Č. 7731.

Jazykové právo. — Řízení správní: Pro dohlédací stížnosti jazykové (čl. 96, odst. 5 jaz. nař.) podávané v oboru justiční správy není vzláštního předpisu o nevčítání lhůt poštovní dopravy do lhůty rekursní.
(Nález ze dne 5. února 1929 č. 2486.)
Prejudikatura: Boh. A. 19/19, 102/19, 171/19, 217/19, 551/ 20, 556/20, 694/21, 945/21, 1243/22, 3516/24.
Věc: Městská obec J. proti ministerstvu spravedlnosti stran porušení jazykového práva.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěž. si obec podala u zem. soudu civ. v Praze jako u soudu desk zemských německým jazykem sepsanou žádost o povolení další lhůty k provedení knihbvního pořádku v příčině poz. parcel, ležících v soudním okrese j-ském a zapsaných v deskách zemských. Žádost ta byla jí vrácena s tím, že u jmenovaného soudu jsou přípustný žádosti toliko v jazyku státním. Dohlédací jazykové stížnosti, sepsané v jazyku německém, byly odmítnuty v pořadí instančním presidiem zem. soudu civ. a vrch. zem. soudu v Praze jakož i min-em sprav.
O stížnosti nss uvážil:
Žal. úřad odmítl dohlédací jazykovou stížnost stěžující si obce, u něho podanou, jako nepřípustnou ze dvou důvodů: jednak proto, že byla sepsána v jazyce německém, jehož použití podle jeho názoru v tomto případě bylo nepřípustné, jednak poněvadž byla podána po lhůtě v čl. 96 odst. 2, jaz. nař. stanovené, tedy opožděně. Stížnost obrací se svými vývody proti oběma těmto důvodům. Namítá především, že sepsání stížnosti v jazyce německém bylo podle § 2 odst. 2 jaz. zák. přípustné, ježto šlo o dohlédací stížnost jazykovou, podanou ve věci zemskodeskové, týkající se pozemků, ležících v soudním okrese s kvalifikovanou jazykovou menšinou, na který vztahuje se působnost zem. soudu civ. v Praze jako soudu zemskodeskového. Popírá pak dále i správnost druhého odmítacího důvodu a tvrdí, že její stížnost byla podána včas ve lhůtě v čl. 96 odst. 2 jaz. nař. stanovené, dokládajíc, že o tom mohlo by podati zprávu jen pošt. řiditelství v Praze.
Nss zabýval se nejprve touto námitkou, vycházeje z úvahy, že při opravném prostředku zkoumati jest zpravidla nejdříve, byl-li podán včas, t. j. ve lhůtě k jeho podání určené; neboť byla-li stížnost uznána právem za opožděnou, pak není důvodu zabývati se též otázkou, zda byla přípustnou či nepřípustnou z jiného důvodu, zejména z důvodu jazykové její úpravy. Posuzuje včasnost stížnosti nař. rozhodnutím odmítnuté, založili žal. úřad svůj úsudek po stránce skutkové na zjištěni, že rozhodnutí presidia vrch. zem. soudu v Praze, proti němuž stížnost čelila, doručeno bylo stěžujíící si obci dne 25. listopadu 1926 a že stížnost došla k žal. min. dne 18. prosince 1926.
Proti správnosti těchto skutkových předpokladů, které jsou ve shodě s obsahem správních spisů, stížnost nic nenamítá.
Po stránce právní posuzovalo min. včasnost stížnosti podle čl. 96 odst. 2 jaz. nař. Z téhož předpisu vychází i stěžující si obec, neboť uvádí, že stížnost byla podána včas, ve lhůtě v tomto předpise ustanovené, který výslovně cituje. Z toho však, že se stížnost dovolává zprávy pošt. řiditelství o včasném podání stížnosti, vyplývá, že stížnost pokládá za rozhodné, kdy poštovní zásilka, obsahující ministerskou stížnost, byla dána na poštu. Okolnost tato nemá však rozhodujícího právního významu při posuzování otázky včasnosti stížnosti, o kterou jde. Podle čl. 96 odst. 5 jaz. nař. může si strana do rozhodnutí, vydaného o její jazykové dohlédací stížnosti, stěžovati k úřadu, jenž je nejblíže vyšším úřadem dohlédacím; o řízení a lhůtách platí předpisy pro tyto úřady jinak závazné. Není-li předpisů takových, jest stížnosti podati do 15 dnů od doručení rozhodnutí u úřadu, do jehož rozhodnutí jest si stěžováno.
