Č. 3956.

Řízení před nss-em. Jaký význam má ústní sdělení úředního rozhodnutí, které straně později je dodáno písemně, pro počátek lhůty ke stížnosti na nss?
Státní zaměstnanci (Slovensko): Kterými předpisy se řídí právní poměry příslušníků policejní stráže státní, zejména pokud jde o jejich jmenování?
(Nález ze dne 27. září 1924 č. 16071). Věc: Rudolf H. v Bratislavě (adv. Dr. Frant. Havránek z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska (min. místotaj. Dr. Emil Bláha) o sproštění služby a poukaz odbytného.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: St-l byl výnosem policejního ředitelství v Br. z 8. března 1921 jmenován s platností od 1. září 1920 obvodním inspektorem I. třídy ve stavu státní stráže bezpečnosti na Slovensku. Výn. ministra pro Slov. z 27. července 1922 byla st-li podle zák. č. 222/20 propočtena služební doba v úhrnné výměře 10 roků, 4 měsíců a zároveň přiznána mu podle usnesení min. rady z 27. července 1920 výhoda jednoho platového stupně. Proto byl dnem 1. ledna 1921 zařazen do 7. plat. stupně kategorie podúředníků se služným ročně 3408 K a místním přídavkem ročně 1536 K; konečně byl st-l výnosem min. pro Slov. ze 14. ledna 1923 dnem 9. srpna 1922 zařazen do 8. plat. stupně kategorie podúředníků a poukázány mu příslušné požitky.
Nař. rozhodnutím ministra z 28. února 1923 byl st-l k návrhu polic, ředitelství zproštěn služby dnem 28. února 1923 vzhledem k tomu, že lékařským šetřením byla prokázána jeho neschopnost k vykonávání služby; týmž dnem byly zastaveny jeho aktivní požitky; vzhledem k tomu, že na pensi nároku nemá, jelikož jeho skutečná státní služba činí toliko 2 roky a 7 měsíců, bylo mu v souhlase s gfř v Br. jednou pro vždy povoleno odbytné ve výši jednoročního základního služného, t. j. 6300 K, které mu zároveň bylo poukázáno.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Z úřední povinnosti a vzhledem k námitce vznesené v odvodním spise žal. úřadu musil nss nejprve zkoumati, zda stížnost jest podána včas.
Podle § 14 zák. jest stížnost k nss-u podati do 60 dnů po doručení rozhodnutí neb opatření v poslední stolici vydaného a jest den doručení ve stížnosti udať. Stížnost udává jako den doručení 7. března 1923. Od tohoto dne čítáno jeví se stížnost, daná na poštu dne 7. května 1923, jelikož 6. květen 1923 byla neděle, jako včas podaná. Uvedený údaj stížnosti není správními spisy vyvrácen; naopak leží ve správních spisech doručenka st-lem podepsaná, kterou stvrzuje příjem dekretu z 28. února 1923 (nař. rozhod.) dnem 9. března 1923, tedy termínem ještě o dva dny pozdějším, než stížnost uvedla, takže i čítajíc od tohoto dne stížnost se jeví včas podanou.
Odvodní spis žal, úřadu ovšem tvrdí, že byl nař. výnos hned dne 1. března 1923 st-li doručen, který však teprve dnem 9. března 1923 doručenku podepsal. Ostatně st-l odzbrojil a odstrojil prý dne 3. března 1923.
Tato tvrzení žal. úřadu nemohou zvrátiti shora uvedený závěr o včasnosti stížnosti na nss. Naopak nutno datum doručení udané stranou na tak dlouho pokládati za správné, dokud opak není prokázn. V tomto případě je tvrzení st-lovo opřeno doručenkou ve správních spisech uloženou, o jejíž správnosti úřad pochybnosti ani nepronáší. Nss nepotřeboval v tomto případě řešiti otázku, zda by stačilo k právně účinnému vyrozumění státního zaměstnance o jeho pensionování pouhé ústní prohlášení (sdělení), že a za jakých modalit byl pensionován. Neboť žal. úřad v tomto případě ani netvrdí, že by st-li bylo bývalo ústně a podrobně sděleno, že a za jakých podmínek je dán do pense, tak že by již na základě toho byl měl možnost nastoupiti cestu přípustné právní obrany proti tomuto pensionování.
