Úvod do uherského práva manželského.
Při stálých stycích mezi Rakouskem a Uherskem na poli manželského práva jest znalost příslušných předpisův uherských důležitá pro potřeby praktické. Okolnost, že jazykem českým dosud psáno nebylo o předmětu vytčeném, vábila tím více ku zpracování tomuto. Pravda, že neznalost maďarštiny vadí v této příčině, ale Maďaři sami se o to postarali, by právní ustanovení jejich stala se i širším kruhům přístupna, což vysvitne z literatury doložené na místech příslušných.
Mluvíme-li zde o uherském právu manželském, máme na mysli hmotné právo s vyloučením práva procesního, a to pouze manželské právo zvané osobním, nikoli též normy upravující majetkové poměry mezi manžely. Dále běží nám hlavně o upravení, kterak stalo se státním zákonem z roku 1894 (čl. XXXI.); odtud vyloučeny právní poměry manželské v Chorvatsku a Slavonsku, k nimž nový zákon z r. 1894 se nevztahuje (§§ 135 a 147 manž. z.).
V úvodě chceme promluviti o dějinách uherského práva manželského, o systematice zákona a o místních i časových mezích jeho.
§ 1. Stručné dějiny vývoje uherského práva manželského.1
Vývoj řečený souvisí jako všude jinde těsně s vývojem poměru mezi státem a církví.2Tento veliký proces dějinný se svými měnivými výsledky tvoří i zde pozadí, jež jednotlivé fáze onoho vývoje vysvětluje a objasňuje. Pokud církev římskokatolická byla v Uhersku církví výhradně panující — ecclesia dominans — platilo kanonické právo manželské výhradně, a to hmotné i formálné; ovšem požívaly normy církevní ještě i opory státní, neboť byla církev ta církví státní obdařenou velkými výsadami se strany moci světské.
První průlom do tohoto neobmezeného panství stal se na nynější půdě uherské v Sedmihradsku; zde Augšpurské vyznání dovoleno r. 1557, což sněmem odbývaným r. 1559 v Bělehradě Karlovském opakováno; vyznání Helvetské připuštěno r. 1564, Unitáři přijati sněmy z r. 1568 a 1571. Approbatae Constitutiones regni Transylvaniae, vydané Jiřím Rákóczym r. 1653 uznávajíce opětně (I. díl, I. titul, čl. 2) vedle církve katolické tyto receptae religiones 3 přisuzují jim samostatné jich právo manželské i soudnictví ve věcech manželských (I., V., 4).4 Totéž právo nabyli (I., VIII., 1) nesjednocení Rumuni čili Valaši, jsouce bez formální recepce ovšem pouze trpěni (tolerováni), při čemž ale vázáni byli zákony zemskými.5 Samostatné církevní právo manželské hmotné i formální bylo pak čtyřem recipovaným vyznáním opětně stvrzeno Leopoldem r. 1691 a 1693. Při manželstvích smíšených byla v případech procesův o rozloučení manželství uznána zásada parity a reciprocity, i musila žaloba podána býti u církevního soudu, jemuž podléhala strana žalovaná.6
Ve vlastním Uhersku nabyli protestante zákonné půdy teprve mírem Vídeňským r. 1606 7 a zákonem Matyášovým r. 1608,8 anať přiznána volnost náboženství magnátům (magnates), šlechtě (nobiles), svobodným městům (liberae civitates et oppida privilegiata, immediate ad coronam spectantia) a vojsku v Hranici (in confìniis regni Hungariae milites Hungari); pro poddané platilo ius reformandi vrchnosti. Toto právo zrušeno teprve mírem Lineckým z r. 1645, uzákoněným r. 1647.9 Avšak jurisdikce katolických biskupů nad protestanty trvala přes toto uznání na dále, čímž se stalo, že protestante v manželských věcech souzeni dle zásad katolických. První ústupek na poli práva manželského poskytnut protestantům teprve resolucí Karla III. z r. 1731, jejížto odst. 5. sice na dále v platnosti zachoval soudnictví biskupských soudů katolických, jež však měly rozhodovati o protestantských věcech manželských dle hmotného práva manželského protestantského, a sice buď augspurského, buď helvetského. Smíšená manželství byla přípustná (odst. 7.), musila ale uzavřena býti před katolickým správcem duchovním. Resoluce tato měla ale celkem jen význam theoretický, ačkoli byla vyhlášena královským místodržitelstvím, neboť katolické soudy církevní řídily se i na dále dle zásad kanonického práva, anyť žádaly na př. i rekopulace protestantských manželství před katolickým duchovním správcem.10 Nesjednocené východní církvi srbské dostalo se v Uhersku trvalé organisace teprve r. 1690 za Leopolda, při čemž i jejich samostatné právo manželské uznáno, což znova stvrzeno a doplněno synodou, odbývanou r. 1776 v Karlovcích a královnou Marií Terezií r. 1777.11
Židé v Uhersku sice záhy se usazovali, byli ale jen trpěni, požívajíce ovšem autonomie pro upravení vnitřních záležitostí náboženských (zákonné recepce dostalo se jim teprve článkem z. XLII. z r. 1895).
První zasáhnutí státní moci do manželského práva konfessionálného stalo se jako v Rakousku za Marie Terezie, neboť i v Uhersku platilo nařízení z 12. dubna 1753, jímž prohlášena byla neplatnými zasnoubení a manželství osob nezletilých uzavřená »bez svolení poručníka, kuratora a představené vrchnosti« a nařízení ze dne 8. května 1756, jež stanovilo neplatnost zasnoubení a manželství uzavřených se strany vojenských důstojníků, bez vědomí a svolení majitele pluku nebo velitele.12 Zásadní změna, třeba v Uhersku jen na krátkou dobu, nastala, jako v Rakousku za Josefa II.13 Neboť bylo manželství se strany státní upraveno jako právní poměr občanský; známý patent manželský ze dne 16. ledna 1783 č. 117 sb. z. s. byl na celé Uhersko (i se Sedmihradskem) rozšířen patentem ze dne 6. března 1786, ovšem bez ústavního schválení uherského sněmu; přednosti a vady tohoto zákona jsou příliš známy, než aby zde musily býti zvláště vytýkány.14
Tím vyvolán ovšem veliký převrat, neboť pro obor státní rozhodovalo nyní jediné manželské právo a soudnictví státní, kdežto konfessionální práva zatlačena na církevní obor vnitřní. Avšak poměry tyto změnily se po smrti Josefově; opětně nabyl vrchu názor, že manželství upraveno a souzeno býti má církevní vrchností, ovšem že nyní vítězí přesvědčení, že zásada tato ve smyslu parity má býti provedena. Především byla jurisdikce církve katolické a nesjednocené církve východní v Uhersku opětně zavedena nařízením Leopolda II. ze dne 20. dubna 1790.15
Pro protestanty obého vyznání v Uhersku v užším smyslu stanoveno odstavcem 11. článku XXVI. dekretu z r. 1790 toto provisorium: 16Manželské záležitosti měly býti státními soudy dle Josefínského patentu potud rozhodovány, pokud nebudou organisovány zvláštní soudy protestantské a pokud nebude stanoveno hmotné právo manželské, předpokládajíc ovšem schválení královské.
Odstavec 16. článku XXVI. zmíněného dekretu, podřídil smíšená manželství uzavíraná mezi katolíky a protestanty hmotnému a formálnímu právu katolickému bez ohledu k tomu, zdali manželství byla smíšená v době uzavření, nebo později se jimi stala následkem přestoupení jednoho manžela;17 musila uzavírána býti před katolickým duchovním správcem, čímž nerozlučitelnost jejich byla spečetěna. Uspořádání toto přirozeně vyvolávalo v praxi stížnosti a konflikty.
By těmto třenicím stále se opakujícím konec byl učiněn, navrženo na sněmu r. 1843 se strany poslance Lónyaye, by manželství uzavíráno ve formě občanské. Duch oné doby však takovým reformám nepřál, ale zahájeno vyjednávání s Římem. I učiněn r. 1841 (30. dubna) ústupek, že známá Benediktina (Matrimonia quae in locis z r. 1741) rozšířena s některými změnami na Uhersko (se Sedmihradskem) brevem Řehoře XVI. »Quas vestro«. Manželství akatolíkův i manželství smíšená vyňata byla tím z předpisu sboru Tridentského o formě uzavření manželství. Manželství akatolíkův uzavřená před vlastním duchovním správcem a smíšená manželství, uzavřená před správcem akatolickým, byla za platná uznávána i se strany katolických duchovních soudův. Následkem toho změnil pak čl. z. III. z r. 1844 (§ 2) v tento smysl odstavec 15. čl. XXVI. dekretu z r. 1790.18 V Sedmihradsku nastala restituce církevních práv a soudnictví manželského pro čtyry recipované konfesse článkem LIII. dekretu z r. 1791.19 Ovšem že později i zde smíšená manželství podřizována katolickému právu cestou vládních nařízení, až shora řečené breve Řehoře XVI. a čl. LX. sedmihr. z. z r. 1848 těmto konfliktům učinil konec, přiznávaje současně v této otázce paritu i nesjednoceným Rumunům čili Valachům. Tito nabyli po opětném uznání tolerance20 článkem LX. dekretu z r. 1791 úplnou recepci teprve uherským zákonem z r. 1868 (čl. z. XLIII., § 14), neboť nedošla schválení osnova zákona z r. 1848 (čl. 9.), jíž rovnocennost a vzájemnost mezi všemi tolerovanými a recipovanými náboženskými společnostmi vyslovena býti měla.
Uherský zákon z r. 1848 (čl. XX.) zavádějící (§ 2) takovou paritu a reciprocitu, neměl však co do upravení práva manželského v Uhersku žádného vlivu, ježto politické události vyvolaly zcela nový směr. Povstání uherské bylo potlačeno, absolutism rakouský nastolen, i zaváděny též rakouské zákony v Uhrách. Cís. patentem ze dne 29. listopadu 1852, č. 246 ř. z. zaveden pro Uhersko, Chorvatsko a Slavonsko, vojvodství Srbské a banát Temešský rakouský občanský zákonník s účinností od 1. května 1853. Avšak článkem III. řečeného patentu prohlášeno, že osobní právo manželské obsažené v občanském zákonníku nemá závaznosti pro církev římskokatolickou a sjednocenou řeckou, ani ne pro řecko-východní (nesjednocenou), naopak že vyznavači řečených náboženství i na dále podrobeni budou dosavadním předpisům zákonním a soudům duchovním. Pročež ovšem neměl praktického významu článek 10. rakouského konkordátu ze dne 5. listopadu 1855 stanovící pro katolíky církevní právo manželské hmotné i formální.
