NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9637.

Horní právo: I. Ustanovení § 18 hor. zák., podle něhož lze vysloviti nepřípustnost kutání na místech tam vzpomenutých, vztahuje se výhradně na kutání a nemá vůbec významu pro horněpolicejní řízení, prováděné za účelem stanovení ochranných opatření proti účinkům dolování. — II. Stanoviti ochranná opatření proti účinkům dolování přísluší úřadům báňským. — III. Pravomoc báňských úřadů není omezena na majitele horních oprávnění. — IV. Uložení povinnosti ke složení zálohy na náklady horněpolicejního řízení nemá nic společného s uložením dávky za úřední úkon podle zák. č. 53/25. — V. Ukládaje straně zmíněnou povinnost, nemusí úřad zkoumati, kdo zavdal vlastní příčinu k zavedení požadovaného řízení (§ 234 hor. zák.).
(Nález ze dne 3. února 1932 č. 16122/29.)
Věc: Obec J. proti báňskému hejtmanství v Praze o zálohu na náklady horněpolicejního řízení.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 8. září 1926 požádala st-lka revírní báňský úřad v Mostě, aby stanovil ochranné území k zachování a rozšíření obce, jakož i jejích veřejných ústavů a zařízení, jako silnic, kanálů, náměstí, hřbitovů, škol, kostelů, studní, budov a aby v území tom zakázal jakékoliv kutání i dolování. V žádosti st-lka poznamenala, že jako interesenti přicházejí v úvahu čsl. báňský erár a Lomské uhelné závody. Revírní báňský úřad výměrem z 20. prosince 1926 žádost st-lčinu, pokud běží o hornické práce čsl. státu, zamítl, pokud běží o hornické práce v dolových měrách Lomských uhelných závodů, vyzval st-lku, aby předem složila na náklady místního šetření, jež bude třeba o její žádosti provésti za přibrání znalců, zálohu v částce 10000 Kč. Tento svůj výměr odůvodnil v prvé části poukazem na to, že hornické práce čsl. státu jsou teprve pracemi kutacími, ve druhé pak odkazem na ustanovení § 23 min. nař. z 23. dubna 1874 č. 47 ř. z.
K odvolání st-lčinu žal. úřad nař. rozhodnutím výměr prvé stolice v oné části, jež se týká ochranných opatření proti kutacím pracím čsl. státu zrušil pro zmatečnost, ježto proti předpisům § 18 hor. zák. nebyl vydán v dohodě se zúčastněným úřadem správním, v ostatním však odvolání zamítl a napadený výměr potvrdil. Svůj zamítavý výrok odůvodnil žal. úřad v ten smysl, že zde revírní úřad — nepokládaje za nutné zakročiti z povinnosti úřední — jednal v mezích ustanovení § 23 min. nař. z 23. dubna 1874 č. 47 ř. z., podle něhož může vyzvati onu stranu, na jejíž žádost se místní šetření má naříditi, aby složila přiměřenou zálohu na komisionelní útraty proti dodatečnému vyúčtování. K tomu žal. úřad poznamenal, že výzvou ke složení zálohy podle § 23 cit. nař. není ještě rozhodnuto konečně o výši komisionelních útrat, ani o tom, jakou kvotou budou zúčastněné strany jimi zatíženy, a že st-lka není tím ještě dotčena ve svých právech, poněvadž takové opatření neprejudikuje vlastnímu rozhodování o útratách podle § 234 ob. hor. zák. (§ 27 cit. nař.), ke kterémuž lze přistoupiti, až když je vyřízena věc sama.
Stížnost napadá rozhodnutí to pouze v oné části, v níž byl výměr prvé stolice potvrzen, a vytýká mu nezákonnost i vadnost řízení.
Dříve než bude lze vejíti na jednotlivé námitky stížnosti, dlužno vyvrátiti některé základní omyly, na nichž je celá stížnost vybudována.
