NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Č. 5153.

Státní občanství: O druzích a podmínkách opce podle čl. III. rozhodnutí konference velvyslanců v Těšínsku.
(Nález ze dne 24. listopadu 1925 č. 22662.)
Věc: Eduard M. v Čes. Těšíně proti ministerstvu vnitra stran uznáni čs. státního občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Min. vnitra v Praze nař. rozhodnutím 1. zrušilo rozhodnutí zsp-é v Opavě z 30. listopadu 1923, jímž nebylo Eduardu M. uděleno čsl. státní občanství, ježto jmenovaný podáním z 19. dubna 1922 domáhal se uznání opčního práva čl. III rozhodnutí konference velvyslanců, 2. zamítlo opční prohlášení Eduarda M. posléz uvedené, z důvodu, že st-li dle rozhodnutí konference velvyslanců opční právo nepřísluší, ježto ani domovskou příslušností od 1. ledna 1914 ani pobytem od 1. ledna 1908 na polské části Těšínska nestal se polským státním občanem, 3. vyslovilo, že st-l nestal se čsl. státním občanem ipso jure pobytem na Těšínku od 1. ledna 1908, ježto, jak sám doznává, na čsl. části Těšínska bydlí teprv od 1. ledna 1909.
Rozhoduje o stížnosti, vycházel nss z těchto úvah:
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nesprávné právní posouzení věci, jež spatřuje v tom, že žal. úřad pokládá pobyt od 1. ledna 1908 v části Těšínska, připadlé polské republice, za nutnou podmínku opčního práva pro státní občanství v čsl. republice dle čl. III. rozhodnutí konference velvyslanců ze dne 28. července 1920 o Těšínsku, Oravě a Spiši, kdežto stížnost stojí na stanovisku, že pobyt od 1. ledna 1908 na Těšínsku v plebiscitním území vůbec zakládá opční právo ve smyslu cit. článku III. a že tedy opční právo st-lovo zakládá již prokázaná okolnost, že st-l bydlil na Těšínsku, v G. (okres Bílsko) od r. 1900 do 31. prosince 1908. Stížnost směřuje svými vývody tedy proti výroku žal. úřadu pod č. 2, že se st-l nestal státním občanem polským dle čl. III. č. 1 odst. 1 a že mu proto nepřísluší právo optovati pro čsl. republiku. Stížnosti nelze dáti za pravdu. Rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920 obsahuje zásadní ustanovení o opčním právu v čl. III. pod č. 2 odst. 1, 2 a 3. Podle odst. 2 bodu č. 2 čl. III. rozhodnutí konference velvyslanců mohou opcí nabýti čsl. neb polské státní příslušnosti osoby, které v té neb oné části Těšínska nabyly domovského práva po 1. lednu 1914 nebo sídlily v ní po 1. lednu 1908, ale toliko za souhlasu vlády polské neb čsl. Naproti tomu mohou dle odst. 1. bodu 2 d. III. rozhodnutí konference velvyslanců osoby starší 18ti let, získávající plným právem polskou neb čsl. státní příslušnost ve smyslu odst. 1 č. 1 čl. III., tedy na základě domovského práva před 1. lednem 1914 nebo usídleni před 1. lednem 1908 v té které části Těšínska, optovati pro státní příslušnost v druhém státě i bez souhlasu dotčené vlády.
St-l odvolal se v opčním prohlášení všeobecně na čl. III. Žal. úřad v napadeném rozhodnutí rovněž neuvedl, podle kterého ustanovení posuzoval opční prohlášení st-lovo. Z obsahu napadeného rozhodnutí vychází však na jevo, že má na mysli opci ve smyslu odst. 1 č. 2 čl. III.
Žal. úřad dospěl v tomto směru k úsudku, že st-l nestal se polským státním občanem ani na základě domovské příslušnosti od 1. ledna 1914, ani na základě pobytu od 1. ledna 1908 v polské části Těšínska. Jest nesporno, že st-l, jsa domovským právem příslušný do L. v Haliči, neměl domovské příslušnosti na území těšínském vůbec a nemohl proto na základě své domovské příslušnosti státi se polským státním občanem ve smyslu odst. 1 č. 1 čl. III. cit. rozhodnutí konference velvyslanců. St-l opírá svůj nárok na opci o to, že sídlil na Těšínsku od 1. ledna 1908 a to do 31. prosince 1908 v G. (okres Bílsko) a od 1. ledna 1909 v Českém Těšíně a jest názoru, že jest nerozhodno, zda bydlel v části těšínské, která připadla čsl. republice, anebo v té části, která připadla Polsku, nýbrž že rozhodno jest jen, že bydlil od 1. ledna 1908 v plebiscitním území těšínském vůbec.
Stanovisko to jest právně mylné. Rozhodnutí konference velvyslanců v odst. 1 č. 1 čl. III. přiznává polskou nebo čsl. státní příslušnost osobám, které měly před 1. lednem 1914 domovskou příslušnost v území býv. vevodství Těšínského, na němž byla uznána svrchovanost Polska nebo Československa anebo, které v území tom před 1. lednem 1908 sídlily. Z toho je patrno, že rozhodnutí konference velvyslanců rozeznává přesně část Těšínska připadlou čsl. republice od té části, jež připadla Polsku a že určuje státní příslušnost dle toho, v které části Těšínska dotčená osoba měla domovské právo nebo bydliště před určenou dobou a ovšem pak dále nepřetržitě až do 28. července 1920, kdy rozhodnutí konference velvyslanců se stalo.
V tomto případě přichází v úvahu jen otázka, zda st-l na základě svého pobytu ve smyslu odst. 1 č. 1 čl. III. konference velvyslanců získal plným právem státní příslušnost polskou, neboť jen v tom případě přísluší mu právo optovati pro čsl. státní příslušnost bez souhlasu vlády. čsl.
Pro posouzení sporného opčního práva jest proto nerozhodno, stal-li se st-l polským státním občanem na jiném právním základě, zejména na základě své domovské příslušnosti v obci ležící mimo býv. Těšínsko v území patřícím ke státu polskému. St-l bydlil sice do 31. prosince 1908 v polské části Těšínska, nesídlil však v této části nadále od 1. ledna 1909 do 28. července 1920. Nezískal tudíž polskou státní příslušnost ve smyslu odst. 1 č. 1 čl. III rozhodnutí konference velvyslanců. Nepřísluší mu proto opční právo dle odst. 1 č. 2 čl. III. rozhodnutí konference velvyslanců.
Vzhledem k tomu, že se st-l ve svém opčním prohlášení odvolal všeobecně na čl. III. obsahující ještě jiný způsob opce, dlužno poznamenati, že st-li nepřísluší ani právo optovati pro čsl. státní příslušnost za souhlasu vlády čsl. dle odst. 2 č. 2 čl. III., poněvadž nenabyl v polské části Těšínska domovského práva po 1. lednu 1914 ani v této části nesídlil po 1. lednu 1908 nepřetržitě do 28. července 1920, ježto přesídlil od 1. ledna 1909 do Českého Těšínska.
Z úvah těchto plyne, že nař. rozhodnutí, pokud odpírá st-li opční právo podle rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920, neodporuje zákonu a náleželo proto stížnost proti němu zamítnouti jako nedůvodnou.

Citace:

č. 5153. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 572-574.