Č. 3616.

Učitelé. — Státní zaměstnanci: * Za platnosti nařízení ministerstva financí z 11. září 1918 č. 333 ř. z. nepřihlíží se při stanovení rodinného stavu, směrodatného pro výměru mimořádných příplatků k služnému zaměstnancovu, také k jeho manželce, s níž bylo manželství rozloučeno.
(Nález ze dne 15. května 1924 č. 8049.)
Věc: Jan O. v S. proti ministerstvu školství a národní osvěty o rodinnou třídu mimořádných příplatků k služnému.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Bezdětnému st-li, jehož manželství bylo nál. krajského soudu v Chebu z 10. října 1921 rozloučeno a jenž se dne 5. listopadu 1921 znovu oženil, okr. škol. úřad v K. výnosem z 21. ledna 1922 přiznal k jeho žádosti, odůvodněné sdělením o provedené rozluce se stanovením jeho alimentační povinnosti a o nově uzavřeném sňatku, s působností ode dne 1. prosince 1921 drahotní i ostatní mimořádné přídavky pro 3 osoby t. j. podle 3. třídy rodinné. Zšr v Praze výnosem z 10. května 1921 však vyslovila, že mu přísluší jen nárok na příplatky podle 2. třídy rodinné, ježto podle odst. 3 § 4 min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z. jen rozvedení učitelé jsou na roven postaveni učitelům ženatým, jsou-li povinni pečovati o výživu rozvedené manželky, kdežto není zákonného předpisu, který byl přiznával tuto výhodu učiteli, jehož manželství bylo rozloučeno. V podaném rekursu dovozoval st-l, že soudním nál. bylo mu uloženo platiti pětinu svých příjmů jakožto alimentaci své první choti; min. nař. 333/1918 nestiputovalo výhodu rozloučeným jen z důvodu, že v době jeho vydání neznal zákon rozluky katolíků. Min. školství nař. rozhodnutím rekurs zamítlo z důvodů rozhodnutí jím v odpor vzatého, podotýkajíc že nárok na přídavky podle 3. třídy rodinné s hlediska, že st-l jest povinen přispívati na výživu své dřívější manželky, nelze opříti o žádný předpis platných zák. nebo nař.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost dovozuje, že zákonem z 22. května 1919 č. 320 Sb., jímž zaveden byl institut manželské rozluky, byl zjednán nový právní stav, k němuž min. nař. 333/1918 přirozeně nemohlo přihlížeti. Proto dlužno otázku, jak sluší nakládati s úředníkem resp. učitelem v poměru k manželce rozloučené, řešiti použitím obdoby. Ježto se § 19 zák. 320/1919 nedotýká alimentační povinnosti i rozloučeného manžela, jest zachována podmínka, na niž váže min. nař. 333/1918 pojetí někdejší manželky do zaměstnancova rodinného svazku. Kdyby byl zákonodárce obmýšlel po této stránce zavésti změnu, pokud ohledně oné manželky na místě rozvodu nastala rozluka, byl to výslovně stanovil v samotném zákoně nebo v zákonech po něm následujících a mimořádné přídavky státních úředníků a učitelů regulujících. Opětné oženění nemůže samo o sobě odníti nárok na přídavky na manželku dřívější. Právní názor min., že nepřísluší nově se oženivšímu učiteli nárok na mimořádné příplatky též se zřetelem k jeho dřívější choti, s níž jest rozloučen, jest tudíž v rozporu se zák. i s jeho tendencí, aby při vyměřování mimořádných příplatků k služnému bylo přihlíženo k veškerým osobám, jimž přísluší nárok na zaopatřovací požitky po zemřelém zaměstnanci, neboť i rozloučená manželka má podle § 19 zák. 320/1919 nárok na vdovskou pensi.
Stížnosti nelze dáti za pravdu, což vychází z úvahy následující: Nař. min. fin. z 11. září 1918 č. 333 ř. z., o jehož použitelnosti na otázku, o kterouž tu jde, není mezi stranami rozporu, v § 4 pro drahotní přídavek zařaďuje zaměstnance podle stavu rodiny do osmi tříd, z nichž do prvé náleží svobodní a ovdovělí bez dětí, do druhé ženatí bez dětí i ovdovělí s jedním dítkem, do třetí ženatí s jedním dítkem a ovdovělí se dvěma dětmi, atd. Odstavec 3 stanoví, že rozvedení zřízenci, jsou-li povinni pečovati o výživu rozvedené manželky, jsou postaveni na roven ženatým zřízencům, jinak ovdovělým zřízencům. Ježto st-l jest bezdětným, mohl by po rozumu této normy, byť i doléhala na něho ohledně rozloučené choti alimentační povinnost, činiti si i pro ten případ, že by norma pojímala do jeho rodinného stavu nejen rozvedenou, nýbrž i rozloučenou choť, jen nárok na příplatky pro ženaté bezdětné, tedy podle druhé třídy rodinné, kteréž mu úřad skutečně přiznal, neboť v zákoně nelze nalézti opory pro názor, podle něhož by případně slušelo při určování rodinného stavu zaměstnancova přihlížeti i k několika ženám, z nichž jedna žije s ním v manželském svazku, ostatní však jsou s ním rozvedeny resp. manželství s nimi rozloučeno. Avšak předpis odstavce 3 cit. § 4 již z toho důvodu nemá v konkrétním případě místa, že dán jest podle svého obsahu výslovně jen ohledně manželek rozvedených, jichž manželství, přerušené právně jen ohledně soužití manželů, co do manželského svazku dále existuje. Tato norma, která rozvedenou manželku pojímá do zaměstnancova stavu rodinného, nemůže býti rozšiřována na ženu, která kdysi byla jeho chotí, jejíž manželství však po rozloučení již ani co do manželského svazku neexistuje. Tato žena nejen fakticky, nýbrž ani právně není členem rodiny svého dřívějšího manžela a mohla by tudíž po stránce drahotních přídavků čítána býti do jeho rodinného stavu, jen kdyby cit. min. nař. tak výslovně bylo stanovilo. Když tak neučinilo, přes to, že již v době jeho vydání krom manželů římsko-katolické víry po rozumu o. z. o. bylo přípustno rozloučení manželství i co do stavu právního svazku s důsledkem možnosti opětného oženění resp. provdání, jest zřejmo, že ani nemělo v úmyslu v dotyčném směru choť rozvedenou, jejíž manžel se s jinou ani oženiti nemohl, postaviti na roven choti rozloučené, jejíž manžel tak učiniti mohl. Poněvadž podle znění zákona, které se dá zcela ospravedlniti i případnými vnitřními důvody zákonodárcovými, o existenci takto vytčeného právního stavu nemůže býti pochybnosti, jest zbytečno a nepřípustno, uchylovati se k nějaké obdobě (§ 7 o. z. o.), jak stížnost činí resp. dovolávati se nějaké tendence zák., podávající se z domnělého nároku rozloučené manželky na vdovskou pensi, a tím od jasného smyslu zákona se uchylovati, nehledíc ani k tomu, že — jak nss vyslovil již v nál. Boh. 3273 adm. — bývalé manželce učitele veř. školy národní v Čechách, jejíž manželství bylo rozloučeno, nepřísluší nárok na vdovskou pensi.
Nař. rozhodnutí jest v souhlasu se zákonem a slušelo tudíž bezdůvodnou stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 3616. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1289-1291.