NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5208.

Státní zaměstnanci: Také při služebních cestách báňského úředníka, jichž náklad hradí strana, přísluší náhrada cestovních útrat podle kilometrovného, je-li tento způsob levnější než náhrada jízdného drahou.
(Nález ze dne 14. prosince 1925 č. 1412).
Věc: Ing. František H. v M. proti ministerstvu veřejných prací stran úpravy cestovního účtu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměry báňského hejtmanství v Praze ze 13. října 1923, ze 7. ledna 1924 a z 5. března 1924 byly upraveny st-lovy cestovní účty za cesty úředně nařízené na důl Anna a Matylda v S. Při úpravě té přiznáno st-li místo účtovaného jízdného drahou II. tř. cestovné dle kilometrů vzdálenosti dolu po silnici a důsledkem toho škrtnuty položky účtované za povoz k nádraží v M. a od nádraží v S. resp. v T. a naopak při cestě zpáteční, ve dvou posledních účtech pak položka »doprava odvěvu pro důl 20 K« adjutována byla obnosem 10 K. Rekursy proti této úpravě cestovních účtů byly nař. rozhodnutím zamítnuty.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto: — — — — —
Stížnost spatřuje nezákonnost v tom, že místo jízdného na železnici a dovozného k nádraží a od nádraží bylo st-li přiznáno pouze kilometrové. Odůvodňujíc tuto výtku nezákonnosti, má stížnost především za to, že úředník na služební cestě má právo všude tam, kde spojení drahou jest, použíti dráhy se všemi s tím spojenými důsledky a teprve tehdy, když spojení drahou chybí, že se musí spokojiti s honorováním čestného dle kilometrů vzdálenosti místa úředního jednání od místa úředního sídla.
Tomuto názoru nelze přisvědčiti. Stojí sice v § 6 min. nař. z 23. dubna 1874 čís. 47 ř. z. (o cestovném zaměstnanců horních úřadů), že při služ. cestách, které zcela nebo z části lze vykonati drahou nebo parolodí, mohou úředníci za část cesty, kde toto spojení jest dáno, na povozném žádati jen výlohy za užití železnice nebo parolodí. Avšak tento předpis má za účel, aby nebyly eráru působeny větší útraty cestovní, nežli k dosažení cíle cesty jest nezbytno. Byl-li by tento úmysl použitím dráhy nebo parolodi zmařen, rozumí se samo sebou, že jich nesmí býti použito.
To vyslovilo již min. fin. v přípise z 11. dubna 1859 čís. 12241 neiv. účtárně a zásadu tu převzalo též nař. min. fin. v dohodě se všemi ministerstvy ze 16. června 1887 č. 80 ř. z., stanovíc, že jest povinností služebně cestujícího úředníka, aby volil onu cestu a onen dopravní prostředek, které jsou nejméně nákladné, pokud to ovšem nevadí účelu cesty. Toto nařízení jest posud platné a byvši vydáno v dohodě se všemi ministerstvy, vztahuje se též na báňské úředníky, jak ostatně na jevo jde i z toho, že v prvém odst. tohoto nařízení jest citováno min. nař. z 23. dubna 1874 čís. 47 ř. z., vydané specielně o čestném zřízenců u úřadů horních.
Poněvadž v daném případě, v němž nesporně šlo o vzdálenosti 35 a 4 km, bylo by použití dráhy a povozu k nádraží a od nádraží nákladnější, nežli cestovní útraty čítané dle kilometrového, odpovídá úplně předpisům i duchu výše uvedených nařízení, když žal. úřad st-li pouze náhradu tímto druhým způsobem vyměřenou přiznal, při níž nepřichází již v úvahu náhrada za použití povozů k nádraží a od nádraží.
Stížnost má dále za to, že předpisů daných o čestném horních úředníků lze použíti jen pokud jde o služební cesty konané na útraty státní pokladny, kdežto cesty st-lovy byly vykonány na útraty stran.
K tomu sluší především zdůrazniti, že předpisy ony dány jsou pro cesty služební a že i takové cesty, jichž výlohy hradí strana, jsou cestami služebními, které koná úředník ku příkazu úřadu a že povinnost strany nahraditi výlohy některých cest stanovená zvláštními předpisy upravuje toliko poměr mezi úřadem a stranou, nikoliv mezi ní a úředníkem.
Poněvadž pak není positivních předpisů, že by úředníku, konajícímu cestu, jejíž výlohy hraditi jest povinna strana, mělo se dostati náhrady čestného jinak vyměřené, nežli jaká určena jest pro cesty služební vůbec, ano pověvadž již v dekretu dvorské komory z 21. května 1812, Sb. pol. z. sv. 38 (Kommissionen in Parteisachen« ve čl. XXXVI), dále v § 5 min. nař. ze 3. července 1854 čís. 169 ř. z. na roveň se kladou služební cesty ex officio se služebními cestami ve věcech stran, nelze nalézti zákonné opory pro názor stížnosti, že by hornímu úředníku za cesty ve věcech stran příslušelo vyšší odškodné, nežli za jiné služební cesty.
Na základě těchto úvah nebylo shledáno v nař. rozhodnutí vytýkané nezákonnosti a proto musila býti stížnost zamítnuta jako bezdůvodná.

Citace:

Č. 5208. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 678-680.