Předem, chápe stížnost nesprávně obsah nař. rozhodnutí. Žal. úřad v prvé části svého rozhodnutí se omezil výhradně na zrušení oné části výměru prvé stolice, v níž byla zamítnuta žádost za stanovení ochranných opatření proti kutacím pracím, prováděným čsl. báňským erárem, neprovedl však sám žádné změny v této části uvedeného výměru, zejména ne v tom směru, že by byl výzvu revírního báňského úřadu ohledně složení zálohy na útraty horněpolicejního řízení vztáhl také na žádost obce, pokud se týkala kutacích prací čsl. báňského eráru, a že by tedy vyřízení její také v této části byl učinil závislým na složení uvedené zálohy. Právní stav, přivoděný onou zrušovací částí nař. rozhodnutí, je tedy ten, že ona část žádosti st-lčiny, jež týká se kutacích prací čsl. báňského eráru, dosud vůbec vyřízena není, a že výzva ke složení zálohy vztahuje se jen na onu část její žádosti, v níž se domáhala horněpolicejních opatření proti dolování v dolových měrách Lomských uhelných závodů. V důsledku tohoto vymezení obsahu nař. rozhodnutí padají však veškeré námitky stížnosti, jež obec čerpá z ustanovení § 18 hor. zák. Toto ustanovení, podle něhož lze vysloviti nepřípustnost kutání na místech tam vzpomenutých, vztahující se již podle svého znění i podle zařazení v hlavě II. hor. zák. výhradně na kutání, nemá vůbec povahu normy policejní a nepřichází pro horněpolicejní řízení, prováděné za účelem stanovení ochranných opatření proti účinkům dovolání vůbec v úvahu.
Mylný je také právní názor stížnosti, že ke stanovení ochranných opatření proti účinkům dovolání příslušný jsou úřady politické a že báňské úřady mají tu dáti k disposici jen odborně technický materiál a provésti nucený výkon proti podnikatelům hor, a že proto také pro řízení v těchto záležitostech platí předpisy o řízení před úřady politickými. Stanovení ochranných opatření proti účinkům dovolání (t. zv. ochranných pilířů, pásem, území atd.) jest ve své podstatě omezením podnikatele hor, jež směřuje hlavně k tomu, aby horní oprávnění nebylo vykonáváno takovým způsobem, že by tím vznikalo nebezpečenství pro cizí majetek. Povinnost zajistiti svůj důl proti takovémuto nebezpečí, t. j. tedy nevyužitkovati svého horního oprávnění tak, aby jeho provozem byl ohrožen cizí majetek, uložena jest však podnikateli hor již v hor. zák. samém, t. j. v jeho § 171 lit. a). Dozírati pak na to, aby podnikatel hor tuto povinnost, uloženou mu hor. zákonem, plnil, náleží do rámce policie, svěřené v § 220 hor. zák. výslovně úřadům báňským. I tenkráte, je-li nutno, aby báňské úřady při stanovení takovýchto bezpečnostních opatření jednaly v součinnosti ba i v dohodě s jinými úřady veřejnými, zejména politickými (buďsi že jde o případ § 222 hor. zák. nebo proto, že jde o bezpečnostní opatření, jež se zároveň dotýká všeobecné policie, nebo poměrů veř. vod a pod.), rozhoduje o určení povinnosti podnikatele hor a také příslušné řízení provádí úřad báňský, jenž se při tom musí říditi výhradně předpisy, platnými pro řízení před úřady báňskými, tedy zejména předpisy §§ 226 až 234 hor. zák. a zák. z 21. července 1871 č. 77 ř. z. K tomu budiž hned také zde jiz podotčeno, že zákon posléze uvedený, jakož i min. nař. z 23. dubna 1874 č. 47 ř. z., vydané z částečnému jeho provedení, byly v době vydání nař. rozhodnutí a jsou také dosud ještě platnou normou, neboť zák. z 28. března 1928 č. 57 Sb. nenabyl dosud účinnosti.
Z těchto vývodů podává se neudržitelnost další řady námitek stížnosti, založených na právním názoru, že spornou otázku dlužno posuzovati podle předpisů platných pro řízení před úřady politickými, tedy zejména podle vl. nař. 8/28.
Naprosto mylný jest i právní názor stížností rovněž hájený, podle něhož v řízení před báňskými úřady a tedy také v řízení horněpolicejním jsou stranami jen majitelé horních oprávnění, ježto prý nikdo jiný báňským úřadům nepodléhá, a že tím méně může býti stranou obec, vystupuje-li jako veřejnoprávní korporace u výkonu svých úkolů veřejnoprávních. K vývodům těmto velmi správně poznamenává žal. úřad v odvodním spise, že kdyby pravdu měla st-lka, musila by stížnost její býti bez dalšího odmítnuta; neboť nepříslušelo-li jí v řízení o žádosti, již podala k báňskému úřadu, postavení procesní strany, pak neměla také právního nároku, aby úřad o její žádosti vůbec zahájil řízení, a nemohla by tedy býti dotčena ve svých subj. právech ani tím, jestliže úřad zavedení tohoto řízení učinil jen závislým od složení zálohy.
