Čís. 9428.

Ručení za škodu z provozu silostrojů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162. ř. zák.).
Ten, kdo koupil automobil za účelem provozování autodopravy, není sproštěn ručení (ani podle § 1 (3) ani podle § 1 (4) zák. třebaže si prodatel vyhradil vlastnictví k autu až do úplného zapravení kupní ceny, jen když se zavázal vydati kupiteli auto za účelem provozování autodopravy, vyhradiv si toliko právo odvolati půjčování auta za jistých předpokladů. Lhostejno, že se auto mělo dávati po jeho užití denně do úschovy prodateli, a že mu řidič auta odváděl výtěžek k úhradě zbytku kupní ceny za auto.
(Rozh. ze dne 30. listopadu 1929, Rv II 161/29.) Žalobce byl zachycen a poraněn automobilem, jejž řídil Bohumil K. Žalobě o náhradu škody proti Bohumilu K-ovi bylo vyhověno rozsudkem pro zmeškání. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce náhrady škody proti žalovaným Josefu a Františce L-ovým tvrdě, že žalovaní byli spoluvlastníky auta. Žalovaní namítli, že auto nepatřilo jim, nýbrž Juliu H-ovi, dále že auto neměli ani v drženi ani v provozu v čase úrazu, ježto Julius H. měl auto u sebe, měl svého šoféra, jehož platil a jenž každý den auto i peníze odváděl Juliu H-ovi, takže žalovaní do držení auta vůbec nepřišli a v provozu je neměli, neboť Julius H. si též ve sporu С II 35/27 vlastnictví auta vyhradil, měl auto ponechati žalovaným k užívání, auto mělo býti denně žalovaným vydáváno a šoféra měl obstarati H., který také měl auto v užívání. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok důvodem po právu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Rozhodující je, zda jsou žalovaní, vlastníci auta, podnikateli provozu ve smyslu § 1 (3) zák. o silostr., či Julius H. Zpráva just. výboru býv. poslanecké sněmovny považuje za podnikatele toho, komu vlastník dal silostroj k disposici na určitou nebo na neurčitou dobu. Teprve ve druhé vládní předloze se mluví o přenechání silostroje na vlastní účet a nebezpečí. A zpráva just. výboru k tomu praví, že tato slova (»für eigene Rechnung und Gefahr«) byla pojata do ustanovení § 1 (3) zák. o silostr. za účelem objasnění slov »zum Betriebe… überlassen«, čímž má býti vysloveno, že pouhé zapůjčení nebo přenechání silostroje výprosou nestačí k přesunutí ručení s vlastníka na vypůjčovatele, nýbrž že jest k tomu zapotřebí pevné úmluvy, na jejímž základě přejímá podnikatel nebezpečí a užitky. K přesunu ručení na podnikatele jest tedy zapotřebí dvojího: pevné úmluvy o podnikatelství a skutečné přenechání silostroje podnikateli k disposici. V projednávaném případě schází to i ono. Neboť sami žalovaní se odvolávají na soudní smír s Juliem H-em ze dne 21. února 1927 č. j. С II 35/27, před nehodou, podle něhož se zavázal H. vydati auto žalovaným za účelem provozování autodopravy a vyhradil si právo odvolati půjčování automobilu žalovaným, nebudou-li šetřiti jim uložených povinností, denně odevzdati auto do úschovy H-ovi po použití, opatřili řádného šoféra, po případě se souhlasem H-ovým, odevzdati výtěžek z provozu až do splacení zbytku kupní ceny H-ovi a pod. Účast H-ova na zisku z provozu však smluvena nebyla. Z toho patrno, že tu není pevné úmluvy, podle níž H. měl převzíti nebezpečí a užitky z provozu, byl jen, uschovatelem dotud, dokud mu z výtěžku provozu nebude zaplacen zbytek ceny auta. Žalovaní nedali H-ovi auto k volnému nakládání, neboť s tím nesouhlasili, ba se tomu bránili, jak z výpovědi samého žalovaného Josefa L-а plyne. Žalovaný sice praví, že když H. proti jeho vůli přijal Bohumila K-a za šoféra prohlásil: »já do toho nechci nic mít, dělejte si co chcete na Vaši odpovědnost«, ale hned na to udává, že nemohl šoférovi zabránit, by autem nejezdil, proto, poněvadž byl »pátým kolem u vozu«. Není proto v onom prohlášení žalovaného vážného a svobodného projevu vůle (§ 869 obč. zák.) souhlasiti s tím, by H. s autem volně nakládal, nýbrž jen rázný odpor proti přijetí K-a za šoféra. Takovýmto prohlášením nemůže se vlastník auta zprostiti povinného ručení. Zůstává proto žalovaná strana i nadále nejen vlastníkem, nýbrž i podnikatelem, a nemůže se zhostiti zodpovědnosti