— 173 —

Praktické případy.

Z praxe vyvl. zák. železničního (z 18. února 1878, č. 30 z. ř.). Revisní rekurs expropriantem proti povolení ohledání dle § 31. zák. toho podaný dlužno, jakmile I. stolice jej shledala přípustným, rekursním soudem III. stolici předložili. Revisní rekurs takový jest přípustným. — Pachtýř jest k návrhu na ohledání dle cit. § legitimován, jsa "stranou." — Ohledání takové vztahovali se může jen na pozemek, předmětem vyvlastnění jsoucí, nikoliv na skutečnosti, kteréž se ohledáním pozemku samého zjistiti nedají, neb kteréž mohou býti zjištěny i jiným způsobem než ohledáním. — Ku způsobilosti pozemku za staveniště dlužno přihlížeti. — Při vyvlastnění pouhého užívání nejsou dávky, poskytované ročně na odškodnění, činží pachtovní, nelze na ně tudíž použíti § 1100. ob. z. obč., nemají se tudíž platili půl- nýbrž celoročně, ačli dosavadními pachtovními smluvami není stanoven modus jiný. — Dávky náhradní, poskytnuté jednou pro vždy, musí expropriant zúročiti již ode dne faktického vyvlastnění. — Vlastník pozemků propachtovaných může po dobu trvání dosavadních smluv pachtovních žádati odškodné pouze ve výši dosavadního pachtovného a teprve po vypršení smluv těch odškodné dle výnosnosti ve vlastní režii. — Též nájemci honitby přísluší náhrada přímo od exproprianta. — Na možnost, že pachtýř na místo odňatých jemu pozemků může zpachtovati si pozemky jiné, nesluší přihlížeti.
V expropriační záležitosti vojenského eráru za účelem zřízení cvičiště v Husovicích a Král. Poli na dobu 10 let navrhnula Akciová společnost Tišnovského cukrovaru, jakožto pachtýřka části pozemků, jichž vyvlastnění užívání se týče, místní ohledání ve smyslu §. 31. zák. z 18./2. 1878 č. 30 z. ř. a to prozkoumáním hospodářských knih navrhovatelky o sklizni, hnojení, režijních výlohách, prodejních cenách plodin, navrhovatelkou pěstěných, jakož i důkaz znalci — 174 —
o různých okolnostech při odškodňovacím stání vůbec neb doda-
tečně nevyšetřených.
Na záporné vyjádření fin. prokuratury I. soudce návrh zamítnul s odůvodněním, že navrhovatelku za stranu ve smyslu §. 4., odst. 2. a § 14. cit. zák. považovati nelze, a poněvadž ohledání vzhledem na důkladný nález znalecký též by bylo bezúčelným a též nepřípustným se jeví, jelikož dle §. 31. cit. zák. žádáno býti může jen za ohledání, nikoliv ale zjišťování znalci, svědky a pod.
Zemský soud rekursu navrhovatelky vyhověl a okr. soudu provedení navrženého ohledání uložil
z důvodů,
že pachtýře v odškodňovacím řízení dlužno považovati za stranu, jíž tudíž právo návrhu dle §. 31. cit. z. přísluší, jenž pojmem »strana« míní ne toliko expropriata a exproprianta, nýbrž i nepřímé poškozené v §. 5. téhož zák. uvedené a poněvadž pod pojmem »ohledání.« míní se v §. 31. cit. z. nikoliv snad jen ohledání věci vyvlastněné, nýbrž jakékoliv zjištění k vyměření odškodného vhodné, tudíž i prozkoumání knih, z nichž údaje navrhovatelky o výnosnosti jejího pachtu, provozovaného ve velkém a v přední řadě zřetelem na její průmyslový podnik zjistii se dají.
Revisní rekurs fin. prokuraturou podaný, zemský soud téže vrátil
z důvodů,
jelikož se jeví dle §. 31. odst. 3. cit. zák. a §. 386. odst. 4 c. ř. s. a ana v něm zmatečnost se neuplatňuje, nepřípustným.
Na dovolací stížnost fin. prokuratury nejv. soud. dvůr usnesení soudu rekursního jako zmatečné zrušil a tomuto předložení revisního rekursu III. stolici nařídil.
Důvody:
Rekursy do usnesení II. stolice mají dle zásad v §§. 508., 522. c. ř. s. a §§. 206.—208. j. ř. projevených III. stolici soudem rekursním předkládány býti. Týž není oprávněn, aby o dovolacím rekursu, zejména o přípustnosti jeho sám rozhodoval, jak z §§. 471. č. 1, 474. odst. 2. a 526. odst. 2. c. ř. s. zřejmě plyne. Nepoužila-li I. stolice předpisu §. 523. c. ř. s., resp. považovala-li dovolací rekurs za přípustný, zůstává rozhodování o případné nepřípustnosti vyhraženo III. stolici.
