NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2328.

Věc jest uzamčenou (§ 174 11 c) tr. zák.), je-li opatřena úmyslnou překážkou, kterou musí cizí osoba zdolati s větším nebo menším napětím sil, chce-li si věc přisvojiti; stačí, je-li věc na místě obraženém plotem.
Návodce (§ 5 tr. zák.) zodpovídá za trestný čin přímého pachatele jen v rozsahu svého zlého úmyslu; provede-li navedený čin za přitěžujících okolností, které činí trestný skutek jiným nebo těžším zločinem (excessus mandati), posuzuje se návod podle zlého úmyslu návodcova.
(Rozh. ze dne 25. března 1926, Zm II 497/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací částečně vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 11. září 1925, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným spoluvinou na zločinu krádeže podle §§ů 5, 171, 174 II a), c) tr. zák., zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž byl stěžovatel uznán vinným spoluvinou na zločinu krádeže, kvalifikované podle §u 174 II a) tr. zák. a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a rozhodl. Jinak zmateční stížnost zavrhl. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v důvodech:
Rozsudkový výrok, podle něhož byly věci ukradeny z uzamčené ohrady, napadá zmateční stížnost patrně s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř. námitkou, že, má-li místo, ohražené zdí nebo plotem, ať dřevěným ať drátěným, býti pokládáno za uzamčené, jest dále ještě potřebí, jak se praví ve stížnosti, »opravdového zámku do této ohrady« a že, dá-li se ohrada přeskočiti, přelézti nebo podlézti, je to právě tak, jako kdyby místo bylo obehnáno příkopem nebo vodou, kterou by bylo nutno přeskočiti. Než rozsudek spatřuje ve vinařské školce, z níž byly věci dle jeho zjištění v noci odcizeny, místo uzamčené podle svých důvodů proto, že byla ohražena drátem, drátěným plotem, a vychází zřejmě z předpokladu, opodstatněného výsledky hlavního přelíčení, že v onom plotě nebylo vchodu buď vůbec, nebo že tam sice vchod byl, že však v rozhodné době byl uzamčen. Opaku netvrdí ani sama zmateční stížnost, která ve svých vývodech naopak sama počítá s tím, že pachatelům krádeže bylo nutno plot přelézti. Za uzamčené věci ve smyslu §u 174 II c) tr. zák. jest považovati věci na místě, ohraženém plotem, t. j. překážkou, kterou majitel úmyslně položil mezi věc a osoby cizí, by byla před nimi chráněna, a kterou tyto cizí osoby, nemající k věcem volného přístupu, musí, chtějí-li si je osvojiti, nejprve ať s větším ať menším napětím sil zdolati. (Rozh. sb. n. s. tr. č. 34, 1549.)
Pokud jde o další vývody zmateční stížnosti, nutno předeslati toto: Návodce trestného činu (§ 5 tr. zák.) jest práv za trestný čin přímého pachatele jenom v rozsahu svého zlého úmyslu (viz rozh. nejvyššího soudu vídeňského č. 3654). Provede-li navedený čin, ke kterému ho návodce navedl, za přitěžujících okolností, které činí trestný skutek jiným nebo těžším zločinem (excessus mandati), určuje se návod podle zlého úmyslu návodcova (Stooß, Strafrecht str. 133). Zmateční stížnost v té příčině namítá, že nejen za kvalifikaci podle §u 174 II c) tr. zák. (krádež na věcech uzamčených), nýbrž i za další kvalifikaci podle §u 174 II a) tr. zák. (krádež ve společnosti) ukládá rozsudek stěžovateli zodpovědnost neprávem vzhledem k tomu, že podle jeho zjištění stěžovatel pouze jednoho ze dvou spolupachatelů krádeže, obžalovaného Jana B-u vyzval, by mu donesl plechové žlaby z vinařské školky v P., takže podle názoru zmateční stížnosti stěžovatel nemůže býti trestán za navedení obou spolupachatelů, o jejichž součinnosti prý