Leč, jak již uvedeno, názor ten je mylný. Již samo tvrzení, že báňským úřadům podléhají jen majitelé horních oprávnění, je v rozporu se zákonem. Neplatí to bezvýhradně ani o dozorčí pravomoci báňských úřadů — již má patrně stížnost v prvé řadě na mysli —, neboť novějším zákonodárstvím rozšířeno dohlédací právo báňských úřadů i na jiné subjekty, tak zejména na závodní dozorce a závodní správce (zák. č. 12/94), na závodní a revírní rady (zák. č. 144/20) i na revírní a ústřední bratrské pokladny (zák. č. 242/22). Neplatí to absolutně ani o trestní pravomoci báňských úřadů, jak plyne již z předpisu § 236 hor. zák. samého, podle něhož báňské úřady trestají každé neoprávněné provozování horních oprávnění, tedy zejména právě na osobách, jež žádného horního oprávnění nemají. Tím méně je názor stížnosti správný tam, kde báňské úřady rozhodují o sporných nárocích stran, jež se mohou vyskytnouti stejně při stížnostech majitelů povrchu na kutání prováděné na místech vyhražených podle § 17 hor. zák., při propůjčce, mají-li býti určeny poměry propůjčovaného pole k majitelům povrchu podle § 54 lit. c) hor. zák., jako při horněpolicejním řízení za účelem stanovení ochranných opatření pro povrchové objekty. Zejména v tomto řízení mohou ti, kdož se domáhají ochrany povrchových objektů, vystupovati vždy jen v postavení procesní strany, třebas opírali svou legitimaci k dožadování se této ochrany o svoje veřejnoprávní postavení jako správce ohroženého zařízení veřejného, neboť horní zákon povolává v § 200 k ochraně všelikých veřejných zájmů v tomto řízení výhradně úřady báňské a připouští v § 222 hor. zák. mimo to k úřední součinnosti na řízení tom toliko úřady politické. Proto také v daném případě, kde obec se domáhala na báňském úřadě horněpolicejní ochrany pro veškeré svoje obecní zařízení a objekty, nemohla v řízení, jež se o této její žádosti mělo zavésti, vystoupiti v jiné roli, než právě jen v roli procesní strany.
Jest také nesrozumitelno, jak dospívá st-lka k názoru, že daný případ měl by býti posuzován podle zák. č. 53/25. Vždyť záloha, na jejímž složení učinil báňský úřad závislým zahájení řízení o st-lčině žádosti, liší se — nehledě k naprosté různosti právní povahy řečené zálohy a platby podle dovolaného zákona, jež je patrno z § 3 tohoto zák. — od dávky za úřední úkon již svojí provisorností, spočívající v tom, že může býti po případě st-lce i úplně vrácena, bude-li po skončeném řízení shledáno, že vlastní příčinu k zahájení řízení toho zavdal někdo jiný než právě obec. (Srov. Boh. A 1160/22).
Konečně jest bezdůvodná i výtka, že mělo již před vyžádáním zálohy býti zkoumáno, kdo zavdal vlastní příčinu k zavedení požadovaného řízení. Otázku tuto jest řešiti teprve tenkráte, ukládá-li se některé ze zúčastněných stran podle § 234 hor. zák., aby zaplatila, t. j. aby nesla definitivně náklady provedeného již řízení. O takovéto definitivní uložení nákladů však v daném případě nešlo, nýbrž o pouhé prozatímní složení zálohy na budoucí očekávané útraty s výhradou pozdějšího rozhodnutí o definitivním jich uložení. Pro otázku přípustnosti požadovati složení takovéto provisorní zálohy však předpis § 234 hor. zák. ustanovení nemá.
Ve věci samé dlužno si nejprve ujasniti právní povahu rozhodnutí revírního úřadu, jež bylo žal. úřadem zachováno v platnosti.
Revírní úřad, vyřídiv žádost obce o zavedení horněpolicejního řízení za účelem stanovení ochranných opatření k zabezpečení některých zařízení stěžující si obce vyzváním, aby obec složila předem zálohu na náklady, jichž si místní šetření vyžádá, podmínil zahájení navrženého řízení složením zálohy, a odepřel tedy příslušné řízení zavésti, dokud obec zálohu tu nesloží. Tento svůj postup opřel revírní úřad o ustanovení § 23 min. nař. č. 47/74 a žal. úřad dal mu v tom za pravdu.
Proti tomu stížnost nenamítá, že postup úřadu není tímto nařízením kryt, nýbrž vytýká pouze, že nař. toho nemělo na daný případ býti použito jednak proto, že mělo býti použito jiných předpisů, platných pro úřady politické, jednak že nař. to nebylo v době vydání nař. rozhodnutí již v platnosti, byvši zrušeno zák. č. 57/28. Leč obě tyto námitky byly vyvráceny již shora. Ježto pak stížnost jiných námitek nevznáší, slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 9637. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 310-314.