(Rozh. z 24/5. 1911 č. j. R III. 58/II./1)
Ve věci samé pak nejv. soud. dvůr usnesení stolice rekursní, ohledání povolující, změnil a usnesení I. stolice obnovil. — 175 —
Odůvodnění:
§. 31. vyvl. zák. sice stanoví, že co toho se týče, jak se má naříditi a konati ohledání dle tohoto místa v zákoně k návrhu té které strany, spravovati jest se tím, co nařízeno o vedení důkazu pro věčnou paměť (t. j. §§. 176. a násl. ob. ř. s.), obsahuje však v posledním odstavci ustanovení, dle kterého dlužno pokládati rekurs proti nařízení, že má býti proveden důkaz, byť i bez účinku odkládacího — za přípustný. Neboť — ježto toto ustanovení bylo vydáno přes to, že již §em 17. zák. z 16./5. 1874 č. 69 ř. z. byl odpor proti povolení důkazu pro věčnou paměť rekursem samostatným prohlášen za nepřípustný, jeví se býti toto ustanovení předpisem výjimečným, odstavcem 4. §. 386. c. ř. s. nedotčeným, poněvadž poslednější ustanovení jest v podstatě totožné s ustanovením §. 17. cit.
Dlužno tedy podanou dovolací stížnost pokládati za přípustnou.
Co do věci samé postrádá stížnost dovolací, na kolik v ní jest popírána legitimace akciové společnosti cukrovaru v T. k návrhu dle §. 31. cit. zák., oprávněnosti.
Předmětem do času omezeného vyvlastnění v tomto případě není právo vlastnické, nýbrž užívací (§. 365 ob. z. obč., §§. 2. a 3. zák. vyvl.). Toto právo příslušelo v době vyvlastnění navrhující akciové společnosti ohledně pozemků pachtovaných od M. P., D. R. a kláštera ve St. B. na dobu pachtu. Vedle §. 4. zák. vyvl. dlužno tedy tuto akciovou společnost pojímati za expropriátku, poněvadž i její pachtovní, do pozemkových knih vtělené právo užívací, třebas samo o sobě jest povahy toliko obligatorní, bylo předmětem vyvlastnění, nehledíc k tomu, že soudu rekursnímu dlužno přisvědčiti i v tom směru, že v daném případě byla akciová společnost jako »strana« ve smyslu §. 5. a 31. zák. vyvl. oprávněna činiti návrhy, to tím spíše, an § 5. má na mysli patrně případ, že se vyvlastňuje substance a že vyvlastnění se stane na vždy a ana akciová společnost navrhující tvrdila, že její uplatňované nároky v náhradě vlastníkům přisouzené nedošly žádaného povšimnutí, resp. jak uvádí rekurs, nebyly uznány vlastníky a propachtujícími, o těchto nárocích však dle posl. odst. §. 30. z. vyvl. mělo býti rozhodnuto s vyloučením pořadu právního, a jednak podaný rekurs nevylučuje návrhu dle §. 31. z. vyvl., jsou-li proň dány zákonné předpoklady.
Těchto předpokladů v daném případě však tu není.
Doslov, znění a smysl §. 31. zák. vyvl. jasně dokazují, že stanovené tu ohledání sluší naříditi jen tehda, vyžadují-li jisté skutečné poměry, dle nichž se má náhrada stanoviti, které dle názoru strany nebyly při vyhledávání dle §. 24. vykonaném úplně nebo správně vylíčeny, za účelem jejich zjištění soudní ohledání pozemku, jsoucího předmětem vyvlastnění (srovn. § 24. »na místě samém«) buď s přibráním nebo bez přibrání znalců nebo osob přezvědných, že tedy návrhu dle §. 31. dotčeného zák. učiněnému vyhověti nelze, nedají-li se dotyčné skutečnosti nebo — 176 —
stavy takovým ohledáním zjistiti vůbec, nebo mohou-li býti zjištěny i jiným způsobem než ohledáním.
Jest však zřejmo, že okolnosti v návrhu akciové společnosti uvedené, ohledně jichž soud rekursní povolil navrhované ohledání, pokud tu jde vůbec o skutečné poměry, nemohou z části samy o sobě ohledáním vyvlastněných pozemků býti zjištěny, to tím méně, any vyvlastněné pozemky, jak plyne z usnesení soudce I., nyní již neslouží k účelům hospodářským, nýbrž že se jich užívá již za cvičiště, z části ku jejich zjištění takového ohledání zapotřebí není, poněvadž se dají dokázati způsobem jiným. Připouštíť přece navrhovatelka ve svém návrhu sama, že pro posouzení tvrzených v návrhu tom okolností mohou býti rozhodný toliko její knihy a záznamy.
Nejsou tedy dány předpoklady pro nařízení ohledání dle §. 31. dotčeného zákona.
Tím není však vyloučeno nikterak, aby se po případě přihlíželo dodatečně k okolnostem navrhovatelkou předneseným.
Dle §. 24. zák. vyvl. mají poměry pro zjištění náhrady rozhodné býti vyšetřeny dle zásad řízení ve věcech mimosporných a dle §. 30. odst. 6. téhož zákona nedopouští se nastupovati na pořad práva k tomu konci, aby se zjednala platnost pohledávání, o kterých bylo rozhodnuto v řízení za příčinou ustanovení odškodného vedeném a tímto zákonem upraveném; platí tedy i v tomto směru ustanovení cís. pat. z 9./8. 1854 č. 208 z. ř. Dle §. 10. tohoto pat. není stranám bráněno, uvésti ve stížnostech nové okolnosti a průvodní prostředky. Skutečně odvolala se také akciová společnost ve stížnosti do nálezu odškodňovacího na tytéž okolnosti, ohledně jichž navrhovala zjištění ohledáním.
