Č. 2671

Pensijní pojištění: 1. Žádati za přeměnu náhradní smlouvy v náhradní ústav jest legitimován toliko zaměstnavatel, nikoliv zaměstnanci. — II. Podmínky přeměny takové a postup při tom.

(Nález ze dne 20. září 1923 č. 15 487.)
Prejudikatura: Boh. 1957, 2041 a 2457 adm.
Věc: Pensijní svaz úředníků L-ských a knížete Aloise L. v B. (adv. Dr. Vil. Strass z Tachova) proti ministerstvu sociální péče v Praze (min. rada Dr. Bron. Wellek a rada Rich. Ernst — za zúčastněný Všeobecný pensijní ústav v Praze — taj. Dr. Jan Gallas) o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost, pokud podána pensijním svazem úředníků L-s kých, odmítá se jako nepřípustná, jinak se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. soc. péče žáúosti pensijního svazu pro úředníky L-ského panství v B. za přeměnu náhradních smluv v náhradní ústav podle § 65 zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. z těchto důvodů: 1. Základem rozhodnutí jest stav ke dni 31. prosince 1918, kdy platily, nebyvše ani zrušeny ani přizpůsobeny předpisům novely k pensijnímu zákonu z roku 1914 náhradní smlouvy schválené výnosem bývalého min. vnitra ze 16. prosince 1910 č. 47674, na podkladě pensijního normálu z 20. ledna 1911 (Pensionsvertrag der Beamten der fürstl. L-schen Herrschaften). 2. Není prokázáno, že by hodnota nároků tímto pensijním normálem (Pensionsvertrag) přiznávaných byla vždy o 5tinu vyšší než hodnota nároků zákonných, poněvadž podle § 19 pensijního normálu tvoří pensijní základ pouze stálé roční služné incl. požitků naturálních a nezapočítávají se tudíž jako součást služného aktivní funkční a smluvené proměnlivé nebo pravidelně se opakující požitky (tantiémy, remunerace, provise a pod.) ve smyslu § 3 cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. Nestačí, že snad v konkrétních případech tato zákonná podmínka byla splněna, nýbrž obsah smlouvy musí býti generelně takový, aby za všech okolností bez přihlížení ke konkrétním případům nároky smlouvou přiznávané měly hodnotu nejméně o 5tinu vyšší než zákonné. § 9 pensijního normálu snižuje ostatně sám nároky statutární na výši nároků pouze zákonných v případech dobrovolného vystoupení a trestního propuštění ze služeb zaměstnavatelových. 3. Dále není pamatováno na pravidelné a s hlediska pojistně-matematického dostačující dotování fondů z prostředků zaměstnavatelových (§ 3 pensijního normálu mluví jen o příspěvcích zaměstnanců) a konečně schází úplně ustanovení o pravidelném sestavování pojistně-matematické bilance. Nejsou tudíž splněny podmínky § 65 č. 1., 2. a 4. cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. v § 65 pensijního zákona z 5. února 1920 č. 89 Sb. citované, resp. čl. 10 A odst. 2 bodů a, b a d prováděcího nařízení z 30. prosince 1920 č. 693 Sb. O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto: ---1 II. Pokud stížnost podána byla knížetem Aloisem L. v B., uvážil nss toto: St-l spatřuje předně vadu řízení správního v tom, že o vyřízení žádosti dne 28. prosince 1920 podané společně se Svazem o schválení přeměny náhradních smluv v náhradní ústav podle § 65 zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb., on jako zaměstnavatel a vlastní právní subjekt fondu vyrozuměn nebyl, nýbrž že vyřízení obsažené v nař. rozhodnutí doručeno bylo pouze pensijnímu svazu. Podle spisů jest stížnosti potud dáti