České právo
Časopis spolku notářů s kruhem redakčním.
Řídí prof. Dr. Em. Svoboda s kruhem redakčním.
Vychází každý měsíc mimo červenec a srpen. - Redakce a administrace v Praze-II, Václ. nám. 28. - Předplatné ročně 20 K i s poštovní zásilkou. - Jednotlivé číslo 2 K.
Ročník 1. V Praze, v září 1919. Číslo 5.
Dr. Ant. Eršil:

O zajištění půdy drobným pachtýřům.

Význam pudy a zemědělské výroby domácí pro výživu obyvatelstva objevuje se přirozeně v pravém světle nejlépe tehdy, ocitne-li se stát v úplné isolaci od ostatního světa a je-li obyvatelstvo poměry nuceno opatřovati si doma veškeré prostředky úkoje nezbytných lidských potřeb, jako tomu bylo-li nás v letech válečných. Průmysl i obchod obmezil se na minimum nebo v některých odvětvích zanikl docela a hlavní pozornost věnována byla výrobě zemědělské, na níž stala se závislou sama existence všeho občanstva, tvořícího nucené ostrov se všech stran uměle uzavřený.
Za těchto poměru není divu, že ideálem větší části obyvatel stalo se dosažení vlastního kusu půdy, neboť bylo jisto, že i při sebe složitějším systému stejnoměrného rozdělení prostředku výživy byl nejlépe zabezpečen len, kdo mohl nezbytné potřeby životní sám si vyrobiti. Pod tlakem této všeobecné touhy po půdě — která nepochybně ovšem ochabne, jakmile nastanou poměry normální — vyskytla se i snaha po novém, vhodnějším rozdělení majetku pozemkového, které má cestou zákonodárnou rychle a radikálně býti provedeno. Reforma pozemková zahájena byla rámcovým zákonem o zabrání velkého majetku pozemkového ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. zák. a nař., jehož pokračováním je zákon ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. zák. a nař. o zajištění půdy drobným pachtýřům, o němž míním zde pojednati.
I. Požadovací právo pachtýřovo.
Kdežto »záborový« zákon stanoví v hlavních rysech jen zásady, podle kterých má býti řešena otázka získání pudy státem a rozdělení její širokým vrstvám lidu a omezuje do vydání speciálních zákonu prováděcích toliko volné disposiční právo dosavadních vlastníků, nemůže však sám o sobě býti základem pro změnu vlastnických poměrů postiženého nemovitého majetku; poskytuje citovaný zákon ze 27./V. 1919 č. 318 sb. z. a n. pachtýřům zemědělských pozemku právní nárok domáhati se toho, aby jim pozemky tyto postoupeny byly do vlastnictví. Je otázka, jaký dosah má toto požadovací právo pachtýřovo a zejména za jakých podmínek vlastník pozemku je povinen vzdáti se svého, práva ve prospěch nového nabyvatele. Článek 5. základního zákona státního o všeobecných právech občanů č. 142 ř. z. z r. 1867 prohlašuje vlastnictví za nedotknutelné a připouští vyvlastnění proti vůli majitele toliko v těch případech a v tom způsobu, jak to zákon dopouští. Zákona expropriačního, na který státní základní zákon poukazuje, a který by soustavně případy vyvlastnění a jeho podmínky stanovil, u nás není; máme jen řadu zákonů speciálních a všeobecný předpis §u 365. obč. zák., dle něhož je každý občan povinen zříci se práva vlastnického za přiměřené odškodné, vyžaduje-li toho veřejné blaho.
Zasahování veřejné moci do individuální sféry jednotlivcovy, jakým zajisté jest odnětí vlastnického práva, je tudíž právně odůvodněno jen v tom případě, je-li toho třeba pro veřejné dobro, nastala-li nutnost, aby interes jednotlivcův ustoupil zájmům celku, ať již to jsou přímo zájmy státní nebo všeobecné zájmy národohospodářské nebo sociální. Požadavek ten musí zajisté býti splněn, i když by ve specielním zákoně, kterým některý případ expropriace je upraven, výslovně uveden nebyl. Mám za to, že totéž platí také o zákoně vydaném na ochranu drobných pachtýřů. V zákoně neužívá se ovšem nikde výrazu »vyvlastnění«, mluví se jen o požadováním právu pachtýřově o· nároku jeho na postoupení pozemku. Důvody, ze kterých zákon vyhnul se slovu vyvlastnění ani v zákonné osnově, ani v důvodové zprávě uvedeny nejsou, ale možno souditi, že jsou patrně asi podobné, pro které neužívá se toho termínu v zákoně »záborovém«, poněvadž oba zákony sledují celkem stejné cíle.1
Také z textu zákona je zjevno, že tu nejde o pravidelný případ expropriace, který by se hodil do rámce předpisů vyvlastnění regulujících. Účelem řízení zavedeného dle tohoto zákona nemá být i vyšetřování, zdali v každém jednotlivém případě je veřejným zájmem odůvodněno, aby pozemek byl dosavadnímu vlastníku odňat a pachtýři přiřčen, řízení omezuje se jen na zjištění okolností, předepsaných tímto zákonem pro přiznání nároku na pozemek, zejména na vyšetření, zda pozemek byl nejméně od 1. října 1901 nepřetržitě v pachtu, zda byl pachtýřem, jeho rodinou nebo jeho právními předchůdci obděláván, resp. užíván, zdali jde o pozemek toho druhu, jak zákon stanoví a zdali získáním pozemku nepřestoupí vlastní zemědělská půda pachtýřova výměry 8 ha. Přes to však nelze se domnívati, že je tento zákon širšího dosahu nežli připouští cit. článek 5. základního zákona státního a § 365. obč. zák., pod které by tedy případy odnětí vlastnictví tímto zákonem upravené nedaly se subsumovati, a že tedy zde vůbec nejde o vyvlastnění, nýbrž o akt státní moci, který znamená změnu cit. čl. 5. základního zákona státního. Tak daleko tendence zákona asi nesahá. Je to zřejmo i z účelu zákona a také z té okolnosti, že zákon postrádá formálně náležitostí, potřebných ku změně základních zákonů státních. Zákon z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. ustanovuje v článku 2., že veškeré dosavadní říšské i zemské zákony zůstávají prozatím i v našem státě v platnosti (tudíž i shora cit. stát. zák. zákon č. 142 ř. z. z r. 1867) a zákon o prozatímní ústavě z 13. listopadu 1918 č. 37 sb. z. ,a n. výslovně stanoví v §u 6, že ke změně zákona o všeobecných právech občanů je třeba přítomnosti aspoň dvou třetin poslanců a dvoutřetinové většiny přítomných. Tato majorita při schválení zákona o drobných pachtýřích konstatována nebyla, naopak zákon byl odhlasován prostou většinou hlasů, takže změna základního zákona státního tímto zákonem způsobena nebyla.2 Za tohoto stavu věci zdá se mi být i jedině správným úsudek, že tu jde o nový typ originárního nabytí práva vlastnického, rovný expropriaci, jehož provedení řídí se v prvé řadě zvláštními předpisy v zákoně tomto uvedenými a jen subsidiárně, pokud by zvláštní normy tyto nestačily, všeobecnými předpisy o vyvlastnění.3 Ale pak nebylo příčiny tomuto výrazu v zákoně se vyhýbati. Pokud jde o podmínku obecného dobra, nutno uvážiti, že zákon má ráz sociálně politický, maje za účel přispěti k spravedlivějšímu rozdělení pudy, takže požadavek »veřejného prospěchu« pokládán patrně za příliš samozřejmý, než aby musil vždy zvláště býti prokazován. Tím arciť není rozhodnuto, že soudce nebude povinen touto otázkou v některých případech se zabývati, zejména vzejde-li kolise s jiným zájmem veřejným, neméně důležitým.
