Čís. 9417.

Námitka zahájené rozepře jest odůvodněna, domáháno-li se v obou žalobách, by bylo uznáno právem, že exekuční nárok na zaplacení téže pohledávky zanikl, třebas bylo se v obou žalobách domáháno též zrušení exekuce, při čemž každá ze žalob se domáhala zrušení exekuce povolené jiným usnesením soudu.
(Rozh. ze dne 28. listopadu 1929, R II 262/29.) Proti žalobě Ck I a 1208/28 Karla W-a proti okresnímu silničnímu fondu a proti Antonínu Z-ovi, by bylo uznáno právem, že nárok žalované strany z rozsudku nejvyššího soudu Rv II 771/27 zanikl, a by exekuce povolená usnesením ze dne 5. září 1928 byla zrušena, namítli žalovaní, že v téže věci byla již zahájena rozepře Ck I a 1161/28. Procesní soud prvé stolice, zamítnuv námitku zahájené rozepře, uznal podle žaloby. Odvolací soud vyhověl námitce zahájené rozepře, zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením a odmítl žalobu. Důvody: Za tohoto sporu namítla žalovaná strana, že spor o téže věci je již zahájen. O zahájenosti sporu lze mluviti, byl-li spor o téže věci a mezi týmiž stranami již dříve zahájen. K odůvodnění námitky odvolala se žalovaná strana na obsah námitek Ck I a 1161/28. I ve sporu Ck I a 1161/28 i v tomto sporu jsou týž žalobce a tíž žalovaní. Jde tedy o tytéž strany rozepře. I v námitkách Ck I a 1161/28 i v těchto námitkách domáhá se strana žalující výroku, že exekuční nárok na zaplacení 453 Kč a 371 Kč zanikl. Jde tedy i o týž předmět rozepře. Nevadí, že žalobce kromě toho, i v námitkách Ck I a 1161/28 i v těchto námitkách žádá, by zrušena byla exekuce, v námitkách Ck I a 1161/28 exekuce z usnesení téhož krajského soudu ze dne 20. července 1928 Ck I a 1117/25–80, v těchto námitkách exekuce z usnesení téhož krajského soudu ze dne 5. září 1928 Ck I a 117/25. Neboť toto žádání není – jak již z jeho zevnější úpravy je patrno – částí žalobního žádání, nýbrž jest žádáním na exekuční soud (§§ 35 a 45 ex. ř.). Lhostejno jest, že procesní soud i o tomto žádání rozhodl. Any tudíž námitky Ck I a 1161/28 i tyto námitky týkají se týchž stran a téhož předmětu rozepře, je námitka zahájenosti sporu oprávněna, první stolice měla jí vyhověti a žalobu odmítnouti. Ano přes to sporné řízení provedla, námitku zamítla a ve věci rozhodla, odporuje to zákonu. Proto bylo rozhodnouti, jak se stalo (§§ 232, 233, 261, 472 čís. 6, 473, 475 třetí odstavec c. ř. s.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Odvolací soud správně poukázal k tomu, že návrh na zrušení exekuce připojený k žalobnímu žádání není vlastní součástí žalobního žádání, nýbrž jen návrhem mimo toto žádání (srovnej plenární rozhodnutí ze dne 21. června 1929 pres. 1483/1928, čís. sb. 9048). Hledí-li se k vlastnímu a pro posouzení, zda je tu zahájená rozepře, jediné rozhodnému žalobnímu žádání, které zní na zjištění, že vymáhaná pohledávka zanikla, jest s odvolacím soudem uznati, že námitka zahájené rozepře, ano jest se téhož a mezi týmiž stranami domáháno i v předcházejícím sporu Ck I a 1161/28, jest opodstatněna. Odvolací soud, vyhověv námitce a odmítnuv následkem toho žalobu, nepochybil. Stanovisko dovolacího rekurenta, že nejde v projednávaném případě o spor totožný se sporem Ck I a 1161/28, protože každý z těchto sporů čelí jiné exekuci, v tomto sporu exekuci na služné, ve sporu Ck I a 1161/28 exekuci na movitosti, nemá v žalobních žádáních opory. Tomu by tak bylo, kdyby žalobní žádání zněla na nepřípustnost exekuce, ale tomu tak není a návrhy na zrušení exekuce žalobní žádání o nepřípustnost exekuce nenahrazují (viz zpředu uvedené plen. rozhodnutí).

Citace:

č. 9417. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 721-723.