K recepci v českém právu.

(Pokus o souhrn novějších výsledků.)
Dr. František Čáda.
Nesnáze studia recepce u nás. — Výsledky novějších studií. — Příbuzenství a vzory našich právních pramenů. — Předlohy pramenů městského a zemského práva. — Recepce v zemském právu. — Zápas o zachování domácího práva. — Jeho nezdar. — Závěr se stanoviska recepce. Od základních prací Ottových kromě menších studií nepokročili jsme valně vpřed v poznání recepce práva římského a kanonického a musíme se tudíž spokojovati jen povšechnými rysy recepčního dění, ač jde tu o množství otázek podrobných a speciálních, a to velmi zajímavých jak po stránce ryze právnické, tak i obecně kulturní. Tento nedostatek hlavně má svůj důvod v obtížích látky samotné. Studium recepce vyžaduje, aby badatel ovládal dokonale jak právo recipované, tak i samostatný domácí právní vývoj a nadto klade zvýšené požadavky i pokud jde o badání pramenné. Se zdokonalováním výzkumu našich českých pramenů právních se prohloubí i naše hlediska na recepci, ovšem nežli dospějeme k celkové revisi dosavadních názorů na svoje prameny, uplyne jisté ještě dlouhá doba. Ale právě naopak proto, že si musíme přiznat nepočetnost dalších nových prací v dějinách recepce, jest nutno si vážiti všech vážných prací, které se tímto obtížným problémem zabývají.
Pokud jde o římské a částečně i kanonické právo, po převratu máme jen tři studie : dvě od Miroslava Boháčka a jednu od Josefa Hobzka.
Boháček se zabýval římským právem v městské právní knize brněnského písaře Jana dvakráte. Po prvé roku 1924 v samostatné publikaci »Římské právní prvky v právní knize brněnského písaře Jana«1 podrobně probral jak římskoprávní obsah Schöffenbuchu, tak i jeho formální stránku. Představu, v jakém množství je práce Janova závislá na právu římském, nejlépe osvětluje přehled míst z Corpus juris civilis, převzatých do Schöffenbuchu. Ale Boháček správně uvedl, že к poznání recepce nedostačí jen konsta- tování, co a kolik bylo převzato z práva římského, nýbrž že je nutno zjistiti, jakým způsobem k tomuto převzetí došlo. Tomu věnoval svou druhou studii roku 1930, vraceje se tak jednou »Ještě k římskoprávnímu obsahu brněnské právní knihy«.2 Pokud jde o materiální část, podstatným ziskem je opětovné zjištění závislosti Schöffenbuchu na Jus regale montanorum. Dalším, a to velmi cenným příspěvkem je pak konstatování, že Schöffenbuch (Manipulus) zřejmě ukazuje na středověkou literaturu právnickou, kterou Boháček zde representuje Monaldovou »Summou«. Ale Boháček ukazuje přesvědčivě, že Summa Monaldi vzorem býti nemohla, hlavně pokud jde o sent. 181, protože Janova kniha jednak cituje papežský dekretál, jednak se opírá o Summu Azonovu, a dochází k názoru, že vzor Janův byl širší než Summa Monaldi. A dále zjišťuje, že pro některá ustanovení jsou tu podstatné shody se Summou Rogeriovou a konečně s aparátem accursiovským ke Corpus juris civilis. Pro účel této úvahy nemá významu se zabývat otázkou, které kusy a co i odkud bylo převzato, dostačí jen, položíme-li si důraz na vypočtení těchto vzorů. Boháček v závěru ukazuje především na trojí vrstvu v práci Janově: 1. úryvky justiniánských kompilací,
2 2. legistické glosy, 3. teoretické výklady středověkých kompilátorů, kteří použili jednak cizích jiných literárních prací a jednak i textů zákonných. Existenci této třetí vrstvy hlavně dokazuje nesrovnalostí, s níž Jan jednou zaznamenává věci nevýznamné, podruhé však zapomíná na věci podstatné. Z toho usuzuje — a nepochybně velmi správně — na neznámý nám zprostředkující vzor Janův, a opět velmi dobře hledá jej mezi některými Summae summarum. Odtud patrně čerpal abecední systém i Manipulus, ačkoliv není nemožno podle mého soudu, aby tento systém byl vnesen sem dodatečně nebo odjinud, což však obojí nemá významu pro zásadní otázku. Výsledek Boháčkova šetření se pak soustřeďuje v tom, že vzorem Janova Schöffenbuchu zcela dobře mohou býti excerpty z díla psaného obvyklým systémem legálním, jehož bylo na příslušných místech Janem použito.3 Jan tedy nečerpal ani ze sbírek justiniánských přímo a z jejich glossy, ani z velikých děl jako Summy Azonovy a Goffredovy, ani však z kanonistické summy, určené pro praksi penitentiární, nýbrž z některé praktické poaccursiovské příručky legistické.