II. Podmět a předmět požadovacího práva.
Pozemková reforma, jež má býti dle tohoto zákona provedena, je prvým, částečným řešením celého, »záborovým« zákonem vytčeného problému, jest dle slov právního výboru »zvláštním výsekem z celé materie půdní« a směřuje k novému uspořádání vlastnických poměrů v příčině oné části půdy, jež okamžité řešení připouští. Rozsah působnosti zákona je tedy omezen a to jak v příčině předmětu, na který se vztahuje, tak i v příčině oprávněných subjektu.
Pokud se týče předmětu, jde tu jednak o pozemky zemědělské, které se nalézají v pachtu a náležejí vlastnicky státu, nebo byly zabrány státem »záhonovým« zákonem nebo jsou zapsány v zemských deskách nebo jsou součástí deskového statku, třeba samy v deskách zapsány nebyly, nebo konečně jsou statkem církevním nebo nadačním (§ 1.), jednak o nemovité objekty a práva, jichž užíval, resp. které vykonával pachtýř na základě téhož pachtovního poměru a které tedy tvoří s pozemky pachtovanými hospodářský celek (obytná a hospodářská stavení s dvorky a domovními zahrádkami, služebnosti a jiná práva, potřebná k hospodaření na pachtovaných pozemcích § 2.). Hlavním předmětem, na který muže pachtýř činiti nárok, je tudíž půda zemědělská, ostatní objekty mohou býti postiženy nikoli samostatně, nýbrž jen jako její hospodářské příslušenství. Mimo to rozšířil zákon v §u 28. požadovací právo také na pozemky, které si někdo pachtoval a vystavěl si na tomto cizím majetku stavení. Majitel stavení může činiti nárok nejen na plochu zaujatou stavbou, nýbrž i na pozemky sloužící k jejímu užívání, na př. na dvorky, zahrádky a pod. Zde není třeba, aby majitel měl mimo tuto půdu v pachtu také pozemky zemědělské a rovněž nezáleží na tom, jak dlouho pacht trvá (§ 28.).
Které pozemky sluší pokládati za zemědělské, není v zákoně uvedeno, ale jsou to zajisté jen druhy kultur vypočtené přesně v §u 2. zákona záborového, totiž role, louky, zahrady, vinice a chmelnice a nenáležejí sem lesy, pastviny, úhory, rybníky, písčiny, lomy a pod. Úplně vyňaty jsou pozemky, náležející obcím nebo ležící v obvodu měst a obcí a již určené ku zastavění, i kdyby jinak všechny uvedené podmínky byly splněny. Rovněž vylučuje zákon pozemky, které mají sloužiti k určitým veřejným účelům, totiž pozemky, které požadují obce pro řešení své bytové politiky nebo pro zajištění svých komunálních podniku a pozemky, na které se činí nárok, aby jich mohlo býti užito pro vydržování nemocnic a jiných humanitních ústavů (tedy nikoli jen pro stavby takových ústavů), uzná-li pozemkový úřad tyto nároky důvodnými.
Naproti tomu není ve prospěch dosavadních vlastníků vyhrazeno nic a jde tudíž zákon v tomto směru mnohem dále než zákon »záborový«, který dává osobám, jichž majetek se zabírá, právo, aby jim byl propuštěn majetek do 150 (250) ha, po případě až do 500 ha (§11. záb. zák.). Zákon na ochranu pachtýřů postihuje také majetek zabraný, pokud je v drobném pachtu a kdo takto propachtoval celou svou zemědělskou půdu nejméně od 1. října 1901, nemůže své právo na propuštění určité výměry ze záboru v příčině těchto pozemků uplatniti (§ 27.). Byl-li velkostatek propachtován ve větších komplexech, n. př. dle jednotlivých dvorů, podrží vlastník právo na příděl stanovené výměry (srov. § 3. posl. odst. zákona o pachtu), ať měl důvod k propachtování jakýkoli, kdo však byl (na př. rodinnými poměry) nucen dáti všechny své pozemky do pachtu a dal přednost pachtu parcelovému (snad právě s ohledem na potřeby drobného lidu, snad proto, že ani jinak nemohl), vyjde nyní po případě na prázdno, nemá-li pozemků jiných (na př. lesů). Po této stránce není postavení dosavadních vlastníků posuzováno v těchto zákonech stejnoměrně. V důvodové zprávě se uvádí, že tím, že půda po dlouhou dobu nebyla obdělávána samotným majitelem, nýbrž přenechána pachtu, je dokázáno, že majitel nemá buďto zájem nebo vůli tuto půdu jako vlastní obdělávali a proto že má právem býti přenechána pachtýři. Ve většině případu tomu asi tak bude, ale jak náloži ti s případy, kde vlastník dokáže opak, a nemá-li býti způsobena křivda? Soudím, že mělo býti v zákoně i na takovéto eventuality pamatováno. Nebylo by toho ovšem třeba, bylo-li předem zjištěno, že takové případy ve skutečnosti neexistují.
