Ing. Jar. Vacek:

Dobrovolné pojištění v nezaměstnanosti ve Spojených státech.

Jediné pojištění proti nezaměstnanosti, které dnes existuje ve Spojených státech, je dobrovolné pojištění. Ježto zákonodárná moc nebyla s to tuto otázku vyřešiti, počalo se v posledním desítiletí uvažovati o přímé pomoci z vnitřku, t. j. za pomoci těch, kteří jsou v průmyslu účastni, nespoléhali se na léčení všeho zákonem, nýbrž pečlivě prostudovati příčiny nezaměstnanosti a svépomocí, v duchu amerických tradic, odpomoci nezaměstnanosti. Jsou národní hospodáři v Americe, kteří doufají, že americký průmysl sám se dovede vypořádati s problémem nezaměstnanosti; úkolem této části článku jest ukázati, zda praktické výsledky ospravedlňují tuto naději.
Tvrdívá se často, že nezaměstnanost nelze úplně vyhladiti a že to není ani žádoucno, neboť reserva nezaměstnaného dělnictva umožňuje vznik nových průmyslů. Kdyby nebylo možno dostati dělnictvo jinak, než obráním o ně jiný průmysl, pak by podnikání bylo velmi ztěžováno. Domyslíme-li tuto myšlenku, dojdeme asi ke dvěma závěrům: předně bychom vystačili s mnohem menší reservou práce než je obvyklý počet nezaměstnaných na pracovním trhu; za druhé — tvrdí-li průmysl, že potřebuje reservu práce, musí též nésti celé břímě nezaměstnanosti jako generální režii. Některé americké podniky uznávají tuto povinnost a nenarážejí na žádný konflikt mezi svou snahou po zisku a vyšší výkonnosti a mezi svou veřejnou povinností» opatřiti svým zaměstnancům pevné zaměstnání. Někde se to projevuje nepřímým způsobem; je tomu tak tam, kde se dělníkům, přijatým na dočasnou práci, platí vyšší mzda než pravidelným zaměstnancům, čímž se platí za donu nezaměstnanosti. V průmyslu, který zpracovává a konservuje maso v Chicagu, zaručuje se každému zaměstnanci minimální plat za 44 hodiny týdně, ať skutečně tak dlouho pracoval či nikoliv. Také železnice platí dopravním zaměstnancům minimální týdenní mzdu, i když neujeli určitý počet mil.
Přímou cestou, na níž se má pomoci dělnictvu v nezaměstnanosti, jest dobrovolné pojištění proti nezaměstnanosti. V přítomné době existují ve Spojených státech tři druhy takového pojištění:
a) Nezaměstnanostní pojištění, placené a spravované jen odborovou organisací. Je nepatrného rozsahu, neboť sám počet organisovaného dělnictva v Americe je velice nízký. Z přibližně 30000000 námezdně zaměstnaných jen 3500000 jest odborově organisováno, t. j. asi 11%. Odborové organisace dělníků v továrnách na doutníky, v diamantových brusírnách a organisace slevačů a vzorkářů pojišťují na 28.000 svých členů proti nezaměstnanosti. Americké odborové organisace nikdy nevyvinuly tak velký systém pojištění prosvé členy, jako tomu bylo v Anglii před uzákoněním celonárodního sociálního pojištění. Snad je to způsobeno velkou stěhovavostí amerického dělnictva s místa na místo a z jednoho průmyslu do druhého.
b) Nezaměstnanostní pojištění, zřízené kolektivní smlouvou a spravované a placené společně zaměstnavateli a odborovou organisací.
c) Pojištění, zřízené a placené jedině zaměstnavateli.
Výrazu »pojištění« je zde užito ve velmi širokém smyslu. Vztahuje se i na ony případy, kdy zaměstnanec na pojištění ničím nepřispívá,
282 kdy pojištění závisí jen na dobré vůli podnikatelově a v případě vyčerpání pojistný fond není obnoven. O skutečném pojištění lze mluvit ovšem jen tehdy, když trvá povinnost příspěvková, když existuje právo na pojistný důchod, když se všechna risika spojují a ztráty, které jednotlivci utrpěli, se rozdělí na všechny.
