NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8516 —
Č. 8516.

Stavební právo (Morava). — Cesty. — Řízení správní: I. Povinnost adjacenta, zříditi chodník, je zvláštním případem příspěvku ve prospěch obce; povinnost ta spočívá zpravidla v plnění naturálním, může však za okolností míti za předmět také plnění peněžité. — II. Je dohoda mezi obcí a adjacentem, podle níž obec sama zřídí chodník a adjacent zaplatí obci určitou částku peněžitou, titulem exekučním? — III. Takováto částka je dávkou veřejnou podle § 23, odst. 1. vyrovnávacího řádu.
(Nález ze dne 26. března 1930 č. 3223.) — Č. 8516 —
Prejudikatura: Boh. A 4548/25, 7839/29.
Věc: Firma J. K. v P. (adv. Dr Ant. Brázda z Prahy) proti ministerstvu vnitra o vymáhání nákladů spojených se zřízením chodníku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Městský úřad v P. nařídil v r. 1923 předchůdci st-lky Jakubu K., aby při svém domě v P. zřídil dlážděný chodník. Jmenovaný jednak podal proti tomuto nařízení rekurs jednak žádal, aby obec vzhledem na poměry zvláštního ohledu hodné upustila vůbec od zřízení chodníku, případně aby mu povolila ke zřízení jeho lhůtu dvou let. Obecní rada prohlásila, že je ochotna vyjíti rekurentu do té míry vstříc, že zřídí chodník sama, zaváže-li se rekurent, že nahradí obci náklad s tím spojený do konce roku 1925 i s 6% úroky. Předchůdce st-lky prohlásil, že s tímto řešením souhlasí a že nežádá za vyřízení rekursu.
V roce 1926 požádala měst. rada v P. osp-ou tamže, aby povolila proti st-lce exekuci na 7 736 Kč 47 h s 6% úroky, aby byl vymožen náklad spojený se zřízením chodníku, který se st-lka zdráhá zaplatiti.
Osp exekuci povolila, st-lka však podala proti tomu námitky uvádějíc, že nárok obce je povahy soukromoprávní, a že v důsledku toho nelze jej realisovati exekucí politickou a dále namítala, že provedením vyrovnávacího řízení v roce 1925 byl nárok ten snížen na pouhých 35%, při čemž ještě splatnost jeho byla modifikována tak, že poslední splátka je splatná teprve za 20 měsíců po pravoplatném potvrzení vyrovnání.
Zsp v Brně výměrem z 30. srpna 1926 rekurs zamítla v podstatě z důvodu, poněvadž závazek st-lky má svůj zdroj v právním poměru upraveném §em 101 mor. stav. řádu, který je rázu veřejnoprávního, a nezáleží na tom, zda stav. úřad stanovil povinnost st-lky z tohoto předpisu plynoucí způsobem autoritativním či cestou dohody. V příčině námitek opírajících se o zřízení vyrovnávací prohlásila zsp, že pohledávka obce je dle § 23 odst. 1 vyrovnávacího řádu pohledávkou přednostní, jež zůstává vyrovnávacím řízením netknuta, a je jen potud omezena, že nemůže pro ni býti během vyrovnávacího řízení navrženo vyhlášení konkursu.