Manželské právo občanské platilo ale ovšem pro akatolíky vyjma nesjednocené. Jen co do uzavírání manželství smíšených mezi katolíky a nekatolíky zůstati mělo při zákonech dosavadních, t. j. že manželství mohlo býti uzavřeno i před duchovním správcem akatolickým (čl. IV. úvodního patentu). Pro židy obč. z. platil (čl. IV.). Článek V. (úv. p.) důsledně pak stanovil, že osobní spůsobilost k uzavření manželství posouzena býti má jednak dle zásad konfessionelních, jednak dle zásad občanského práva, dle toho, které právo za platné prohlášeno. Ustanovení tato však dlouho netrvala, neboť 23. července 1861 občanský zákonník pro Uhersko opětně odstraněn.21 I platilť pro protestanty opětně Josefínský manželský patent, kdežto pro židy vydán dekret uherské dvorské kanceláře ze dne 2. listopadu 1863, č. 15940.22
Zavedení rak. obč. zákona v Sedmihradsku cís. patentem ze dne 29. května 1853, č. 99 ř. z. a to dnem 1. září 1853 mělo v oboru práva manželského pouze ten účinek, že manželské poměry židů dle něho upraveny byly (čl. IV. pat.), kdežto všechna ostatní práva a soudnictví manželská ve své dosavadní platnosti zachována byla (čl. III. a V.). Při těchto poměrech zůstalo to do nového upravení práva manželského, ježto občanský zákon pro Sedmihradsko odstraněn nebyl. V roku 1868, tedy v prvním roku po rak.-uh. vyrovnání, dosavadní soudnictví soudů církevních ve věcech osobního práva manželského se týkajících zachováno bylo (§ 22, čl. zák. LIV. z r. 1868 [civilní řád] ve spojení s § 2, čl. z. XLVIII.: 1868 [o procesu rozlučujícím manželství smíšená]). V činnosti zůstaly tedy tyto manželské soudy duchovní:23
1. Katolické, jak ritu latinského, tak i řeckého, jež soudily dle církevního práva kanonického v celém Uhersku.
2. Řeckovýchodní srbské v Uhersku; za základ sloužila Kormčaia Kniga (o ní srovn. Zhishman, Eherecht der orientalischen Kirche, str. 76, 77).
3. Řeckovýchodní rumunské čili valašské v Sedmihradsku; za základ souzení sloužila Pravila a Pedalion (o nich srov. Zhishman, l. c., str. 77, 78).
4. Protestantské helvetského vyznání v Sedmihradsku, rozsuzující dle německého protestantského práva manželského obsazeného v publikaci Petra Boda (1763): Synopsis iuris connubialis a pak dle pozdější instrukce z r. 1882.
5. Protestantské augšpurského vyznání v Sedmihradsku, na základě manželského řádu z r. 1870 a podpůrně na základě práva autonomního, Carpzovovy Jurisprudentia consistorialis a Böhmerova Jus ecclesiasticum protestantium a obecného práva protestantského.
6. Unitářské v Sedmihradsku, jimž se dostalo r. 1889 zvláštního sestavení církevních zákonů manželských.
Toto soudnictví církevní považováno za prozatímně a výjimečné, pročež nebylo uznáno pro protestanty obého vyznání v Uhersku přes rovnocennost a reciprocitu konfessí uznanou r. 1848 a r. 1868; naopak, by výjimky nebyly rozšiřovány, přisouzeno soudnictví ve věcech manželských nad uherskými protestanty státním soudům (§ 2 čl. z. XLVIII. z r. 1868). Upravení manželských sporů židovských (uherských, sedmihradských i rjeckých) odkázáno bylo na cestu nařizovací (§ 22 i. f. čl. z. LIV. z r. 1868),. která však nastoupena nebyla; ovšem uznáno bylo soudnictví státní tím více, anať manželská ustanovení pro uherské židy zakládala se na shora řečeném dekretu z r. 1863, kdežto pro židy sedmihradské a rjecké platila ustanovení občanského zákona rak. ohledně židů. Nepřijaty byly ale návrhy činěné u projednávání zákonů shora řečených, by manželství civilní zavedeno bylo.
Ačkoliv upravení manželských poměrů byla věc velmi spletitá, vždyť platilo vedle sebe 9 různých manželských práv, z nichž sedm bylo křesťanských, přece tento chaos a labyrint nebyl by v praxi vyvolával nepřekonatelných obtíží, kdyby nebyla bývala, na denním pořádku smíšená manželství uzavíraná mezi různými vyznavači základního křesťanského náboženství; neboť tu nastala otázka, vedle jakých zásad má takové manželství býti posuzováno. V tomto ohledu zakročil stát, jenž sebe za oprávněna považoval, by vystoupil jakožto rozhodčí, což ovšem později vyvolalo mnoho odporu, zejména se strany katolické, třeba při projednání příslušných osnov tomu tak nebylo.
Článkem zák. LIII. z r. 1868 (o reciprocitě křesťanských náboženských společností zákonem uznaných) bylo o smíšených manželstvích stanoveno toto: ohlášky mají býti předsevzaty oběma správci duchovními; ohlášky předsevzaté se strany jednoho správce stačí tenkráte, nechce-li druhý správce duchovní je předsevzíti, což dotvrzeno býti musilo písemným vysvědčením dvěma svědky podepsaným (§ 9); § 10 měl ustanovení pro případ nevydání listu propustního se strany jednoho správce duchovního po odbytých třech ohláškách oddavky mohly platně se díti před duchovním jedné strany (§ 11). Z §ů stanovících podmínky přestoupení k jiné náboženské společnosti zajímá nás hlavně § 8, jenž stanovil, že všechna jednání přestoupivšího nutno posuzovati po nastalém přestoupení dle učení náboženské společností, ku které byl přestoupil a že zásady církve opuštěné jej v ničem více nezavazují. Byloť ustanovení toto praktické na poli práva manželského, neboť znamenalo to na př., že katolík přestoupivší k jiné konfesi nebyl vázán pravidly katolickými o nerozlučitelnosti manželské. § 1 čl. z. XLVIII. z r. 1868 uznal v procesech týkajících se platnosti, rozvodu a rozloučení manželství smíšených kompetenci soudu každého z obou manželů tak, že vázán byl pro svou osobu nálezem svého soudu; spor zahájen a proveden byl u soudu manžela žalovaného; vzešel-li rozsudek v moc práva, musil celý proces z úřední povinnosti do 30 dnův odevzdán býti příslušnému soudu žalobcovu.
Tím se ovšem státi mohlo, že příkladem pro katolíka manželství zůstalo nerozloučeným, kdežto rozloučený akatolik mohl třeba nové manželství uzavříti. Jsou to důsledky, které nás zvyklé na rakouské právo nikterakž nepřekvapují.
Těmito ustanoveními jest dokončeno staré manželské právo uherské; změn nějakých již nedoznalo; zejména přijata nebyla osnova podaná roku 1881 o manželstvích mezi křesťany a židy a o platnosti manželství takových v cizině civilně uzavřených, ale dosud v Uhersku neuznávaných, neboť neplatila v této příčině zásada »locus regit actum«.
Oproti tomu snahy po uskutečnění civilního manželství neutuchly od r. 1868. Průkopníci této myšlénky byli v parlamentu zejména Eótvos (1868), Irányi (1873, 1880, 1881), Trefort (1873), Deák (1873), Huszár (1873) a jiní.
Dne 2. prosince 1893 předložil v poslanecké sněmovně osnovu o civilním obligatorním manželství tehdejší ministr práv Desider Szilágyi (člen ministerstva Wekerlova), čímž znamení dáno bylo k velkému a tuhému boji mezi státem a církví katolickou, která v Uhersku representovala 58% všeho obyvatelstva (47% římská, 11 % řeckosjednocená). Příčiny tohoto boje jsou všeobecně známy; zakládajíť se na učení katolickém, že upravení manželského práva pro osoby katolické, resp. křtěné přísluší výhradně církvi, ježto běží o svátost a že manželství jest svazkem zásadně nerozlučitelným. Oproti tomu se strany přívrženců civilního manželství důraz položen na nutnost moderního státu, by upravoval právní poměry svých občanů bez ohledu ke konfesi a jediné dle zásad jím samým uznaných za správné, při čemž se však jednotlivým náboženským společnostem přenechává, by pro svůj obor vnitřní řídily se učením svým (salvo iure ecclesiae in spiritualibus).24 Nechceme jednotlivé fáse tohoto hnutí blíže stopovati, ježto nemá nic specificky uherského do sebe, ano bylo se všude objevilo, kde civilní manželství mělo býti zavedeno. Poukazujeme pouze k význačnějším projevům v této příčině nastalým; takovými byly: pamětní spis biskupa Velkovaraždínského kardinála Schlaucha;25 adresa uherského episkopátu ze dne 3. března 1893 podaná králi a pamětní spis tohoto episkopátu ze stejného data podaný vládě;26 litterae chori episcoporum Hungariae ad S. S. Leonem XIII. in causa quaestionum ecclesiasticopoliticarum datae ze dne 3. března 1893;27prohlášení Lva XIII. »Constanti Hungarorum« ze dne 2. září 1893;28 společný pastýřský list biskupův uherských o osnově manželského zákona usnesený na biskupské konferenci odbývané v Budapešti ode dne 30. listopadu do dne 7. prosince 1893;29 alokuce papeže Lva XIII. »In litteris Nostris« ze dne 18. března 1894 30 a pastýřský list uherského episkopátu usnesený na konferenci odbývané v Budapešti dne 31. srpna a 1. září 1895.31
Odpor nemaďarských národností byl též vyvolán okolností, že se strany státních funkcionářů výhradně užito býti mělo jazyka maďarského32 při všech aktech nutných za příčinou uzavření manželství.
Avšak osnova řečená stala se přece zákonem prošedši dvakráte obě sněmovny; u magnátů (21. června 1894) našla majoritu pouze čtyř hlasů. Sankce královské dostalo se jí 9. prosince 1894, uveřejněn byl zákon oficielně dne 18. prosince 1894. § 148 stanovil jeden rok po publikaci jakožto nejdelší lhůtu, do které nový zákon státi se měl účinným, však splnomocnil ministerstvo, že může cestou nařízení i dříve dáti zákonu vstoupiti v život. Ministerstvo toho práva užilo, a nařídilo za počátek účinnosti zákonné den 1. října 1895 (nařízení ministra-presidenta ze dne 29. června 1895 č. 2020). Prováděcí nařízení k zákonu manželskému vydáno na základě §u 150 m. z. ministrem práv č. 27.241 z r. 1895.
Novým zákonem zavedeno v Uhersku obligatorní civilní manželství pro všechny občany Uherské s výhradnou jurisdikcí státní (§ 136 ve spojení s §em 114); dnem působnosti zákona všechny dosavadní normy manželské hmotné i formálně pro obor státní ztratily platnosti (§ 148, 3. odst.), i stanoveno pak ještě §em 137, 1. odst., že všechny zahájené procesy manželské, a zásnubní musejí postoupeny býti královským soudům.
Výslovně však vytkl § 149, že náboženské povinnosti stran uzavírání manželství zůstaly netknuty; pročež bylo státním funkcionářům nařízeno, by snoubence zvláště upozornili, že splněním formy státem předepsané, neučinili ještě zadost povinnostem náboženským.33
Zásady zde vytknuté prohlášeny za závazné i se strany vojenského duchovenstva v Uhersku, které smí asistovati při sňatcích pouze tak jako duchovní světští (oběžník c. a k. říšského ministerstva vojenství ze dne 30. září 1895, praes. č. 4860).
Zvláštní zmínky zasluhuje okolnost, že osnova nového uherského obecného zákonníka občanského na osobním právu manželském z r. 1894 ničehož nemění, žádných ustanovení neobsahuje, nýbrž prostě k zákonu tomu odkazuje,34 což se stalo z obavy, by novým jednáním nebyly vyvolány nové spory.
