NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 10980.

Učitelstvo: * Učiteli měšťanské školy, členu Národního shromáždění, nepřísluší nárok na výplatu vánočního příspěvku podle zákona ze 14. října 1930 č. 144 Sb.
(Nález ze dne 5. ledna 1934 č. 21357/33.)
Věc: Arnošt T. v K. proti ministerstvu školství a národní osvěty o vánoční příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím, potvrdivším v pořadu instančním rozhodnutí zšr-y z důvodů v něm uvedených, byla st-li, definitivnímu odbornému učiteli měšťanské školy v K., v té době členu senátu Národního shromáždění, odepřena výplata vánočního příspěvku podle zák. ze 14. října 1930 č. 144 Sb. ke dni 1. prosince 1930 z toho důvodu, že příspěvek ten přísluší pouze zaměstnancům, kteří konali v kalendářním roce 1930 do dne splatnosti příspěvku, t. j. do 1. prosince 1930, aspoň 10 měsíců službu. Nepřísluší tudíž zaměstnancům, kteří sice jsou ve služebním poměru, nekonali však s výjimkami přímo v zákoně uvedenými (srov. § 1 odst. 3 zák. č. 144/30 Sb.) po tuto dobu službu, tedy nepřísluší státním zaměstnancům (učitelům), členům Národního shromáždění, vyjímajíc členy Národního shromáždění, profesory vysokých škol, kteří konali službu, nepouživše výhody dané jim v § 20 odst. 1 věta 2 úst. listiny.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Vzhledem k tomu, že st-l nepopírá, že službu skutečně nekonal, je na sporu otázka, zda členům Národního shromáždění, požívajícím dovolené ve smyslu § 20 úst. listiny, přísluší vánoční příspěvek ve smyslu zák. č. 144/1930 Sb. Vycházeje ze znění § 1 cit. zák., zjišťuje žal. úřad, že podmínky pro přiznání příspěvku u učitele, člena Národního shromáždění, nejsou dány, a poněvadž nejde ani o vysokoškolského profesora službu konajícího a nepouživšího výhody druhé věty odstavce 1 § 20 úst. listiny, zodpovídá otázku tuto záporně. Stížnost naproti tomu je toho názoru, že zákonným je toliko kladné zodpovědění otázky, což dovozuje jednak z doslovného znění 3. odstavce § 1 zák. č. 144/30, svědčícího o tom, že případy nepřítomnosti ve službě před tím vypočtené jsou toliko příkladmé, jednak — a to i v důsledku právě zmíněné exemplifikativní povahy — z § 20 odst. 1 úst. listiny, poněvadž vánoční příspěvek není ani místním ani činovním přídavkem.
Nss dospěl k zápornému zodpovědění sporné otázky z těchto úvah:
Podle § 20 ústavní listiny dává se zaměstnanec ve státních službách, který, byv zvolen do Národního shromáždění, vykonal slib jako člen jeho, pokud je členem Národního shromáždění, na dovolenou a má po tu dobu nárok na své stálé příjmy služební, mimo přídavek místní nebo činovní, jakož i nárok na postup časový. Vysokoškolští profesoři mají nárok na dovolenou. Použijí-li tohoto práva, platí o nich totéž, co o ostatních státních zaměstnancích. Ze slov »dává se«, jakož i argumentem a contrario z věty 2 a 3 tedy plyne předně, že takový státní zaměstnanec musí jíti na dovolenou, i kdyby si toho sám nepřál, čili jeho odchod na dovolenou je nucený a je kategorickým imperativem ústavy samotné (srov. Weyr: Soustava čsl. práva státního str. 119). Dále ze slov »stálé služební příjmy mimo přídavek místní nebo činovní« plyne, že ústavní listina mínila tu nárok takového zaměstnance omeziti na stálé příjmy, majíc na mysli zajisté v prvé řadě vlastní služné, nikoli však příjmy závislé od existence dalších skutečností, jichž pominutím nárok na ně přestává (jako různé přídavky, odměny, příspěvky, diety a pod.). Poněvadž pak i přídavky místní nebo činovní přes jejich pohyblivost bylo by možno považovati za stálý příjem (s měnící se sice výší, avšak jinak stále trvající až do skončení služebního poměru), pak dlužno v tom, že i tyto přídavky zákonodárce vyloučil, spatřovati důkaz, že pojmem stálé služební příjmy, jak byl vymezen v § 20 úst. listiny, dlužno rozuměti ono služné, které je pensijní základnou. V jiném směru nechtěla zajisté úst. listina pozdějšího zákonodárce omezovati, což je zřejmo ostatně i z té skutečnosti, že i tento omezený stálý příjem zakládá se na zvláštních zákonných předpisech, které stejně dovolují jeho zvýšení (při postupu, jmenování) a nebrání samy o sobě zmenšení, případně i odnětí jeho (na př. disciplinární odnětí, pensionování a pod.).