St-l ovšem nepopírá, že mu již 1. března 1923 bylo jeho představeným ústně sděleno, že byl dnem 1. března 1923 ze služby propuštěn a že dekret o tom byl již vydán, a doznává dále, že na rozkaz svého představeného a vzhledem k vyhrůžce, že rozkaz bude proveden mocí, dne 3. března 1923 stejnokroj a výzbroj odevzdal. Tím však nikterak není dokázáno, že by st-li nař. rozhodnutí bylo bývalo doručeno dříve než udává; pouhá okolnost pak, že věděl o svém nařízeném zproštění, nerovná se již proto doručení písemného vyřízení, poněvadž teprve z tohoto písemného vyřízení seznal, po případě mohl seznati st-l podrobnosti nař. rozhodnutí.
Dovolává-li se odvodní spis naproti tomu zprávy polic. řed. v Br. ze 4. června 1923, jest naproti tomu konstatovati, že zpráva tato toliko uvádí, že st-li »byl dekret doručen okamžitě dne 1. března 1923«, st-l však že »se zpěčoval jej přijati a učinil tak až 9. března 1923«. Zpráva ta tedy sama uznává, že dekret byl st-lem přijat teprve 9. března 1923 a ani netvrdí, že by úřad před tím byl doručení provedl způsobem náhradním.
Podobně i spis nolic. řed. z 1. března 1923, jehož se odvodní spis rovněž dovolává, toliko svědčí o tom, že nař. dekret byl zaslán velitelství oddělení čsl. stráže »k okamžitému doručení proti potvrzení« a obsahuje záznamy: »vypl. 1. III. 23«, »imenovaný odstrojil a odzbrojil dne 3. III. 23« a konečně záznam: »Rozkaz č. 12 bod 13 Vyk. 8. Marca 1923«.
Ani tím není tedy doručení dekretu (ani náhradní) ani podrobné ústní sdělení jeho obsahu přede dnem 9. března 1923 prokázáno.
Za tohoto stavu věci musil nss stížnost pokládati za podanou včas a vejíti v meritorní její projednání.
Nss shledal stížnost důvodnou z těchto úvah:
St-l byl dekretem polic. řed. v Br. z 8. března 1921 jmenován obvodním inspektorem v kategorii podúřednické ve stavu státní stráže bezpečnosti. Ve smyslu zák. z 15. dubna 1920 č. 269 Sb. (§§ 2 a 3) o úpravě poměrů úředníků a zřízenců u státních úřadů na Slov. a v P. R., dále zák. ze 16. března 1920 č. 165 Sb. o zřizování státních policejních úřadů, konečně vyhlášky min. vnitra z 2. srpna 1920 č. 538 Sb. o zřízení polic. řed. v Br. byl tedy státním zaměstnancem čsl., o jehož služebním poměru a právním postavení platí předpisy kdysi rakouské se změnami a doplňky zákonodárstvím popřevratovým provedenými.
Zejména platí tu tedy podle čl. IV, 3. odst. úvoz. zák. k služ. pragm. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. — předpisy §ů 168 a 176 služ. pram. (poslední § ve znění čl. II zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z roku 1920); z nových předpisů pak platil o st-li v době vydání nař. rozhodnutí zejména zák. ze 13. července 1922 č. 230 Sb. a nař. z 5. října 1922 č. 295 Sb.
Ve smyslu § 10 tohoto nař. náleží tedy st-l do kategorie gážistů mimo hodnostní třídy a platí pro něho podle § 6 nař. č. 295/1922 v mezích zák. č. 230/1922 a nař. č. 295/1922 »obecné předpisy o státních podúřednících«.
Dle toho jest st-le — jelikož případná prozatímní vlastnost jeho jmenování v dekretu vytčena nebyla (§ 6, odst. 2. a § 156 služ. pragm. z r. 1914 a §§ 6 a 10 nař. č. 295/1922) — pokládati za státního zaměstnance definitivního.