Zákon manželský z r. 1894 jest na dále předmětem našich úvah.35
Nutným důsledkem obligatorního manželství civilního bylo zavedení státních matrik, což se stalo článkem zákonním XXXIII. z r. 1894, jenž stejného dne jako manželský zákon byl sankcionován a uveřejněn a jehož ustanovení o ohláškách, o uzavření manželství a o vedení rejstříku manželského vstoupila v platnost současně s manželským právem (§ 90 odst. 2. matr. z.).36 K zákonu tomuto vydána celá řada ministeriálních nařízení provádějících zásady zákonní.37
Co se konečně řízení ve věcech manželských tkne, budiž vytknuto toto: Ministr práv Szilágyi dal krátce před svou demissí (v prosinci 1894) uveřejniti osnovu zákona o řízení ve sporech manželských, která ve 3 oddílech a v 83 §ech upravovala řízení samo, majetkové poměry a stadium přechodné; řízení založeno býti mělo na zásadách procesu sumárního s různými odchylkami. Ku projednání této osnovy vůbec nedošlo. Odtud uspořádána otázka tato na základě shora uvedených zákonních předpisů nařízením ministerstva justice č. 27241 z r. 1895 stran kompetence řádných soudů v manželských sporech.
Státní soudy řídí se dle provisorního civilního řádu (čl. z. LIV.: 1868), doplňků k němu (LIX., LX.: 1881, XVIII. : 1893, X.: 1898) a dle zvláštní soudní praxe zákonně neupravené, jíž za pomůcka slouží soukromá díla sepsaná Kornelem Sztehlem a Desideriem Markem o řízení v manželských sporech.38
Nehotovost těchto poměrů dá se vysvětliti tehdejší obavou vlády před novými bouřemi církevně politickými, zejména vzhledem k usnesení uherského episkopátu, by akta soudů církevních nebyla vydána soudům státním, ježto § 137 m. z. neobsahuje žádné trestní sankce. V praxi si pomáhali tím, že proces z nova zahájen u soudů státních.
Osnova nového civilního řádu obsahuje v §ech 645—691 řízení ve věcech manželských.39 § 2. О systematice zákona manželského.
Zákon manželský, upravující téměř jen osobní právo manželské, rozpadá se na 10 oddílův a má 150 §ův.
Oddíly jsou tyto:
1. Zasnoubení §§ 1—5.
2. Překážky manželské §§ 6—27.
3. Uzavření manželství §§ 28 — 40.
4. Neplatnost manželství §§ 41—72.
5. Zánik (č. rozloučení) manželství §§ 73—103.
6. Rozvedení od stolu a lože §§ 104—107.
7. Manželství v cizině uzavřená a manželství cizinců §§ 108—120.
8. Trestní ustanovení §§ 121 —126.
9. Smíšená ustanovení §§ 127—135.
10. Závěrečná ustanovení §§ 136—150.
Systém zde přijatý není nejasný. Ovšem opakují se některé věci, jako v oddílu o překážkách a o neplatnosti manželství.40 Oddíl 7. o poměru k cizině se vysvětluje tím, že zákon manželský vydán jako samostatný, nikoli jako část celého práva občanského, které v oné době (ovšem ještě nyní ne) nebylo kodifikováno. Podobné důvody rozhodovaly při oddílu 10. obsahujícím závěrečná ustanovení. Konečně nelze přehlédnouti, že kostra systematiky i mnohá ustanovení připomínají I. návrhu německého občanského zákona, pročež k němu v pojednání stále přihlížíme; ovšem zahrnoval tento návrh v sobě i právní následky manželství, které v celistvosti v Uherském zákoně manželském upraveny nejsou.41
Ustanovení o ohláškách a o manželském rejstříku obsažena jsou ve zvláštním zákoně (XXXIII.: 1894) o státních matrikách v II. oddílu druhé části v §§ 45 násl. ve spojení s V. oddílem téže části (§§ 77 násl). § 3. O místních mezích uherského zákona manželského.42
Uherský zákon manželský platí v Uhrách se Sedmihradskem a pak v městě a obvodu Rjeckém (§ 135 m. z.). § 146 splnomocnil totiž ministerstvo, by řečený zákon v Rjece (v městě a území) v život uvedlo cestou nařízení; to stalo se (ovšem s některými odchylkami vzhledem ku právu tam platnému) výnosem král. uh. ministra presidenta, jakožto zástupce ministerstva uherského ze dne 29. června 1895 č. 2022; počátek účinnosti stanoven jako pro ostatní Uhersko na den 1. října 1895.
Tímže výnosem platnost zákona o státních matrikách pro Rjeku stanovena se stejným počátečným dnem účinnosti ve smyslu §u 90 2. odst. a §u 95 zákona XXXIII.: 1894. Chorvatsko a Slavonsko43 požívá ve věcech justičních a soudních autonomii na základě §u 48 (ovšem ve spojení s § 9) čl. z. XXX.: 1868, neplatí tudíž zákon uherský v oblasti této; sluší tedy Chorvatsko a Slavonsko považovati ve věcech manželských jako cizinu oproti Uhersku, což § 147 pro zamezení konfliktův a pro větší jistotu právní výslovně vytýká; jsouť tudíž manželství se strany Chorvatův uzavřená v Uhersku manželství cizincův a naopak manželství uzavřená Uhry v Chorvatsku jsou manželství v cizině uzavřená. Mluví-li uherský zákon manželský o uherských občanech státních, nemá na mysli příslušníky chorvatskoslavonské, třeba čl. L. zákonů z r. 1879 (§ 1) zná jediné státní občanství ; mluví-li zákon manželský o uherském soudu, nevyrozumívá tím ani soud chorvatský (§ 135 m. z.)44
Ačkoli tedy Chorvatsko pro obor manželský je cizinou, přece vzhledem ku zvláštnímu státoprávnímu poměru jeho k Uhersku, není lze, aby Uher uzavřel manželství v Chorvatsku před diplomatickými zástupci, ježto jich tady (oproti ostatní cizině) přirozeně není, což v této příčině stejně platí o Rakousku, jež jest oproti Uhersku cizinou.
O tom, kdo Uhrem nebo Chorvatem ve smyslu našem, rozhoduje okolnost, v které obci má domovské právo, zda v uherské či chorvatské.
I obracíme se ke stručnému vypsání nejhlavnějších bodů mezinárodního práva manželského, nakolik upraveny byly uherským zákonem manželským. V této příčině sluší poukázati předem k §u 120 uh. z. m., jenž vzhledem k mezinárodním poměrům zcela přiměřeně v platnosti zachovává státní smlouvy dotýkající se manželských právních poměrův, i kdyby jejich ustanovení nesrovnávala se s novým manželským právem uherským. Z toho plyne, že v první řadě rozhodují smlouvy, teprve kdyby nebo pokud jich nebylo, přicházejí k platnosti ustanovení manželského zákona. K detailnímu obsahu těchto smluv přihlížeti nechceme a to tím více, ježto hlavně upravují otázku výměny úředních zpráv o manželstvích uzavřených v obvodu států smluvních. § 78 uherského zákona o matrikách (čl. XXXIII.: 1894) zavazuje totiž uherského příslušníka v cizině manželství uzavírajícího, by sám potřebné doklady matrikuláři uherskému zaslal, není-li v příslušném státu na základě úmluv o úřední oznámení postaráno ; příslušnost matrikulářova (§ 77 téhož zákona) řídí se dle domicilu, eventuelně dle příslušnosti manželovy; nelze-li tuto zjistiti, obstará zápisy matrikulář vnitřního města Budapeštského (§ 78 matr. z.).
V Rakousku jest tato výměna výtahů z matrik oproti Uhersku (vyjímajíc Chorvatsko a Slavonsko) uspořádána výnosem ministerstva vnitra a kultu ze dne 6. srpna 1896 č. 150 ř. z. a ze dne 20. ledna r. 1898 č. 15 ř. z.; v Uhersku stalo se tak oproti Rakousku nařízením uherského ministerstva vnitra ze dne 30. března 1896 č. 26740, čímž odpadá nutnost osobního oznamování, jak rakouským občanům v Uhersku sňatek uzavírajícím, tak i uherským občanům vstupujícím v Rakousku ve stav manželský.45
Co se tkne předpisů samého uherského zákona manželského, nutno různiti dva hlavní případy: 1. manželství Uhrů v cizině a 2. manželství cizinců v Uhersku. Při obou případech sluší různiti a) předpisy obsahu materiálneho; b) předpisy povahy formálně.
Co se prvního případu [lit. a) b)\ tkne, sluší míti na mysli, že manželský zákon uherský uvedl v platnost zásadu exterritoriality, neboť dle §u 29 lit. e) a § 31, odst. 3 mohou (však nemusejí) uherští snoubenci, anebo jen uherský snoubenec (muž) zcela tak jako v Uhersku manželství uzavříti v cizině před diplomatickým zástupcem nebo konsulem rak.-uherským, resp. před jich náměstky, pokud jsou k tomu uherskou vládou splnomocnení. Příslušnost řečených funkcionářů řídí se dle bydliště, podpůrně dle pobytu obou snoubenců, resp. ženicha; další zastupování nelze ani uděliti, ani přijmouti (§ 14 min. nař. ze dne 26. září 1895).
Důvod ustanovení toho jest, že manželství dle uherského práva musí býti uzavřeno před zřízencem civilním (nikoliv duchovním), za kteréhož zákon připouští i zmíněné zástupce diplomatické uherskou vládou zvláště splnomocnené. Ustanovení zmíněné neplatí však o Uherkách, uzavírají-li manželství s cizincem v cizině, a to proto ne, ježto manželstvím takovým vystupují ze státního svazku uherského, any se stávají příslušnicemi státu mužova (§ 34 čl. L.: 1879). Zmínění zástupci řídí se výhradně dle předpisův uherského práva, jsou-li oba snoubenci Uhry, je-li však snoubenka cizinkou, platí o ní předpisy uherské vydané o cizincích. Ustanovení tato vysvětlují se okolností, že se k manželství přihlíží tak, jako kdyby uzavíráno bylo na půdě uherské.
Ohlášky v Uhersku nutné zařídí diplomatický zástupce buď sám bezprostředně, buď prostřednictvím uherského ministerstva vnitra (§ 49, odst. 1 zákona o matrikách). Zápis sňatku děje se (§ 79 matr. z.) do zvláštních matrik, jež vedou diplomatičtí zástupci splnomocnení, kteří zasílají koncem roku jeden exemplář matrik ministru vnitra; odtud lze zde poříditi výtahy z matrik. Prováděcí předpisy v příčině této obsahuje nařízení celého ministerstva ze dne 26. září 1895 č. 3163. Odmítne-li řečený diplomatický zástupce ohlášky aneb assistenci při sňatku, lze se odvolati ku královskému soudnímu dvoru Budapeštskému (§§ 60 a 61 matr. z.) a § 5 právě cit. nařízení (Kovács 1. c., str. 21).
Neuzavírá-li se však manželství způsobem právě naznačeným, platí v případě čísla 1, lit. a) tyto předpisy:
Pravidlo obsahuje § 108 m. z., an předpisuje: a) Dospělost manželská a způsobilost k právním činům musejí posouzeny býti ohledně každého jednotlivého snoubence dle zákonů vlasti, to znamená, dle zákonů státu, jemuž jeden každý jako státní občan jest podroben.