Další rekurs st-lův zamítlo min. vnitra v dohodě s min.-em prací nař. rozhodnutím z důvodů rozhodnutí druhé stolice, a při tom blíže odůvodnilo, že jde o nárok povahy veřejnoprávní.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Jde o rozhodnutí vydané ve správním řízení exekučním podle cís. nař. č. 96/1854 ř. z., jehož se ostatně žal. min. výslovně dovolává. Stížnost namítá proti povolení exekuce především nedostatek exekučního titulu. Námitka je zcela přesně formulována v ten smysl, že exekvovaná pohledávka obce za st-lkou zakládá se na poměru práva soukromého, takže by bylo možno exekučně ji vymáhati jen před řádným soudem a jen na základě rozsudku soudního. Námitkou takto formulovanou jsou zcela přesně určeny meze kognice nss-u (§§ 5 a 18 zák. o ss). St-lka opírá svoji námitku o právní názor, že jde o nárok obce na náhradu nákladu ve smyslu § 1042 o. z. o., t. j. o nárok na náhradu nákladu, který podle zák. byla by musila učiniti st-lka, jejž však za ni učinila obec. — Č. 8516 —
Se stížností lze souhlasiti potud, že takovýto nárok slušelo by kvalifikovati jako nárok povahy soukromoprávné, byť i závazek st-lku »podle zákona« postihující a obcí za ni splněný zakládal se na poměru práva veřejného. Skutková podstata, na které se zakládá soukromosprávný nárok ve smyslu § 1042 o. z. o. záleží však v tom, že někdo učinil za jiného náklad, jejž tento »podle zákona« byl by musil sám učiniti. Slušelo tedy zkoumati, zdali obec zřídivši chodník podél usedlosti st-lčiny plnila tím povinnost, kteráž »podle zákona« postihovala st-lku. Za tím účelem bylo třeba zjistiti obsah právní povinnosti st-lčiny v příčině zřízení chodníku.
Povinnost adjacenta, aby zřídil podle svého stavení (a také podle svého pozemku) chodník, zakládá se na ustanovení § 101 mor. stav. ř. Povinnost tato jeví se jako zvláštní břímě adjacentovo ve prospěch veř. ulice. Ježto pak pánem a správcem veř. ulice vůbec jest obec, má toto zvláštní břímě povahu příspěvku obci plněného. Důvod této příspěvkové povinnosti adjacentovy ve prospěch obce spočívá v tom, že jemu z místního poměru jeho nemovitosti k veř. ulici vzchází zvláštní hospodářský prospěch (srov. Boh. A. 7839/29). Řečeným ustanovením stav. řádu navazuje se tedy právní poměr mezi obcí jakožto majitelkou a správkyní veř. ulice s jedné strany a adjacentem s druhé strany (srov. Boh. A 4548/25). Příkazem podle § 101 mor. stav. ř. rozhoduje stav. úřad o povinnosti adjacentově přispěti ke zřízení veř. ulice určitým způsobem a o korespondentním právním nároku obce na tento příspěvek. Příkazem tímto se tedy povinnost adjacentova formalisuje a tvoří se jím exekuční titul.
Že tento vzájemný právní poměr mezi obcí a adjacentem sluší kvalifikovati jako poměr práva veřejného, nemůže býti pochybnosti, a to tím méně, ježto jde tu o zvláštní případ příspěvku ve prospěch obce, který byl nyní ustanovením § 26 ob. fin. novely z titulu v podstatě stejného všeobecně zaveden. Stížnost ostatně sama veřejnoprávní povahu onoho poměru nepopírá, ano výslovně ji připouští. Obsah plnění, k němuž adjacent jest povinen, záleží podle § 101 mor. stav. ř. sice zásadně ve zřízení předepsaného chodníku in natura, může však za jistých předpokladů (§ 101 č. 5 cit. zák.) záležeti i v plnění peněžním. Z toho je patrno, že plnění naturální není nezbytným znakem této příspěvkové povinnosti.
S těchto hledisek slušelo spornou otázku posuzovati. Je nesporno, že st-lce bylo výměrem stav. úřadu z 11. listopadu 1923 uloženo, aby zřídila podél své nemovitosti chodník. Avšak při tomto rozhodnutí úřadu stavebního o příspěvkové povinnosti st-lčině nezůstalo. St-lka podala proti příkazu stav. úřadu rekurs a vznesla zároveň žádost, v níž — dovolávajíc se ustanovení § 101 mor. stav. ř. — žádala, aby zřízení chodníku bylo jí prominuto nebo aspoň na dobu 2 let odloženo. Pojednavši o této žádosti usnesla se měst. rada dne 17. prosince 1923 »vyjíti (st-lce) vstříc tím způsobem, že chodník sama zřídí a že st-lka jí náklad do konce roku 1925 s úroky nahradí, přistoupí-li st-lka na toto řešení«. Podáním z 27. prosince 1923 projevila st-lka úplný souhlas s touto nabídkou, odvolala svůj rekurs a žádala, aby toto její sdělení bylo vzato »k úřední — Č. 8516 —
vědomosti«. Stav. úřad sdělení toto vskutku vzal na vědomí, učiniv opatření, aby chodník zřízen byl obcí samou.