Podle nař. rozhodnutí byl st-l »dnem 28. února 1923 služby sproštěn«. Pokud by v tomto výroku bylo spatřovati propuštění st-le ze státní služby, tedy úplné přerušení jeho def. služ. poměru, bylo by nutno stížnost, vytýkající v tomto směru nezákonnost, uznati důvodnou z těchto úvah:
Jelikož st-l je — jak již uvedeno — def. stát. zaměstnancem, a to gážistou mimo hodnostní třídu, může — nehledě k případu vystoupení ze služby ve smyslu § 51 nař. č. 295/1922 (resp. § 84 a 179 služ. pragm.), o které tu však nejde, k úplnému zrušení služ. poměru dojíti toliko propuštěním vysloveným podle § 43 nař. č. 295/22 přednostou osobního úřadu po vyslechnutí disc. komise jako trest disciplinární podle § 37 č. 6 nař. č. 295/1922. Takovýto trest však vysloven nebyl; nař. rozhodnutí je tedy, pokud »sprošťuje st-le služby v tomto smyslu, v rozporu se zákonem.
Naproti tomu bylo ovšem možno za šetření zákonných předpisů přeložiti st-le na trvalý nebo dočasný odpočinek, a to po případě — pokud by nesplňoval zákonné podmínky nároku na výslužné — i bez takového nároku eventuelně s pouhým odbytným. Pokud by však úřad byl chtěl nař. rozhodnutím — jak by bylo lze souditi z dalšího obsahu jeho — vysloviti kvieskování nebo pensionování st-le, t. j. přeložení na dočasný nebo trvalý odpočinek, a to bez nároku na výslužné resp. s nárokem toliko na odbytné, není jeho rozhodnutí rovněž ve shodě se zákonem.
Není sporu o tom, že st-l o přeložení na trvalý odpočinek nežádal. Mohlo by tudíž jediné jíti o kvieskování nebo pensionování z moci úřední. Pro takovéto opatření však platí podle §§ 52 a 53 nař. č. 295/ 1922 obdobně předpisy o podúřednících (zřízencích). Pro tyto zaměstnance jsou podmínky kvieskování z moci úřední stanoveny v §§ 76 a 179 služ. pragm.; podmínky ty nejsou zřejmě u st-le splněny; neboť nebyl ani déle jednoho roku pro nemoc služby vzdálen, ani nebyl po tři léta na dovolené s čekatelným.
Podmínky přeložení na trvalý odpočinek (pensionování) z moci úřední pak uvedeny v §§ 80 a 179 služ. pragm.; z případů tam uvedných mohl by, jelikož st-l ani není 60 roků stár ani nebyl po tři léta kvalifikován (§ 159 služ. pragm.) známkou »nevyhovující« (nedostatečnou), přijíti v úvahu toliko případ ten, že jest trvale nezpůsobilý zastávati řádně svoje služební místo«. Na tento důvod úřad patrně také myslil, když v nař. rozhodnutí uvedl, že »lékařským vysvědčením byla prokázána st-lova neschopnost k vykonávání služby «
Avšak nař. rozhodnutí ani s tohoto hlediska není ve shodě se zák. Neboť nehledě ani k tomu, že podle spisů řízení předepsané v §§ 82 a 179 služ. pragm. vůbec provedeno nebylo, a že nař. rozhodnutí ani neuvádí přesně, jaké opatření se st-lem se činí (zda jej kvieskuje, zda pensionuje, zda k vlastní žádosti, zda z moci úřední) a nehledě také ani k tomu, že nař. rozhodnutí neuvádí vůbec zákonného předpisu, o který se opírá, takže v četných směrech řízení zůstalo vadným, neuvádí nař. rozhodnutí ani, že st-l je trvale nezpůsobilý ve smyslu § 80 služ. pragm. Pouhý odkaz na lékařské vysvědčení tento nedostatek nenahrazuje, poněvadž jednak vysvědčení st-li sděleno nebylo, jednak rozhodné okolnosti musí býti obsaženy v dekretu samém.
Veškeré uvedené podstatné vady, kterými nař. rozhodnutí je stíženo, byly způsobeny nesprávným právním názorem žal. úřadu, jakoby bylo lze definitivního státního úředníka (podúředníka, zřízence) zbaviti služebního postavení a aktivních požitků způsobem, jak úřad učinil.
Proto bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss pro nezákonnost, aniž měl nss příčinu zabývati se otázkou, zda by st-l pro případ řádně provedeného pensionování vzhledem k délce své služební doby měl nárok na výslužné nebo toliko na odbytné.

Citace:

č. 3956. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 476-480.