ß) V ostatním ohledu — vyjma případy pod a — rozhoduje o jednom každém snoubenci právo domoviny obou stran, to znamená: muži nesmí vaditi překážka dle svého práva, aby si mohl vzíti vyvolenou nevěstu za ženu, a žena musí míti možnost dle svého práva, aby si vzala za manžela vyvoleného muže. Při různosti ustanovení zákonních o manželských překážkách v různých státech má předpis tento v praxi velký význam.
Avšak § 108 uznává vytknuté pravidlo za závazné jen tenkráte, nemají-li zákony příslušných států (domovin) odchylná ustanovení v této příčině anebo neobsahuje-li uherský zákon sám nějakých výjimek. Co do cizých států, závisí to na příslušných normách manželského práva. V této příčině lze poukázati k jurisprudenci Severních státův amerických, která nechává v otázce manželské spůsobilosti rozhodovati právo místa, kde manželství se uzavírá а k anglické jurisprudence jež uznává právo domicilu.46
Výjimka uherského práva obsažena v §u 109 m. z. V případě totiž, že státní uherský občan (ale jen mužského pohlaví) uzavírá manželství s cizinkou kdekoliv, ať v Uhersku, ať v cizině, posuzuje se pro Uhersko platnost tohoto manželství pouze dle uherského práva, vyjma ovšem cizinčinu dospělost manželskou a spůsobilost k právním činům oceněnou jejím právem domovským. Výjimka tato má svůj důvod v tom, že cizinka manželstvím stává se v tomto případě poddanou uherskou (§ 5 čl. L. : 1879), a že není tudíž nutno, aby posuzována byla ve všem dle práva, jemuž se provdáním odcizí.47
Odtud nemusí cizinka prcvdávající se v cizině za uherského příslušníka prokázati v Uhersku (vzhledem k nutnosti uherských ohlášek), že jí nevadí žádná překážka manželská, neboť posuzuje se kromě stáří a spůsobilosti k právním činům jedině dle uherského práva.48
Zda uherský občan má spôsobilosť k příslušnému manželství v cizině dle uherského práva, posuzuje se dle uherských překážek manželských, jak vylučujících, tak zakazujících, což § 130 ještě výslovně připomíná, při čemž upozorňuje zvláště na § 124 prohlašující úmyslné opomenutí překážek manželských za přečin trestný vězením do 3 měsícův a peněžitou pokutou do 1000 K, neshledá-li se v tom těžší provinění. Ve smyslu těchto ustanovení může na př. Uher vzíti si za ženu Mohamedánku, ježto rozdíl konfessionální není v Uhersku překážkou.49 Průkaz o manželské spůsobilosti uherského občana vydává uherské ministerstvo práv na základě vysvědčení matrikuláře o odbytých ohláškách resp. na základě dispense od nich (§ 59, 2. odst. zák. XXXIII.: 1894).50 Kterak se tyto zákonem stanovené zásady v konkrétním případě provádějí prakticky, stanoví detailně nařízení uherského ministerstva práv č. 27243: 1895.51
K lit. b. O formálných podmínkách sňatku Uhrů v cizině, ne- činí-li se ovšem před diplomatickým zástupcem, vyslovuje § 113, odst. 1 zásadu, že platnost manželství řídí se dle předpisů závazných v době a v místě, kde manželství se uzavírá, ovšem musí i v Uhersku býti ohlášeno (§ 113, 2. odst.), leda že by ve smyslu 2. odst. §u 27 m. z. dispense byla udělena; předpis to, který musejí zachovávati i vojenští duchovní assistující při sňatcích odbývaných mimo Uhersko se strany občanův uherských: č. 2 cirkuláře říšského min. vojenství ze dne 30. září 1895 praes. č. 4860.52
Bližší ustanovení o řečených zde ohláškách obsahuje § 49, 2. a 3. odst. zákona o matrikách. Příslušnost matrikuláře k odbývání ohlášek řídí se dle zásad §ů 46 a 47 téhož zákona, t. j. řádným bydlištěm, po případě pobytem, eventuelně i obecní příslušností nebo rodištěm snoubencův, při čemž rozhodují předpisy jinak v Uhersku platné. Při konkurenci více důvodů příslušnosti mají snoubenci právo volby. Nedá-li se ale takto příslušnost na jisto postaviti, nutno obrátiti se na matrikuláře vnitřního města Budapeštského, při čemž ohlášky se dějí jediným uveřejněním v úředním listě. Doklady nutné pro ohlášky jsou tytéž, jako když běží o odbývání jich v Uhersku vůbec (§ 50 zákona o matrikách). Rovněž platí o dispensi ohlášek zde řečených tytéž zásady, jako když běží o manželství v Uhersku předsevzaté. Příslušným jest první úředník municipia, z jehožto odmítnutí lze se odvolati k ministerstvu vnitra (§ 57 zákona o matrikách).
Co se formy sňatku tkne, jest lhostejno, která v příslušné cizině jest zavedena, ať církevní, ať civilní; jediné rozhoduje, by forma manželství v cizině uzavřeného odpovídala tamnějším předpisům, by dle cizího práva byla uznávána. Že v Uhersku zavedeno civilní manželství obligatorní, na věci pranic nemění.
Manželství takto uzavřené musí ovšem v Uhersku býti do matriky sňatků zapsáno dle zásad §ů 77 a 78 zákona o matrikách (XXXIII.: 1894) shora již udaných, což pro průkaz právní platnosti manželství jest veledůležité. Opomenutí ohlášek nebo zápisu v Uhersku nemá sice neplatnost manželství v zápětí, ale má tytéž následky jako při manželstvích v Uhersku uzavřených. (Srv. § 124 manž. zák. shora již udaný a výnos min. vnitra č. 11977: 1896 [v Juristische Blätter 1896 str. 389]).
K č. 2 lit. a). Hmotné náležitosti manželství uzavíraných cizinci v Uhersku. V tomto ohledu jest reciprocita uznána; to, co platí o Uhrech uzavírajících manželství v cizině, platí o cizincích vstupujících v manželství v Uhersku. Odtud poukazuje § 111, 2. odst. manželského zákona k §ům 108 a 109.
Zásady shora vytknuté platí tudíž i zde, což zejména při §u 109 znamená, že o Uherce provdávající se za cizozemce v cizině neb v Uhersku nerozhoduje zákon uherský (vyjma manželskou dospělost a spůsobilost k právním činům), nýbrž platí pouze cizozemský zákon, a to proto, že provdáním se stává Uherka poddanou cizího státu ztrativši uherskou státní příslušnost (§ 34 č. L. : 1879).
Výjimku z pravidla vytknutého má § 112 m. z. pro případ, že nezletilý cizinec domicilující v Uhersku nemůže bez viny své předložiti povolení rodičů nebo poručenského úřadu nutné jinak dle práva své vlasti; neboť v tomto případě ujímá se ho poručenský úřad uherský, příslušný dle jeho domicilu uherského, an mu ustanoví kuratora ad hoc, který věc vyšetří, načež úřad povolení ku sňatku dáti může sám. Jest to ustanovení, jemuž v rakouském právu odpovídá § 51 obč. z. Avšak § 111 má v 1. odstavci ještě další výjimku uplatňující zásadu legis loci contractus, totiž tu, že o cizincích platí též překážky příbuzenství a švakrovství, stávajícího svazku manželského a úkladů na život manžela podniknutých v rozsahu, kterak stanoveny byly pro Uhry §y 11, 12 a 13 manž. zák. To se odůvodňuje tím, že cizinec v Uhersku nemá býti na tom lip, nežli Uher ve vlastní domovině, neboť co u vlastních poddaných jest přísně zakázáno, to nemá býti cizincům dovoleno; ostatně mají jmenované překážky ráz iuris publici.
K lit b. O formě uzavření manželství cizinců v Uhersku platí výhradně uherský zákon. Má-li tedy manželství v Uhersku jeviti právní následky, musí se uzavříti pouze před civilním funkcionářem, neboť jest zavedeno civilní manželství obligatorně (§ 29) a dle 2. odstavce §u 30 nemá sňatek jinak uzavřený v Uhersku povahy manželství v nižádném směru.
Ostatně nesmí v Uhersku žádný duchovní assistovati při církevních oddavkách před odbytým civilním sňatkem (§ 123), kdežto církevní sňatek jest ovšem možný po sňatku civilním (§ 149).
K tomu však dodává ještě § 113, 2. odst. manž. z. (a § 51 zákona o matrikách), že i o ohláškách platí předpisy uherského zákona a že musí cizozemec dokázati, že sňatku dle zákonů jeho domoviny nevadí žádná překážka, při čemž nad to k § 108 а k 2. odst. §u 111 se zřejmě poukazuje. Předpis tento vztahuje se ale jen k sňatku cizincovu v Uhersku konanému; běží-li o sňatek v cizině, lze ohlášky předsevzíti v Uhersku i beze průkazu spůsobilosti cizincovy, ježto předložení jeho v tomto případě není předepsáno.53Ovšem lze dosáhnouti u ministerstva práv dispense od řečeného průkazu (§ 113, 3. odst.), které se strany v praxi velmi často domáhají. Tím podle znění zákona není ale míněno, že by ministr sám dispensi od eventuálných překážek udělovati mohl; míní se tím dispense od předložení průkazu, jestli pravděpodobnost úplné spůsobilosti prokázána. Opomenutí dvou podmínek posléze dotčených má tytéž následky jako jsou stanoveny pro Uhry (§§ 122, 124).54V Rakousku vydávají řečené průkazy politické úřady první instance.55 Praktické provedení zásad zde vytčených upravuje nařízení uherského ministerstva práv 27243: 1895.56 Přehlédneme-li normy týkající se hmotného práva dosud vytknuté, pozorujeme, že především uherské právo samo o tom rozhoduje, kdy se má v mezinárodních stycích manželských užíti práva uherského, kdy práva cizího (§§ 108, násl.), což k vůli právní jistotě jen vítati lze. Tam kde platí právo cizí, rozhoduje právo státu dle příslušnosti osoby, o kterou jde, ale nikterakž právo pravidelného bydliště jejího; jest tudíž v Uhersku přijata zásada, která nyní v moderních zákonících má převahu, přijata totiž celkem platnost domácího práva pro cizince, nikterakž zásada neobmezeného panství práva teritoriálního, resp. nerozhoduje právo domicilu. Otázka spůsobilosti k právním činům řídí se dle práva státu té které osoby; otázky spůsobilosti k právu manželskému však se řídí důsledně dle práva státu obou snoubenců, neboť neběží o to, zdali snoubenec může vůbec manželství uzavříti, nýbrž o to, zdali s určitou osobou v manželství vejíti smí.
Z ohledů shora naznačených jsou některé výjimky připuštěny, k nimž přirozeně přistupuje výjimka další, že totiž vždy rozhoduje o cizinci právo jeho bydliště, nemůže-li jeho státní občanství býti na jisto postaveno (§ 119). Ustanovení toto považováno jako opa- tření z nouze.
Co se formálných náležitostí uzavření manželství tkne, platí zásada: locus regit actum, vždyť jest pro stát uzavření manželství právním jednáním, oddavky pak právní formou. Zásada řečená není však stanovena v zájmu stran, ona naopak vymyká se z vůle jejich, anať jest iuris cogentis. Osobní poměry manželů v Uhersku domicilujících mohou jedině dle práva uherského posouzeny býti.