Až potud vývody Boháčkovy, jichž bude třeba pro další naše výklady. Povšimněme si konečně třetí práce, která se zabývá recepcí římského práva, a to studie Josefa Hobzka o Majestas Carolina.4 Vlivy a vzory Karlovy Majestatis nejsou po prvé zkoumány. Nejpečlivějšímu rozboru je podrobil Werunsky, který dokázal souvislost textu Majestatis s »Constitutiones regni Siciliae« císaře Fridricha II. Pokud jde o vztahy mezi Jus regale montanorum a zákoníkem Karlovým, poukázal na ně Hermenegild Jireček,Codex juris Boh. II., 2. str. 104 (1870). Hobzek pak je pečlivě sestavuje a zjišťuje, že shody jsou jen náhodné, třebas musí připustiti, že jsou slovné.5 Ale Hobzek zcela případně upozorňuje, v jaké je zároveň souvislosti určité místo i s prameny římskými i kanonickými, takže hned se vzbudí dojem možnosti, že vztahy římského práva s Majestas jsou pouze prostředkovány Jus regale montanorum. A podobnou cestu vlastně dokazuje Hobzek i pro »Constitutiones regni Siciliae«,6 když správně ukazuje, že v Constitutiones je udán pramen římský stran náboženství a hlavně stran kacířů. Koncipient Majestatis však se domníval, že o věcech církevních jedná výhradně právo církevní a proto odvolává se na právo církevní. Hobzek správně z toho usuzuje, že koncipient Majestatis nepoužil7 Justinianova Codexu.
Hobzek podrobně probírá jednotlivá místa Majestatis Carolinae, která upomínají na římské prameny právní, a zjišťuje, že kromě terminologie, obvyklé v pramenech římských,8 jsou to vesměs místa, která buď jsou známa právu kanonickému, třebas kanonické právo podle zásady »ecclesia vivit lege Romana« je převzalo zas z práva římského, aneb jsou to dikce běžné ve středověké literatuře právní. Hobzek k tomu dodává,9 že reminiscence slovné, pokud jsou vůbec římskoprávní, nepocházejí z římských pramenů právních přímo (z kompilace Justinianovy), nýbrž jsou převzaty ze současné středověké literatury právnické. Shody s prameny kanonickými jsou, jak zjistil Hobzek, mnohem jasnější, třebas se i tu zdá, že znalost tato byla nepřímá.
To jsou, zhruba shrnuto, asi výsledky všech tří prací obou autorů, kteří oba pracovali o českých pramenech XIV. stol. (téměř současných) a z nichž jeden sledoval recepci v prameni městského práva českého (moravského), druhý pak v prameni práva zemského. Protože jde o dvě nejdůležitější sféry našeho právního řádu, byť jen z jednoho úseku časového, je jistě lákavé srovnati je i s ostatními prameny a pokusiti se o úhrnné uzávěry. Pisatel těchto řádek totiž již dříve několikráte sledoval předlohy našich právních pramenů ze stol. XIV., pokud šlo o právo zemské. Učinil tak ve dvou samostatných studiích, v nichž jednak probral české právní knihy v době předhusitské (1928)10 a jednak v pojednání o skladbě českých právních knih z doby předhusitské (1928).11 Konečné výsledky obou těchto studií shrnul s hlediska právní knihy Ondřeje z Dubé a nově opravil a
*2 doplnil v předmluvě k vydání této právní knihy (1930).12 Jde sice jen o skupiny t. zv. právních knih (v širším smyslu slova), ale je zajímavo srovnati některé tyto výsledky s nálezy obou novějších prací dříve uvedených autorů a porovnati je navzájem. S tohoto hlediska — se stanoviska recepce — budiž dovoleno stručně i rekapitulovati výsledky tří prací pisatelových a shrnouti je pak v celek.