Shledá-li soud rekursní, že k těmto okolnostem při stanovení odškodného nebylo přihlíženo a že jsou pro rozhodnutí o tom závažný, jest mu — i bez předchozího ohledání — vždy možno, dbáti dotyčného přednesu tím, že buď zruší naříkaný nález odškodňovací a nařídí I. soudci, aby doplně vyšetření znova se usnesl, buď že doplně, čeho dle jeho názoru bude třeba, rozhodne ve věci samé.
Dle toho jeví se býti dovolací stížnost fin. prokuratur v tomto směru odůvodněnou.
(Rozh. z 28./6. 1911 R III. 260/II/1)
Stolice rekursní na to odškodňovací nález ohledně akciové společnosti na rekurs její zrušila a I. soudci nařídila, aby ohledně této rekurentky odškodňovací řízení znovu provedl.
Důvody:
Jak rozhodnutím soudu rekursního, tak i rozhodnutím nejv. soud. dvoru bylo uznáno, že dlužno rekurentku v této vyvlastňovací záležitosti pojímati za expropriatku ve smyslu § 4. vyvl. zák. — 177 —
Následkem toho měl ji I. soudce dle § 24. zák. toho a § 2. odst. 5. cís. pat. z 9./8. 1854 č. 208 z. ř. k jednání na místě samém předvolati, aby své dle § 5. cit. zák. jí příslušící nároky mohla náležitě uplatniti, zejména pak námitky proti ustanoveným znalcům učiniti, je iníormovati a otázky jim klásti, to tím více, an dle §. 30. posl. odst. cit. zákona řádný pořad právní jest vyloučen.
Předvolání to však se nestalo, jelikož I. soudce, jak v naříkaném usnesení se vyslovuje, rekurentku jakožto pouhou nájemnici za stranu nepovažoval, a nemohlo opomenutí toto odčiněno býti tím, že rekurentce k žádosti její odškodňovací nález byl doručen.
Jelikož v tomto konkrétním případě následkem shora citov. rozhodnutí nejv. soud. dvoru nemůže opomenutí to napraveno býti ani dodatečným ohledáním ve smyslu §. 31. cit. zák., rekurentkou navrženým, soudu rekursnímu však ani v řízení nesporném není možno, aby celé jednání provedl sám, ano se v tomto případě, jak shora řečeno, nejedná o pouhé doplnění řízení, jelikož toto s rekurentkou vůbec ani zavedeno nebylo, a § 23. odst. 2. cit. zák. provedení řízení odškodňovacího výslovně soudu okresnímu, tudíž stolici první ukládá, nezbývalo soudu rekursnímu, leč vyhověti důvodnému rekursu zrušením naříkaného nálezu odškodňovacího, pokud jde o rekurentku, a nařízením nového jednání i nálezu stolici první, to tím více, an v rekursu tento důvod zmatečnosti byl uplatněn a zrušení navrženo.
Nejv. soud. dvůr na dovolací rekurs fin. prokuratury rozhodnutí toto potvrdil.
Důvody:
Soudem rekursním usnesené zrušení odškodňovacího usnesení bere se v odpor neprávem. Na akciovou společnost nebylo vůbec pohlíženo jako na expropriatku a stranu v řízení, nebylo jí přiznáno bezprostředně ani odškodné za hnojení, ač bylo toto odškodné prohlášeno za stávající po právu. Odškodnění to bylo přiřknuto propachtovatelům, což jest zasahováním do postavení stran.
Další nárok z důvodu předčasného zrušení pachtovního poměru nebyl částečně vůbec probrán, jednak nebyl vyšetřen dostatečně, ač takové zrušení pachtů uzavřených do budoucna na léta může za příčinou investic, hospodářských disposicí a p. zajisté míti za následek újmy (§ 4. vyvl. zák.); závažnost momentů přednesených na dotvrzení tohoto nároku nelze tudíž beze všeho odmítnouti.
Při novém projednávání bude věcí soudu, aby bez zbytečného šíření se vyšetřil akciovou společností uplatňované okolnosti, pokud nejsou již vyšetřeny a pokud z jednání vyplývá, že jsou závažnými.
(Rozh. z 21./2. 1912, R III 454/11.) — 178 —
Někteří vyvlastnění uplatňovali vyšší prodejní hodnotu svých pozemků pro jich způsobilost k stavbám, jelikož leží při okresní silnici Královo Pole s Husovicemi spojující a tudíž jich zastavení, zejména domky dělnickými, již v době nejbližší bylo by nastalo, kdyby tato expropriace nebyla do toho přišla.
Znalci přiřkli dotyčným vlastníkům za 80% plochy dotyčných pozemků k obyčejnému nájemnému ještě další odškodné, pozůstávající v 4% úrocích z difference mezi stavební hodnotou těch pozemků a jich hodnotou hospodářskou.
První stolice tento nárok expropriatů naprosto zamítla.