O zasnoubení nemá uherský zákon v příčině otázek týkajících se mezinárodních styků žádných výslovných ustanovení. Vzhledem k povaze zasnoubení jako smlouvy připravující budoucí manželství, bude nutno hleděti k tomu, že osoby nemohouce spolu manželství nikdy uzavříti, nemohou nikdy platně se zasnoubiti. Kde tedy běží o neprominutelné překážky manželské, jest zasnoubení vyloučeno; o tom však rozhodují zákony příslušné dle pravidel shora vytknutých. Při překážkách prominutelných nebo průběhem doby odpadajících bude museti soudce k zasnoubením přihlížeti jako k právním jednáním podmíněným (že dispense udělena bude) nebo časem obmezeným, pročež prozkoumá, zdali jednotlivý snoubenec dle práva své domoviny vůbec k smlouvám jest schopný.
Uzná-li však uherský soudce, že zasnoubení platně vzniklo, pak právní následky z něho plynoucí posoudí výhradně dle uherského práva, neboť výjimka, že by rozhodovalo právo cizozemské, musila by výslovně býti stanovena, což se však nestalo; ostatně mají příslušné předpisy o zasnoubení v Uhersku ráz veřejnoprávní, od nichž tudíž soudce odstoupiti nemůže.57
Velmi důležitá jest v praktickém směru otázka, kam sahá pravomoc soudův uherských ve věcech manželských a v jakém poměru k ní nalézá se zásadně soudnictví soudů cizozemských. Ustanovení příslušná obsahují §§ 114—119 uh. z. m.
§ 114 má (jako již § 5 čl. LX.: 1881) hlavní zásadu, že v manželských procesích uherských poddaných uznává se pouze a jedině rozsudek uherského soudu. Důsledkem tohoto ustanovení jest předpis druhého odstavce §u 67 zákona o matrikách (XXXIII.: 1894), že nelze povoliti žádný zápis do matriky uherské na základě rozsudku vyneseného cizím soudem v manželské rozepři týkající se uherského státního občana. Z této zásady pak vyplývá dále ustanovení §u 115 m. z., uznávajícího příslušnost uherských soudů, by na základě uherského práva rozhodovaly o rozloučení neb rozvedení manželství onoho manžela, jenž sice jako cizinec uzavřel manželství, však v době procesu jest občanem uherským. Neboť nabytím uherského státního občanství pozbyl dřívější státní příslušnosti a podroben uherským zákonům, jak formálným, tak i materiálným.
Nabytí uherského státního občanství počítá se ode dne, kdy složil přísahu jako státní občan (§ 15 čl. z. L.: 1879). Poněvadž § 114 pro něho jako Uhra uznává pouze pravomoc uherského soudu, béřou soudové uherští zřetel i k důvodům, které se udály třeba ještě za dřívějšího občanství, jen když zařaditi se dají pod ustanovení uherského zákona. Však jest doložena důležitá podmínka, že důvody dle uherského práva k rozloučení dostatečné musejí současně býti důvody k rozloučení neb alespoň k rozvedení dle dřívějšího práva cizineckého, ať již v cizině rozvedení provedeno bylo čili nic. Na př. lze v Rakousku manželství rozvésti na základě shody manželů (§ 103 nsl. obč. z. rak.), což však v Uhersku není důvodem pro rozloučení manželství.58 Že dřívější rozvedení možno v Uhersku proměniti na rozloučení, není žádným nadržováním novým občanům uherským, ježto v Uhersku rozvedení jen z těchže důvodů se dovoluje, jako rozloučení. (§ 104 nsl. uherského z. m.) Nový uherský občan (dřívější cizinec) musí však podati žalobu na rozloučení do 6 měsíců (vyjma případ zlomyslného opuštění manžela dle §u 77 uh. z. m.) ode dne, kdy nabyl uherské občanství, ježto uherští manželé dle §u 83 touto lhůtou vázáni jsou, lhůtou, která pro dřívějšího cizince začíná běžeti nabytím uherského občanství (arg. § 145 uh. m. z. a nález král. uherské kurie č. 5838 z roku 1900.59
Co se tkne pravomoci uherských soudů v příčině cizinců, vychází zákon mlčky ze zásady, že podléhají pravidelně cizozemským soudům. Avšak z tohoto základního stanoviska jsou uherskému právu známy tyto výjimky:
a) V příčině cizinců jest uherský soud v procesech manželských příslušný, uznáván-li rozsudek jeho v onom státu, jehož občany manželé jsou (§ 116). Tímto ustanovením uherský zákon nechtěl nikterakž sobě podříditi cizince domicilující v Uhersku a zasáhnouti do pravomoci příslušných soudů cizozemských, ježto pravomoc uherských soudů víže k podmínce, že cizí stát jich rozsudky za platné uznává, že kompetenci uherským soudům jako soudům cizozemským přenechává. Příslušný jest soud posledního společného bydliště manželů; přebývali-li však v cizině, přece dle dosavadní praxe uherské soudy rozhodují ; po případě určí ministr práv soud cestou delegace. Z tohoto §u 116 jest patrno, že uherské soudy nemohou rozhodovati ve věcech manželských týkajících se Rakušanů, ježto odstavec 3 §u 81 (ve spojení s § 86 č. 2) rakouského exekučního řádu (27. května 1896 č. 79 ř. z.) odepírá povolení exekuce nebo žádaného úkonu exekučního, třeba že splněny jsou podmínky v §§ 79 a 80 exek. ř. uvedené, když titul exekuční týká se osobního stavu některého rakouského příslušníka státního a proti němu má býti vykonán, což ohledně Uherska uznáno nařízením ministra práv ze dne 13. prosince 1897 č. 285 ř. z. (lit. а II.). I nelze pochybovati, že k věcem osobního stavu se týkajícím patří manželské spory, pokud běží o platnost a právní trvání manželství.60
b) Druhá výjimka obsažena v §u 118, mající ráz prozatímní ochrany manželky a dětí, tedy osob zvláštní ochrany hodných. Když totiž cizozemští manželé v Uhersku domicilující ve státu svém vedou proces manželský (o neplatnost, rozloučení nebo rozvedení), může uherský soud k žádosti jednoho z nich naříditi rozvod od stolu a lože po dobu procesu, pročež manželé k společnému životu nejsou povinnováni (§ 101). Ex officio nařídí pak soudce provisorně, co státi se má s nezletilými dětmi, zejména jak postaráno býti má o jejich a manželky vydržování (§ 102), jakož upraví se styk a dozor manželů nad dětmi jejich ochraně nesvěřenými (§ 103). Zřejmě k tomu poukázati sluší, že opatření vytčená jsou pouze rázu přechodného a že mají pouze platnost až do konečného rozhodnutí cizozemského soudu.
c) Uherský soud jest příslušný pro Uherku v procesu o neplatnost manželství, které uzavřela s cizincem v Uhersku, nenásledovala-li jej po sňatku do ciziny (§ 117, odst. 1). Uherka ztrácí sice sňatkem uzavřeným s cizincem státního občanství uherského (§ 34 čl. L. zák. z r. 1879); ježto ale platnost manželství jest sporná a možnost není vyloučena, že manželství prohlášeno bude za neplatné, stává se pochybno, zdali důvod ztráty uherského občanství dle práva skutečně nastal. Ježto dále dle §u 37 zákona L.: 1879 Uherka provdavši se za cizince uherské občanské právo opět nabude, bylo-li její manželství prohlášeno neplatným (vždyť ho vlastně neplatným manželstvím vůbec neztratila), neshledáno příčiny, proč by se uherský soud nemohl jí ujmouti a proč by musila cizozemskému soudu podléhati, a to tím méně, anať musí podmínka býti splněna, že manželství v Uhrách uzavřela a svého muže do ciziny nenásledovala, čímž skutečně stále v obvodu pravomoci uherských soudů zůstala.
d) Příslušnost uherského soudu nastává pro ženu dle § 117 odst. 2 v případě, že běží o rozloučení manželství, jež uzavřel v Uhrách uherský státní občan, opustil-li však Uhersko zavdav tam příčinu ku rozloučení manželství a stal-li se občanem cizího státu, při Čem se předpokládá, že jej žena do ciziny nenásledovala. Pravda jest, že Uherka sdílí mužovu státní příslušnost; ježto ale do ciziny nešla a skutečně pod ochranou uherských soudů zůstala, ujímá se jí uherský soud. Při tom se předpokládá, že důvody pro rozloučení manželství nastaly v době, kdy ještě oba manželé byli uherskými občany a kdy dle uherského práva manželství mohlo býti rozloučeno. Třeba oba případy pod lit. c) i d) jsou výjimkou z § 116, neuznává-li cizí stát rozsudkův uherských, nečiní se ženám křivda, anyť svým vytrváním v Uhersku daly na jevo, že samy uherského občanství se vzdáti nechtěly.
e) Konečně musí i zde zmínka se učiniti o §u 119 m. z., jenž všeobecně prohlašuje zákon místa pobytu za rozhodující, běží-li o cizince, jehož státní příslušnost nedá se zjistiti, při Čemž o příslušnosti cizozemského soudu vůbec nedá se mluviti. V případě, že cizozemec má pobyt svůj v Uhersku, stávají se uherské soudy příslušnými ve všech případech, kde by cizozemské soudy rozhodovati měly. Tím se poskytuje soudní pomoc tomu, kdo by zůstal jinak bez ní.
Na základě zásad tuto vytknutých lze též promluviti o manželstvích Sedmihradskými zvaných se stanoviska nynějšího práva uherského.
Podstata manželství tuto řečených, jest příliš známa, než aby musila zde opětně býti vyložena.61Jisto jest, že tato manželství ve své staré formě již možná nejsou po účinnosti nového zákona manželského. Neboť shora již citov. § 136 m. z. prohlásil, že pravomoc ve věcech manželských přísluší královským soudům a § 137 ustanovil, že všechny procesy manželské a zásnubní neukončené ještě, když nový zákon nabyl účinnosti, musejí odevzdány býti královským soudům, čímž veškerá pravomoc dosavadních církevních soudů manželských pro obor státní vzala za své (§ 148, 3. odst.). Nad to nařídil § 29 civilní manželství obligatorně i prohlásil § 123 za přečin, kdyby duchovní při manželství assistoval dříve, než bylo civilní jeho uzavření prokázáno, leda že by se to stalo za nemoci jednoho snoubence, která hrozí náhlým jeho skonem.