Právní knihy zemského práva po stránce obsahové samozřejmě nezbytně se musí opírati o zemské právo. Normy zemského práva vydává ve XIV. stol. zemský sněm a jemu rovnocenný zemský soud. Máme-li sledovat recepci cizích práv, půjde téměř vesměs o právo, které sestává z nálezů zemského soudu. V Čechách a na Moravě zapisují se tyto nálezy do desk zemských, které jsou tedy pramenem tohoto práva v užším smyslu. Mluvíme tu o »právu nalézaném«, které tvoří soud zemský jako normotvorný subjekt, a to buď tak, že i vydává normu pro určitý konkrétní případ a když jej rozřeší, úkol normy je vyčerpán, nebo v pozdější době bez ohledu na určitý případ stanoví normu obecně závaznou, t. zv. nález obecný. Proto desky zemské, které nám tyto nálezy uchovávají, jsou důležitým zdrojem, protože právníci hledají v nich poučení, jakého řešení se dosavadní prakse přidržela, buď aby vůbec řešili podle dřívějších zkušeností nový případ, nebo aby aspoň se jim ulehčila formulace a stilisace nálezu a také zápisu do desk. Poněvadž však se množstvím případů na soudě zemském stávala tato prakse nepřehledná, pořizovali si nepochybně, jak jsem ukázal ve svých studiích, tito praktičtí právníci výbory zvláštních typických případů zcela obdobně, jako to činívali písaři a notáři ve svých kancelářích, když si uschovávali vzory pro své formulářové sbírky. Odtud pramení také někdy nápadná podoba formulářových sbírek s právními knihami, jako je na př. t. zv. »Officium circa tabulas terrae«. Je nepochybné» že takových pomůcek bylo velmi mnoho, třebas se nám jich zachovalo poměrně málo, a to pravděpodobně proto, že šlo o jakási privatissima každého písaře a právníka, jež nadto velmi rychle zastarávala, jakmile nebyla doplňována. Stopy takovýchto sbírek lze sledovati ve všech našich právních knihách, jak to dosvědčují zvláště ty formuláře, které nám dochovávají dokonce i vlastní jména, ještě dnes řešitelná. Z toho plyne důsledek pro příbuzenství našich právních knih s deskami zemskými, že není mezi nimi přímého vztahů, nýbrž pouze vztah nepřímý, který však nikterak nevylučuje některé korektury snad přímo podle desk, protože rozhoduje základní způsob převzetí, nikoliv dodatečná úprava.