Stolice rekursní jemu ve smyslu návrhu znalců vyhověla.
Důvody:
Názor I. soudce, že rozhodujícím jest pouze nynější stav vyvlastněním stižených pozemků, nelze uznati správným. I v ulicích městských, ku př. v samém Brně, nalézáme plochy nezastavěné, používané nyní za zahrádky nebo pod., a přec bylo by bláhovým, upírati jim povahy parcel stavebních. Hodí-li se pozemek v osadě neb na pokraji její ku stavbě, dlužno při jeho vyvlastnění ceniti jej co plochu stavební, byť i plány polohové jej nezahrnovaly, neboť tyto lze měniti neb rozšířiti, a byť i parcelace dosud nebyla provedena. Přijde jen na to, zda ruch stavební ve směru vyvlastněného pozemku se Šíří neb aspoň pravděpodobným jest, že se v době nedaleké tak stane. Vždyť i odh. řád pro nemovitosti v § 16. nařizuje, aby při nezastavěných pozemcích, kterých podle jich polohy použiti lze za staveniště, zjistila se hodnota prodejní; dle §. toho vůbec dlužno přihlížet i k hodnotě budoucí. A co zákonodárce uznal za spravedlivé v řízení exekučním, to tím více platiti musí v odškodňovacím řízení expropriačním. Proto nerozhodují v této otázce odškodnění ani stavební řády jednotlivých zemí a měst, podléhajíce rovněž časovým změnám, o tom, má-li pozemek způsobilost stavební a tudíž vyšší cenu čili nic. Majíť po této stránce a tudíž i pro hodnotu pozemků jakožto stavebních — právnicky řečeno — význam nikoli konstitutivní, nýbrž toliko deklaratorní. Činnost stavebního úřadu jde za pozemky stavebními, vyhledává, ale netvoří jich. Jsou-li veškeré podmínky pro stavbu na pozemku dány, vynutí si je sám, nemá-li jich, nemůže mu katastr ani stavební úřad k zastavění dopomoci. Pro effektivní hodnotu pozemku proto nerozhoduje, jak se ho právě užívá, nýbrž k čemu se hodí. Způsobilost stavební není tudíž bezcennou, a poněvadž expropriant dle §. 4. expr. z. ž. a §. 365. ob. z. obč. jest povinen, aby expropriatů nahradil vše, co mu bere, má mu nahraditi i tuto cennější způsobilost vyvlastněného pozemku. Jen na ty poměry (recte změny), kteréž způsobeny byly za účelem zvýšení nároků náhradních, nemá se dle §. 7. zák. toho dbáti; to jest zcela spravedlivo. Ale nebylo — 179 —
by spravedlivo, kdyby nemělo se dbáti ani poměrů, které ve vyvlastněném objektu dávno před expropriací již byly, které ale expropriací se ruší. Vždyť I. soudce sám a to jistě právem praví, že pozemky při velkém městě jsou objekty spekulace; v tom ale již spočívá jich vyšší hodnota, tím více, hodí-li se na spekulaci pro stavby.
Platí-li ale tato spravedlivá zásada při expropriací vlastnictví, musí poměrně platiti též při expropriací užívání.
Jest jisto, že kdyby chtěl některý z dotyčných rekurentů některý z oněch pozemků dnes prodati za staveniště, koupěchtivý poukazovati bude na 10letou nemožnost stavby a tím kupní cenu stlačí. Ani v případu nabídnutí za hypotheku nedostane vlastník na pozemek ten vypůjčiti tolik, jako kdyby zde expropriace užívání c. k. erárem nebylo. Poněvadž pak není vyloučeno, ba jest naopak pravděpodobno, že po uplynutí těchto 10 let expropriace se prodlouží, byly touto pozemky ony své způsobilosti za staveniště a své vyšší ceny jakožto takové effektivně zbaveny na tak dlouho, dokud expropriace potrvá. Nebylo by spravedlivo, kdyby se expropriatům za tuto effektivní újmu žádné náhrady nedostalo, kdyby odbyti byli tímže nájemným, jako majitelé vyvlastněných pozemků ku stavbám naprosto se nehodících. Neboť odnětí disposice na 10 let při pozemcích, hodících se na staveniště, jest nepoměrně citelnější, než při pozemcích jen pro orbu se hodících. Proto dlužno zajisté i možnost výnosnějšího použití pozemků počítati mezi »veškeré škody « §. 4. vyvl. z. ž., má-li se intenci jeho vyhověti. Též cenná imponderabilia poddbná náleží zajisté ke »skutečným předpokládánu §. 25. odst. 2. vyvl. z. ž. a »skutečným poměrům« §. 31. ib., avšak ani prvější ani druhý § neobsahuje slov, že by rozhodujícím byl pouze stav v době vykonaného vyvlastnění. Slov těch nenalézáme však ani ve směrodatných §§. 4. a 5. ib., ani v §. 365. ob. z. obč., ani konečně v dv. dekr. z 8./11. 1842 č. 654 sb. z. s. a v nař. min. z 21./4. 