Došlo tedy mezi obcí, oprávněnou požadovati zřízení chodníku na st-lce, a st-lkou k dohodě v ten smysl, že st-lka místo příspěvkového plnění naturálního bude plniti v penězích. Touto dohodou, která byla stav. úřadem vzata na vědomí, byl stanoven obsah příspěvkového plnění st-lčina, aniž se tím však právní titul příspěvkové povinnosti st-lčiny jakkoli změnil. St-lka nebyla tedy »podle zákona«, t. j. podle aktu správního povinnost její formalisujícího, povinna zříditi chodník, nýbrž byla vůči obci povinna k plnění peněžnímu. Jestliže tedy ve smyslu řečené dohody, jejíž právní účinnost není na sporu, zřídila chodník podél nemovitosti st-lčiny, nesplnila tím povinnost postihující »podle zákona« st-lku, nýbrž plnila jen svou vlastní povinnost založenou dohodou. Vymáhá-li nyní obec na st-lce náhradu nákladů na zřízení chodníku učiněných, vymáhá tím toliko splnění peněžního příspěvku, k němuž se st-lka řečenou dohodou zavázala. Skutková podstata § 1042 o. z. o. není zde tedy dána, čímž je odňata půda konstrukci, o kterou se stížnost opírá.
Nss neměl příčiny zkoumati dále právní situaci z řečené dohody vzniklou. Zejména neměl příčiny zkoumati, zdali dohoda tato již sama o sobě tvoří exekuční titul pro nucené vymáhání příspěvku st-lčina, či je-li třeba a je-li možno exekuční titul sestrojiti tak, jak činí žal. úřad, to jest z výměru úřadu stav. z 11. listopadu 1923 ve spojitosti s usnesením měst. rady ze 17. prosince 1923, na něž st-lka přistoupila. Nebylo také třeba zkoumati, mohl-li titul exekuční býti vytvořen jen výslovným autoritotivním projevem úřadu stavebního, či je-li projev takový nahražen již tím, že stav. úřad dohodu mezi obcí a st-lkou uzavřenou mlčky schválil. Neboť stížnost v žádném z těchto směrů neformuluje námitky, vznášejíc pro případ, že její zásadní právní stanovisko nebude nss-em uznáno za správné, jedinou další výtku, t. j. že soudním vyrovnáním, k němuž zatím došlo a jež soudem vyrovnacím bylo schváleno, pohledávka obce za st-lkou, pokud přesahuje výši 35%, zanikla a že i v této výši je splatna toliko ve lhůtách stanovených ve vyrovnávacím řízení soud- ním. Námitkou touto obrací se stížnost proti právnímu názoru žal. úřadu, že řečená pohledávka obce požívá přednosti ve smyslu § 23 vyrovnávacího řádu vydaného cís. nař. ř. z. č. 337/1914.
Podle své povinnosti musí nss zkoumati věcnou příslušnost žal. úřadu, i když stížností není popírána. Musil tedy uvážiti, zdali žal. úřad jakožto úřad exekuční byl příslušným věcně vyříditi rekursní námitku st-lčinu, v níž bylo uplatňováno, že pohledávání obce následkem soudního vyrovnání z části zaniklo, a že pro nezaniklý zbytek byly povoleny lhůty.