Ale tento poměr k pramenům vyčerpává jen stránku obsahovou, materiální. Než na první pohled je patrný určitý systém, podle něhož tyto výpisky z desk jsou spořádány. U právní knihy Ondřeje z Dubé jsem poukázal, že jak pro systematiku, tak i pro ostatní skladbu musíme hledat vzor mezi procesními příručkami, jichž representantem je kanonicko-právní »Ordo judiciarius Antequam dicatur«, a podobně jsem (ovšem zatím ve spojitosti s knihou Ondřejovou) dovodil, že i Řád práva zemského je v úzké souvislosti s těmito příručkami, s nimiž jej pojí i nápadná shoda v názvu (Řád — Ordo!). Pro knihu naši nejstarší, Rožmberskou, nemáme dosud vlastní práce provedeny, protože si vyžádají napřed kritického rozboru a vydání textu, čemuž dosavadní edice, ani Palackého, natož Brandlova, nevyhovují. Ale nebudemne daleko od pravdy, když přijmeme zatím domněnku Čelakovského,13 že podle všech známek skladatel knihy Rožmberské ji sestavil podle vzoru některého italského návodu o právu procesním, zvaném obvykle ordo judiciarius. Při sestavování filiace českých knih právních do doby husitské14 jsem poukázal, že spojitost českých právních knih práva zemského je jen nepřímá. Toto zjištění nevylučuje samozřejmě ani možnost nějaké dodatečné kontroly, ale tomu odporují poměrně snadno zjistitelné vztahy míst a také nemáme jednoho doloženého místa, kde by se autor jedné knihy výslovně odvolával na knihu předešlou, ač to bývalo jindy dosti často zvykem. Jest však důležité si připomenouti, že nebylo by ani zapotřebí, aby pro všechny knihy nebo aspoň některou z nich byly dva druhy předloh, jednak sbírka typických případů zemského soudu a jednak procesní pří- ručka podle vzoru kanonicko-právního. Je zcela dobře myslitelno, že skladatel pracoval už podle nějaké příručky, v níž byly zpracovány a použity oba typy vzorů, která však se nám nezachovala a o které dosud nevíme ani z jiných zpráv. Všechny tyto možnosti musíme míti na mysli, abychom došli aspoň poněkud správných závěrů.
Ve všech případech, které byly zmíněnými pracemi řešeny, jde o případy zjevné recepce ať práva římského, ať kanonického. Máme tu zastoupeny dva velké obory našeho českého práva, a to právo zemské (právní knihy a Majestas Carolina) a právo městské (Janův Schöffenbuch), které jsou nejen representanty našeho právního řádu ve XIV. stol., nýbrž i většinou celkového právního řádu vůbec. Konečně pak máme řešenými příklady zastoupeny dvě nejdůležitější skupiny právních pramenů, a to právní knihy (kniha Rožmberská, Řád práva zemského, kniha Ondřeje z Dubé a některé menší sbírky jako Officium circa tabulas terrae, a Janův Schöffenbuch) a zákoník či vlastně pokus o zemské zřízení, kterým byla osnova Majestatis Carolinae. Poněvadž, odečteme-li tyto prameny od celkového právního řádu uvedené doby, nám mnoho významného nezbývá, co by charakterisovalo jak domácí náš vývoj, tak i stav právního řádu ve stol. XIV., můžeme si podle toho učiniti dosti ucelený obraz recepce. Snad z výsledků, které jsem uvedl, bylo dostatečně patrné, že se zmíněné práce v konečných uzávěrech značně shodují, což je tím důležitější, že jde o práce celkem na sobě nezávislé, protože ani souvislost mezi pracemi Boháčkovými a Hobzkovou nemá většího významu, než že zužitkovává obdoby v městském právu. Smíme proto kombinací těchto výsledků pokusiti se o závěry nadřazené, třebas jsme si vždy vědomi jejich prozatímnosti až do doby nového badání a zdokonalených jeho výsledků. (Dokončení.)

K recepci v českém právu

(Pokus o souhrn novějších výsledků.)
Dr. František Čáda.