Právo na získání pozemku do vlastnictví je vázáno na určité podmínky. Mohou je uplatňovati jen pachtýři, kteří si pachtovali pozemky buď přímo od vlastníka nebo od jiného pachtýře, a sami nebo s rodinou je obdělávají. Další podmínkou jest, aby požadované pozemky byly nejméně od 1. října 1901 nepřetržitě a do dne vyhlášení zákona (12. června 1919) v pachtu nebo podpachtu uchazeče, jeho manželky, jejich rodin nebo jejich právních předchůdců Předpokládá se tedy, že tyto pozemky buď samy o sobě nebo s jinými pozemky byly po celou tu dobu obdělávány jako hospodářský celek, třeba sukcesivně několika subjekty, při čemž nevadí, nastalo-li snad přerušení pachtu, avšak ne delší jednoho roku anebo byly v mezidobí při obnově smlouvy dány do pachtu pozemky jiné (střídání pozemků v §u 1., odst. 2.).
Uvedená minimální lhůta platí jen pro pacht zemědělské půdy, nikoli také pro stavení, na které může pachtýř činiti nárok, i když jich užívá po dobu sebe kratší.
Výminečně přiznává zákon v §u 6. pachtýři, jeho nanželce nebo jeho dědicům právo na výkup i v tom případě, byl-li pozemek v pachtu jeho, nebo jeho manželky nebo jejich rodin (nikoli jiných právních předchůdců), nejméně od 1. října 1901. ale pachtovní poměr byl zrušen v době války (po 1. srpnu 1914) a to se strany pachtýře nikoli dobrovolně, nýbrž buď proto, že vlastník mu odňal pozemek, aby si zjednal vyšší pachtovné, nebo z jiných důvodů, proti jeho vůli bez podstatné příčiny, nebo že pachtýř byl nucen vzdáti se pachtu, donucen byv válečnými poměry (na př. tím, že byl povolán k službě vojenské nebo k válečným úkonům, nebo byl internován nebo vězněn pro činy politické). Zde může vzejíti pochybnost, jaký je smysl slov zákona, pokud jde o jednání vlastníka pozemku, zejména jaké případy zahrnuje věta, že »vlastník odňal pachtýři pozemek proti jeho vůli bez podstatné příčiny«. Mám za to, že toto ustanovení nutno posuzovati v souvislosti s předpisy obč. zákoníka o smlouvě pachtovní. Náležejí sem zajisté hlavně případy, kde vlastník jednal proti smlouvě pachtovní nebo proti předpisům obč. zák. a kde pachtovní poměr byl zrušen, ježto se pachtýř náležitě nehájil, ale rovněž asi také případy, kde vlastník na základě podpůrných norem obč. zákoníka zrušil pachtovní poměr na př. výpovědí. Převzal-li však vlastník pozemek po vzájemné úmluvě, nebo proto, že uplynulo pachtovní období, na které jen byla půda dána do pachtu (§ 1113. obč. z.) nebo proto, že pachtýř neplatil včas nájemného (§ 1118 obč. zák.), nebylo by možno o něm říci, že odňal pozemek bez podstatné příčiny proti vůli pachtýřově a takové případy nelze pod ustanovení to subsumovati.
Při rozhodování o tomto nároku pachtýřově nebéře se zřetel k tomu, zdali je pozemek nyní ve vlastní správě vlastníkově nebo se nalézá opět v pachtu osoby třetí. Má-li pozemek vlastník sám ve správě, bude povinen jej odevzdati pachtýři, jakmile týž se stane majitelem, ale má nárok, aby mu bylo ponecháno užívání pozemku do konce září 1919 za pachtovné, vyměřené dle toho, mnoho-li se platilo v místě z pozemků stejné hodnoty v roce 1913. Nemůže-li vlastník pozemek odevzdati, poněvadž ho bylo zatím jinak použito (byl zastavěn nebo proměněn v zahradu, vinici, rybník, nebo se stal součástí podniku průmyslového, horního neb dopravního, nebo když ho bylo použito k úpravě vodního toku), má dáti v náhradu pozemek jiný stejné výměry nebo stejné hodnoty. Je-li pozemek v pachtu osoby třetí, neruší se pacht změnou vlastníka, ale dá-li nový nabyvatel nynějšímu pachtýři výpověď před uplynutím pachtovního období, je povinen nahraditi mu skutečnou škodu (nikoli i ušlý zisk), kterou utrpí tím, že nemůže využíti náležitě nákladu na pozemek účelně vydaných. Stejný nárok na odškodné má i vlastník pozemku, leč by bylo zjištěno, že odňal pachtýři pozemek proti jeho vůli bez podstatné příčiny (§ 7 a 6. odst. 1.).
