Č. 1071.

Pozemková reforma: I. * Velkým majetkem pozemkovým dle § 2 záb. zák. rozumí se netoliko komplex pozemků souvislých, nýbrž i pouhý součet pozemkového majetku náležejícího témuž vlastníku nebo těmže spoluvlastníkům, má-li výměru v zákoně stanovenou, ať leží kdekoli v území republiky československé. — II. * Soubory nemovitostí náležející týmž spoluvlastníkům podléhají záboru dle § 2 záb. zák., mají-li výměru zákonem stanovenou, bez ohledu na počet spoluvlastníků. — III. Bezvýznamnost eventuelního nedostatku pracovního plánu podle § 2 zák. náhrad. pro splnění povinností vlastníka zabraného statku, plynoucích z § 5 zák. zábor.
(Nález ze dne 20. prosince 1921 č. 17107.)
Věc: Cecilie K. a společníci proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (zast. Drem. C. Dubovským) stran záboru a převzetí nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním ze dne — navrhl státní pozemkový úřad v Praze u okresního soudu jako pozemnoknižné vrchnosti v Ilavě, aby při nemovitostech patřících vlastnicky stěžovatelům a zapsaných v podrobně vypočítaných vložkách (protokolech) pozemkové knihy obcí — — — bylo poznamenáno, že nemovitosti ty jsou zabrány státem podle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. a současně stěžovatelům po rozumu ustanovení §§ 2 a násl. zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n. oznámil, že se rozhodl převzíti z jejich zabraného pozemkového majetku všecky nemovitosti zapsané ve zmíněných vložkách (protokolech), žádaje zároveň za knihovní poznámku zamýšleného převzetí. Navrhl také, aby vzhledem k tomu, že někteří ze stěžovatelů, totiž — — se zdržují v cizině, byl jim ve smyslu § 4 zákona z 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n. na jejich vrub ustanoven společný opatrovník v osobě spolustěžovatele Davida K.
Proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu v tomto návrhu obsaženému a stěžovatelům prostřednictvím jmenovaného okresního soudu doručenému podali stěžovatelé jako vlastníci zabraných nemovitostí, o, jejichž převzetí jde, stížnost k nejvyššímu správnímu soudu pro nezákonnost, navrhujíce jeho zrušení.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém rozhodnutí z těchto úvah:
Po stránce formální vytýkají stěžovatelé — — — — —že jim byl neprávem ustanoven opatrovník, zvláště pak, že jím ustanovena byla osoba nezpůsobilá hájiti jejich zájmy, totiž spolustěžovatel David K. V tomto směru jest stížnost dle § 2 zákona o správ. s. nepřípustná, neboť žalovaný úřad v naříkaném rozhodnutí — — — stěžovatelům opatrovníka sám neustanovil, nýbrž navrhl pouze soudu, aby jim opatrovníka takového podle § 4 zák. náhr. ustanovil a navrhl také osobu opatrovníka, ale skutečné ustanovení jeho mělo se státi teprve usnesením soudním, proti kterému stížnost necelí a také by ani čeliti nemohla (§ 3 a) zák. o správ. s.).
Dále vytýkají stěžovatelé, že naříkané rozhodnutí, pokud se týče zamýšleného převzetí jejich majetku, je nezákonné také z té příčiny, že k němu došlo bez pravoplatného, vyhlášeného a uznaného pracovního plánu a že je v rozporu se zákonnými a vládou stanovenými hledisky, pro provádění pozemkové reformy danými, dle nichž prý měly býti na Slovensku přejímány nejprve statky přes 5 000 jiter. Takových statků pozemkovou reformou dosud nepostižených je prý na Slovensku velmi mnoho a proto, neměl státní pozemkový úřad proti intencím zákona a proti daným směrnicím sahati k nepatrným a spolu nesouvislým nemovitostem stěžovatelů.
Nejvyšší správní soud uvážil, že právo k převzetí zabraných statků státem je dle § 5 zák. zábor. založeno již záborem samým a že proto povinnost majitelů zabraných nemovitostí, přenechati tyto statky státu, jest platná již okamžikem záboru, tak že stát po tomto momentu může kdykoli na splnění povinnosti té naléhati.
Tento důsledek vyplývající z § 5 zák. zábor. nedoznal žádné modifikace zákonem ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n. (zákon náhradový), zejména ne předpisem jeho § 2, v němž se praví, že státní pozemkový úřad, vykonávaje právo určené v § 5 zák. zábor., oznámí vlastníku zabraného majetku pozemkového, které jeho nemovitosti rozhodl se právě převzíti podle svého pracovního plánu. Neboť zmínka o pracovním plánu týče se pouze interního postupu žalovaného úřadu a nemá jiného významu, nežli že dává státnímu pozemkovému úřadu instrukcionelní direktivu pro přejímání zabraných nemovitosti, že si totiž má poříditi jistý pracovní plán a dle něho v jednotlivých případech zakročiti. V ustanovení tom nelze spatřovati nějaký předpis daný na prospěch soukromých stran, z něhož by pro ne vyplýval subjektivní nárok žádati, aby jim státní pozemkový úřad svůj pracovní plán předem oznámil a jejich eventuelních výtek nebo návrhů při jeho definitivním stanovení dbal, nebo dokonce právo odmítati splnění povinností plynoucích z § 5 zák. zábor. proto, že státní pozemkový úřad dle toho nejednal. I kdyby státní pozemkový úřad skutečně porušil předpis § 2 a nevyhotovil pro svou vnitřní potřebu takovýto pracovní plán, mohlo by to býti kvalifikováno jen jako zanedbání určité úřední povinnosti, které by však strany od splnění jejich zákonitých a splatných závazků neliberovalo.
