Čís. 9417.Námitka zahájené rozepře jest odůvodněna, domáháno-li se v obou žalobách, by bylo uznáno právem, že exekuční nárok na zaplacení téže pohledávky zanikl, třebas bylo se v obou žalobách domáháno též zrušení exekuce, při čemž každá ze žalob se domáhala zrušení exekuce povolené jiným usnesením soudu.(Rozh. ze dne 28. listopadu 1929, R II 262/29.) Proti žalobě Ck I a 1208/28 Karla W-a proti okresnímu silničnímu fondu a proti Antonínu Z-ovi, by bylo uznáno právem, že nárok žalované strany z rozsudku nejvyššího soudu Rv II 771/27 zanikl, a by exekuce povolená usnesením ze dne 5. září 1928 byla zrušena, namítli žalovaní, že v téže věci byla již zahájena rozepře Ck I a 1161/28. Procesní soud prvé stolice, zamítnuv námitku zahájené rozepře, uznal podle žaloby. Odvolací soud vyhověl námitce zahájené rozepře, zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením a odmítl žalobu. Důvody: Za tohoto sporu namítla žalovaná strana, že spor o téže věci je již zahájen. O zahájenosti sporu lze mluviti, byl-li spor o téže věci a mezi týmiž stranami již dříve zahájen. K odůvodnění námitky odvolala se žalovaná strana na obsah námitek Ck I a 1161/28. I ve sporu Ck I a 1161/28 i v tomto sporu jsou týž žalobce a tíž žalovaní. Jde tedy o tytéž strany rozepře. I v námitkách Ck I a 1161/28 i v těchto námitkách domáhá se strana žalující výroku, že exekuční nárok na zaplacení 453 Kč a 371 Kč zanikl. Jde tedy i o týž předmět rozepře. Nevadí, že žalobce kromě toho, i v námitkách Ck I a 1161/28 i v těchto námitkách žádá, by zrušena byla exekuce, v námitkách Ck I a 1161/28 exekuce z usnesení téhož krajského soudu ze dne 20. července 1928 Ck I a 1117/25–80, v těchto námitkách exekuce z usnesení téhož krajského soudu ze dne 5. září 1928 Ck I a 117/25. Neboť toto žádání není – jak již z jeho zevnější úpravy je patrno – částí žalobního žádání, nýbrž jest žádáním na exekuční soud (§§ 35 a 45 ex. ř.). Lhostejno jest, že procesní soud i o tomto žádání rozhodl. Any tudíž námitky Ck I a 1161/28 i tyto námitky týkají se týchž stran a téhož předmětu rozepře, je námitka zahájenosti sporu oprávněna, první stolice měla jí vyhověti a žalobu odmítnouti. Ano přes to sporné řízení provedla, námitku zamítla a ve věci rozhodla, odporuje to zákonu. Proto bylo rozhodnouti, jak se stalo (§§ 232, 233, 261, 472 čís. 6, 473, 475 třetí odstavec c. ř. s.).Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.Důvody:Odvolací soud správně poukázal k tomu, že návrh na zrušení exekuce připojený k žalobnímu žádání není vlastní součástí žalobního žádání, nýbrž jen návrhem mimo toto žádání (srovnej plenární rozhodnutí ze dne 21. června 1929 pres. 1483/1928, čís. sb. 9048). Hledí-li se k vlastnímu a pro posouzení, zda je tu zahájená rozepře, jediné rozhodnému žalobnímu žádání, které zní na zjištění, že vymáhaná pohledávka zanikla, jest s odvolacím soudem uznati, že námitka zahájené rozepře, ano jest se téhož a mezi týmiž stranami domáháno i v předcházejícím sporu Ck I a 1161/28, jest opodstatněna. Odvolací soud, vyhověv námitce a odmítnuv následkem toho žalobu, nepochybil. Stanovisko dovolacího rekurenta, že nejde v projednávaném případě o spor totožný se sporem Ck I a 1161/28, protože každý z těchto sporů čelí jiné exekuci, v tomto sporu exekuci na služné, ve sporu Ck I a 1161/28 exekuci na movitosti, nemá v žalobních žádáních opory. Tomu by tak bylo, kdyby žalobní žádání zněla na nepřípustnost exekuce, ale tomu tak není a návrhy na zrušení exekuce žalobní žádání o nepřípustnost exekuce nenahrazují (viz zpředu uvedené plen. rozhodnutí).