nelze proto sdíleti názor stížnosti, že okr. nemoc, pojišťovny jsou veř. fondy a nelze tedy ani s tohoto hlediska pojišťovny ty zahrnouti mezi instituce vyjmenované v cit. § 4.

Citace:

č. 6625. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 16-18.