Přikázání věci jinému než dovolávanému soudu může vysloveno býti jen tehdy, jsou-li dány podmínky § 44. j. n. — §§ 475. al. 2 a 476. c. ř. s. tu použiti nelze. Žalobu takovou sluší odmítnouti a žalobci náhradu procesních útrat uložiti, avšak jen pokud vzešly z uplatňování námitky nepříslušnosti, nikoli však útrat z meritálního projednávání sporu vzešlých.

Ve sporu pro nepřípustnost exekuce okr. soudce žalobu pro nepříslušnost dovolaného soudu odmítl a žalobci náhradu procesních útrat uložil, avšak jen pokud vznikly uplatňováním námitky nepříslušnosti.
Na rekurs obou stran stolice rekursní rekursu žalobcovu částečně vyhověla, v odpor vzaté usnesení, pokud vyslovuje povinnost žalobce k náhradě útrat žalovanému, zrušila, ve výroku o nepříslušnosti jej však potvrdila s dodatkem, že vyslovuje se přikázání věci k dalšímu jednání a rozhodnutí zemskému jako obchodnímu soudu v B.; rozhodnutí o útratách sporu vyhradila soudu kompetentnímu.
Rekursu žalovaného do výše přisouzených jemu útrat nevyhověla.
Konečně vyslovila, že útraty svého rekursu každá strana ponese sama.
Důvody:
Rozhodnutí 1. soudce odpovídá, pokud jím námitce nepříslušnosti dovolávaného soudu vyhověno bylo, zákonu, neboť soudy v ex. řádu stanovené jsou dle § 51. výlučné. Předpokládal-li soud nejdříve mylně, že jest kompetentním, nestává se nepříslušný tím příslušným, že zakročil, nýbrž má dle § 44. j. n. svou nepříslušnost v kterémkoli stadiu řízení z úřední povinnosti nebo na návrh usnesením vysloviti. Nepříslušnost okr. soudu v B. vyplývá z ustanovení § 35. odst. 2. ex. ř., neboť se tam stanoví, že námitky proti nároku žalobou u toho soudu mají býti uplatněny, u kterého povolení exekuce v 1. stolici bylo navrženo. Poněvadž v tomto případě byl to zemský jako obchodní soud v B., jest také jeho příslušnost pro tuto žalobu výlučně dána a bylo proto v odpor vzaté usnesení jako zákonné potvrditi, ovšem s tím doložením, že současně hned byla ona právní záležitost příslušnému soudu přikázána.
Naproti tomu neodůvodněnou jest ona část v odpor vzatého usnesení, ve které žalovanému proti žalobci útraty dosavadního řízení přisouzeny byly. O nich rozhodovati přísluší procesnímu soudu, pročež jemu dle § 52. c. s. ř. a § 78. ex. ř. rozhodnutí o útratách vyhrazeno bylo.
Poněvadž však výsledek sporu jest nejistý, tolik však již nyní možno říci, že žalobci vinu potud přičítati dlužno, že žalobu u nepříslušného soudu podal, nemohly jemu, přes to, že jeho rekurs měl částečný úspěch, který však vlastně netýká se věci, nýbrž více formy, útraty rekursu ani z části býti přisouzeny.
Ostatně rekurs netýká se přisouzení útrat vůbec, nýbrž přisouzení útrat přípravných spisů; týká se tedy otázky, o které dle § 52. c. ř. s. teprv soudu procesnímu rozhodnouti bude.
Zrušil-li soud rekursní, ačkoliv nebylo výslovného návrhu stěžovatele na nepřisouzení veškerých útrat řízení 1. stolice, v této části v odpor vzaté usnesení, stalo se to jmenovitě z úvahy, že soudu 2. stolice při jeho rozhodnutí také o útratách rozhodnouti příslušelo, že se tedy soud rekursní ku zrušení oné části v odpor vzatého
16 usnesení, která se týče útrat, z úřední povinnosti za oprávněna pokládal, jednak ale z úvahy, že z učiněné žádosti na škrtnutí útrat přípravných opisů oprávnění k tomu mohlo býti dovozováno, poněvadž 1. soudce útraty písemné reasumace přisoudil.
Tím jest také vyřízen rekurs žalovaného, týkající se výše jemu přisouzených útrat, poněvadž o oprávnění požadovati útraty a o výši těchto dle § 52. c. ř. s. teprve soudu procesnímu současně s hlavní věcí rozhodnouti bude.
Z toho důvodu ponese jak žalobce, tak žalovaný dle §§ 40. a 50. c. ř. s. a § 78. ex. ř. sám útraty svého rekursu.
K dovolací stížnosti žalovaného nejv. soud naříkané usnesení
1. změnil, pokud se týká otázky příslušnosti, v ten smysl, že se obnovuje usnesení stolice prvé, tedy se vylučuje výrok soudu rekursního, že věc se přikazuje c. k. zemskému jako obchodnímu soudu v Brně,
2. zrušil, pokud usnesení to se týká útrat stolice prvé a útrat rekursních a vrátil věc v tomto bodě soudu rekursnímu s poukazem, aby nehledě k důvodu zrušovacímu v této příčině týkající se stížnosti žalovaného a žalujícího, znova rozhodl, maje při tom zření též k dotyčné stížnosti dovolací.
Důvody:
Ježto otázka příslušnosti jako taková následkem pravomoci dotyčného výroku již nemůže býti předmětem přezkoumání a rozboru, dlužno přihlížeti toliko k bodu stížnému, pokud odporováno jest usnesení soudu rekursního, týkajícímu se přikázání věci. V této příčině příčí se naříkané usnesení předpisu § 43. jur. n., poněvadž přikázání věci může býti vysloveno toliko tehdy, jsou-li dány podmínky § 44. jur. n. (§ 475. al. 2 a 476 c. ř. s. zde nelze použíti), podmínek těch však tu není. Neboť třebas dotyčná žaloba stanovena jest řádem exekučním a podána býti má během řízení exekučního, jest žaloba ta přece předmětem řízení procesního, nikoli však exekučního. Bylo tedy, předpokládala-li se nepříslušnost soudu, lze vysloviti toliko odmítnutí žaloby; tím byla by věc bývala též vyřízena pro instanci, pročež dle § 52. c. ř. s. bylo rozhodnouti též o nákladech na řízení dosavadní.
Z těchto hledisek jeví se dovolací stížnost žalovaného býti odůvodněnou; bylo tedy naříkané usnesení v bodu prvém změniti, v bodu druhém zrušiti a usnésti se tak, jak shora se stalo.
Při opětném rozhodnutí sluší též přihlédnouti ku stížnosti žalobcově, poněvadž sloužila za základ zrušovacímu usnesení soudu rekursního, z části ovšem z moci úřední vydanému.
(Rozh. z 28. února 1911 č. j. R III 62/11.)
Na to soud rekursní oba rekursy zamítl a potvrdil naříkané usnesení též ohledně útrat ním přisouzených a odsoudil žalobce k náhradě útrat revisního rekursu žalovanému.
Revise do tohoto rozhodnutí podána nebyla.
B.

Citace:

Přikázání věci jinému než dovolávanému soudu.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 5, s. 266-268.