Zákon dává pachtýři právo, aby za daných podmínek se mohl domáhati přiřčení půdy do vlastnictví; záleží tedy na jeho vůli, zdali a do jaké míry chce toto své právo· při vésti k platnosti. Nárok jeho může směřovati po případě proti několika vlastníkům, od nichž má pacht ovanou půdu a je omezen pouze tím, že získáním těchto pozemků nesmí jeho zemědělská půda přestoupili výměru 8 ha (čili 27´8 korců), po případě výměru 9 ha (zůstal-li by totiž jinak přebytek menší než 1 ha). Spoluvlastníci a nerozvedení manželé pokládají se za jedinou osobu, takže jejich půda dohromady nesmí přesahovati předepsanou výměru. Sčítá se jen půda zemědělská, nikoli také půda zabraná stavbami, které pachtýř eventuelně získá současně, ani jinaká půda pachtýřova. Při určování výměry zemědělské půdy pachtované, dle niž se řídí rozsah požadovacího práva, jsou rozhodný skutečné hranice propachtovaného pozemku v den vyhlášení tohoto zákona. Jde-li však o případ, kde pacht byl v době války zrušen (§ 6. a 7.) a liší-li se tyto hranice v den vyhlášení zákona podstatně od hranic, které měl pozemek v době, kdy žadatel tehdy pozemek odevzdal, rozhoduje stav v den onoho odevzdání. Vzejde-li později pochybnost, platí totéž i o rozsahu vlastnického práva k pozemku pachtýři přiřčenému, leč by bylo stanoveno něco jiného dohodou stran nebo rozhodnutím soudním. K žádosti a na náklad účastníků má obecní úřad vyznačiti tyto skutečné hranice pachtovaných pozemků bezpečným způsobem na místě samém mezníky. Toto vyznačení hranic je ovšem toliko provisorní a má za účel zabrániti, aby nebylo úmyslně nebo jednostranně mařeno nebo stěžováno provedení tohoto zákona a proto je každé úmyslné odstranění nebo posunutí těchto mezníků trestné až do té doby, než bude provedeno definitivní zaměření těchto pozemku evidenčním geometrem nebo úředně autorisovaným civilním geometrem (§ 20.). Uchazeč nemusí býti povoláním zemědělec a získáním půdy stane se jejím neobmezeným vlastníkem.
Nechce-li anebo nemůže-li pachtýř činili nárok na všechny pozemky, jemu propachtované, má právo volby; není však přípustno pozemky dělili proti vůli vlastníkově, leč by pachtýř nemohl jinak plně využíti svého práva a byl-li by tak zkrácen více než o 1 ha. Příděl pozemku musí býti však proveden vždy takovým způsobem, aby vlastníku nebylo užívání jeho ostatních pozemku znemožněno nebo stiženo (§ 4.) a nebylo-li by to možno jinak, je pachtýř povinen přijati na místě požadovaného pozemku jiný ve stejné výměře nebo stejně hodnotě. Na takovouto směnu musí pachtýř přistoupiti i tehdy, chce-li tím vlastník zameziti utvoření enkláv nebo potřebuje-li požadovaných pozemku k založení rybníku nebo k provozování hor, lomů, cihelen a pod. Posléze dává zákon účastníkům na vůli, aby se dohodli na směně pozemků i za jiným účelem, na př. snazšího hospodaření, zcelení pozemků a pod. (§ 5.).
Podle § 1. a 29. má pachtýř také právo žádati, aby mu vlastník na místě postupu vlastnictví přenechal pozemek dále v pachtu za stejných podmínek jako dosud a to na dobu nejméně 6 let a stejné právo má i pachtýř, který své požadovací právo uplatnil jen částečně nebo jen na část pro pachtovaného pozemku. Uplatňování tohoto práva není vázáno lhůtou, ale při povrchní stylisaci § 29. nemá toto právo pachtýřovo proň valného významu, poněvadž bude záležeti na vůli vlastníkově, zdali žádosti jeho vyhoví čili nic. Bylo by snad bývalo účelnějším, aby zákon byl udělil pachtýři za daných podmínek přímo právo na pacht po jistou dobu (nikoli jen právo žádati, aby mu byl pacht ponechán), — a omezil potud disposiční právo vlastníkovo — a pachtýřům, aby bylo dáno na vůli, chtějí-li toto své právo uplatniti. Ostatně nemá pachtýř jistoty, že nebude pacht zrušen, nemá-li právo jeho povahu věcnou, není-li knihovně pojištěno.
(Dokončení.) Dr. Ant. Eršil:
O zajištění půdy drobným pachtýřům.
(Dokončení.)
III. Přejímací cena.
Účelem zákona na ochranu pachtýřů jest zjednati osobám, usedlým a hospodařícím po dlouhou dobu na určité půdě, možnost, aby se staly vlastníky této půdy, při čemž se hledí k tomu, aby se jim dostalo půdy pokud možno volné, nezatížené právy osob třetích více než toho je nezbytně třeba. Naproti tomu nemají býti dosavadní vlastníci ani jiné osoby, jichž práva by provedením zákona byla dotčena, zkráceni na svém majetku; za postoupené pozemky má býti dána náhrada. V té příčině podržel tento zákon všeobecnou zásadu, platnou pro vyvlastnění a vyslovenou v § 365. obč. zák.; pokud však jde o výši náhrady, má zákon ustanovení zvláštní. Praví se totiž v § 1., že náhrada má býti stanovena dle tohoto zákona a v § 8. se uvádí, že náhradu vysloví soud, vyslechna po případě znalce, při čemž jest se říditi cenami pozemků v téže krajině z r. 1913.