za pravdu, že nař. rozhodnutí podle svého znění vyřizuje toliko žádost podanou svazem, nezmiňujíc se ani slovem o st-li, že výslovně nařizuje, aby byl o něm vyrozuměn svaz a že proto st-li sděleno nebylo. Okolností těchto mohl by se st-l dovolávati vůči každému dalšímu opatření úřadu, které by se opíralo o nař. rozhodnutí a brániti se tvrzením, že nemá proti němu právní účinnosti. O takové opatření tu však nejde. Podaná stížnost jest právě dokladem toho, že st-l zvěděl o vydání rozhodnutí, vyřizujícím meritorně i jeho žádost, že znal plný jeho obsah, a stěžuje-li si proti němu, pak jest bez právního významu, zda mu bylo výslovně doručeno nebo ne. Neboť vytčený nedostatek nebránil mu hájiti se proti rozhodnutí tomu stížností u nss-u. Ve věci samé stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost, kterou spatřuje především v tom, že žal. úřad aplikuje předpis § 65, odst. 1 zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. na daný případ, béře za základ obsah náhradní smlouvy podle stavu, jaký byl dne 31. prosince 1918. Stížnost dovozuje po této stránce, že cit. ustanovení § 65 — co do stanoveného tam termínu — na něho užíti nelze, protože mu roku 1916 povoleno bylo přerušení lhůty stanovené v § 66 a) cis. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. k tomu, aby náhradní smlouvy již po právu existující byly uveden v v soulad s předpisy tohoto nařízení: se zřetelem k tomu že nemůže býti rozhodným obsah náhradní smlouvy podle stavu z 31. prosince 1918. Nss neshledal tuto námitku důvodnou. lest arciť pravda podle spisů, že st-li bylo kompetentním úřadem povoleno přerušení zmíněné lhůty dané §em 66 a) cit. nař. z r. 1914 a lze připustiti, že nabyl z tohoto povolení určitých práv. — Jde však o obsah těchto práv. V tom směru plyne ze znění uvedeného povolení ve spojení s §em 66 a) cit. cís. nař. z r. 1914 pouze tolik, že st-l zmíněným povolením nabyl práva, aby se s ním zacházelo stejně jako s oněmi nositeli pojištění, kteří do roka od prohlášení cit. cís. nařízení zažádali o schválení pensijních předpisů přizpůsobených obsahu odstavce 1. a 2. cit. § 66 a), t. j., aby uznáván byl i dále za nositele náhradního pojištění přes to, že předpisu cit. § 66 a) nevyhověl. Tuto právní posici st-lovu uznal však žal. úřad v řízení předcházejícím nař. rozhodnutí úplně tím, že pohlížel na náhradní smlouvu z r. 1911 jako na smlouvu platnou i v r. 1920, ačkoliv nebyla cís. nařízení z roku 1914 přizpůsobena, a že neodmítnul žádost st-lovu proto, že náhradní smlouva, o niž jde, pozbyla vlastnosti náhradního zařízení, nýbrž že rozhodl o žádosti meritorně. Vydávaje toto rozhodnutí, musel ovšem žal. úřad respektovati právní stav utvořený zákonem z 5. února 1920 č. 89 Sb. Zákon ten stanoví v § 64 všeobecně, že pro budoucnost připouští náhradní pojištění jedině ve formě náhradních ústavů, přeměnu náhradních smluv v náhradní ústavy prohlásil však v § 65 toliko v těch případech za přípustnou, když obsah jejich nejpozději dne 31. prosince 1918 vyhovoval požadavkům § 65 č. 1 až 4 cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. Norma § 65 cit. zákona obsahuje předpis všeobecný vztahující se na všechny náhradní smlouvy, které v době, kdy zákon vstoupil v platnost, existovaly, tedy i na náhradní smlouvu st-lovu. Uváží-li se pak, že povolením, jehož se stížnost dovolává, náhradní