Předmětem jazykové stížnosti dohlédací, o jejíž včasnost tu běží, bylo rozhodnutí presidia vrch. zem. soudu v Praze. Jeho nejblíže vyšším úřadem dohlédacím jest podle §§ 73—78 zák. z 27. listopadu 1896 č. 217 ř. z. o organisaci soudů, min sprav., u něhož dohlédací stížnost sluší podati (§ 78 odst. 2 cit. zák.). O lhůtě k podávání stížností, v § 78 cit. zák. uvedených, není však ani v tomto paragrafu ani nikde jinde žádných ustanovení. Proto platí lhůta rekursní 15denní, v čl. 96 odst. 5 jaz. nař. stanovená. Tato rekursní lhůta počíná plynouti ode dne následujícího po dni doručení v odpor vzatého rozhodnutí a končí patnáctým dnem po tomto dnu následujícím. Má-li nastati od této všeobecné zásady úchylka, musí býti zvláštním právním předpisem založena (srovn. čl. 21 odst. 2 jaz. nař.). To platí zejména pro nevčítání poštovní dopravy do lhůty rekursní. Není-li takového předpisu, jde pošt. doprava na vlastní risiko rekurentovo, jak nss ustáleně judikuje (srovn. nál. Boh. A. 19/19, 102/19, 171/19, 217/19, 551/20, 694/21, 1243/22, 3516/24 a j.). Pro dohlédací stížnosti, podávané v oboru justiční správy, zvláštního předpisu o nevčítání doby pošt. dopravy do lhůty rekursní není. Nelze se zejména v té příčině dovolati ustanovení § 89 cit. org. zák., poněvadž předpis ten platí podle svého doslovu jen pro počítání zákonných a soudcovských lhůt v občanských záležitostech právních (srovn. § 1 jur. normy), o jakou však při stížnosti dohlédací nejde a jako předpisu výjimečného nelze ho užiti ani obdobně.
V daném případě počala plynouti 15denní lhůta rekursní ke stížnosti do rozhodnutí presidia vrch. zem. soudu v Praze, doručeného nesporně dne 25. listopadu 1926, dnem 26. listopadu 1926 a uplynula dnem 10. prosince 1926. Do tohoto dne nejpozději musila stížnost dojiti u min. sprav, jako úřadu, u kterého podle § 78 odst. 2 cit. org. zák. měla býti podána. Došla-li tam 18. prosince 1926, byla podána již po uplynutí. denní lhůty rekursní, v čl. 96 odst. 5 jaz. nař. ustanovené, tedy opožděně. Nesejde tedy na tom, kdy stížnost byla podána na poštu, ježto rozhodným jest den, kterého došla k ministerstvu.
Pro úsudek, že stížnost u něho podaná jest opožděná, dovolal se žal. úřad v nař. rozhodnutí předpisu čl. 96 odst. 2 jaz. nař., ovšem nesprávně, ježto ustanovení to vztahuje se jen na stížnosti podávané pro porušení jazykového práva u státního úřadu, jenž povolán jest podle příslušných zákonů výkonávati přímo dohlédací právo nad orgánem, do jehož opatření strana si stěžuje. O takovou stížnost však nešlo, nýbrž o stížnost do rozhodnutí nejblíže nadřízeného úřadu dohlédacího, jakým jest presidium vrch. zem. soudu nad presidiem zem. soudu civ. v Praze, které rozhodlo podle čl. 96 odst. 2 a 3 jaz. nař. jako úřad, dohlédající přímo na zem, soud civ., jehož opatřením stěžující si obec ve svém jazykovém právu cítila se porušenou. — Leč nesprávná citace předpisu 2. odst. čl. 96 jaz. nař. místo správného odst. 5 téhož článku na zákonnosti nař. rozhodnutí nic nemění, ježto rekursní lhůta v obou případech jest stejná, a stížnost byla opožděná s hlediska toho i onoho předpisu. (Srovn. Boh. A. 556/20 a 945/21). Stěžující si obec tedy ve svém subj. právu řečenou nesprávnou citací nijak zkrácena nebyla.
Ježto k odůvodnění nař. rozhodnutí postačil již důvod opožděnosti stížnosti, jenž byl nss-em shledán jako zákonu odpovídající, nebylo třeba zabývati se také ještě druhým důvodem, o který žal. úřad své rozhodnutí opřel.

Citace:

Č. 7731. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 299-301.