Třeba uvážiti, v jakém poměru jsou tato ustanovení k základní zásadě §u 365. obč. zák., dle níž se má vyvlastněnému dostati »přiměřené« náhrady. Výrazem »přiměřená« náhrada je naznačeno, že objektivně nemá v rozsahu majetku expropriátova nastati vyvlastněním změna, že vyvlastněný nemá si státi majetkově po expropriaci hůře nežli před ní, ale také ne lépe; přejímací cena má býti úplným ekvivalentem postoupeného objektu. Kdežto při volném prodeji rozhoduje o ceně subjektivní názor a vůle kontrahentů, při čemž působí různé momenty osobní na př. nahodilá potřeba, záliba a pod., má náhrada při vyvlastnění odpovídati toliko objektivní hodnotě předmětu, má to býti obecná, obyčejná cena pozemku (§ 306. a 305. odst. 1. obč. zák.). Stejným způsobem nutno určovati i přejímací cenu za požadované pozemky podle tohoto zákona, čemuž znění §u 8. zřejmě nasvědčuje. Náhradu vyslovuje soud; není tedy přípustno, aby strany ustanovily náhradu samy. Zákon ponechává sice účastníkům na vůli, aby se shodli o celé transakci, tudíž i o přejímací ceně (§ 15.), ale náhrada jimi smluvená bude platnou jen, schválí-li ji soud; výrok soudní má býti po případě korektivem nesprávné úmluvy stran. Další ustanovení, že vodítkem pro určení náhrady mají býti ceny pozemků z roku 1913, má patrně rovněž napomáhati k tomu, aby mohla býti vyhledána pravá; skutečná cena pozemku. Poukazem na poměry z r. 1913 je asi vyjádřeno, že cena pozemků nemá se určovati dle jejich dnešních vysokých výnosů, ani dle přemrštěné ceny žádané mnohdy v přítomné době za pozemky následkem velké poptávky po nich, nýbrž že se má říditi dle ceny platné v době normální (t. j. jaká byla v r. 1913 a jaká bude zajisté v budoucnosti, až se poměry ustálí). Naproti tomu nelze v těchto slovech spatřovati předpis, že náhrada má i ciferně odpovídati cenám tohoto roku a že se tedy nesmí přihlížeti k dnešní pokleslé směnné hodnotě našich peněz. Takový výklad nepokládal bych za správný, ježto by pak neobdržel vlastník skutečnou cenu za pozemek, nýbrž cenu mnohem menší a byl by následkem toho zkrácen. Důsledky jevily by se zejména, šlo-li by o pozemky nadační nebo zádušní a pod. Náhradní kapitál neposkytoval by takových důchodů, kolik činilo dříve pachtovné, a vzešla by event, otázka, kdo a jak má hraditi chronický deficit z toho nastalý. Mimo to vedl by podobný výklad k nestejnoměrnému posuzování jednotlivých subjektů, jak na straně vlastníků půdy, tak i na straně pachtýřů. Náhrada může býti dle volby pachtýřovy složena buď hned, nebo ve lhůtách ročních tak, aby rokem 1927 byla vyrovnána. Nehledí-li se při tomto různém způsobu placení k dnešní znehodnocené měně, obdrží vlastník při hotovém zaplacení efektivně méně, nežli by obdržel při placení anuitním, ježto lze očekávati, že nastoupením pravidelných poměrů se i valuta naše v dohledně krátké době zlepší a větší část splátek by se pak následkem toho platila již ve valutě zlepšené. A tato nesrovnalost by se jevila i u pachtýřů. Kdo z nich na př. v době války mohl hospodařiti a nashromáždil si potřebný kapitál, má možnost zaplatiti přejímací cenu hned v dnešní měně znehodnocené; kdo však byl nepřítomen, vykonávaje na př. službu vojenskou a pod., je nucen platiti v anuitách v měně zlepšené a platiti tudíž za pozemek cenu poměrně vyšší. K takovýmto důsledkům úmysl zákonodárce zajisté nesměřoval; v § 8. se praví toliko, že soudce při určování přejímací ceny se má říditi cenami pozemků z r. 1913, nikoli že přejímací cenou jest cena pozemků z tohoto roku. Tuto direktivu dává zákon ostatně jen pro oceňování pozemků, nikoli také pro odhady budov, jejichž cenu nelze samozřejmě určovati dle všeobecných nějakých známek jednotně pro určité obvody, nýbrž jednotlivě podle stavu, velikosti, procenta opotřebení a jiných zvláštností konkretního případu.
Přímý předpis, že při dnešním oceňování pozemků, budov a pod. přihlížeti jest k měně znehodnocené, obsahuje čl. 4. vládního nařízení z 23. dubna 1919 č. 217 sb. z. a n. o sestavení likvidační bilance a rovněž podle čl. 4. nař. ze dne 7. července 1919 č. 390 sb. z. a n. o soupisu nemovitostí a pohledávek hypotekárních mají se nemovité objekty uvésti v ceně, jaké by se za objekty tyto na volném trhu v době pro soupis rozhodné (1. března 1919) docílilo, a nelze souditi, že by pro obor zákona na ochranu pachtýřů měly se pozemky oceňovati jinak, nežli v těchto dvojích případech, ježto jde zde i tam o skutečnou, reelní hodnotu pozemku.
Posléze nelze ponechati bez povšimnutí ještě další důsledek, k němuž by mohlo dojíti následkem úplného přezírání dnešní nízké valuty při určování náhrady za požadované pozemky. Nový nabyvatel není ve volné disposici přiřčenými pozemky nijak omezen; v zákoně není dán zákaz zcizení (ani na určitou dobu) dosavadní vlastník nemá nároku zpáteční koupě, ani práva předkupního. Byla-li by cena přejímací vyslovena příliš nízko beze zření ku dnešnímu stavu valuty, mohlo by to při dnešní všeobecné snaze po snadném obohacení vésti u slabších povah k nové lichvě pozemky, tedy k věci. kterou zákon právě chtěl svým ustanovením vyloučiti. (Jsou mi známy případy, že za korec pole platí se dnes cena 4000 K v krajině, kde se platilo za korec pozemku asi téže hodnoty v roce 1913 pouhých 900 K.) Bude tudíž soudce povinen, při rozhodování o ceně pozemků i k poměrům valutním bráti přiměřený zřetel. Vůbec nutno přiznati, že správné ocenění pozemku nebude při dnešních labilních poměrech věcí snadnou a jednoduchou, a vzhledem k tomu, že jde ze značné části i o půdu právnických osob, po případě též o půdu osob nezletilých, také ne věcí podružnou.