S druhé strany pak není pochyby, že předpis § 2 má sice na mysli jistý promyšlený postup při přejímání zabraných pozemků dle určitých etap a určitého klíče, že však nelze státní pozemkový úřad bezpodmínečně vázati na takovýto pracovní plán, nýbrž nutno v zájmu racionelního provedení pozemkové reformy připustiti, aby státní pozemkový úřad od plánu toho v konkrétních případech dle naskytující se nutnosti a vhodnosti činil úchylky. Stranám v těchto směrech nepřísluší dle zákona žádná ingerence, žádné subjektivní právo na pořadí, v jakém na jejich zabraný majetek má dojíti, a jsou proto námitky stěžovatelů po té stránce nepřípustné, pokud se týče bezdůvodné.
Ani další námitky stížnosti nelze uznati za odůvodněné: Namítá se, že nemovitosti, o něž jde, nespadají vůbec pod předpis § 2 zák. zábor., protože jsou to zcela malé, roztpýlené, spolu nikterak nesouvisící reality, které nelze zváti ani souborem nemovitostí, ani velkostatkem. To jest však naprosto mylný výklad zákona. Volbou výrazu »soubor nemovitosti« v § 2 zákona záborového na rozdíl od výrazu »statek« chtěl zákonodárce naznačiti, že pro otázku záboru není rozhodným, zda majetek patřící vlastnicky osobě jediné nebo týmž spoluvlastníkům tvoří hospodářskou jednotku, či zda se rozpadá v několik, po případě v celou řadu oddělených hospodářských jednotek. Velkým majetkem pozemkovým dle cit. § 2 rozumí se netoliko komplex pozemků souvislých, nýbrž i součet pozemkového majetku téhož vlastníka nebo týchž spoluvlastníků, má-li výměru v zákoně stanovenou. Je proto úplně lhostejno, zda majetek patřící témuž vlastnickému subjektu jest teritoriálně spojen či nikoli, zda leží v těchže či různých obcích nebo i v různých zemích. Pouze jediného je třeba, totiž aby ležel v území republiky československé a přesahoval výměry v § 2 zák. zábor. stanovené. Že tomu v daném případě tak jest, stížnost nepopírá, a nemá proto uplatňovaná okolnost významu.
Pokud by snad výtkou touto mělo býti uplatňováno, že jednotlivé objekty právně i hospodářsky samostatné jsou dle § 3 a) zák. zábor. ze záboru vyloučeny, je výtka ta dle §§ 5 a 6 zák. o správ. soudě nepřípustná, neboť stěžovatelé v řízení správním návrh na vyloučení určitých objektů ze záboru po rozumu tohoto zákonného ustanovení neučinili a státní pozemkový úřad — nejsa povinen, aby se otázkou tou zabýval z úřední povinnosti (viz nález tohoto tribunálu ze dne 21. září 1921 č. 10762, Boh. č. 946 a j.) — rozhodnutí po té stránce neučinil.
Stížnost však má za to, že tu není podmínek pro zábor také pro to, že sporné nemovitosti patří vlastnicky šesti stěžovatelům, kteří nežijí ve společné domácnosti a z nichž prý tedy každý zvlášť může činiti nárok na 250, po případě až 500 ha volné půdy dle § 11 zák. zábor., následkem čehož pak nezbude nic pro zábor, neboť nemají dohromady ani těchto 500 ha.
Naproti tomu dlužno vytknouti, že zásadní otázku, zda určitý soubor nemovitostí podléhá záboru a zda tedy lze vymoci poznámku záboru dle § 16 zák. zábor., řešiti nutno dle zákona zcela samostatně a to jedině s hlediska §§ 1 a 2 zák. zábor., bez ohledu na to, zda a které nemovitosti snad bude nutno svého času ze záboru propustiti dle § 11. Dle citovaných paragrafů jest však úplně lhostejno, kolika spolumajitelům náleží soubor velkého majetku, a zda spoluvlastníci žijí ve společné domácnosti čili nic, rozhodno je toliko, zda soubor majetkový patřící týmž spoluvlastníkům má výměru v § 2 zák. zábor. uvedenou. Když pak stěžovatelé předpoklad posléz zmíněný přiznávají, nelze shledati, že naříkané rozhodnutí, vyslovujíc, že pozemková majetnost stěžovatelů podléhá záboru, odporuje zákonu (srov. v té příčině i nález tohoto soudu ze dne 10. listopadu 1921 č. 14646 (Boh. č. 1011).
Není tedy stížnost v žádném směru odůvodněna a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 1071. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1076-1079.