Celý vývoj dobrovolného pojištění proti nezaměstnanosti ve Spojených státech jest dosud v plenkách. Několik pokrokových zaměstnavatelů a odborových organisací dělnických založilo v celku 15 soustav, z nichž 10 zřízeno z podnětu zaměstnavatelů jen uvnitř jejich závodů a na jejich náklad, 5 soustav bylo ustaveno po vzájemné dohodě zaměstnavatelů s odborovými organisacemi. Tyto nové pokusy mají značnou úmrtnost, neboť na 20% jich zaniklo. Kdyby všechna původní pojištění byla potrvala, bylo by pojištěno na 115000 odborového dělnictva a 15000 neorganisovaného dělnictva; po opuštění mnohých projektů je dnes ve Spojených státech jen 65000 zaměstnanců kryto pojištěním podle kolektivní smlouvy a jen 13000 jest pojištěno přímo závodem. Uvážíme-li, že Amerika má asi 17 milionů lidí. zaměstnaných v průmyslu, hornictví a dopravě, vidíme, že dělníci s americkým pojištěním v nezaměstnanosti jsou asi v tomže poměru k ostatním dělníkům, kteří sami nesou risiko nezaměstnanosti, jako ta známá jehla ke kopce sena.
Jest zajímavé povšimnouti si toho, že první vážné pokusy o zmírnění následků nezaměstnanosti začly v oděvním průmyslu. Zaměstnanost v něm má povahu velmi sezónní, a to upoutalo všechnu pozornost dělnictva na nejistotu důchodu z toho plynoucí. A je též pozoruhodno, že nezaměstnanostní pojištění, zřízené kolektivní smlouvou, neproniklo vůbec do jiných průmyslů; opět jen proto, že oděvní průmysl spolu s uhelným jsou těmi nejnejistějšími průmysly. Třebaže oděvní průmysl prožívá již od roku 1920 dlouhou hospodářskou krisi, přece je zjevno, že nezaměstnanostní pojištění, které tam přestálo velmi krušné časy, bude se v budoucnu slibně vyvíjet.
Prvním pojistným fondem, zřízeným zaměstnavateli spolu s odborovou organisací, jest fond v ženském oděvním průmyslu v Clevelandu, založený r. 1921. Podle clevelandského pojištění musí každý podnikatel zařídit ve svém podniku fond, do něhož přispívá týdně částkou, která se rovná 10% týdenních mezd. Zaměstnavatel je dále povinen poskvtnouti svým zaměstnancům práci po 41 týdnů v roce, nebo vypláceli pojistný důchod. Pracuje-li se v jeho závodě po 41 týdnů v roce, připadne celý fond jemu. Jeho maximální závaznost je omezena oněmi 10% mzdového úhrnu. Každý podnik má svůj fond, nezávislý na ostatních podnicích. Ve skutečnosti podnikatelé neskládají fond přímo, nýbrž skládají jen záruku za solventnost svého závazku. Hybnou myšlenkou celé úpravy jest snaha, neustále a v každém zaměstnavateli individuálně vzbuzovati podnět, aby se ubránil nezaměstnanosti a tak zachránil pro sebe celý fond. Kolik ušetří, záleží jen na jeho obratnosti; každý den, po který se u něho pracuje, přibližuje ho blíže k cíli. Jak veliká je nezaměstnanost v tomto průmyslu, je patrno z toho, že 11 týdnů nezaměstnanosti se tu považuje stále ještě za obvyklé a dělnictvo za tu dobu nedostává ničeho. Velikost důchodu dosahuje 50% minimální mzdy stanovené kolektivní smlouvou. Nezaměstnaní mohou si však opatřit prozatímní práci kdekoliv jinde a neztrácejí nároku na nezaměstnanostní důchod. Pojištění kryje jen řádné dělníky, výpomocní jsou vyloučeni. Výpomocní dělníci mohou být přibráni jen na čtyři týdny v každé z obou ročních sezon a nesmějí v žádném oddělení převyšovat 20% pravidelného zaměstnanectva. V Clevelandu je asi 3000 oděvních dělníků a do 1. ledna 1929 bylo jim na pojištění vyplaceno kolem 200000 dolarů. Clevelandské pojištění bylo zavedeno jako výkupné, které se zaměstnavatelé odhodlali obětovat, když chtěli zrušení časové mzdy a zavedení
283 akordní práce. Dělnictvo se tehdy obávalo, že kusová práce přivodí ještě větší nezaměstnanost, a teprve, když se dohodli se svazem zaměstnavatelů na pojištění, ustoupili se svého zamítavého stanoviska. Jak patrno, přispívá pojištění v nezaměstnanosti k hladkému řešení racionalisace a uchování vzájemného goodwillu.