1857 č. 82 sb. z. s., na kteréž I. soudce se odvolává a kteréžto obě poslední se materielní stránkou odškodnění vůbec nezabývají, a z nichž prvější ostatně §em 46. vyvl. z. ž., jak v motivech k němu připojených výslovně se uvádí, bylo zrušeno. Z §. 16. lit. a) min. nař. z 25./7. 1897 č. 175 z. ř., kterýž I. soudce rovněž cituje, jak již výše řečeno, spíše opak názoru jeho dovozovati lze, an přec § ten předpisuje respektování stavební způsobilosti. Pro hospodářskou hodnotu jakéhokoliv statku nevyhovuje toliko jeho přítomný, nýbrž i jistotně aneb aspoň pravděpodobně očekávaný stav v budoucnosti a ovšem též poměry budoucí, statku toho se dotýkající; to je dávno uznané a nezvratitelné národohospodářské dogma; vždyť na zásadě této spočívá světový obchod; obilní bursa ku př. řídí se zprávami o stavu osení od zasetí až do sklizně a nejen hodnota akcií, nýbrž i hodnota pozemků konjunkturami. Nedbáním kon- — 180 —
junktur při odškodňování expropriatů se proto těmto působí skutečná hospodářská škoda, jejíž výše závisí ovšem též od doby, v níž stoupnutí hodnoty dotyčného statku pravděpodobně nastane. Slyšení znalci předpokládají, že ku zastavění parcel při silnici zmíněné již i v nejbližších 10 letech bylo by došlo. Více ale ku přiznání vyšší než pouze ekonomické hodnoty požadovati se nesmí, neboť po expropriantu — ač by to bylo spíše na místě — se rovněž důkazu, že zastavění pozemků v 10leté periodě pachtovní i bez expropriace by nenastalo, nepožaduje, a zvýšení hodnoty, jak výše řečeno, nenastává až skutečným zastavěním, nýbrž již pouhou stavební tendencí.
Dostanou-li tudíž dotyční expropriati k obyčejnému nájemnému nádavkem ještě 4% úrok z vyšší ceny a to nikoliv celého pozemku, nýbrž jen z 80% plochy, nebude tím zajisté plné odškodnění, dle zákona jim příslušící, překročeno.
Zvýšiti však toto odškodné ještě nad 4% úroky z vyšší ceny stavebních míst, jak expropriati se toho domáhají, soud rekursní důvodným neshledal, poněvadž přec nejde o stavební plochy v právnickém, nýbrž jen ve faktickém smyslu slova, čili o stavební plochy teprve budoucí, a tu, poněvadž doba zastavění ani přibližně určití se nedá, kdežto expropriati pobírati budou tento přídavek z vyšší hodnoty už od října 1909, ponechal to soud rekursní při dobrozdání znaleckém.
Rovněž tak uznal soud rekursní za oprávněnou srážku 20% ze stavební plochy vzhledem na předpis §. 22. stav. ř. venk.
Dovolacímu rekursu fin. prokuratury nejv. soud. dvůr nevyhověl.
Důvody:
Naříkané usnesení spočívá na souhlasném a zevrubně odůvodněném posudku znalců. Jestliže se poukazuje v dovolacím rekursu, že soud není na posudek vázán, jest to ovšem pravda, avšak rovněž jest správným — a také v dovolacím rekursu se to nepopírá — že soud rekursní v řízení nesporném dle §§. 2. a 14. nesp. říz. má přezkoumávati usnesení soudce prvého ve všech směrech, jmenovitě také po té stránce, zda jsou zde důvody, aby se nepřihlíželo k dobrozdání znalců, vztažně k jich posudku. Než soud rekursní dovodil v podrobných a důkladných úvahách na základě daného skutkového materiálu, že posudek v podstatném bodě, jak totiž jednotlivým expropriatům povstaly újmy, o něž se tuto jedná, jest naskrze případný, kdežto stěžovatelkou zastávaná právní hlediska soudce prvého a jeho závěry postrádají opodstatněnosti. V tom dlužno rekursnímu soudu přisvědčiti s poukázáním na zcela správné v podstatě odůvodnění.
Vývody rekursní vycházejí z toho, jako by se jednalo o zjištění, že dotyčné parcely jsou pozemky stavebními a o jich odhad — 181 —
hodnotou ploch stavebních. Ve skutečnosti jedná se ale toliko o onu újmu, jež vzniká obmezením lepšího, zemědělský užitek převyšujícího zužitkování, vztažně odejmutím možnosti prodeje a zastavení po dobu 10 let, újma, jež vychází také z důkladného místního ohledání a jest v posudku plnou měrou odůvodněna, a sice nikoliv ohledně parcel celých, nýbrž toliko stran jich směrodatných částí. Je-li pak na jisto postaveno, že takováto újma tu vzchází, tu jest poskytnutí odškodnění samozřejmým následkem toho. Také dotyčný kvotient — ač nebyl vzat v odpor — dlužno pokládati za přiměřený.