Že při civilním manželství jen zásady státního práva manželského rozhodují, jest na bíledni. Při starých Sedmihradských manželstvích bylo vždy účelem všech kroků podniknutých, by docíleno bylo rozloučení manželství doma nerozlučitelného i umožněn sňatek nový. Jest to nyní možné? Částečně ano. Proberme čtyry možné případy sňatku v Uhersku, na kolik běží o domácí a cizí příslušnost :
1. Sňatek cizince s cizinkou;
2. cizince s Uherkou;
3. Uhra s cizinkou;
4. Uhra s Uherkou.
Nepřihlížíme-li k ničemuž jinému, než pouze k § 111 odst. 1, který pro cizince uznává překážku stávajícího manželství, platnou pro Uhry dle §u 12, patrno, že pokud tato překážka v určitém případě jest na závadu jen jednomu snoubenci, žádný z vyznačených čtyř případů možný není. Nemůže tudíž Rakušan ženatý (Rakušanka vdaná) nové manželství v Uhersku uzavříti, pokud dřívější manželství není rozloučeno pravoplatně v Uhersku. Není-li manželství v Rakousku rozlučitelné, nedosáhne Rakušan v Uhersku rozloučení, pokud nestane se občanem uherským, neboť dle §u 116 nemůže uherský soud o Rakušanech ve věcech manželských proto rozhodovati, že Rakousko takových rozsudků neuznává (viz shora). Manželství Rakušanů není tudíž v Uhersku rozlučitelné. Zbývá tedy jediná možnost, že Rakušan (Rakušanka) stane se uherským poddaným; tu jest manželství rozlučitelné dle zásad §u 115 shora vytknutých. Pokud tudíž běží o naturalisované Uhry, nelze se stanoviska zásad mezinárodního práva soukromého činiti ustanovením uherského zákona výtku, že podporují rozlučitelnost manželství a uzavření nových sňatků. Však výtka taková možná, pokud by uherské soudy měly příležitost o rozlučitelnosti manželství cizinců rozhodovati z formálneho důvodu, že cizina rozsudek takový uznává, ježto se tím rozpor vyvolává mezi materiálným právem uherským a právem cizím, třeba příslušný stát uznáním cizozemských rozsudků sám k tomu formálnou příčinu zavdal; v tomto případě mohlo by se Uhersko státi útočištěm těch, kdož by doma nedosáhli rozloučení manželství.
Rozdíl oproti dřívějšímu stavu jest tedy vzhledem k Rakousku tento :
1. rozloučení vysloviti může pouze uherský státní soud; 2. důvod rozloučení musí býti uherským zákonem státním uznán; 3. důvod tento musí v Rakousku při katolících býti důvodem k rozvodu, při jiných vyznáních důvodem k rozvodu neb rozloučení; 4. přestoupení k jinému vyznání není třeba, neboť v Uhersku příslušnost konfessionální při manželstvích nerozhoduje.
Důvody rozloučení manželství v Uhersku uvádí § 73 a nsl. uh. z. m.
Rozloučeno-li pravoplatně manželství uherským soudem (což platí v Uhersku vzhledem k oběma manželům), lze rozloučenému manželu uzavříti v Uhersku platné manželství s kýmkoli, jemuž nevadí překážka ve smyslu uherského práva dle zásad shora vytknutých. Přirozeně, že uherský zákon nemůže míti o tom ustanovení, zdali takové manželství v cizině (na př, v Rakousku) uznáno bude, to jest otázka příslušného (rakouského) práva.62
§ 4. O časových mezích uherského zákona manželského.63
Shora již vytknuto bylo, že zákon manželský vstoupil v platnost dnem 1. října 1895. Tím ovšem není řečeno, že by od této doby všechny poměry manželské bez výjimky musily dle něho býti rozhodovány. Neboť naskytá se otázka, jak se věc má vzhledem k poměrům v minulosti založeným, zdali a kdy zákon působí zpětně. Netřeba podotýkati, že zákon i v této příčině pravidla sám stanoviti může, jakož se to stalo i v zákoně uherském.
1. Co se zasnoubení tkne, vyslovil § 143 (srovn. § 137, 2. odst.) m. z. bezvýjimečnou zpětnou účinnost nových norem Důvod tohoto opatření sluší hledati ve dvojí okolnosti. Jednak neměla některá konfesionelní práva žádných ustanovení o zasnoubení, ani neuznávala jiná žádného závazku ze zasnoubení, by manželství bylo uzavřeno.64 V těchto případech nastalo zpětnou účinností zákonné upravení tam, kde ho nebylo, anebo na základním stavu věci ničehož se novým právem nezměnilo, které samo ze zasnoubení nevyvozuje žádných následků vzhledem k uzavření manželství. Na druhé straně nechtěl zákon v platnosti ponechati dřívější ustanovení uznávající ze zasnoubení závazek k uzavření m. an sám takového závazku neuznává; nechtěl tudíž pro svůj obor uznávati stav, jenž se jemu zdál býti contra bonos mores, jenž byl v jeho očích éthicky neoprávněným (§ 1 m. z.). Pokud však zákon neuznává žalovatelnosti vymíněného plnění pro případ odstoupení (§ 2) a pokud stanovil závazek nahraditi škodu a vrátiti vše, co dáno bylo vzhledem k zasnoubení (§§ 3—5), nestala se žádná křivda těm, kdož zasnoubení vinou svou zrušili nebo ke zrušení jeho podnět dali.
2. § 144 má ustanovení nyní praktické jen pro ty, již právě uherské občanství nabyli, an prohlásil, že netřeba ohlášky odbývati znova, byly-li odbyty před účinností nynějšího zákona, odpovídaly-li právu platnému v době jich odbývání a neuplynul-li ještě rok ode dne poslední ohlášky. Ustanovení toto jest bez škodlivých následků, ježto civilní úředník (před nímž se manželství uzavírá) jest dle téhož §u zavázán, by zkoumal, zdali přece překážka dle nynějšího práva nevadí manželství anebo zdali není volné uzavření manželství ohroženo.
3. Platnost manželství dříve uzavřených posuzuje se dle práva platného v době uzavření (§ 138, 1. odst.) ; zásada zcela přiměřená, ježto platnost právního poměru jediné zákony platnými v době vzniku jeho posuzována býti může. Byloli tudíž m. uzavřeno oproti nějaké překážce manželské, může jeho neplatnost stanovena býti na základě starého práva; avšak § 138, 2. odst. připojil výjimku, která svědčí o jeho rigorosnosti v zachování manželství dřívějších. Běží-li totiž o překážku manželskou dle dřívějšího práva, avšak neuznanou nynějším právem, lze po účinnosti nového zákona manželství prohlásiti za neplatné jen, když dle dřívějšího práva dispense od vadící překážky nebyla možná. Ratio jest zde ta, že prohlášení neplatnosti m. může míti různé škodlivé následky, zejména co se budoucnosti dětí tkne, a že strany měly vše podniknouti, co platnost manželství umožní, že bylo jejich povinností se ucházeti o dispensi. Soudy totiž nemají dle toho napomáhati ku prohlášení neplatnosti manželství z důvodu, kterého nový zákon neuznává a který mohl býti odstraněn, kdyby strany příslušné kroky byly podnikly. Však řízení řídí se v tomto případě dle práva nyní platného, ježto zákon žádné odchylky v tomto směru nestanovil.65 4. Posouzení platného manželského poměru, zejména osobních poměrů mezi manžely řídí se dle nového zákona, neboť v té příčině platnost dřívějších pravidel nebyla uznána a dle povšechných zásad není příčiny, proč by normy nové, státem uznané, neměly platiti ohledně manželství všechněch.
5. Otázka rozlučitelnosti manželství posuzuje se dle zákonů platných v době, kdy se o ní rozhodovati má, čemuž svědčí též 2. odstavec §u 137 m. z. Avšak uherský zákon nepřijal této zásady zcela bez výjimky, aby se nezdálo, že mu běží o umožnění a ulehčení rozloučení manželství. Zákon přijal sice v §u 139, odst. 1. všeobecně uznanou zásadu, že důvody rozlučitelnosti jím samým uznávané mohly se sběhnouti ještě za vlády starších předpisův, ale žádá, aby důvody tyto podle dřívějšího práva přivodily alespoň rozvod anebo rozloučení manželství třeba jen pro jednu stranu (což možná bylo při manželstvích smíšených). To, co má zavdati příčinu k rozlučitelnosti, musilo tedy býti proviněním proti m. i dle dřívějších norem a musí jím býti dle norem nových. Zákon nechtěl vysloviti absolutní nutnost trvání manželství, která se jemu zdají býti v základech svých ohrožená jen proto, že ohrožení se událo před účinností jeho, ježto tu neběží o to, že se něco stalo, nýbrž o to, že tu něco trvá. Důsledek zásady tuto vytknuté obsahuje § 141. Lze-li rozloučení žádati na základě důvodů shora udaných, jest žaloba na rozloučení oprávněnější, když již dle dřívějšího práva na rozvedení od stolu a lože soudně uznáno bylo a když důvody tehdejší jsou též novým právem uznány za dostatečné pro rozloučení manželství. § 141 poukazuje v této příčině k §u 107, jenž předpisuje, že rozvedení lze rozšířiti na rozloučení jen tenkrát, uplynula-li alespoň 2 léta ode dne, kdy v moc práva vzešel rozsudek znějící na rozvod. Lhůta tato stanovena proto, by strany měly dosti příležitosti s následky rozvedení se obeznámiti a léčivost času nechati účinkovati. Však § 139, 2. odst. má ještě zvláštní ustanovení v příčině žaloby podané na rozloučení. Manžel dle § 139, 1. odst. žalovaný může žádati, by i žalobce byl uznán vinným, že zavdal příčinu k rozloučení, třeba i kdyby důvod rozlučitelnosti manželství byl uznán pouze právem dřívějším, ale nikoli právem nynějším (§ 139, 2. odst.). Ustanovení toto stalo se z důvodu slušnosti, by vinu rozloučení nenesl formálně pouze žalovaný, ježto dle §u 85 odst. 1. musí manžel zavdavší příčinu k rozloučení, označen býti v příslušném rozsudku jako vinný; soudce rozhoduje dle práva nového nemohl by bez zvláštního onoho ustanovení (§ 139, 2. odst.) žalobce za vinníka prohlásiti, poněvadž běží o důvod novým zákonom neuznaný (§ 85, 3. odst.)
6. Byl-li však proces o rozloučení manželství dle dřívějšího práva pravoplatně ukončen a v rozsudku stanoveno, že jeden z manželů jest nezpůsobilý, by manželství nové uzavřel, ztrácí toto rozhodnutí účinnosti vyjma případ, že se tak stalo pro cizoložství vzhledem k manželství mezi cizoložníky (§ 140, § 85, 4. odst., § 20 m. z.). Důvod ustanovení toho jest, že způsobilost k uzavření nového manželství se posuzuje výhradně novým zákonem, jenž zná pouze vytknutý případ manželské nespůsobilosti stanovené rozsudkem soudním.
7. Nový zákon manželský uznává pouze možnost rozloučení manželství pro oba manžely, nikoli jen pro jednoho z nich, jak ale uznáváno dle dřívějšího práva, jež při smíšených manželstvích dalo rozhodovati soudům obou manželů příslušným dle jejich konfese (§ 1 čl. z. XLVIII.: 1868). Ježto běží zde o stav stále trvající, jednak vyvolaný rozsudkem dle dřívějšího práva, jednak neuznaný právem nynějším, dovoluje § 142, by manžel, k němuž rozloučení se nevztahuje, u soudu zažádal, by i naň rozšířeno bylo.
8. Formálný význam má § 145, jenž nařizuje, že lhůty ustanovené novým zákonem k domáhání se práva jsou výhradně platný i pro případy sběhnuvší se za vlády starých norem a že počítaný býti mají ode dne účinnosti zákona, což dosud praktické v případě, že někdo nabyv uherské státní občanství žádá, by dle uherského práva rozhodnuty byly jeho poměry manželské; tu začíná pro něho platiti uherský zákon dnem, kdy složil přísahu občanskou.
9. Třeba se zákon výslovně o tom nezmiňuje, jak se věc má stanoven-li novou normou nový důvod nezpůsobilosti k uzavření m., nelze o tom pochybovati, že dnem účinnosti nového zákona všechny osoby dle nových norem posuzovány býti musejí, třeba se nyní stávají oproti dřívějšku nezpůsobilými. Neboť dřívější spôsobilosť nebyla žádným nabytým oprávněním, nýbrž poskytovala pouze právní možnost k uzavření manželství, jež novým zákonem však byla odňata.