Také předehra k zavedení pojištění proti nezaměstnanosti v mužském oděvním průmyslu chicagském byla dosti bouřlivá. Roku 1920 zvítězila tam odborová organisace v desetiletém boji za »closed shop«, t. j. právo zorganisovati oděvní dělnictvo v Chicagu. Vítězství bylo úplné, takže dělnictvo ovládlo i pracovní trh ve svém průmyslu. Zřídilo svou jednotnou zprostředkovatelnu práce, která je jediným místem, odkud zaměstnavatel může dostati nové dělnictvo. Dělnictvo tím získalo velikou moc, a aby ji ještě více upevnilo, naléhalo na zavedení nezaměstnanostního pojištění, které by stlumovalo zlé následky občasných hospodářských krisí. Pojištěním je kryto 30000 dělníků v Chicagu a protože oděvní odboráři zvítězili i v Rochesteru a New Yorku, jest nyní v těchto dvou městech pojištěno dalších 38000 dělníků. Rozdíl tohoto pojištění od clevelandského je velmi značný. Zde přispívají též zaměstnanci 1 1/2 % svých mezd, zaměstnavatelé platí 3% mzdového úhrnu. Pojištění je spravováno, podobně jako v Clevelandu, smíšenou radou zástupců. Podnět k regularizaci zaměstnanosti podle této úpravy není dosti silný, nebof obě strany musí do fondu přispívat tak dlouho, dokud nevystačí na tolik, aby se z něho mohl vyplácet všem nezaměstnaným důchod po dva roky nezaměstnanosti. Zkušenost ukazuje, že jen velmi málo firem dosáhne takové hranice. Důchod se rovná 40% plné mzdy, nejvýše však 20 dolarů týdně, a může trvat jen sedm a půl týdne v roce. Pojištěni jsou ti, kteří jsou již rok řádnými členy odborové organisace. V Chicagu bylo do I. ledna 1929 sebráno 5000000 dolani na příspěvcích a vyplaceno na 4000000 dolarů1).
Získání nezaměstnanostního pojištění kolektivní smlouvou vykonává jistý vliv na odborářskou filosofii. Dělnictvo v tom vidí nový kroku kupředu ve své snaze o zabezpečení pevného místa v t. z v. průmyslovém kabinetu. Dělníci mužského oděvního průmyslu, organisovaní v Amalgamated Clothing Workers, bývali kdysi velmi bojovnou organisací; dnes si už zajistili právo na svou práci a své úsilí obracejí za zlepšením svých prací, za pojištěním v nezaměstnanosti, pojištěním životním, pensijním, čili přijímají nový tvořivý program, který přispívá k větší produktivitě průmyslu a tím i k vyšším mzdám. Amalgamated Clothing Workers jsou nejpokrokovější organisací dělnickou v Americe a je všeobecně uznáváno, že ona vyvedla oděvní průmysl z naprostého rozvratu tím, že vytlačila domáckou výrobu a její nesnesitelnou soutěž, zavedla nové vědecké standardy pracovní a mzdové, zavedla permanentní rozhodčí komisi s universitním profesorem národního hospodářství v čele a vůbec věnovala se plně produktivitě
284 průmyslu a jeho osud ztotožnila se svým. Její vůdce Sidney Hillman řekl na posledním sjezdu: »čím více odpovědnosti na sebe dělnické hnutí vezme, tím větší bude jeho síla. Taková je naše zkušenost.« Je patrno, že takové organisace přečkají časy.