(Rolzh. z 21./2. 1912, RIII 455/II/1)
Expropriati žádali, aby odškodné za užívání expropriantem bylo jim placeno předem, a z odškodného jednou pro vždy přiřknutého aby jim přiřknuty byly úroky z prodlení. I. soudce dobu splatnosti vůbec neustanovil. Stolice relkursní stanovila placení nájemného dle §§. 1100. sl. ob. z. obč. půlročně dekursívně, z náhrady přiřknuté jednou pro vždy pak že expropriant jest povinen platiti 4% úrok ode dne fysického převzetí expropriantem, t. j. od 1./10. 1909,
Neboť
pozemek též neposkytuje úrody předem. Je-li, jak v rekursu expropriatů se tvrdí, v Král. Poli obvyklým placení nájemného předem, tož má to asi jen účel zabezpečení nájemného, čehož však oproti c. k, eráru netřeba.
Za počátek povinnosti k placení nájemného a zapravení kapitálů náhradních jednou pro vždy položen 1./10. 1909 proto, že tím dnem užívání pozemků na c. k. erár fakticky přešlo.
Dovolacímu rekursu fin. prokuratury v bodu splatnosti ročních dávek nejv. soud. dvůr vyhověl, vyřknuv, že každoročně splatné odškodňovací částky zapraviti sluší pozadu dne 1./10. každého roku, pokud ale odškodnění záleží toliko v náhradě pachtovného (ohledně tří vlastníků, kteříž dotyčné pozemky cukrovaru Tišnovskému pronajaty mají), v oněch termínech, v nichž až do vyvlastnění mělo pachtovné býti zapravováno. Co se však týče úroků z odškodného jednou pro vždy, usnesení II. stolice potvrdil.
Důvody:
Ježto za příčinou zvláštní tvářnosti přítomného vyvlastňovacího případu nevystačují ustanovení vyvlastňovacího zákona (§§ 9., 33., 34.), dlužno řešiti otázku tuto dle zásad všeobecných (§ 7. ob. z. obč.). Vyvlastnění, o něž se tuto jedná, jest sice prakticky nuceným propachtováním, právně však není nikterak poměrem pachtovním, dávky poskytované ročně na odškodnění nejsou činží pachtovní, nelze zde tudíž použiti všeobecně soudem rekursním dovolá- — 182 —
váného §. 1100. ob. z. obč. Běží tu o odškodnění za všechny způsobené hospodářské újmy. Pokud újmy ty docházejí výrazu v ušlé ceně užívací, stávají se patrnými teprve v době, kdy hospodářský výtěžek možno zpeněžiti, tudíž v čas žní; bylo by proto nenáležitým, kdyby dotyčné náhrady měly býti poskytovány — třebas jen částečně — předem, jak nařídil soud rekursní. Jestliže a pokud však záleží odškodnění toliko v náhradě smluvené pachtovní činže, tu by bylo neslušno, kdyby mělo se upustiti od platebních termínů smlouvou stanovených a pro propachtovatele příznivějších.
Dávky náhradní poskytnuté jednou pro vždy odpovídají naproti tomu hospodářským újmám, jsoucím tu již v době výkonu vyvlastnění. Byť i jich likvidnost a výše byla stanovena teprve soudním řízením, bylo přece věcí expropriantky, učiniti opatření, aby řízení bylo zahájeno včas a mohlo býti skončeno před výkonem expropriace. Dle §. 33. zák. vyvl. náleží odškodnění poskytnouti dle těchto zásad zpravidla před výkonem vyvlastnění. Vyvlastnění mělo pak míti platnost ode dne 1./10. 1909 a bylo tohoto dne již také skutečně provedeno, pročež téhož dne bylo také odškodné splatno.
V posledním bodu jest tudíž ospravedlněno stanovisko soudu rekursního, z něhož vyplývá také povinnost platiti úroky ode dne 1./10. 1909, kdežto ve směru prvém všeobecně přisvědčiti dlužno náhledu stěžovatelky a jest podotknouti, že každoroční odškodnění za užívání dochází doplnění v kvótách za hospodářské potíže a za obmezení možnosti zužitkování.
(Rozh. z 21./2. 1912 R III. 451/II/1)
Vlastníci propachtovaných pozemků domáhali se, aby odškodné vyměřeno jim bylo nikoliv na podkladě smluveného dosavadního pachtovného, nýbrž na základě výnosnosti pozemků ve vlastní režii.
První soudce přiřknul odškodné dle výnosnosti, stolice rekursní však po dobu trvání nynějších smluv pachtovních jen dle dosavadního pachtovného, kteréž jest nižší.
Nejv. soud. dvůr dovolacímu rekursu expropriatu nevyhověl.
Důvody:
Při stanovení odškodného rozhoduje nikoliv prospěch vyvlastňovatele, nýbrž újma vyvlastněných. Vyvlastněním zanikají ovšem smlouvy pachtovní, to netvoří však překážku, aby smluvená pachtovní činže nebyla vzata za měřítko při vyměřování od- škodného, když tu není zvláštních okolností, jež by zasluhovaly, aby se k nim přihlíželo.
(Rozh. z 21./2. 1912 R III. 452/II./1) — 183 —
První soudce přiřknul též nájemcům honitby, považuje jich právo za právo reálné, náhradu ve způsobe tangenty nájemného přímo oproti expropriantu.
Fin. prokuratura ve svých rekursech namítala, že nájemcům honitby schází legitimace k uplatňování náhradních nároků oproti vyvlastniteli samému a že nárok takový i z důvodů materielních jeví se neoprávněným.