(Dokončení)
Nejprve jest si nutno povšimnouti, že zásádní shoda jest potud, že všichni skladatelé bez výjimky nečerpají z рůvodních pramenů přímo, nýbrž prostřednictvím prací, jež už tyto prameny zpracovaly. Tak je tomu při právních knihách práva zemského, které neberou přímo z desk, nýbrž už ze sbírek typických případů zemského soudu, nebo Majestas Carolina a Janův Schöffenbuch nečerpají přímo z Corpusu ani juris civilis, ani juris canonici, nýbrž spokojují se zprostředkováním znalostí o nich ze středověkých učebnic právních, po př. snad už z jiných zákoníků jako Friedrichových Constitutiones, Jus regále montanorum etc. Tak jako Jan vzal svůj abecední systém z nějaké Summy, jako Majestas má sled článků obdobný zákoníku Fridrichovu (nebo nějakému prostředníku podle něho sestavenému?) shodně na př. z českých právních knih Ondřej z Dubé se řídí systematikou nějaké procesní příručky kanonicko-právní. V tom nijak nám nesmí vadit, že se zkoumané prameny neshodují· s dosud známými příručkami, ať už jde o příručky, které byly za- chovány u nás, jako rajhradská »Tabula juris«, nebo jinde. Musíme si uvědomiti přísný soukromý ráz těchto příruček, že všechny tyto příručky byly skládány buď přímo jako pri- vatissimum od svého skladatele jen pro jeho vlastní potřebu nebo aspoň výlučně jen pro potřebu určité kanceláře, ve které vznikly, a nejvýše se dostaly nástupci skladatelovu. Takovýchto příruček s různými obměnami a v různých variacích bylo nepochybně dosti v každé větší kanceláři. Zkušenost s dochovanými rukopisy právních pramenů učí, že je v podstatě tolik variant, kolik je rukopisů, neboť každý písař zároveň byl jakýmsi skladatelem, totiž upravoval si , při opisování text podle své potřeby, vynechávaje věci pro sebe nedůležité a přidávaje, co nového sám a také změněná doba potřebovala. Odtud pochází také množství rukopisů jedné a téže památky, třebas leckdy jen shodných v nejdůležitějších bodech. Je tedy nutno považovat dochovaný pramen právní obyčejně jen za representanta celé řady obdobných památek a zejména při posuzování souvislosti s jinými prameny miti vždy na mysli, že pravděpodobně bylo tu více analogických pramenů, které se nám nedochovaly.15 Proto když nalezneme doma nebo i jinde sbírku, která je nepochybně příbuzná se zkoumaným pramenem, dostačí to tím spíše, jde-li o památku domácí, při níž se dokazuje, že se vskutku druhu těchto pramenů užívalo. Takto je tomu i v našich případech. Metoda skladatelů kromě toho odpovídá způsobu práce středověkých kompilátorů. Jest zajímavé a nutno to připomenouti zvláště, že si stejně počínali jak skladatelé právních knih, tak i autor osnovy Karlova zákoníka. Pouze v tom je rozdíl, že Jan nijak nezapíral původu některých rozsudků a uváděl je plnými jmény místními i osobními, jak je přejal, kdežto autor Majestatis Carolinae už — patrně také podle svého vzoru — uvádí jen generální, povšechné a abstraktní normy.
Nepřímé příbuzenství je dostatečně jasné jak u knihy Janovy, tak u Majestas Carolina. Pouze by bylo možno u právních knih zemského práva namítnouti, že skladateli bylo bližší nahlédnouti do zemských desk, než používati nějakých sbírek typických případů. Ale tuto námitku bychom mohli odmítnouti předem bez dalšího důkazu poukazem na obdobu jednak na př. s knihou Janovou, o níž také dovodil Boháček, že jeho vzorem mohly býti excerpty z díla psaného systémem legálním, a jednak tím, že máme : vskutku dochovánu takovouto sbírku, kterou Hermenegild Jireček nazval »Officium circa tabulas terrae«, jehož vztahy na př. ke knize Ondřejově jsou zcela nepochybné16 a jež se tedy zařaďuje také úměrně do celkového příbuzenství našich právních knih. Avšak porovnáním obdobných míst obou těchto právních pramenů zesiluje se tvrzení tím, že Ondřejovy články vždy v určitých skupinách odpovídají podobným skupinám zmíněného Officia. Opačně lze poukázati na nesystematičnost při přejímám