Pouhých deset podniků zavedlo pojištění v nezaměstnanosti z iniciativy zaměstnavatelovy; je tím pojištěno asi 13000 zaměstnanců. Pionýrem této myšlenky mezi podnikateli je Dennisonova továrna ve Framingham, ve státě Massachusetts, která kromě toho má zavedeno též podílnictví na zisku pro své zaměstnance. Dennison v Americe je jako Cadbury v Anglii, tedy vzor podnikatele. Pojištění zařídil r. 1916 s platností od r. 1920. Druhý úspěšný pokus se stal u Columbia Conserve Co. v r. 1917. Do roku 1923 přišlo ještě několik jiných podniků a od té doby nikdo nenásledoval, vyjma maličký závod se 150 zaměstnanci. Dosavadních deset podniků jsou jen podniky malé nebo střední, velké podniky nezaměstnanostního pojištění nepřijaly.
Podniky s pojištěním v nezaměstnanosti: Zaměstnanců:
Columbia Conserve Co. v Indianopolis, Indiana . . . 100
Dutchess Bleachery Co. ve Wappingers Falls, N. York . 500
Rockland Finishing 650
Dennison Manufacturing Co., Framingham, Mass. . . . 3336
United Diamond Works, Newark, N. Y 90
Crocker McElwain Co., Holyoke, Mass 368
John A. Manning Paper Co., Troy, N. Y . 523
J. C. Johnson and Co., Racine, Wis 388
Leeds and Northrup Co., Philadelphia 600
Procter and Gamble, lvorydale, Ohio 6500
Podle všech těchto pojištění pojistný důchod se vyplácí všem pojištěným zaměstnancům, jestliže podnik není s to je zaměstnat; jen jeden podnik vyplácí důchod jen v případě, že celý podnik zastaví práci. Opatří-li si nezaměstnaný práci v jiném podniku, neztrácí tím práva na pojistný důchod, je-li ochoten znovu přijat práci ve svém podniku, když · se mu nabídne. Nejsilnějším podnětem zaměstnanci, aby si hledal práci jinde, je úprava v podniku Dennisonově, podle níž lze pojistný důchod po šesti dnech zastaviti, nedokáže-li zaměstnaný, že se snažil najíti si dočasnou práci jinde. Zato se mu zaručuje, že si i v jiném podniku vydělá aspoň 80% původní mzdy, t. j. dostává-li méně, Dennisonův podnik mu ji doplní na 80% a kromě toho v každém případě, ať vydělá sebe vyšší mzdu, dostane ještě od Dennisonů 10% se mzdy, kterou vydělává ve svém dočasném zaměstnání. To přiměje každého, aby si vyhledal práci nejlépe placenou.
Také jest potřebí posuzovati tyto úpravy podle toho, zda podněcují zaměstnavatele k ustálení zaměstnanosti. V Dennisonově podniku je to velmi účinné, neboť téměř všichni zaměstnanci jsou podílníky na zisku a současně pojištěni proti nezaměstnanosti. Y podniku Procter and Gamble lze se vyhnouti vyplácení důchodu v nezaměstnanosti tím, že podnik může propustiti ty, kteří v něm nejsou 6 měsíců zaměstnáni a nejsou · ´´proto pojištěni. Také je tu dovoleno rozděliti nezaměstnanost v prvních čtyřech týdnech na všechny zaměstnance. Tím je také značně snížena pokuta, která má ležeti na zaměstnavateli, nedovede-li poskytnouti trvalého zaměstnání všemu svému dělnictvu, a proto podnět k regularisaci zaměstnanosti jest zde slabší. Úspěch myšlenky pojišťovací lze pozorovati i v tom, že všechny tyto podniky se snaží překládati zaměstnance z oddělení slabě zaměstnaných do druhých, místo aby je propouštěly, neboť by musily platit zaměstnanostní důchod. U Dennisonů platí i po přeložení dřívější mzdu, jsou-li to zaměstnanci s časovou mzdou, a jsou-li to akordní zaměstnanci, dostanou 70—100% své průměrné mzdy za předchozích 6 týdnů.