Bez započtení do ceny přejímací bude pachtýř povinen převzíti jednak služebnosti a reální břemena, jež vázla na pozemku již v době vydání zákona a jichž ku hospodaření na panujícím pozemku i nadále je třeba (§ 10.), jednak i jiná práva, která si vlastník vyhradil k pozemku propachtovanému již za trvání pachtu. Pro zachování posléz uvedených práv jest však podmínkou, že jich je nutně potřeba k hospodaření na pozemku, v jehož prospěch byla vyhrazena (jinakých práv se výhrada tato netýče). Pokud budou uznána, mohou se tato práva vložiti do knih jako břemena na požadovaný pozemek, ať již panující pozemek zůstane v majetku původního vlastníka, nebo přejde dle tohoto zákona na jiného pachtýře (§ 9.). Případná jiná práva vlastníkova, jakož i práva osob třetích k pozemku přiřčenému nezůstanou v platnosti, pachtýř není povinen závazků takových převzíti, ani se napočtením do ceny přejímací, a pokud práva třetích osob jsou knihovně zjištěna, pozbudou této jistoty, na jejíž místo nastoupí přejímací cena. Jestliže vázla tato práva výhradně jen na přiřčených pozemcích, vymažou se z knih, vázla-li také na jiných objektech v téže knihovní vložce, provede se knihovní, dluhů prosté přepsání přiřčených pozemků do nové vložky. Nezaplatí-li se cena přejímací hned, nýbrž se splácí v ročních anuitách, je pachtýř povinen, platiti z nedoplatku 4% úroky splatné pozadu současně se splátkami kapitálovými, ale nový majitel má možnost při splatnosti kterékoli anuity zaplatiti bez výpovědi i více anuit nebo i celý nedoplatek přejímací ceny najednou. Nedoplatek ceny s příslušenstvím pojistí se knihovně na postoupeném pozemku.
IV. Řízení.
Uplatňování nároků na přiznání půdy podle tohoto zákona nespočívá v právu soukromém, zákon přiznal tento nárok pachtýřum ve všeobecném zájmu veřejném, аby bylo docíleno spravedlivějšího rozdělení majetku pozemkového a měly by o něm důsledně rozhodovati veřejné úřady správní. Z důvodu vhodnosti ukládá však zákon tento úkol okresním soudům, u nichž celá akce je soustředěna. Příslušným jest okresní soud, v jehož, obvodu pozemek leží. Formální podmínkou pro přiznání nároku jest, aby pachtýř v praeklusivní lhůtě 12 neděl ode dne, kdy zákon nabyl působnosti (t. j. tedy nejdéle do 17. září 1919) svůj nárok ohlásil jednak vlastníku pozemku nebo hospodářské správě vlastníkově a mimo to příslušnému okresnímu soudu. V ohlášení má uvésti všechny okolnosti rozhodné pro posouzení jeho nároku, jak uvedeny jsou v § 13. (jméno žadatelovo, označení a výměru požadovaných pozemků, poměr pachtovní, výměru vlastní zemědělské půdy, práva, jež se mají zachovati ve prospěch, žádaných pozemků).
Zmeškáním lhůty ztrácí pachtýř své právo, leč by se přihlásil dodatečně do 2 let od vyhlášení zákona a prokázal, že zmeškal lhůtu pro skutečnosti neodvratné a na jeho vůli nezávislé (na př. že byl v zajetí a pod.). Zákon dává účastníkům naváli, aby v mezích zákona se dohodli o celé transakci a vlastník má do 5 měsíců ode dne působnosti zákona předložiti soudu celý elaborát a oznámiti, které otázky zůstaly sporny. Zmešká-li vlastník lhůtu a nežádal včas za prodloužení, má se za to že s obsahem přihlášky souhlasí (§ 15.). Za účelem usnadnění celého jednání mohou býti k návrhu okresního sondu jmenováni ministerstvem zvláštní důvěrníci, kteří mají radou a pomocí přispívati k dohodě a připraviti vše k soudnímu rozhodnutí (§ 16.). Činnost jejich je patrně fakultativní. Osoby tyto jsou v působnosti jim přikázané úředníky, nesmí za svou činnost přijímati od účastníků ani odměny, ani hmotné výhody; odměnu pro ně stanoví nařízení ze dne 17. července 1919 č. 399 sb. z. a n.4 Zákon neuvádí, ve kterých případech mají býti činnými, ale závisí to patrně na volném uvážení soudu, který je v případu potřeby k činnosti vyzve (srov. čl. 2., odst. 2. cit. nař. č. 399).
Pro další postup dává zákon soudci direktivu a pokud není v zákoně předpisů zvláštních, má soudce jednati dle zásad nesporného řízení. Jakmile došlo oznámení vlastníkovo nebo lhůta k němu marně uplynula, má soudce vyšetřiti všechny rozhodné okolnosti po případě na místě samém; vyslechnouti osoby, jejichž práva mohou býti dotčena, slyšeti znalce, uzná-li to za potřebné a rozhodnouti jedním usnesením o nároku pachtýřově, o právech, jež se mají převzíti nebo zříditi, ale současně také o náhradě a modalitách jejího splacení a o jejím knihovním pojištění. Usnesení doručí se stranám a všem osobám, pro něž váznou na přiřčených pozemcích knihovní práva (práva zástavní, služebnosti, věcná břemena a pod.), nikoli však osobám, jejichž práva byla zapsána po vydání tohoto zákona ani těm, jejichž práva jsou dle § 7. zákona »záborového« vůči státu neúčinná (t. j. práva nabytá na základě zcizení, pronájmu, zavazení nebo dělení zabraného majetku, jež se stalo bez souhlasu pozemkového úřadu), ku kterýmž právům se zde nehledí (§ 19. odst. 1.).
Opravné prostředky upraveny jsou v tomto zákoně způsobem zvláštním, do jisté míry odchylným cd zásadního postupu v řízení nesporném. Proti usnesení okresního soudu lze podati do 14 dnů po doručení stížnost ke sborovému soudu I. instance, který rozhodne za součinnosti znalců s konečnou platností. Další stížnost je podle toho vyloučena nejen v případu, když sborový soud rozhodnutí první instance potvrdil, ale i tehdy, když usnesení I. stolice částečně změnil nebo rozhodl zcela opačně. Tu pak stojí proti sobě dvě rozhodnutí, obě učiněná za součinnosti znalců, přes to však není možno dovolati se další instance, v platnosti zůstane rozhodnutí sborového soudu. V tom učinil zákon úchylku od nesporného řízení (§ 14. nesp. pat.). O námitce, že nejde o pozemek zabraný státem, vyžádá si soud, není-li zábor v knihách poznamenán, posudek pozemkového úřadu, resp. ministerstva zemědělství, kterýžto posudek je pro soud závazný (§ 18.).