Obě vyšší stolice potvrdily usnesení soudce I.
Z důvodů II. stol.:
Po stránce legitimace odůvodňuje rekurentka svůj záporný názor tím, že právo honební tvoří jen potud právo reálné, pokud vykonává se na vlastní půdě, pročež toliko vlastník pozemku, jenž vykonává vlastní honitbu, jakožto reálně oprávněný a expropriat ve smyslu §. 4. ž. z. vyvl. se jeví, tato právní vlastnost tudíž ani obcím ani nájemcům honitby nepřísluší. Jest ovšem správným, že nájemce honitby odškodňovacího nároku činiti nemůže jakožto reálně oprávněný základem §. 4. vyvl. z. ž.; může to však učihiti jakožto uživatel, za jakéhož jej nepochybně považovati dlužno, dle §. 5. zák. tohoto, poněvadž zpravidla, jmenovitě ale v tomto konkrétním případě při vyšetřování odškodnění vlastníkům pozemku na náhradu, kterou tito, resp. obec nájemci honitby bude muset dáti, pamatováno nebylo. Vyvlastněním, o kteréž se jedná, bylo honební právo nájemce honitby jistotně porušeno, jelikož pro vojenská cvičení vůbec aneb aspoň ne více v těch rozměrech a s tímže výsledkem jako dosud nebude moci býti vykonáváno, jak zákon honební to dovoluje. Lze beze všeho připustiti, že zákonodárce při sepisování citov. §. 5. na právo honební nepomyslil, pročež subsumpce jeho pod toto místo zákonné jistého násilí vyžaduje. To však ne- může býti důvodem, aby se nájemci honitby upíralo oprávnění na odškodné již a priori. Dlužno jej naopak v tomto ohledu stotožňovati s nájemcem vůbec. Vyvlastněním v tomto konkrétním případu nebyly trvající honební smlouvy nájemní ohledně ploch pro vojenské cvičiště zabraných zrušeny, nemohou proto nájemci honitby oproti pronajímatelům (resp. obcím) s náhradními nároky vůbec vystoupiti. Avšak ani obce jakožto pronajímatelky nemohou jich oproti vyvlastniteli uplatňovati, jelikož dokud právo honební trvá, vůbec poškozeny nejsou, an nájemce honitby na smluvené nájemné přes expropriaci vázán zůstává a jim též oprávnění k zastupování nájemců honitby nepřísluší. Teprve po uplynutí nynější nájemní smlouvy honební může náhradní nárok majitelů pozemků, resp. obcí přijití na řadu. Když by se tudíž nájemcům honitby legitimace ku přímým náhradním nárokům na vyvlastnitele oduznala, byli by tím fakticky zbaveni právní ochrany.
Avšak ani po stránce materielního práva nelze souhlasiti s rekurentkou. Dovozujeť z ustanovení §. 68. hon. zák., že stane-li se na nějaké části honebního obvodu honitba illusorní, nájemce ho- — 184 —
nitby žádné náhrady z příčiny té oproti vlastníku pudy neb obci aneb proti osobě 3. odvozovati nemůže.
Na to především dlužno odpověděti, že § 68. zák. hon. právo zahájení propůjčuje toliko vlastníku půdy, pročež ono na obec a dokonce již ne na nájemce rozšířeno býti nemůže, to tím méně, jelikož tomuto vadila by při tom i ustanovení ob. z. obč. o právu vlastnickém. Dále jest jasno, že §. 68. hon. zák. má na zřeteli toliko jednotlivé parcely, nikoliv ale komplexy, o jakéž v případě tomto jde. To plyne již z §. 69. hon. zák., jenž tvoří korollár k §. 68. Náš nynější hon. zák. zajisté nesměřuje k tomu, aby honitbě škodil, (důkazem čehož jsou ustanovení o době zahájené), on považuje naopak honitbu za odvětví výdělkové a nejde proto též, aby pánu honitby prostě poukazem na ustanovení §. 68. hon. zák. odnímal se celý honební obvod aneb aspoň značná jeho část bez všeliké náhrady. Přeměna honebního obvodu dosud zemědělského ve vojenské cvičiště značí však fakticky takové odnětí, čehož zajisté blíže dovozovati netřeba.
Kdyby tato přeměna byla trvala již před nájemní smlouvou honební, byla by mívala zajisté podstatný vliv na výši nájemného, ba nebyl by se snad nynější nájemce o nájem vůbec ucházel.
Domnívá-li se rekurentka konečně, že honitba jest pouhým sportem, tož jednak to není zcela správným, jelikož ji, jak notoricky známo, provozovati lze i se ziskem, a na druhé straně má též zábava hodnotu materielní, an nájemce honitby si ji přec nájemným zaplatiti musí. Otázka rentability nájmu honitby pro nájemce by jen v tom případě přišla v úvahu, kdyby byl jemu I. soudce přiřknul též náhradu za ušlý zisk. Výjimečného ustanovení §. 7. odst. 2. ž. z. vyvl. o hodnotě obzvláštní záliby tudíž na honitbu použiti nelze.