V řízení exekučním podle cís. nař. ř. z. č. 96/1854 jest exekuce správní přesně, a to i kompetenčně oddělena od procesu nalézacího, v němž se tvoří titul exekuční (srov. Hoetzel: Záruky a exekuční prostředky, str. 54 a násl.). Již z toho plyne, že exekuční úřad není povolán ani titul exekuční přezkoumávati, ani rozhodovati o tom, zdali snad skutečnosti dodatečně nastalé jsou s to, aby titul exekuční odstranily. Úřadu exekučnímu přísluší ovšem zjistiti existenci vykonatelného titulu, a zjistil-li — Č. 8516 —
ji, musí přijmouti titul exekuční tak, jak nalézacím úřadem byl dodán. Avšak řízení exekuční směřuje podle svého určení k tomu, aby plnění exekučním titulem uložené bylo proti liknavému exekutu vynuceno. Pojmovým předpokladem exekuce je tedy netoliko existence exekučního titulu, nýbrž i skutečnost, že závazek exekučním titulem formalisovaný splněn nebyl. Namítá-li exekut v řízení exekučním, že závazek svůj již splnil, popírá tím tento druhý předpoklad exekuce. Nepopírá, že exekuční titul vznikl, ani netvrdí, že dodatečně právní účinnosti pozbyl, nýbrž popírá toliko právo vymáhající strany na nucené vydobytí plnění, jinými slovy popírá nárok na exekuci (srov. Hellwig-Oertmann, System des deutschen Zivilprocessrechts, II. str. 193, též Pražák: Spory o příslušnost II. str. 221 a násl.). Sluší tedy míti za to, že zásadně je věcí úřadu exekučního, zabývati se věcně námitkou exekutovou, že exekvovaný závazek již splnil.
V případě dnešního sporu nenamítal ovšem exekut, že exekvovaný závazek již splnil, nýbrž bránil se námitkou, že následkem vyrovnání, soudem vyrovnávacím pravoplatně potvrzeného, závazek jeho ve smyslu § 53 vyrovnávacího řádu vydaného cís. nař. ř. z. č. 337 z r. 1914 z části zanikl, a pro nezaniklý zbytek že byly mu povoleny lhůty. Námitkou touto nepopíral exekut existenci titulu exekučního, nýbrž popíral právo vymáhající obce na navrženou exekuci, jednak z důvodu slevy, jednak z důvodu posečkání, jež podle jeho mínění soudním vyrovnáním bylo přivoděno. Námitka tato nemá svůj základ v normách, podle nichž úřad nalézací na povinnost exekutovu uznal, nýbrž je čerpána ze všeobecné normy, jejímž účelem jest, aby »ve všeobecném zájmu věřitelů, jakož i vzhledem k veř. zájmu na udržení hospodářských existencí a na odvrácení zániku hodnot přivoděna byla redukce a posečkání pohledávek proti dlužníku existujících. (Rintelen: Handbuch des besonder. Konkurs- und Ausgleichsrechtes str. 495). Případ tento neliší se tedy podstatně od námitky, že exekvovaná pohledávka byla splněna. Bylo by tedy lze o příslušnosti exekučního úřadu k rozhodování o námitce této pochybovati jen tehdy, kdyby positivní předpis, řízení exekuční upravující, rozhodnutí takové vyňal z příslušnosti úřadu exekučního a vyhradil je úřadu jinému, zejména nalézajícímu.
