Čís. 8920.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n.).
Předpis § 22 (2) zák. nevztahuje se na přeplatky, jichž vrácení bylo do 31. března 1928 uplatněno žalobou, třebaže do tohoto dne nebylo rozhodnuto ještě ani v prvé stolici rozhoduje, kdy byla žaloba podána, nikoliv, kdy byla doručena.
(Rozh. ze dne 27. dubna 1929, Rv I 1997/28.)
Žalobce domáhal se na žalovaném vrácení přeplatků na nájemném za dobu od 1. srpna 1924 do konce března 1928. Žaloba byla podána dne 29. března 1928. Oba nižší soudy zamítly žalobu jen z toho důvodu, že podle jejich názoru působí předpis § 22 (2) zákona ze dne 28. března 1928 čís. 44 sb. z. a n. zpět na činžovní přeplatky za všechna dobu minulou, to i tehdy, byla-li žaloba podána ještě za dřívějšího práva před 1. dubnem 1928.
Nejvyšší soud k dovolání žalující strany zrušil rozsudky předchozích stolic a vrátil věc soudu prvé stolice, by dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Právem vytýká dovolatelka nižším soudům nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Nejvyšší soud vyslovil již v rozhodnutí čís. 8410 sb. n. s., a později v celé řadě jiných neuveřejněných rozhodnutích názor, při kterém trvá, že se předpis § 22 (2) cit. zák. nevztahuje na přeplatky, jichž vrácení bylo do 31. března 1928 uplatněno žalobou, třebaže do tohoto dne nebylo ještě ani v první stolici rozhodnuto. Lze tedy odkázati na zevrubné důvody zmíněného rozhodnutí, kdež jsou probrány i opačné názory, které také v tomto případe zastávají jak nižší soudy, tak žalovaná strana. K vývodům dovolacího spisu а k důvodům odvolacího soudu jest podotknouti ještě toto: Věta § 22 (2) zák. na ochr. náj., o jejíž výklad tu jde, zní správně: »Přeplatky za dobu minulou nelze zpět žádati« a nikoli — jak dovolatelka si větu ve svůj prospěch přizpůsobila — »přeplatky napříště nelze zpět žádati«. Odvolací soud klade váhu na to, že žaloba byla žalované straně doručena až po 1. dubnu 1928, tedy již za platnosti nového zákona, a dodává, že žalovaná platila činži dobrovolně, že nejednala v omylu, nýbrž vědomě, a odkazuje na § 1431 obč. zák. Obě tyto okolnosti jsou nezávažné. V prvním směru stačí, že byla žaloba u soudu podána ještě v době, kdy právem podle zákona podána býti nemohla, a kdy to dřívější zákon čís. 48/1925 v § 20 (3) nejen připouštěl, nýbrž kdy ještě donucovacím způsobem prohlašoval vzdání se nároku na vrácení přeplatků předem za neplatné. Na době doručení žaloby nezáleží, neboť žalobkyně již podáním žaloby žádala to, co podle práva tehdy platného byla oprávněna žádati. Nebyla-li žalovaná strana upomenuta, mohlo by jíti nejvýše jen o otázku útratovou podle § 45 c. ř. s., kdyby byla žalovaná strana nárok uznala hned při prvním roku. Předpisy o placení nedluhu podle §§ 1431 a 1432 obč. zák. byly pozměněny předpisem § 20 zák. o ochr. náj. potud, že i činžovní přeplatky, které byly vědomě placeny nad míru zákonem dovolenou, mohou býti zpět žádány, protože zákon o ochraně nájemníků neuznal platnost smlouvy o nájemném, pokud by odporovalo jeho předpisům, a protože výslovně i pro případ placení podle smlouvy vyhražoval plátci nárok na vrácení, neuznávaje ani platnost vzdání se nároku předem.

Citace:

č. 8920. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 601-602.