Podniky pojišťují jen ty zaměstnance, kteří pracovali v podniku
285 určitou dobu, která stoupá od 3 měsíců do 5 let. Podle některé úpravy pojištěni jsou jen tovární dělníci, jinde též kancelářští zaměstnanci, jedna firma pojišťuje obojí zaměstnance, mají-li příjem pod 2600 dolarů ročně.
Velikost pojistného důchodu jest značně rozdílná. U dvou podniků vyměřuje se i podle počtu osob v rodině. Jeden podnik platí plnou mzdu za celou dobu nezaměstnanosti, jiný platí jen minimální mzdu, jeden platí do roka nejvýše 72 dolarů.
Doba, po kterou se vyplácí pojistný důchod, jest ovšem též rozmanitě upravena. Některé podniky se zavazují poskytnouti důchod nebo práci na celé 52 týdny v roce. Leeds and Northrup Co. upravuje tuto dobu podle toho, jak dlouho pojištěný pracoval v podniku; hranicí jsou 3 týdny důchodu po 3měsíční službě a 26 týdnů důchodu po 5leté službě.
Ve většině podniků, kde zaměstnavatelé sami zařídili nezaměstnanostní pojištění, spravují je smíšené výbory, složené z rovného počtu zástupců zaměstnavatelů a zaměstnanců, a až na dva podniky jsou také všude smíšené odvolací komise. Jest velmi žádoucí pro úspěch podnikového pojištění, aby byl stálý dozor obou stran nad jeho prováděním, aby byla ochrana proli libovolnému najímání a propouštění dělnictva, a aby stálý výbor projednával stížnosti. Jen u společnosti Procter and Gamble má jednání se zaměstnanci velmi rudimentární formu; podnikatelé si totiž vyhrazují právo propustiti zaměstnance kdykoliv a z jakéhokoliv důvodu.
Z podniků, které z iniciativy zaměstnavatelovy zavedly nezaměstnanostní pojištění, jen dva zřídily pojistné fondy, ostatní podniky vyplácejí pojistný důchod ze zisku. Všichni zaměstnavatelé zdůrazňují, že se nemohou zavázati k placení důchodu v dobách dlouhé krise. nebo v případě, že jejich podnik stihne katastrofa.
Profesor H. Feldman2) ve své knise: »Ustálení zaměstnanosti« dává zajímavý návrh, jak lze prakticky sloučiti dvě základní zásady pojišťovací — předejiti pojistné události, a za druhé poskytnouti náhradu škody. Protože zaměstnavatel se zpravidla necítí odpověden za dlouhá období hospodářské tísně, která mu však způsobují velké náklady, a protože soudí, že zaměstnanci by měli též nésti část břemen, proto obě strany by měly přispívat do pojistného fondu a účetně by se měl podíl obou stran vésti odděleně. Z podílu zaměstnavatelova by se mělo platit za krátkodobou nezaměstnanost, na př. za první 4 nebo prvních 8 týdnů nezaměstnanosti v roce. kdežto té části fondu, která vznikla z prémií zaměstnanců, by se mělo užít v dobách krisí, které trvají dlouhou dobu. Smysl takové úpravy tkví v tom, že zaměstnavatel by byl podněcován k ustálení zaměstnanosti, zejména k vyloučení sezónních nebo krátkodobých kolísání, kdežto ze záložního fondu zaměstnanců čili z úspor zaměstnanců by se platilo za dlouhé hospodářské deprese nebo po neštěstí, kterým zaměstnavatel nebyl s to zabránili.