smlouva st-lova — jak již bylo dovozeno — postavena byla toliko na roven ostatním smlouvám náhradním, které se byly předpisu § 66 a) cit. cís. nařízení z roku 1914 přizpůsobily, znamenal by požadavek zastávaný stížností privilegium vůči právě zmíněným smlouvám náhradním. Aby se st-lem bylo jednáno příznivěji, pro to by musel obsahovati zákon z 5. února 1920 č. 89 Sb. zvláštní ustanovení, jehož však v zákoně najíti nelze. Platí tedy i pro něho předpis § 65 bez výhrady a jest námitka po této stránce vznesená nedůvodná. Ve věci samé odpírá nař. rozhodnutí st-li uznání přeměny náhradní smlouvy v náhradní ústav proto, že náhradní smlouva neodpovídá požadavkům § 65 cís. nař. č. 138 z r. 1914, obsaženým v bodu č. 1, 2 a 4. Pokud jde o bod 1 cit. § 65, předpisující, že hodnota nároků pojištěním povinných členů a jich pozůstalých vypočtená podle zásad pojistné techniky přesahovati musí hodnotu čák v § 5 až 19, 25 až 27 uvedených alespoň o jednu pětinu, opírá žal. úřad svůj výrok o dvojí moment: 1. že podle § 19 pensijního normálu z 20. ledna 1911 základ pro vyměření pense tvoří jen stálé roční služné s požitky naturálními a že se tudíž další požitky (aktivní, funkční a smluvené nebo pravidelně se opakující jako tantiémy, remunerace, provise a pod.) v rozporu s předpisem § 3 cit. cís. nařízení z r. 1914 nezapočítávají; 2. že § 9 pensijního normálu snižuje nároky statutární v případě dobrovolného vystoupení neb trestního propuštění na výši nároků pouze zákonných. V prvém směru popírá stížnost skutkový podklad, z něhož vychází žal. úřad, tvrdíc, že znění § 19 pensijního normálu nepřipouští pochybnosti o tom, že základem pro vyměření pense pojištěnců tvoří jich hotové platy jakéhokoliv druhu. Námitka tato odporuje přímo znění § 19 cit. pensijního normálu. Ustanovení toto praví výslovně, že základnu pro vyměření pense tvoří, počítaje i hodnotu bytu a naturalií, ony roční hotové požitky, které člen pensijního svazu bral jako roční služné v době, kdy služební poměr pominul. Podle tohoto ustanovení netvoří tudíž základ pro vymě- ření pense hotové platy jakéhokoliv druhu, nýbrž jen určitý druh jejich t. j. toliko takové platy, které se označují jménem ročního služného. Proto nelze shledati, že by skutkový předpoklad nař. rozhodnutí, pokud jde o § 19 pensijního normálu, byl v rozporu se spisy. Nss neshledal však důvodnou ani další námitku, jíž stížnost vytýká řízení vadnost, kterou spatřuje v tom, že žal. úřad opomenul zjistiti výslechem st-le pravý obsah sporného ustanovení. Podle § 65 jest po této stránce rozhodným toliko obsah náhradní smlouvy, zde pensijního normálu, znění tohoto však — jak řečeno — nijakých pochybností nepřipouští a tudíž jakýmkoliv výkladem neb prohlášením zaměstnavatele změněno býti nemůže. - Namítá-li stížnost, že vytýkaná vadnost § 19 každým způsobem jest napravena generální klausulí § 23, nelze jí ani po této stránce přisvědčiti. Podle tohoto ustanovení zajišťuje arciť zaměstnavatel pojištěním povinným zřízencům všechny dávky uvedené v §§ 6 až 19 a 25 až 27 zákona z 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907 a to na podkladě příjmů započítatelných podle § 3 právě uvedeného zákona, avšak stížnost přehlíží, že podklad ten se podstatně liší od podkladu, jenž v důsledku změny obsahu cit. § 3 pro posouzení výše dávek podle § 65 cís. nařízení z r. 