Podle § 1 zák. ze 14. října 1930 č. 144 Sb. o vánočním příspěvku státním zaměstnancům a učitelům v činné službě, má se státním zaměstnancům, uvedeným v §§ 1, 13 a 14 zák. z 24. června 1926 č. 104 Sb. o úpravě platových a služebních poměrů učitelstva obecných a občanských škol (učit. zákona), vyplatili 1. prosince každého roku »pro výměru výslužného nezapočítatelný« vánoční příspěvek. Pro nárok na příspěvek ten a pro jeho výměru jsou směrodatnými okolnosti, dané v den splatnosti (odst. 2). Příspěvek ten »přísluší pak pouze zaměstnancům, kteří konali v tom kterém kalendářním roce do dne splatnosti příspěvku alespoň po 10 měsíců službu, nehledíc k době nepřítomnosti ve službě z důvodu dovolené na zotavenou (školní prázdniny) nebo placené studijní dovolené, nebo pro nemoc, dále k době zákonné nepřítomnosti ve službě pro těhotenství nebo mateřství anebo z důvodu presenční služby vojenské; nepřísluší však zaměstnancům, kteří jsou v den splatnosti v důsledku disciplinárního (kárného) odsouzení vyloučeni ze zvýšení služného nebo služebního platu (odst. 3). Jsou-li manželé oba ve služebním poměru, v němž by jim jinak příspěvek podle tohoto zákona příslušel, obdrží příspěvek pouze ten z nich, jenž má nárok na příspěvek vyšší; mají-li oba manželé nárok na příspěvek ve stejné výši, obdrží jej pouze manžel.«
Již z nadpisu zákona (příspěvek zaměstnancům v činné službě), dále z odst. 1 (plně zaměstnané, nezapočítatelnost pro výměru výslužného), jakož i z odstavce 3 (požadavek skutečného výkonu služby a výjimky tam uvedené) a zejména pak z odstavce 4 (obdrží toliko jeden z manželů jsoucích ve služebním poměru), plyne, že jde tu o požitky nemající charakter stálého příjmu ve smyslu § 20 úst. listiny, nýbrž o pouhý zákonodárcem samým tak označený »příspěvek«, na nějž ná-
Bohuslav-Janota, Nálezy správní XVI. 2 rok je vázán zásadně skutečným výkonem služby. To plyne ostatně i z důvodové zprávy vl. návrhu (č. tisku 534/30 posl. sněm.), podle níž měl zákon tento odstraniti nespokojenost, jež byla způsobena růzností v udělování vánočních odměn, na místo nichž se zavádí nyní vánoční příspěvek, avšak jen pro ty osoby, jež konaly aspoň 10 měsíců službu (odst. 1 a 2 zprávy). Na čtvrté straně důvodové zprávy se pak praví, že příspěvek ten nemá býti již podle své povahy započitatelným do pensijní základny, neboť má zastupovati ve zvýhodněné formě odměny za činnou službu. Ve zprávě sociálně-politického výboru senátu Nár. shrom. (č. tisku 280/30) se praví, že nezavádí se tu nic nového, nýbrž že se pouze dosavadní, tudíž již řadu let existující vánoční remunerace zevšeobecňují. Na str. 3. téže zprávy (po pf. 2.) se pak dodává, že základní myšlenkou vl. návrhu je, nahraditi výplatu vánočních remunerací, a vánoční příspěvek má býti všeobecnou celoroční odměnou za pilné a svědomité konání povinností.
Z uvedeného je tedy patrno, že § 20 úst. list. vzhledem k povaze vánočního příspěvku zde vůbec nepřichází v úvahu, takže není třeba zabývati se otázkou, zda učitelskou paritu, vyslovenou zvláštním zákonem, možno vztáhnouti též na § 20 ústavy, mluvící o státních zaměstnancích. Než pak nepřichází v úvahu ani otázka, zda z exemplifikativního (podle názoru stížnosti) výpočtu výjimek v odst. 3 § 1 zák. č. 144/30 neplyne, že jinak platí všeobecné ustanovení § 20 úst. list.
Zbývalo by pak tuto otázku exemplifikace posouditi s hlediska a v rámci zák. č. 144/30 samotného. Než ze znění 3. odstavce § 1 cit. zák. jest zřejmo, že výpočet důvodů nepřítomnosti ve službě, nemající vliv na výplatu příspěvku, je naopak taxativní. To plyne jednak z gramatického výkladu odstavce 3, neboť žádného slůvka, z něhož by se dalo souditi na exemplifikaci (zejména, na příklad, podobně), v jeho textu není, jednak argumentem a contrario ze slůvka »pouze«. Svědčí o tom ostatně i ta okolnost, že podle důvodové zprávy č. tisku 280 senátu (str. 4.) byl poslaneckou sněmovnou počet výjimek, obsažených ve vládním návrhu, rozšířen. Takového rozšiřování bylo ovšem nezbytně třeba jen u taxativního výpočtu.
Dovětek odstavce 3 pak nemůže sloužiti za důvod názoru st-lova, neboť dlužno uvážiti, že dovětek ten byl nutný již z toho důvodu, že disciplinární (kárné) odsouzení může se vyskytnouti ve všech případech, tedy nejen u výjimek obsažených v prvé části odstavce 3. Nedá se proto z tohoto dovětku usuzovati na nějakou exemplifikaci v prvé části, připouštějící ještě další důvody nekonání služby, které nemají vlivu na výplatu vánočního příspěvku.
Nelze proto v daném případě, kdy st-l nepopírá, že je členem Nár. shromáždění a jako takový že nekonal činnou službu, shledati nezákonným, jestliže žal. úřad odepřel st-li výplatu vánočního příspěvku podle § 1 odst. 3 zák. č. 144/30. Na tom nemůže změniti nic ani poukaz st-lův na to, že v podobných případech u samosprávných korporací byl vánoční příspěvek vyplacen, neboť nss zkoumá toliko nař. rozhodnutí, a to potud, zda je v souhlasu se zákonem, nikoli však, zda je v souhlasu s praksí.

Citace:

Č. 10980. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 232-234.