Ani sproštění od náhrady za škodu zvěří způsobenou na přisouzeném odškodném ničeho měniti nemůže, jelikož náhrada taková nezapravuje se z nájemného, nýbrž z výtěžku honitby, na tento však I. soudcem vůbec reagováno nebylo.
Z těchže důvodů nepřichází v úvahu ani §. 1276. ob. z. obč., jehož se rekurentka dovolává, jelikož dle §. tohoto i při smlouvě odvážné smluvníku se odvažujícímu řádné užitky zachovány býti musí, tyto však v případu tomto nájemci honitby vyvlastněním se odnímají.
Důvody III. stol.:
Honebními zákony upravené právo pachtovní může býti dáno dle ustanovení těchto zákonů v pacht a pachtýři honitby přísluší výnos, skytající využitkování tohoto práva. Povstaly-li pachtýři honitby vyvlastněním újmy, nezakládá nikterak zřejmé porušení §§. 4. a 5. vyvl. z. ž., dá-li se mu za újmy ty přiměřené odškodnění. V souhlasných rozhodnutích stolic nižších, nelze proto spatřovati zřejmou protizákonnost.
(Rozh. posléze citované.) — 185 —
Někteří expropriati tvrdili, že následkem odnětí plochy musí redukovati svůj dobytek a nemohou ani mrtvého inventáře využit- kovati měrou dosavadní. Oproti tomu namítala fin. prokuratura, že si mohou úbytek na hospodářských pozemcích nahraditi koupí neb zpachtováním jiných. Veškeré stolice však expropriatům odškodnění v poměru odňaté ku zbývající ploše přiřknuly, pokud odňatá plocha 10% veškeré plochy přesahuje, soud rekursní
s odůvodněním:
Ačkoliv titul »hospodářské obtíže«, pod kterýž znalci tuto újmu expropriatů subsumovali, na toto odškodnění dobře se nehodí, poněvadž nejde o obtíže, nýbrž o újmy, ‘ba v případech oněch, kde následkem vyvlastnění musí nastati odprodej dobytka, o skutečné ztráty, odůvodnili nicméně znalci oprávněnost tohoto odškodnění tak přesvědčivě, že se tím úspěšně otřásati nedá. Soudu rekursnímu nejeví se však vzhledem na průkazy ciferné, jež znalci předvedli, ani tangenta, na jakou naznali, býti přílišnou. Rekurentka se mýlí, tvrdí-li, že veškeré hospodářské újmy, kteréž vyvlastněním užívání dotyčných ploch nastati mohou, byly plnou měrou respektovány již při vypočítávání nájemného za užívání, jelikož přece nájemné za užívání, rovnající se ušlému zisku, znalci vyšetřeno bylo pouze dle kultury a třídy bonitní za 1 ha paušálně a beze všeho zřetele na hospodářské poměry jednotlivých expropriatů a použito bylo na ně bez rozdílu. Náhrada za hnojivo, osení, plodiny nemá s odškodněním za shora uvedené t. zv. hospodářské obtíže ničeho společného.
Že pak při nuceném prodeji dobytka, byť i ceny stály vysoko, nastává ztráta celého užitku, jenž vlastníku z chovu dobytka plynul, jest patrno, a že sklizeň píce zpravidla stačí jen pro rok nejbližší, jest notorickým, rovněž že kupní cena pícnin zpravidla bývá vyšší nežli výrobní cena ve vlastní režii, tím více u malorolníků, kteříž polní práci obstarávají si sami. Ať už tedy expropriati jsou nuceni dobytek odprodati neb píci přikupovali, budou míti škodu, přímo expropriací způsobenou. Na možnost připachtování nelze potud vzíti zřetele, pokud možnost tuto nepřivodí expropriant sám. Též rekurentčin náhled, že újma na kapitále podnikovém a stavebním menším opotřebením příslušenství se vyváží, nedá se s hlediska hospodářského držeti; jen co možná největší využitkování příslušenství může se vypláceti, stodoly, které stojí na prázdno, hospodářské stroje, jichž se neužívá a pod., netoliko že nepřinášejí úspor, nýbrž jakožto mrtvý a časem sám sebou se znehodnocující kapitál naopak skutečnou škodu, tím více, jelikož, jak v rekursu zcela správně se uvádí, percentuální realisace, potažmo prodej nedělitelného nářadí a dobytka, totiž oné jeho části, kteráž vyvlastněním stala se postrádatelnou resp. nepotřebnou, provésti se nedá. — 186 —
Jsou-li ale zásady znalci v tomto ohledu vytknuté hospodářsky správnými, pak dlužno jich použiti netoliko při úplném zrušení, což rekurentka by připustila, nýbrž i při pouze částečném zmenšení hospodářství, jakmile škoda tím způsobená vyznačiti se dá.
Vyhovuje tudíž naříkané usnesení odškodňovací v tomto bodu úplně duchu §. 365. ob. z. obč. a §§. 4. a 6. vyvl. z. ž.
(Rozh. posléze citované.) B.

Citace:

Z praxe vyvl. zák. železničního (z 18. února 1878, č. 30 z. ř.).. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1912, svazek/ročník 21, s. 195-208.