1914 přichází v úvahu. Pokud pak jde o znění § 9 pensijního normálu, neshledal nss ani tu, že by mu výrok žal. úřadu odporoval, a přiklonil se k vývodům zástupce žal. úřadu, jenž při veřejném ústním líčení poukázal k tomu, že jsou myslitelný případy, že k převedení prémiové reservy po rozumu dovolaného stížností § 68 cís. nařízení z r. 1914 ani nedojde, když po- jištěnec vystoupí na vlastní žádost ze služeb st-lových a nepřestoupí do zaměstnání pojistnou povinnost zakládajícího; v tomto případě zbývá mu podle § 9 pensijního normálu toliko nárok na dávky v oné výši, která vypadá podle zákona a to podle zákona z 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z roku 1907, jenž pro posouzení otázky s hlediska rozhodného terminu 31. prosince 1918 v důsledku mezi tím nastalé změny právního stavu zůstává mimo zřetel. Nař. rozhodnutí založeno jest dále na předpokladu, že pensijní normál nevyhovuje bodu 2 § 65 cit. cís. nař., jenž předpisuje, že příspěvky členů nesmějí přesahovati výměru, jež .se podává dle klíče, stanoveného §em 33, odst. 2 a 3. Předpis tento stanoví, v jakém poměru platí příspěvky oba kompaciscenti, t. j. pojišťovatel a pojištěnec. Ustanovení toho obsahu, kolik má přispívati zaměstnavatel ke krytí nároků pojištěnců a ke krytí prémiové reservy, náhradní smlouva však neobsahuje a nedostatek ten není nahrazen ani §em 4 ani § 23 pensijního normálu, neboť § 4 obsahuje toliko závazek zaměstnavatele doplniti případná manka vyplývající z ročního hospodaření, což jest něco zcela jiného než hromadění prémiových reserv, a § 23 obsahuje pouze t. zv. generální klausuli, kterou se zavazuje st-l zaručiti dávky ve výši předepsané zákonem z roku 1906. Neobsahují tedy tato ustanovení pensijního normálu závazek, jehož by bylo třeba, aby zajištěno bylo utvoření prémiových reserv, které mají zabezpečiti vyplácení dávek v minimální výměře stanovené pod č. 1 cit. § 65. Pokud jde konečně o č. 4 § 65 cit. novely z roku 1914, týkající se pojistno-technické bilance, netvrdí ani st-l, že pensijní normál vyhovuje tomuto předpisu, nýbrž namítá toliko, že není ve shodě se zákonem, žádá-li se, aby ustanovení to bylo obsaženo v textu smlouvy. V tomto směru sluší však poukázati na nález tohoto soudu Boh. 2041 adm., v němž vysloven a blíže odůvodněn byl právní názor, že zákon z 5. února 1920 č. 89 Sb. předpisem § 65 omeziti chtěl přeměnu náhradních smluv v náhradní ústavy pouze na ony případy, ve kterých se náhradní pojištění provádělo prostřednictvím zvláštních zařízení, která ač ne formálně přece však fakticky měla povahu náhradních ústavů ve smyslu formálních předpokladů zákona, tudíž toliko tehdy, když stanovy náhradního zařízení obsahovaly nejpozději dne 31. prosince 1918 i výslovné ustanovení o technickém prozkoumání fondů, jak předpisoval § 65 č. 4 cís. nař. z r. 1914. Na tomto právním názoru trvá nss i v tomto případě. Vzhledem k důvodům shora uvedeným nelze shledati, že by se nař. rozhodnutí nesrovnávalo se zákonem a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Odmítnutí stížnosti pensijního svazu L-ských úředníků odůvodněno stejně jako obdobné stížnosti v nálezu Boh. 2041 adm.

Citace:

I učni přísluší nálezné, třeba věděl, že věci patří mistrovi,. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Právnická jednota v Praze, 1923, svazek/ročník 62, číslo/sešit 2, s. 84-87.