Posuzují-li se zde vytknuté zásady o časových mezích účinnosti zákona, se stanoviska všeobecných norem přijatých státními právy moderními, nelze v nich shledati nějakých odchylek, které by pro sebe neměly dostatečného odůvodnění. Že by ustanoveními vytknutými ethická povaha manželství byla snížena, nelze tvrditi se stanoviska práva světského.
Prof. dr. Kamil Henner.

1. Srovn. k celému §u 1: Schwartz, Die geschichtliche Entwickelung des ungarischen Eherechtes (pracováno na základě všeobecné části motivů k vládní osnově manželského zákona) v Ungarische Revue vydávané Heinrichem, 1894 (14. ročník), str. 178 nsl. Dle tohoto vydání citujeme. Pojednání toto jest celkem až na nepatrné odchylky otištěno pod stejným titulem v Juristische Blätter, 1894 (23. ročník), v číslech 42—44. V témže ročníku téhož časopisu podány zprávy o parlamentárním osudu osnovy zákona (na str. 42, 126, 174, 219 nsl., 234, 292, 328). — Szlávik, Zur Frage der Civilehe in Ungarn v Deutsche Zeitschrift für Kirchenrecht, 1894 (4. sv.), str. 190 nsl. — Schwartz, Die Notwendigkeit des einheitlichen staatlichen Eherechts in Ungarn v Ungarische Revue, 1895 (15. ročník), str. 54 nsl. — Laurin, Introductio in ius matrimoniale, 1895, str. 106 nsl., 114 nsl. — (Anonymně) Der Religionskrieg in Ungarn, 4. vydání, 1895. — Uherské zákony vydané po rak.-uh. vyrovnání citujeme dle známé (Landes-) Gesetz-Sammlung, vydávané nyní uh. ministerstvem vnitra.
2. Pro orientování se o tomto vývoji v Uhersku srovn. na př. Vering, Lehrbuch des Kirchenrechts, 3. vyd. (1893), str. 141 nsl. — Vázsonyi, Das Placetum regium v Zeitschrift für ungarisches öffentliches und Privatrecht, 1895 (1. ročník), str. 31 nsl. — Reiner, Ungarns kirchliche Organisation v cit. Zeitschrift 1896 (2. roč.), II. část, str. 162 nsl. a v Österr. Staatswörterbuch II., 2, (1897), str. 1356 nsl., kde vylíčeny právní poměry jednotlivých náboženských společností v Uhersku. - Novák, Církev a stát uherský od r. 1848 v Časopisu kat. duchovenstva (1899), str. 23 nsl. — Günther, Die katholische Autonomie in Ungarn; řada článků zahájená v Archiv für kath. Kirchenrecht, 1900 (80. sv.), str. 733 nsl., ukončená r. 1902 (82. sv.), str. 234 nsl. — Kadlec, Verbôczyovo Tripartitum (1902), str. 64, 114, 118, 119, 122 — 124, 135 — 137, 153, 169 nsl., 209, 214, 222, 287, 288.
3. Corpus iuris hungarici (vydání Márkusovo), VII. sv. (1902), str. 10: . . . Evangelica reformata (vulgo Calviniana), Lutherana sive Augustana, Romano-Catholica, Unitaria vel Antitrinitaria. . . .
4. Corpus iuris hungarici VII. sv., str. 19.
5. Corpus iuris hungarici VII., str. 22.
6. Schwartz, Geschichtliche Entwicklung, l. c., str. 191, 192.
7. Corpus iuris hungarici, II. sv. (1902), str. 960, Ad primum articulum.
8. Corpus iuris hungarici, III. sv. (1902), str. 8, articulus I.: de negotio religionis.
9. Corpus iuris hungarici III., Čl. 5., decreti anni 1647, str. 420 nsl.
10. Schwartz, Geschichtliche Entwicklung l. c., str. 183 nsl. ; Szlávik, l. с., 191.
11. Schwartz, Geschichtliche Entwicklung str. 184; Szlávik, str. 192; Reiner v Österr. Staatsw., str. 1359, 1360 a v Zeitschrift l. с., str. 169.
12. Rittner, Österr. Eherecht (1876), str. 17 a 18. Text příslušného odstavce 5. a 7. nařízení z r. 1753 jest na př. v Sammlung aller k. k. V. u. G. vom J. 1740—1780 (Wien, 1787), II. sv., str. 139—141 (číslo 261); nařízení z r. 1756 jest tamtéž v III. sv., čís. 445, str. 330.
13. Rittner, l. c., str. 15 nsl.
14. Rittner, l. c., str. 19 nsl. O patentu z r. 1786 srov. Handbuch aller unter d. Regierung K. Josefs II. für die k. k. Erbländer ergangenen V. u. G. sv. 10., str. 777.
15. Schwartz, Geschichtliche Entwicklung l. с., str. 185 nsl., Szlávik, l. с., 193 nsl.
16. Corpus iuris hungarici, sv. V., str. 174 nsl.
17. Corpus iuris hungarici, sv. V., str. 178.
18. Dekret z r. 1790 v Corpus iuris hungarici V., str. 178. Shora řečené breve Řehořovo doprovázeno bylo instrukcí kardinála státního sekretáře Lambruschiniho (breve i instrukce otištěny u Schulte, Handbuch des kath. Eherechts [1855], str. 471—476), authentické interpretace dostalo se jí 31. srpna 1897 (sr. Archiv f. k. K.-R. 1904, str. 160 nsl.).
19. Corpus iuris hungarici VII., str. 542.
20. Corpus iuris hungarici VII., str. 546.
21. Kadlec, l. c., str. 293 nsl.
22. Schwartz, l. с., str. 191.
23. Schwartz, Notwendigkeit des einh. Eherechts, l. с., str. 54 nsl., kde též přehled různých ustanovení hmotného práva jednotlivých konfesí. — Cit. Zeitschrift f. ung. ö. u. Pr., I. ročník (1895), str. 3 nsl. — Markus, Die Ungarischen kirchenpolitischen Gesetze (1895), str. 2. — Bolla, Einiges über Ehen der Österreicher in Ungarn v Allgemeine österreichische Gerichts-Zeitung 1903, (č. 14.), str. 110, 111.
24. Granniello, De lege civili matrimoniali pro Hungariae regno, 1894. Týž, De obligatione legumlatorum Hungariae, 1894. Huszar, De potestate ecclesiae circa matrimonium et de iure matrimoniali Hungarico, 1900. Melata, De potestate, qua matrimonium regitur et de iure matrimoniali civili apud praecipuas nationes (1903), str. 5 nsl., 71 nsl.
25. Archiv für kath. Kirchenrecht sv. LXXI. (1894), str. 135 — 187.
26. Archiv für kath. K.-R , sv. LXIX. (1893), str. 333—349.
27. Cit. Archiv, sv. LXX. (1893), str. 265- 277.
28. Cit. Archiv, sv. LXX. (1893), str. 338-344.
29. Cit. Archiv, sv. LXXI. (1894), str. 305-312.
30. Cit. Archiv, sv. LXXIII. (1895), str. 469-471.
31. Cit. Archiv, sv. LXXIV. (1895), str. 463-470.
32. Srovn. zákon o státních matrikách čl. z. XXXIII.: 1894 a nařízení ministra justice č. 17253: 1895 (§ 65), na př. u Kovácse, Das ung. Ehegesetz, str. 24 a 25.
33. Csáky, Ungar. Civilehe, str. 4, 5, 6.
34. Entwurf eines ungarischen allg. bürgerl. Gesetzbuchs. Erste Fassung v Zeitschrift für ungar. öffentl. u. Privatrecht, 7. ročník (1901), str. 5, 6, 23. Pouze v ohledu majetkoprávním, pokud zákon z r. 1894 některá ustanovení má, navrhují se změny a to §em 100 a 102 alin. 2. a 251 posl. odst. osnovy k §§ům 90 a nsl. manž. zákona. K tomu sluší srovnati poradní protokoly k řečenému zákonníku v cit. Zeitschrift IV. ročník (1898), str. 34, 319, 324 a pak V. ročník (1899), I. díl str. 20, II. díl str. 14.
35. Vládní motivy k tomuto zákonu sestávají z všeobecné části, z níž čerpal Schwartz v článcích shora udaných a ze specielní části, která v celistvosti i s příslušnými změnami navrhovanými v justičním výboru otištěny jsou v překladu Schwartzově včetně až k § 27 zákonu v cit. Zeitschrift I. roč. (1895), str. 5 nsl., 129 nsl., 225 nsl., 347 nsl. Celá vládní osnova otištěna jest v Archiv für kath. K.-R. (1894), LXXI. svazek, str. 277 —304. Text zákona v německém překladě otištěn jest v Gesetz-Sammlung für das Jahr 1894, str. 479 nsl. Vydání textové s poznámkami z motivů obstarali Markus (Die Ungarischen Kirchenpolitischen Gesetze, v Budapešti 1895, dle něhož citujeme; vyšlo též v citov. Zeitschrift II. ročník [1896], I díl, str. 24 nsl. a v Allgem. österr. Gerichts-Zeitung 45. ročník [1894], str. 385 nsl. s nepatrnými změnami) a Kovács, Das ungarische Ehegesetz v Perlesově sbírce Gesetze mit Erläuterungen aus den Materialien, sešit 46, ve Vídni 1896. Naše citáty z Márkuse a Kovácse vztahují se ovšem k poznámkám, nikoli k textu zákonnému. Spracovaní, vzhledem ku praktickým potřebám s mnoha formuláři podal Csáky, Die ungarische Civilehe 1895. Přehled uherského práva manž. přinesla Gerichtshalle, XXXIX. ročník (1895), str. 39 nsl. a podal Reiner v Österr. Rechts-Lexikon IV. sv. (1898), str 695 nsl. pod č. VI., 1. Litujeme, že k literatuře vyšlé v maďarském jazyku nebylo lze přihlížeti z důvodu shora již naznačeného. Ty, kdož maďarský jazyk znají, upozorňujeme na dvě nejnovější publikace o manželském právu: Jancso: A magyar házassági és házastársi öröklesi jog (v Budapešti, 1901) a pak Raffay: A magyar házassági jog (v Budapešti, 1902). Ježto vládní motivy přihlížely též k prvnímu návrhu občanského zákona německého, lze použíti též pro srovnání: Entwurf eines bürgerlichen Gesetz buches für das Deutsche Reich. I. Lesung. Amtliche Ausgabe. 1888. Motive zu dem Entwurf eines Bürgerl. Gesetzbuches f. d. Deutsche Reich., sv. IV., 1888 (Amtliche Ausgabe) а pak Zusammenstellung der gutachtlichen Äusserungen zu dem Entwurf eines Bürgerl. Gesetzbuches gefertigt im Reichs- Justizamt, sv. IV., 1890.
36. Otištěn n. př. v cit. Gesetz-Sammlung f. d. J. 1894, str. 529 nsl.; Márkus, l. с., str. 71 nsl.
37. Juristische Blätter 1895 (XXIV. r.), str. 374. Kovács., l. с., str. 64, 65.
38. Der Religionskrieg in Ungarn str. 46 nsl. Kovács, l. с., str. 60, pozn. 1. k §u 136 a Csáky, Ungar. Civilehe, str. 97, pozn. Juristische Blätter. XXIV. ročník (1895) str. 90, 374, 484.