poukazem k § 1 (3) zák. o silostrojích. To platí zejména i o žalované Františce L-ové, jež rovněž zmíněný soudní smír spolupodepsala a, projevoval-li žalovaný L. nesouhlas s tím, by H. autem volně nakládal, jednal podle § 1238 obč. zák. i jménem své manželky ve smyslu smíru. Žalovaní namítali ovšem, že neměli ani v držení ani v provozu auto v čase úrazu, poněvadž Julius H. měl tehdy již auto u sebe, měl svého šoféra, jehož platil a jenž mu peníze z provozu odváděl. Tím snad chtějí říci, že H. jim auto protiprávně odňal z disposičního práva a že povinné ručení přešlo podle § 1 (4) zák. o silostr. na H-a. Ani k tomu nelze přisvědčiti, neboť žalovaní netvrdí, že H. odňal auto z jejich volného nakládání v čase, kdy se škodující událost sběhla a odvolací soud zjišťuje, že H. jim auto z volného nakládání vůbec neodebral. Neboť svědek Bohumil K., za jehož řízení auta se nehoda přihodila, potvrdil, že H. dal auto L-ovi, by s ním taxoval, že dával on (K.) peníze jednou L-ovi, podruhé H-ovi, že se jeden vymlouval na druhého, že jezdil občas autem s L-em do V. a do K. což se rovněž neplatilo, že si L. sám někdy autem vyjel a sám je řídil a že si H. počal přivlastňovati auto, až dostal strach, že L-ovi mu kupní cenu za ně nezaplatí. Toto přivlastňování si auta H-ou dělo se jen slovy, ve skutečnosti však měli L-ovi možnost s autem nakládat a také s ním nakládali. Neprokázali tudíž žalovaní, že v čase škodné události bylo jim auto H-em odebíráno a, že se osudná jízda autem stala z příkazu H-ova, a nemohou proto ani podle § 1 (4) zák. o silostr. býti zbaveni povinného ručení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce byla věc posouzena správně. Dovolatelé odkazují se na správné důvody napadeného rozsudku, jež se kryjí s dřívějšími rozhonutími tohoto nejvyššího soudu (srovn. rozh. čís. 2246 sb. n. s.) a jež nebyly vyvráceny dovolacími vývody. Dodává se jen toto: Jest nesporno, že žalovaní koupili silostroj za účelem provozování autodopravy od Julia H-a, že tento si sice vyhradil právo vlastnické až do úplného zaplacení, že se však dle soudního smíru ze dne 21. února 1927 č. j. С II 35/27 Julius H. zavázal vydati auto žalovaným za účelem provozování autodopravy a že si jen vyhradil právo odvolati půjčování tohoto auta za jistých předpokladů, jmenovitě, kdyby žalovaní neodváděli silostroj po jeho použití do jeho úschovy a neodevzdávali mu výtěžek z provozu až do zaplacení zbytku kupní ceny. Podle tohoto smíru nepochybně nebyl žalovaným odebrán silostroj z volného nakládání a provozu, kteréhož práva byli nabyli koupí, ano se auto teprve po jeho užití mělo denně dávati H-ovi do úschovy, a nelze ani pochybovati o tom, že provozovali autodopravu na vlastní účet, an výtěžek, jenž se odváděl H-ovi, sloužil k úhradě zbytku kupní ceny za auto. Jest úplně bezvýznamné, že se, jak bylo zjištěno, Julius H. vyjádřil k třetím osobám, že auto jest jeho, že Janu P-ovi nařídil, aby nedopustil, by L. se auta dotkl, že sám zjednal šoféra K-a a mu přikázal, by výtěžek z provozu odvedl jemu, že k Stanislavu B-ovi prohlásil, že si auto vezme zpět, a že Václavu Č-ovi, u něhož bylo auto ve správě, řekl, by auto nikomu nevydal než šoféru, který auto přiveze, neboť z těchto okolností nikterak nevyplývá, že Julius H. protiprávním postupem silostroj v čase škodné události žalovaným odňal, takže jím nemohli disponovati, ani když v garáži Julia H-a nebylo a že žalovaní výtěžku z provozu nepoužili k úhradě zbytku kupní ceny. Odstavec (4) § 1 aut. zák. vyžaduje podle svého doslovu protiprávní postup, porušení všeobecného řádu právního. Takový postup žalovaní neprokázali a nelze jej shledati ani v tom, že žalovaní sami s autem nejezdili, nýbrž šofér Bohumil K., že tento auto po jeho použití dával denně do úschovy H-ovi a že výtěžek z provozu neodváděli žalovaní H-ovi sami, nýbrž že jej odváděl šofér. Není tu tedy, jak správně uznal odvolací soud, ani předpokladu odstavce (3) ani odstavce (4) § 1 aut. zák., za něhož by žalovaní neručili za škodu z provozu silostroje, a nebylo proto dovolání vyhověti.

Citace:

č. 9428. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 739-742.