výpisků z desk, takže musíme vždy předpokládati nejméně námět, který skladatele vedl k systému, a hledati jej v nějaké sbírce vybraných případů, když bychom už nechtěli za bezpečnou pokládat domněnku o přímém vzoru. Domnění však zesiluje nadto i okolnost, jak se v našich právních knihách objevují jednotlivé procesní formuláře. Již při letmém prohlížení formulářů procesních v právních knihách vysvitne jejich obdoba. Části, které se mění, jsou vyplněny vlastně jen osobními a místními jmény. Jde tu o jména formulářová. Ale nesmí nás překvapiti, že jsou to označení osob neb míst skutečných. Tu pak je možný dvojí způsob převzetí : buď byla zachována původní jména, jak zněla ve skutečném vzorném případě — což je však případ velmi vzácný — nebo písař dosazoval do formuláře jména osob a míst, jež mu nejspíše napadla. Tak je to na příklad v knize Ondřejově velmi dovedná hříčka s názvy obcí »Bláto«, »Suchá«, ač jde tu o obyčejná pojmenování obcí, jako se jménem nepatrné vísky »Saky« neb »Ruda«. Ale ve všech těchto i jiných jménech jde o skutečné obce a není vyloučeno, že jde o případ také skutečný, neboť Saky jsou u Slaného a Ruda u Nového Strašecí. Ale takovýchto případů bychom nalezli u jmen osobních i místních dostatek. Při tom se jména mění v jednotlivých rukopisech i pramenech, což by bylo asi, ne-li vyloučeno, tedy aspoň omezeno, kdyby byl čerpal skladatel přímo z desk.17
Poměrně velmi překvapující však není tento fakt, nýbrž skutečnost, že žádná z právních knih nenavazuje na některou knihu předešlou, jak již bylo upozorněno. Ale není nejmenších známek, že by Řád čerpal přímo z knihy Rožmberské, což by snad bylo možno omluviti poměrným zastaráním knihy Rožmberské. Ale ani nepříliš vzdálená kniha Ondřeje z Dubé nečerpala z Řádu přímo a nemáme opět zmínky bezprostředního navázání na Řád, třebas základ právní je mnohdy velice shodný.18 Bylo by to snad možno omluviti jediné rychlým zastaráváním českých právních pravidel procesních, že se Ondřej nepřidržel Řádu, leč by to bylo opět známkou soukromého původního určení Řádu, takže by jej byl Ondřej, třebas byl význačným činitelem při zemském soudě, neznal. Okolnost tato překvapuje tím více, když porovnáme XVI. století s následující dobou. Viktorín Kornel ze Všehrd ve své práci o sto let mladší než Ondřej z Dubé se vrací velmi často k Ondřejovu dílu. Mluvívá tu o starých spisech, o právu starém19 a pod., jako vůbec se rád dokládá svými znalostmi práva minulého. Ba dokonce na jednom místě nám zachoval i zmínku20 o rukopisu Řádu práva zemského, z něhož čerpal a který popisuje jako velmi zvetšelý a zkažený, jak na to poukázal už Herm. Jireček.21 Snad nebude nezajímavé připomenouti, že tu jde patrně o rukopis při deskách zemských, později dvorských, který se dosud zachoval v Českém zemském archivu v Praze.22 Ale toto přejímání Všehrdovo z dřívějších právních knih bylo by umožněno jediné tím, že u desk zemských byl právě zmíněný exemplář, který obsahuje knihu Rožmberskou, Řád (vlastně latinský text Ordo judicii terre) a některé jiné důležité právní předpisy a pravděpodobně tamtéž byl i opis, když ne přímo vlastnoruční originál, práce Ondřejovy, která byla v následujícím století XV. hojně používána a proto také často opisována.
Vedle tohoto důsledku, že pramenů bylo používáno prostřednictvím středověkých pomůcek, vlastně učebnic, nesmí býti zapomínáno i na to, že se nám odkrývají skutečné zdroje a vzory vědění našich skladatelů. Nesmí býti přezíráno, že obzor vědění našich skladatelů právnických není nikterak nepatrný a je důležité, že máme to zjištěno již pro dobu stol. XIV. Dokonalé vybavení kanceláří našich měst, nejen královské, je tím dobře dokumentováno, a hlavně jde tu o kancelář zemského soudu, která bývá dosti přezírána. Z toho, co bylo uvedeno, je patrno, že i tato kancelář jako ostatní byla dokonale vypravena a její členové používali obdobných příruček jako jinde.