Nelze dosud dobře odhadnouti, jaký vliv mělo nezaměstnanostní pojištění na ustálení zaměstnanosti. Poukazuje se zvláště na to, že nezaměstnanostní pojištění vnáší do podniku pocit většího zabezpečení a dělnictvo je proto přístupnější snahám po větší výkonnosti3). Máme o tom některé příklady. Zmínili jsme se již o clevelandském
286 ženském oděvním průmyslu, kde kusová práce byla vždy v klatbě. Po zavedení pojištění odborová organisace dala souhlas k zavedení akordní práce, dokonce zaměstnavatelé se dohodli s odborovou organisací na zřízení smíšeného výzkumného ústavu, složeného z inženýrů, který provádí vědecký rozbor práce a stanoví stupnice mzdové za přesně vyměřené výkony. Ústav je stále v permanenci, takže při každé technické změně v dílnách provede potřebná šetření, zavede nové typy výkonu a nové mzdové stupnice. Polovinu všech nákladů platí odborová organisace. Podle prohlášení jednoho z vedoucích lidí v clevelandském průmyslu, byly náklady spojené s pojištěním v nezaměstnanosti dávno nahrazeny vědeckou organisací práce a zavedením lepších mzdových systémů na místě časové mzdy.
Američtí podnikatelé, kteří mají pojištění v nezaměstnanosti, ukazují na to, jak se jim podařilo snížit pracovní obrat. Došlo k tomu nejenom proto, že pojištění působí na dělnictvo přitažlivě, ale i proto, že najímání nového dělnictva se děje s větší pečlivostí, mistři jsou opatrnější, aby nepřeplnili svá oddělení, zaměstnanci ochotněji přijímají přeložení z oddělení do oddělení, protože jinak by nedostali ničeho na pojištění. V mnohých podnicích zaměstnavatelé ujišťovali, že takováto ochrana dělnictva proti bídě v nezaměstnanosti přivodila vyšší míru harmonie mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.
Pojištění v nezaměstnanosti v Americe má podobnou historii jako dobrovolné pensijní pojištění, které také bylo zřizováno s úmyslem přispěti k stabilisaci zaměstnanosti a často také k odstrašení dělnictva od stávkování, neboť ti, kteří šli do stávky, ztratili právo na pensi. Není pochyby, že pojištění v nezaměstnanosti užívá se k témuž účelu. Pense má ulehčiti odstranění starých a málo výkonných zaměstnanců z výroby, pojištění proti nezaměstnanosti má zmírniti následky restrikce, která se provádí proto, aby se zvýšila výkonnost a provedla reorganisace. Ovšem pense se vyplácí zestárlým a často i invalidům doživotně, kdežto nezaměstnanostní důchod nikoliv. Proto by bylo nejlépe odškodniti zaměstnance za trvalou ztrátu místa, způsobenou technologickým pokrokem, vyplacením takové odškodné sumy, která by propuštěnému umožnila, aby se adaptoval k nějakému jinému zaměstnání. Při tom by velikost závazku pro podnik měla být stanovena v určitých pevných mezích. Dosavadní úpravy nezaměstnanostního pojištění ve Spojených státech nemají ještě tohoto opatření, takže nejsou s to čeliti technologické nezaměstnanosti, která právě teď po válce s velkou rychlostí vylučuje na trvalo lidi z určitých průmyslů. Zřejmě se nepočítalo s tím, že po roce 1920 bude sice velikost výroby stoupat, ale současně počet zaměstnaných klesat. Zemědělské sčítání z roku 1925 ukazuje, že počet zemědělského obyvatelstva poklesl o 2500000 v době od 1920 do 1925 a ministerstvo zemědělství odhaduje, že od r. 1925 do 1928 nastal další pokles o 1300000. Pokles továrního dělnictva od r. 1919 do r. 1925 činí přes 800000 a index ministerstva práce (je velmi nejistý) udává další pokles o 200 tisíc. Počet dopravních zaměstnanců na železnicích poklesl o 300000. Horní průmysl zaměstnává v podstatě stejný počet. Dohromady klesl v posledních osmi letech počet nezaměstnaných v americkém zemědělství, průmyslu, dopravě a hornictví o 2300000. Obyvatelstva však zatím přibylo o 13600000. Až dosud soukromé podnikání z technologického pokroku těžilo; proti kapitálovým ztrátám na zastaralých strojích je chráněno odpisovými fondy, za něž se nachází kompensace ve zvýšené výkonnosti. Celé břemeno zůstávalo ležet na dělnictvu. Obecný zájem nyní žádá, aby také kupní síla dělnictva byla podobným způsobem pojištěna. Dostatečná odškodná suma by byla dobrou cestou. Zatím to byl jen mužský oděvní průmysl v Chicagu, který se chopil této myšlenky. Několik velkých firem spolu s odborovou organisací vyplatilo 300 střihačů po 500 dolarech s podmínkou, že opustí