Zákon neustanovuje výslovně, kdo má právo stížnosti, ale z kontextu §u 19. je zřejmo, že právo to přísluší jen stranám, nikoli také jiným interesentům. Tito druzí účastníci, kteří mají na pozemku knih. práva, mohou podle §u 19. ve stejné lhůtě 14 dnů ode dne doručení podati proti usnesení u okresního soudu odpor a to jen z důvodu, že jejich právo je ohroženo následkem nepřiměřeně nízké přejímací ceny a mohou současně žádati o soudní odhad těchto pozemků. V zákoně není řečeno, která instance má rozhodovati o vzneseném odporu a žádosti za odhad a bude-li jí vyhověno, který soud má odhad říditi; v §u 19. se praví toliko, že proti ceně stanovené na základě soudního odhadu se další námitky nepřipouštějí. Z tohoto textu možno souditi, že rozhodnutí těchto otázek náleží soudu okresnímu. Ale jak tomu jest v případu, když soudce odporu nevyhoví a nenařídí soudní odhad, poněvadž jej pokládá za zbytečný. Přímý rozkaz, že odhad k takové žádosti konati se musí, v zákoně dán není. Nemají zde interesenti práva činiti další námitky, když jich zákon nepřipouští jen tehdy, byl-li soudní odhad proveden? Per arg. a contrario bylo by takové námitky připustiti. Posléze může býti pochybným, jak se má postupovati, byly-li současně podány stížnost i odpor a obojí proto, že přejímací cena jest nepřiměřeně nízká, nebo podal-li pachtýř stížnost proto, že náhrada byla stanovena příliš vysoko a některý interesent zase odpor proto, že náhrada ta je příliš nízká. Tu by nastal případ, že by o téže věci rozhodovaly současně dvě instance. V zákoně se tyto případy neupravují a nezbylo by zde asi jiného východiska, než ponechati rozhodnutí o obojím opravném prostředku sborovému soudu.
Když usnesení soudní nabylo právní moci, je pachtýř, jemuž byl pozemek přiřčen, povinen složiti přejímací cenu nebo příslušnou její část (dvě desetiny) u knihovního soudu nejdéle do měsíce (kterážto lhůta muže mu ku včasné a důvodné žádosti býti prodloužena o další měsíc), jinak právo jeho pomíjí. Platil-li by pachtýř bez svolení soudu přímo vlastníkovi, nepozbývá svého práva, ale placení jest bezúčinné vůči státu a vůči osobám, jejichž práva mají býti z náhrady uhrazena. Právoplatným usnesením soudním o přiřčení pozemku a složením přejímací ceny stává se pachtýř vlastníkem přiřčených pozemku. Zákon toho sice nikde přímo nevyslovuje, ale sluší tak souditi jednak analogicky z toho, že na tyto podmínky váže se nabytí vlastnictví v jiných zákonech expropriačních, jednak i ze znění §u 22. tohoto zákona, kde se praví, že soud má konstatovati usnesením, které požadovaní právo zaniklo z důvodu nesložení přejímací ceny.
V příčině předpisu o provedení knihovního pořádku, zejména vkladu vlastnického práva na pachtýře a vkladu jiných věcných práv nově zřízených, není zákon dosti jasný. V §u 22. se praví, že soud provede usnesení v pozemkových knihách, když pachtýř složil přejímací cenu, ale neuvádí se tu, že strany mají za provedení knihovního zápisu žádati. Z tohoto textování sluší tedy souditi, že zápis má soud provésti z povinnosti úřední; je-li tomu tak, byl by to v našem právu tuším první případ, kdy vklad věcných práv děje se bez žádosti stran5 Provedení knihovní nebude ovšem ve všech případech stejně snadné a jednoduché. Bez situačních plánů bude možno provésti knihovní pořádek (sloučiti přiřčené pozemky do jedné vložky, vložiti právo vlastnické a jiná věcná práva a pod.) jen v příčině těch pozemků, které mají své kat. parcelní číslo a kde jde o celé parcely nebo kde se má rozděliti parcela, jejíž ohraničovací čára tvoří buď čtverec nebo obdélník šířky nejvýše 20 m a kde rozdělení má se státi podle alikvotních dílců této parcely; tu pak musí býti rozdělení přesně popsáno. Ve všech ostatních případech, kde se převádí vlastnictví jen k části parcely, je pro knihovní zápis třeba situačního plánu.6
Zaměření pozemků a vyhotovení těchto situačních plánů provede buď evidenční geometr nebo úředně autorizovaný civilní geometr současně pro celou katastrální obec, a útraty s tím spojené nesou všichni nabyvatelé v této obci podle ceny pozemků jim přikázaných resp. obstará-li tuto práci evidenční geometr, nahradí pachtýřové dle uvedeného poměru státu veškeré výlohy tímto výkonem jemu vzešlé (§ 20.).
Paralelně s prováděním knihovního pořádku přikročí soud ku rozdělení a pojištění přejímací ceny. Především srazí se částka 5% z této sumy ve prospěch státu ku krytí výloh vzešlých při provádění tohoto zákona. Zbytek této náhrady vydá soud bývalému vlastníku, vykáže-li se do 4 neděl po doručení knihovního usnesení svolením osob, které mají dle § 19. na přejímací cenu nárok, že tato cena muže vlastníku býti vydána. Jde-li o pozemky »zabrané«, a nebylo ještě rozhodnuto, zda majitel má vůči státu nárok na náhradu za zabrané pozemky (§ 9. zákona »záborového«), nesmí soud vyduti přejímací cenu majiteli bez svolení úřadu pozemkového, ježto při převzetí pozemku státem bez náhrady vstupuje stát v práva dosavadního vlastníka.