39. Gesetzentwurf einer ungarischen Civilprocessordnung v citov. Zeitschrift für ungar. öff. u. Privatrecht, 1902, VIII ročník, str. 235—250. O soudnictví с. а k. konsulárních úřadů ve věcech manželských srovn. Fraus v A. o. Gerichts-Zeitung (1901), LII. ročník, str. 97 nsl.
40. Poukazujeme jen příkladem k §u 44 vzhledem k §u 6, k §u 45, vzhledem k §ům 11, 12 a 13, k §u 51 vzhledem k §u 7 atd.
41. Srvn. citovaný Entwurf eines bürg. Gesetzbuches I. Lesung, IV. kniha, I. oddělení: Manželství § 1227 nsl.
42. K tomuto celému §u sluší srovnati: Co do všeobecných zásad mezinárodního práva soukromého na př. Bar, Theorie u. Praxis des internationalen Privatrechts 2. vyd. (1889) I., str. 440—505; II., str. 434 nsl. a v Holtzendorffově Encyklopaedii (6. vyd.), sv. II., str. 31 nsl,; 38 nsl. Krčmář ve Sborníku věd právních a státních, sv. III. (1903), str. 475 nsl. Rittner, Österr. Eherecht. str. 35—53. Co do uherského práva: Jettel, Die internationalrechtlichen Bestimmungen des ungar. Ehegesetz-Entwurfes v Zeitschrift für Internationales Privat- u. Strafrecht, IV. sv. (1894), str. 113 nsl. Kovács v poznámkách na str. 3, 4, 5, 44, 51, 52, 63, 64. Markus v poznámkách na str. 63. Csáky, l. c. str 6 násl. Isidor Schwartz, Die örtliche Herrschaft der materiellen Privatrechtsnormen nach ungarischem Rechte v Juristische Blätter, 1895 (ročník XXIV.), str. 217 násl., na základě uherského spisu Szántó-ho z r. 1893. Sztehlo, Das ungarische Ehegesetz u. seine Beziehungen zu Österreich, 1896 (celkem shoduje se s článkem téhož autora uveřejněným v citov. Zeitschrift für ung. Öff. u. Pr. II. ročník [1896], I. část, str. 127—141), str. 13 násl. Toth, Internationale Beziehungen des ungarischen Eherechts v citov. Zeitschrift II. roč. (1896), III. část, str. 62 — 77 a III. ročník (1897), I. část, str. 87 - 101. Bolla, Einiges über Ehen der Österreicher in Ungarn v Allgemeine österr. Gerichts- Zeitung, 1903. Číslo 14 a 15 (str. 110—113; 115 — 117). Instruktion für den Seelsorge-Klerus betreffs Eheschliessung ungarischer Staatsbürger in Österreich (Graz, 1896). Mayrhofer, Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst (5. vydání) II., str. 1188 nsl., 1197 nsl., V., str. 45 nsl., 66 násl. K odstavci tomuto sluší srovnati též výsledky obou prvních mezinárodních konferencí Haagských odbývaných r. 1893 a 1894 za příčinou upravení otázek týkajících se mezinárodních poměrů soukromoprávních, o nichž konečný protokol sepsán byl ovšem teprve 25. června 1894, jejichžto průběh vsak při podání osnovy a projednání jejím alespoň částečně znám byl. Otištěny jsou příslušné články n. př. v lehce přístupném Stubenrauchově komentáři rak. obč. pr. I. (7. vyd., 1898), na str. 50, 51; co do uh. práva srovn. str. 129 nsl.
43. Pražák, Rakouské právo ústavní, část IV. (2. vyd. 1903), str. 9 nsl.
44. Důsledkem této samostatnosti manželského práva Chorvatského a samostatnosti co do výkonu soudnictví necituje § 147 m. z. §§ 112, 114 a 116 m. z., které tudíž pro Chorváty v Uhersku neplatí; obsah těchto §§ů jest na příslušných místech vytčen.
45. Na př. Mayrhofer, l. с., V., str. 1188 nsl.
46. Bar, l. с., I., str. 441 a v citov. Encyklopaedii Holtzendorffově str. 31.
47. Srov. Právník, r. XXXVI. (1897), str. 635.
48. Juristische Blätter, 1897, str. 306.
49. Juristische Blätter, 1898, str. 270.
50. K tomu srovnati sluší výnos rak. min, vnitra ze dne 20. listop. 1895 č. 31.953 (otištěný n. př. v Archiv f. kath. K. R., LXXV. sv. [1896], str. 305 nsl.); výnos ze dne 25. února 1896, č. 31.828 ex 1895 (na př. v Archivu cit. str. 462 nsl.)·, výnos ze dne 28. května 1897, č. 10.432 (tamže LXXVII. sv. [1897], str. 773 nsl.). Srovn. sluší též Csáky, l. c., str. 56 nsl. Písemná žádost? za osvědčení o spůsobilosti podrobena korunovému kolku (uherskému), osvědčení samo 2kor. kolku.
51. Otištěné příkladem u Kovácse, str. 45 nsl. nebo v citov. Instruction für den Seelsorge-Klerus, str. 36 nsl.
52. K tomu sluší srovn. výnos rak. min. vnitra ze dne 15. července 1897 č. 14905 (na př. v Archiv f. k. K. R., LXXVIII. sv. [1898], str. 363 násl.). Praktické pokyny dává Csáky str. 8 nsl.; listiny nemaďarské provázeny buďtež maďarským překladem, který by jinak v Uhersku pořízen byl na útraty strany. Jinak jsou všechny listiny nutné při ohláškách v Uhersku předsevzatých kolku prosty (§§ 32, 62 zákona o matrikách). Velmi se doporučuje, aby strana uherská předložila osvědčení cizozemské, že ohlášky v cizině jsou připraveny.
53. Juristische Blätter, 1897, str. 199.
54. Pro Rakousko sluší srovnati min. nař. ze dne 22. července 1852, č. 1954 n. př. u Manze II. (1902), str. 34.
55. Nařízení min. vnitra ze dne 27. dubna 1873, čís. 13505 ze dne 28. října 1879, č. 11409 n. př. u Manze II. (1902), str. 34, 35 a nař. min. práv ze dne 8. března 1896, č. 9 min. v.
56. Otištěno n. př. u Kovácse, str. 46 nsl., 52. — Zde poukázati sluší k názoru uherského ministerstva vnitra, uveřejněnému v Juristische Blätter, 1897 (r. XXVI ), str. 199, že lze cizincům civilně oddaným v cizině dáti si posvětiti sňatek církevně v Uhersku, ježto § 123 m. z. k cizincům takovým nepřihlížel.
57. Rittner, l. c., str. 53; Bar, l. с., I., str. 479. Schwartz v Juristische Blätter 1895, str. 229. Kovács, l. с., str. 5.
58. Však praxe uherských soudů, stvrzená rozhodnutími královské kurie (na př. čís. 1289, 1395, 2939 z roku 1899) i v této příčině našla prostředek, umožniti v Uhersku rozloučení manželství, prostředek, který nezdá se nám býti správným v duchu uherského práva manželského. Nabydeli uherské státní občanství rakouský občan, v Rakousku rozvedený od stolu a lože ve smyslu § 103 obč. z., tu tvrdí se, že nález rak. soudu pozbyde v Uhersku své účinnosti, ježto jest prý contra legem hungaricam, která prý nezná možnost trvalého rozvedení od stolu a lože. Toto předpokládání jest ale právě chybné, neboť rozvod v Uhersku zaveden byl vzhledem k stanovisku konfessionálnímu, aby strany, které dle svých náboženských předpisů nemohou manželství rozloučiti, nebyly v každém případě státně nuceny domáhati se pouze rozloučení manželství; ostatně předpisy o uherském rozvodu nikde nic neobsahují, že by rozvod mohl býti jen dočasně vysloven (§§ 104 nsl. uh. m. z.). Vycházejíce ale z toho předpokladu dle našeho mínění neoprávněného, považují soudy rozvod v Rakousku soudně povolený jen jako faktické rozvedení manželů, které cestou soukromou může býti odvoláno. Odvolá-li tudíž jeden manžel souhlas dříve daný a žádá-li vrácení se druhého manžela k manželskému spolužití, však nechce-li tento výzvě vyhověti, nastal prý případ zlomyslného opuštění v §u 77 uh. z. uznaný jako důvod rozloučení. Ovšem musejí býti ostatní podmínky §u 77 lit. a) splněny, totiž že se stala soudní výzva k návratu manžela dosud ho odpírajícího a sice po uplynutí šesti měsíců počítaných ode dne, kdy manžel soukromě návrat manžela druhého byl žádal. Srovn. Juristische Blätter, 1899 (XXVIII. r.), str. 561. Markus, l. с., str. 46 ku §u 104. Má-li ovšem nynější uherský občan jiné důvody pro rozloučení, kterých dosud nepoužil, může tak učiniti nyní, ovšem do Šesti měsícův ode dne, kdy nabyl státní občanství uherské. (Juristische Blätter, 1899, str 621.)
59. Cit. Zeitschrift, VI. sv. (1900), I. část, str. 170.
60. N. př. Ott, Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního I. (1897), str. 9, 10. Neumann, Executions-Ordnung (1900), str. 44 nsl., 50. Bolla, l. с., str. 110 nsl.
61. Fuchs, Die sogenannten Siebenbürgischen Ehen, 1889.
62. Bar, l. с, str. 490 nsl. Jettel, l. с., str. 117 nsl. Sztehlo, l. с., str. 11, 21, 22. Bolla, l. с., str. 113, 115 nsl., kde jednáno též o rakouském stanovisku oproti těmto manželstvím a vzhledem k usnesením Haagských konferencí z let 1893, 1894 a 1900. O spůsobu nabytí občanství uherského srovn. Pražák, Rak. právo ústavní IV. (II. vyd., 1903), § 274. Adoptováním se strany uherského občana nabývá se v praxi nejrychleji uherského naturalisování.
63. Co do všeobecných hledisek srovnati sluší příkladem Rittner, Eherecht, str. 54 nsl.
64. Schwartz, Notwendigkeit des einheitlichen staatlichen Eherechts, l. c., str. 58.
65. Raffay, (Ungültigkeit der Ehe im Sinne des ungar. Ehegesetzes v Zeitschrift für Internationales Pr. u. öffentliches R. XIII. sv. [1903], str. 120) vytýká praxi, že se dle zákona neřídí a posuzuje platnost m. jen se stanoviska nového zákona. — Zajímavý byl konflikt, vyvolaný mezi uherským ministerstvem práv a soudy uherskými. Ministerstvo totiž prohlásilo výnosem ze dne 8. listopadu 1895. č. 43963, že Uhři, kteří manželství v cizině uzavřeli před účinností nového zákona a jsou o jeho platnosti v pochybnosti, mají k vůli právní jistotě v Uhersku dle nových zásad manželství znova uzavříti, kdežto všechny soudy hájily stanovisko, že nové manželství nemůže dříve býti uzavřeno, dokud předchozí nebylo rozloučeno nebo neplatným prohlášeno (§ 12 m. z.) přes to, že běží o tytéž nupturienty. Srovn. Juristische Blätter, 1896 (r. XXV.), str. 126.