NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Č. 5033.

Četnictvo: * Vrchní četnický strážmistr, pensionovaný pravoplatně dnem 1. července r. 1922, nemá ani vzhledem k předpisu § 6, odst. 3 zák. č. 153/1923 nároku na vyměření pense dle požitků, zvýšených zákonem č. 232/1922.
(Nález ze dne 21. října 1925 č. 19306) Věc: František P. v S. (adv. Dr. Gustav Kunu z Prahy) proti ministerstvu vmtra o výměru zaopatřovacích požitků četnických.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl jako vrchní četnický strážmistr a velitel četnické stanice přeložen dnem 1. července 1922 do výslužby a žádal podáním ze 17. února 1924 o přiznání vyšších zaopatřovacích požitků dle čl. I. a II. zák. ze 13. července 1922 č. 232 Sb., jenž právě také dnem 1. července 1922 nabyl účinnosti a jenž jedná o úpravě služebních požitků četnických vrchních strážmistrů, kteří jsou veliteli stanic; při tom dovolával se st-l ustanovení § 6, odst. 3 zákona ze 4. července 1923 č. 153 Sb. Zem. četn. velitelství v Brně zamítlo výnosem ze 7. března 1924 tuto žádost z důvodu, že st-l nebyl dnem pensionování již velitelem stanice. Rekurs proti rozhodnutí tomu podaný a st-lovu žádost také poukazem na ustanovení § 83 zák. č. 153/1923 odůvodňující, byl nař. lozhodnutím zamítnut vzhledem k tomu, že st-l v den účinnosti shora uvedeného zák. č. 232/1922 i j. 1. červencem 1922 nebyl již v činné službě a z dalšího důvodu, že ustanovením § 6, odst. 3 zák. č. 153/1923 jest míněn pouze časový postup v požitcích podle požitkových norem platných pro zmíněné osoby nejpozději dnem předcházejícím jejich přeložení na dočasný nebo trvalý odpočinek, ustanovením zák. č. 153/23 pak že nebylo uzákoněno žádné rozšíření výhod zák. č. 232/22 na vrchní strážmistry dané do výslužby 1. červencem 1922 nebo před tímto dnem.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podanou neuznal nss důvodnou.
St-l, byv dán dnem 1. července 1922 do výslužby, nebyl tohoto dne již v činné službě (srovnej nález Boh. 3882 adm.). Že z tohoto důvodu nenabyl nároku na požitky zákonem ze 13. července 1922 č. 232 Sb. pro velitele četnických stanic od 1. července 1922 nově zavedené, stížnost sice uznává, ale domáhá se přiznání těchto požitků jako základny pro vyměření výslužného na základě ustanovení § 6, odst. 3 zákona ze 4. července 1923 č. 153 Sb., jenž dle § 89 nabyl účinnosti již dnem 1. ledna 1920.
Cit. § 6, odst. 3 stanoví, že osobám daným na odpočinek dnem, kterého jim měly býti přiznány požitky vyššího platového stupně téže nebo vyšší hodnostní třídy, bude vyměřeno výslužné podle tohoto stupně. Mluví-li na tomto místě zákon o přiznání požitků vyššího platového stupně téže nebo vyšší hodnostní třídy, jakož i o dni, jímž tyto požitky měly býti oprávněným osobám přiznány, nemůže to tam, kde nejde o jmenování, znamenati nic jiného než nápad požitků těch na základě časového postupu resp. postupu do vyšších stupňů platových. O podobný časový postup však v daném případě nejde.
Vyšší požitky, jichž se st-l pro vyměření svého výslužného domáhá, totiž vyšší roční služné a vyšší místní a drahotní přídavky a mimořádné výpomoci byly zavedeny teprve čl. I. a II. zák. ze 13. července 1922 č. 232 Sb. na základě služební doby čítané jinak, než tomu bylo při požitcích dosavadních stanovených zákonem z 19. března 1920 č. 186 Sb. Jsou to požitky zcela nové, jichž nemohla osoba — vyhovující jinak podmínkám zákona č. 232/1922 — dosíci dne 1. července 1922 postupem časovým nebo postupem do vyšších stupňů platových, nýbrž jedině novou úpravou zákonnou, která se právě vydáním cit. zákona stala skutkem. Že by se ustanovení § 6, odst. 3 zákona č. 153/1923 vztahovalo i na požitky, jichž se nabývá novou úpravou zákonnou a nikoli jen pouhým časovým postupem, nelze z tohoto ustanovení vyčísti. Ustanovení toto jest rázu vyjimečného, neboť základní zásadou jest ustanovení § 6, odst. 1., že pensijní základna se rovná poslednímu služnému, jež pobírala oprávněná osoba v aktivitě. Poněvadž předpis § 6, odst. 3 jasně vymezuje důvody pro přiznání vyšší výměry výslužného, nemůže býti vykládán extensivně a poněvadž jest předpisem výjimečným, nemůže ho býti použito analogicky na případy v něm neoznačené.
St-lův nárok na vyšší požitky podle zákona č. 232/1922 není tedy zdůvodněn tímto předpisem a proto ani předpisem § 83 cit. zákona č. 153/1923, jenž přiznává oněm četnickým osobám ve výslužbě, kterým se vyplácejí místní a drahotní přídavky a mimořádné výpomoci ve výměře stanovené článkem II. zákona č. 232/1922, přídavky, příplatky, výpomoci a jiné zvláštní výhody podle ustanovení platných pro civilní státní zaměstnance ve výslužbě ve výši stanovené pro úředníky, — neboť tento předpis předpokládá právě, že nárok na požitky dle zák. č. 232/1922 dotčené osobě přísluší.
K tvrzení stížnosti, že st-l měl býti dnem 1. července 1922 zařazen do VIII. hodnostní třídy 4. stupně nebo do VII. hodnostní třídy 1. stupně s ročními požitky 7308 K na místě dosavadních 5808 K, stačí uvésti, že st-l byl jako vrchní četnický strážmistr gážistou mimo hodn. třídu, pročež nemohl časovým postupem žádné hodnostní třídy nabýti a že také vyššího platového stupně časovým postupem dosáhnouti nemohl, poněvadž v době přeložení do výslužby byl, jak jde z platebního rozkazu ke stížnosti připojeného, v nejvyšším platovém stupni, dle § 10 zákona č. 186/1920 dosažitelném, totiž ve 13. stupni se služným 5808 K ročně.
Není tedy stížnost důvodná i bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 11395. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 160-160.