Nebylo-li řečené svolení interesentu včas soudu předloženo, rozdělí se přejímací cena oprávněným podle zásad o rozvrhu nejvyššího podání za nemovitosti v exekučním řízení. Když přejímací cena nebyla složena celá, nýbrž jen její část, kdežto zbytek je pojištěn na nemovitosti a má se spláceti v anuitách. přikáže soud věřitelům, na které se nedostane z části hotově složené, na místo hotového zaplacení příslušnou část této pojištěné přejímací dobírky podle pořadí a volby věřitelů a převede na ně tyto přikázané pohledávky také knihovně a to z moci úřední.
Ze zákona není zcela zřejmo, jaké postavení mají při tomto dělení přejímací ceny osoby, které nabyly svých práv po vydání tohoto zákona anebo jejichž práva jsou dle § 7. zák. záb. vůči státu neúčinná. Podle § 19. nemá těmto osobám býti doručováno soudní usnesení o uznání požadovacího práva a stanovení přejímací ceny, čímž se jim odnímá legitimace k podání opravných prostředků, a to patrně z toho důvodu, aby nemohly působiti na zvýšení stanovené náhrady. Z účasti při rozvrhu přejímací ceny zákon tyto osoby v §u 26. výslovně nevylučuje, ale z toho, že se v tomto §u poukazuje na osoby, uvedené v §u 19., nutno míti za to, že podle úmyslu zákonodárce tyto osoby na přejímací ceně participovati nemají a vyjdou tedy na prázdno, i když při nabývání těchto svých práv jednaly bona fide a v důvěře v knihy pozemkové.
*
Prováděním zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům zasáhne se hluboko do dnešních vlastnických poměrů zemědělské půdy naší republiky. Podle statistiky je v Čechách mezi 568389 zemědělskými usedlostmi 59214 takových, které mají půdu pouze najatou a dále 281619 takových, které vedle půdy vlastní mají také pozemky najaté a na Moravě a na Slovensku je podíl pachtýřů ještě větší.7
Je pravděpodobno, že u převážné většiny těchto pachtýřů budou splněny podmínky zákona na získání půdy do jejich vlastnictví a že většina z nich nároky své na tuto půdu uplatní. Je tudíž svrchovaně žádoucno, aby zákon řešící tento problém po stránce právní, byl pokud možno dokonalý, aby byl praxi pevným podkladem. Nelze říci, že by zákon, jímž jsem se v tomto pojednání zabýval, naznačenému požadavku plně vyhovoval. Při řešení vytčeného úkolu jde namnoze novými cestami, od zásad platné právní soustavy odchylnými jak v příčině materielního, tak i formálního práva, zůstavuje mnohé otázky neupraveny a ponechává tak nauce a praxi, aby je samy rozhodovaly dle svého uvážení za pomocí ostatních právních norem. Je na snadě, že se tím nepřispěje ani ku jednotnosti ani ku brzkému provedení reformy. Zákon projednán byl velmi rychle; v důvodové zprávě k tomuto zákonu se praví, že by bylo téměř hříchem, kdyby republika, je-li možno, aby tyto pozemky byly pachtýřum odevzdány, zdržela tuto otázku ne snad o několik měsíců, nýbrž i jen o týden. Jsem přesvědčen, že by se bylo věci i těmto pachtýřům více prospělo, kdyby se bylo úplnému promyšlení a dokonalé úpravě zákona poskytlo poněkud více času a kdyby se bylo tím vydání zákona o týden nebo třeba i o několik měsíců zdrželo.

Ve výkladu prof. Dra Krčmáře o záborovém zákoně se praví: »Zákon vyhnul se slovu vyvlastnění i z jiných důvodů než proto, že nemohl a nechtěl řešiti otázku, zdali záborem bylo odňato dosavadním vlastníkům vlastnictví čili nic. Zákon vyhnul se slovu vyvlastnění také proto, aby bylo vyjádřeno, že odnímání půdy dosavadním vlastníkům nebude se spravovati zásadami platnými o tak zv. vyvlastnění v technickém smyslu. Při převzetí nebude tedy formálního řízení, jehož úkolem by bylo zkoumati, zdali obecné blaho nebo podobné zájmy vyhledávají, aby majetek byl dosavadnímu vlastníku odňat.«
Viz o tom těsnopiseckou zprávu o 55. schůzi Národního shromáždění československého v Praze dne 27. května 1919 str. 1595 a 1596.
Že stylisace §u 1., že pachtýř může žádati, aby mu pozemek byl »postoupen« do vlastnictví, nelze souditi, že se tu uskutečňuje prodej pozemku, a tudíž nabytí derivativní; vždyť nezáleží na vůli dosavadního vlastníka, důvodem převodu vlastnictví je soudní nález (vyvlastňovací) srv. v §u 21. sl. »přiřčen«. Výrazu »postoupen« nebylo v zákoně použito v obvyklém, technickém smyslu.
Důvěrníci mají nárok na cestovné a stravné podle sazeb pro stát. úředníky VIII. hod. třídy za týchž podmínek jako u stát. úředníků, a za ztrátu času a svou námahu mohou požadovati za celý den 50 K. za půl dne 30 K. Náhradu poukazuje k výplatě příslušný soud, od něhož byli ustanoveni a výdej tento hradí se z částky, která se sráží ve výši 5% z přejímací ceny ve prospěch státu.
Podobnou povinnost ukládá sice § 2. zákona z 23. května 1883 č. 82 ř. z. za jistých podmínek soudu pozůstalostnímu, ale přece s tím rozdílem, že soud pozůstalostní má provésti knihovní zápisy z úřední povinnosti jen tehdy, když strany samy do šesti neděl od právoplatného odevzdání pozůstalosti knihovní žádosti nepodaly.
Srov. cís. nař. z 1. června 1914 čís. 116 říš. zák. (novela o dělení parcel).
Viz návrh členů Nár. shrom. Prokůpka a spol. — tisk 455.

Citace:

Prager juristische Zeitschrift XVII., 7.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1937, svazek/ročník 76, číslo/sešit 6., s. 395-396.