A s tím souvisí i jiná skutečnost takto zjišťovaná: uvedené práce zkoumaly, jak výše bylo řečeno, dvě hlavní sféry našeho právního řádu ze XIV. stol., který jako každý středověký řád třídil se na množství skupin podle právního partikularismu. Jde tu o právo městské a právo zemské, domácí. Jestliže si takto roztřídíme zkoumané prameny, tu vychází, že kniha Janova prostřednictvím středověkých právnických pomůcek čerpá pro část materielně-právní z římského práva, kdežto pro formální z procesu římsko-kanonického.23 Naproti tomu právní knihy českého zemského práva z obdobných příruček navazují na právo kanonické, po př. na zmodernisovaný proces římsko-kanonický. Hobzkův negativní výsledek pro římské právo v Majestas Carolina, pro niž vlastně dokázal, že z římského práva bylo do ní přejato pouze to, co zprostředkovalo právo kanonické, vede opět k právu kanonickému. Takto dostáváme — samozřejmě vždy s výhradou všech korektur — skupinu městského práva, jež recipuje z práva římského i kanonického (resp. procesu římsko-kanonického) a skupinu práva zemského, které přejímá jen z práva kanonického (resp. procesu římsko-kanonického). Rozdíl, třebas se ve středověku právo římské a kanonické zejména v procesu prolíná, mezi oběma skupinami je zřejmý a vystupuje jasně v našich pramenech právních.
Zjev, že městské právo recipovalo z práva římského, lze především odůvodniti tím, že městské zřízení má spojitost se zřízením municipálním a toto zase navazuje na právo římské. Je tedy tento proces recepční dán právními základy města a spíše než o zjištění, zda bylo do měst recipováno právo římské, jde o konstatování, jak mnoho a kterak toto právo vniklo do měst. V tom také tkví hlavní úkol práce badatelské, neboť zjistíme-li si, kolik práva římského a jakými cestami sem bylo převzato, můžeme pak dále rozbírati jeho ostatní právní základ, zejména z práva domácího, především německého.
Naproti tomu otázka recepce práva kanonického v pramenech práva zemského ve XIV. stol. je mnohem nesnadnější a komplikovanější. Zde jsme stále ještě odkázáni na dohady, dokud nebudeme míti všechny prameny řádně probádány. Ale i v těchto dohadech nalezneme už něco pevné půdy, abychom mohli se o ni opříti. Především si musíme povšimnouti, že vzory jsme hledali dvojím směrem: jednak k deskám zemským, kde šlo hlavně o obsahový základ, a jednak k nějaké příručce procesuální, kde šlo o proces, řízení a tedy o základ formální. Při tomto rozdělení nesmíme
2 zapomínati, že dělení na právo formální a materiální bylo v té době poněkud jiné než dnes a že zejména právo formální má rozsah širší, neboť nejde tu na zemském soudě jen o užití (aplikaci) právních norem, nýbrž také — a leckdy i především — o vytváření těchto norem, čili jak se to zve v terminologii stol. XIV., o nalézání práva. S touto výhradou můžeme přijmouti známé dělení, jež nám hlavně poslouží pro jasnější posouzení základů tehdejšího zemského práva. Vskutku obsahová stránka našich právních pramenů se opírá o neporušený zdroj domácího práva, o desky zemské. Nepadá tu v úvahu několik ustanovení Majestatis Carolinae, v nichž se pokusila o recepci cizích práv, neboť nejsou obrazem skutečného, tehdy platného právního řádu a také proto Majestas zůstala jen osnovou a neprošla jako zákon. Tím je také tento zjev nadobro vyřazen ze světa právních skutečností. Ale právní knihy zemského práva ve XIV. stol. jsou poměrně chudé na právo materialne. Tak nejstarší kniha Rožmberská pojednává především o právu procesním; kde se zmiňuje o právu materiálnem, činí tak jen z nutnosti, aby dostala spojitost s procesem. Řád práva zemského i jeho latinské zpracování Ordo judicii terre dosvědčují svůj procesuální obsah již názvem, ale jejich text se zabývá výlučně právem procesním. Právní kniha Ondřeje z Dubé ,Práva zemská česká' ve svém původním jádře a v prvotní úpravě také jen byla věnována českému procesu, teprve později se jí formou poměrně velmi nesmělou jako odpovědi na otázky dostalo přídavků z práva materiálneho a také některé nálezy z poslední úpravy zvětšují a doplňují tuto část, která je zprvu velmi malá. Jako je tomu u těchto čelných právních knih, shodně postupovaly i ostatní knihy právní (v širším smyslu slova) jako Officium circa tabulas terrae, nebo sbírky formulářů žalobních, přísah a pod.24 Ale i nepatrný zlomek materiálného práva soukromého v našich právních knihách práva zemského je bez zřejmých stop recepce cizích práv, zejména práva římského a kanonického, což je dosvědčeno i z ostatních pramenů práva zemského, hlavně ze zemských desk a z nich zase z obecných nálezů.