Avšak takového positivního předpisu nelze nalézti. Podle cís. nař. ř. z. č. 96/1854, a to jak podle § 2 tak i podle §§ 3 a 4, vykonává se exekuce správní pro peněžitá plnění podle norem platných o exekuci berní. Zejména podle § 4 odst. 2, který dopadá na případ, o který běží, sluší se říditi předpisy o mobilární exekuci pro nedoplatky berní. Vzhledem k časovým mezím účinnosti zák. č. 76/27 (arg. čl. II. odst. 6) nepřicházejí v úvahu exekuční normy tohoto zák. (§ 343 a násl.). Podle dříve platné normy, obsažené v dekretu dv. kanc. z 19. ledna 1784 sb. z. s. č. 228, mají mobilární exekuci k vydobytí zeměpanských důchodků vésti politické úřady způsobem a ve lhůtách obecního řádu soudního, na jehož místo nastoupil zákon ř. z. č. 78/1896 (srov. Michler—Ulbrich, Staatswӧrterbuch, heslo Steuerexekution, str. 475). Podle § 35 tohoto zák. lze proti nároku, pro který exekuce byla povolena, vznášeti v řízení — Č. 8516 —
exekučním námitky jen potud, pokud spočívají na skutečnostech nárok rušících nebo stavících, jež nastaly po vzniku titulu exekučního. Námitky tyto mají — bez újmy případného rekursu proti povolení exekuce — býti uplatňovány u soudu, u něhož povolení exekuce bylo v prvé instanci navrženo. Námitky proti nároku, který opírá se o některý z exekučních titulů uvedených v § 1 č. 10, § 12 až 14 (tedy i o nálezy úřadů správních č. 12), sluší vznésti u úřadu, od něhož pochází titul exekuční. Avšak podle § 40 téhož zák. může exekut, jestliže vymáhající věřitel byl po vzniku exekučního titulu uspokojen nebo povolil posečkání, navrhnouti zastavení exekuce, aniž prozatím vznesl žalobu podle § 35 (a obdobně tedy také, aniž vznesl námitky před správní úřad podle § 35 odst. 2 druhá věta). O tomto návrhu má se rozhodnouti v řízení exekučním, leda že by rozhodnutí bylo závislé na zjištění sporných okolností skutkových.
Použije-li se těchto předpisů ve smyslu svrchu cit. dekretu dv. kanc. z 1784 sb. z. s. č. 228 na exekuční řízení správní, podává se z nich, že o návrhu exekuta na zastavení exekuce z důvodu uspokojení vymáhajícího věřitele (§ 40) rozhoduje (arci s výhradou námitek podle § 35 odst. druhý, druhá věta) úřad exekuční, nejsou-li na sporu okolnosti skutkové.
Podle toho, co svrchu bylo vyloženo, má soudní vyrovnání právní účinek částečného uspokojení, po případě posečkání soudně vyrovnaných pohledávek. Není tedy positivně právní překážky, která by úřadu exekučnímu, v poslední stolici žal. min.-u, byla bránila o návrhu st-lově za zastavení exekuce z důvodu soudního vyrovnání rozhodnouti. Mohl proto nss rozhodnutí exekučního úřadu o této námitce st-lově podrobiti svému zkoumání.
Žal. úřad zamítl řečenou námitku z té příčiny, že vymáhaná pohledávka požívá v řízení vyrovnávacím podle § 23 č. 1 vyrovnávacího řádu r. 1914 přednosti, ježto jde o dávku veřejnou. Stížnost naproti tomu popírá, že vymáhaná pohledávka náleží mezi nároky podle § 23 odst. 1 privilegované. Námitce této nemohl nss přisvědčiti. Podle cit. § 23 odst. 1 vyrovnávacího řádu požívají přednosti veškeré dávky veřejné. Dávkou veřejnou nelze rozuměti nic jiného, než dávku povahy veřejnoprávní, bez ohledu na její bližší technické pojmenování pozdějšími zákony zavedené (§ 89 čes. ob. zříz., § 24 ob. fin. nov. č. 329/21, pak heslo: Dávky veřejné a Dávky obecní ve Slovníku čsl. práva veřejného, též rozhodnutí býv. nejvyššího soudu z 9. února 1915 č. Rv VI 29/15, Rep. nál. č. 251). Jak již svrchu bylo vyloženo, má vymáhaná pohledávka obce povahu příspěvku ve prospěch obce. O veřejnoprávní povaze tohoto příspěvku nedá se důvodně pochybovati, neboť zakládá se na ustanovení stav. řádu, vzcházejíc z poměru adjacentovy nemovitosti k veř. ulici. Již shora bylo vyloženo, že na této povaze příspěvku nic se nezměnilo tím, že obsah plnění byl dohodou mezi oprávněnou obcí a povinnou st-lkou modifikován. Slušelo tedy exekvovaný příspěvek uznati za »dávku veřejnou« ve smyslu § 23 odst. 1 vyrovnávacího řádu.
Bylo tedy stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 8516. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 578-583.