287 Nezaměstnanost v mužském oděvním průmyslu ve Spojených státech.
1916—1927. 1923 = 100
160
150
140
130
120
110
100
90
80
70
60
60
1916 1917 1918 1919 1920 19?] 1922 1923 1924 1925 1926 1927 1928
Reprodukováno z »Monthly Labor Review«.
průmysl. Tento čin je významný tím, že se jím uznává vlastnické právo dělníkovo ke své práci. V podstatě je to subvencovaný odchod dělnictva do jiných průmyslů.
V závěru chceme ještě poznamenati, že průkopníci pojištění v nezaměstnanosti tvoří pořád bezvýznamnou hrstku a dokonce zůstávají osamoceni. Od roku 1923 nikdo nepřibyl, takže budou-li američtí zákonodárci otáleti jako dosud, nelze se nadíti, že tato sociální nezbytnost bude v Americe nahrazena dobrovolnou iniciativou podnikatelů, nebo snad kolektivními smlouvami. Lze sice očekávati, že americké odborové organisace se budou více demokratisovati, že se otevřou i necvičenému a špatně placenému dělnictvu; pak asi bude na předním místě jejich programu pojištění proti nezaměstnanosti. Zatím pojištění proti nezaměstnanosti, provozované odborovými organisacemi spolu se zaměstnavateli nelze ani zdaleka srovnat s gentským pojištěním v evropských zemích. Počet pojištěných je mizivý, pouhých 65000, a nejen to, ale i počet organisovaného dělnictva v Americe je velmi nízký — asi 12% — u srovnání s evropskými zeměmi. Jest přece jasné, že největší a nejtěžší nezaměstnanost stíhá právě neorganisované.
Americký průmysl nemá sám v sobě dosti sil, aby se dovedl úspěšně střetnout s problémem nezaměstnanosti. Od dnešních nepatrných pokusů na poli dobrovolného pojištění nelze očekávati zázraků. Jedině povinné pojištění, upravené zákonem pro celou federaci a všechny průmysly, jest pravým východiskem.
288

Již na těchto ukázkách je patrno, že odborové hnutí americké není stejně mocné po celých Spojených státech. Oděvní průmysl je přece domovem v řadě měst, na př. v Saint Louis, Philadelphii, Baltimore, Bostonu atd., ale tam dělnictvo se nedovedlo zorganisovat; jeho úspěchy jsou tedy jen místní. V Americe se zpravidla setkáváme s tím, že celá některá města se považují za t. zv. »Open shop cities«, t. j. města, kde dělnictvo není vůbec organisováno ani v jednom průmyslu. Jsou to zejména mladé průmysly s velkými mzdami a s velkou produktivitou, které úporně potírají odborové hnutí. Známy jsou tak na př. průmysl automobilový a kaučukový. Průmysly ty tvrdí, že vědecké řízení podniku (scientific management) je neslučitelné s inhibičními metodami odborových organisací. Nejsilnější »open shop« baštou je středisko automobilového průmyslu, Detroit.*
H. Feldmann: The Regularization of Finployment, Harpers. New York, 1925.*
U nás je znám výraz »šetřit si práci«, což znamená, že dělníci úmyslně zpomalují pracovní tempo, aby práce nebyla příliš brzy udělána a oni se neoctli bez práce. V americké hantýrce dělnické mluví se o: »soldiering«, »shirking«, »skulking«, »slacking«, »go easy«, v Anglii se užívá označení »ca canny«.**

Citace:

Jar. Vacek: Dobrovolné pojištění v nezaměstnanosti ve Spojených státech (GRAF). Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1930, svazek/ročník 11, s. 294-300.