neměl tušení a nevěděl, že krádež provedou společně v noci a z místa uzamčeného. Ve směru posléz uvedeném nelze však ani ve směru skutkovém, ani po stránce právní nic namítati proti tomu, že uznal nalézací soud stěžovatele vinným, že zlý skutek přímých pachatelů rozkazem a poradou nastrojil a úmyslně k němu příčinu dal zejména také potud, že krádež byla spáchána v noci a na věcech uzamčených. Jsouť v rozhodovacích důvodech uvedeny okolnosti, které podle přesvědčení nalézacího soudu poukazují na stěžovatelovo vědomí, že vyzývá B-u ke krádeži na věcech uzamčených, že totiž měl žlaby jíž vyhlédnuty, musil tudíž věděti, že se vinařská školka na noc zamyká, že však musil dále též věděti, že B. může žlaby ukrásti pouze v noci, jelikož ve dne takovou krádež provésti nelze. Tyto závěry nacházejí, pokud jsou založeny na skutečnostech, dostatečnou oporu jednak v rozsudkovém zjištění, podle něhož stěžovatel vyzval B-u, by mu plechové žlaby donesl právě z vinařské školy v P., odkud pak žlaby skutečně byly odcizeny, jednak ve zjištění, že školka v rozhodné době, v noci byla opravdu uzamčena, jinak vyhovují závěry ty pravidlům logického myšlení a volného hodnocení výsledků řízení, vyhrazeného soudu předpisem druhého odstavce §u 258 tr. ř. Výsledky těchto úvah a jimi získané soudcovské přesvědčení napadá tudíž zmateční stížnost jen způsobem podle zákona nepřípustným a neprovádí výtky čís. 5 §u 281 tr. ř., namítajíc, že pro přesvědčení soudu, podle něhož stěžovatel musil věděti, že se vinařská školka na noc zamyká, nemá rozsudek opory ve zjištěných skutkových okolnostech. V tomto směru není tudíž zmateční stížnost odůvodněna a bylo ji proto, pokud směřuje proti výroku, jímž byl stěžovatel uznán vinným spoluvinou na zločinu krádeže, kvalifikované podle §u 174 II c) tr. zák., zavrhnouti.
Jinak jest tomu, pokud zmateční stížnost vytýká, že rozsudek neprávem ukládá stěžovateli zodpovědnost i za další kvalifikaci podle §u 174 II a) tr. zák., a to proto, že podle zjištění rozsudku stěžovatel vyzval pouze jednoho ze dvou spolupachatelů, totiž Jana B-u, by mu donesl plechové žlaby z vinařské školky v P., takže dle názoru stěžovatelova nemůže býti trestán za navedení dvou spolupachatelů, o jejichž součinnosti neměl prý tušení. Rozsudek zjišťuje, že stěžovatel vyzval Jana B-u, by mu donesl plechové žlaby z vinařské školky v P. a že mu proto půjčil nebo dal 10 Kč, by tu »rýnu« vzal, a že mu po donesení »rýny« doplatil ještě 30 Kč. Názor, že stěžovatel Antonín D-ý odpovídá i za to, že si В. přibral jako spolupachatele Jana D-a, odůvodňuje nalézací soud tím, že D-ý úmyslně vyzval B-u k určité krádeži, třeba že neznal podrobností jejího provedení; jde tu podle názoru nalézacího soudu o tak zvaný neurčitý zlý úmysl. Tomu však by tak bylo jenom tehda, kdyby stěžovatel při návodu Jana B-e byl počítal s jistotou neb alespoň s pravděpodobností, že B. krádež neprovede sám, a že by spolupůsobení druhého pachatele při krádeži byl pojmul do svého zlého úmyslu. Tato okolnost není však zjištěna, takže není dán bezpečný základ pro posouzení, zda lze činiti stěžovatele zodpovědným za návod ke krádeži kvalifikované podle §u 174 II a) tr. zák. Bylo proto zmateční stížnosti v tomto směru vyhověli a napadený rozsudek v dotyčném výroku jakož i ve výroku o trestu a ve výrocích souvislých jako zmatečný zrušiti. Ježto doplnění skutkové podstaty ve směru shora vytčeném jest možno jenom po novém hlavním přelíčení, bylo podle §u 288 odst. druhý čís. 3 tr. ř. dále uznáno, jak se stalo.

Citace:

č. 2392. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 347-349.