Zbývá tudíž pro recepci v zemském právu jediné pole volné a to právo procesní. Zde pak bylo recipováno, jak bylo již řečeno, právo kanonické, resp. proces římsko-kanonický. Proč tak tomu bylo, nelze vysvětliti jinak, než domněnkou. Nepochybně značnou úlohu v recepci práva kanonického hrálo kancelářské zařízení, které se zakládalo nejen na dokonalé instituci církevní, nýbrž i na vyspělé kancelářské praksi. Soudnictví církevní pro svou jakost požívalo nejlepší pověsti, takže bylo snadné přidržet se tohoto vzoru.
Kromě toho římsko-kanonický proces právě svým eklekticismem vyhovoval úplně potřebám současné doby. Nejdůležitější však jest otázka, proč v zemském právu bylo recipováno pouze právo formální a nikoliv materiální. Jde tu tedy o jednostrannou recepci, která ve XIV. stol. nepostihuje celý komplex právních předpisů zemského práva. Důvod pro tento úkaz můžeme hledati pouze v tom, že pro materielní právo a z něho opět nejvíce část, kterou nyní zveme právem soukromým, se nehodil jako vzor ani právo římské, které bylo zemskému právu domácímu příliš vzdálené duchem i institucemi, jak to způsobil věkový rozdíl, ani právo kanonické, které zase po stránce stavovské neodpovídalo příslušníkům zemského práva.
Než všechny tyto důvody nebyly by patrně postačily, protože za málo změněných okolností přece recepce se uskutečnila v městech. Ale povšimněme si známé skutečnosti, že stavové se houževnatě bránili recepci při osnově zákoníka Karlova, uvádějíce jako důvod svého nesouhlasu, že zavádí práva nová, cizí. Karel IV. a patrně i jeho rádci, vesměs vychovaní na právu kanonickém a římském, nedovedli vůbec pochopit, jak může existovati právní řád bez pevných norem, které by byly sepsány a vtěleny v jeden zákoník. Nedovedli si srovnati se svým názorem tu typickou pro české právo zemské, jako pro všechna původní práva středoevropská, »volnost nalézati právo« na zemském soudě, která velmi případně je označována termínem ,svoboda práva‘. Jen tak si vysvětlíme, proč v předmluvě k Majestas Carolina se mluví o ,conservatio justitiae et pacis‘, při čemž výrazem ,justitia‘ se rozumí nepochybně tolik, co přisluhování právem (proces), tedy synonymum pro ,ordo, řád‘, kdežto ,pax‘ značí ve středověku nejen právní bezpečnost opírající se
2* o právní řád, nýbrž i právní řád sám.25 Proto se jevilo České právo zemské tak, jak je nalézal zemský soud, jen jako ,sola consuetudo et utentes mores‘ a proto také stilisátor Majestatis formuloval svůj stesk do neustálenosti prakse zemského soudu slovy: ,... per quas (scil. constitutiones et leges) etiam cunetis judicibus aut officialibus nostris majoribus et minoribus recte judicandi, secundum quod scriptum invenerint, materia praebeatur, et variandi judicia in causis eisdem vel similibus, quod saepe factum, in offensam divinae justitiae et subditorum nostrorum fidelium lacrimabile detrimentum audivimus, facultas quaelibet adimatur ...‘ Pravdu měl jistě František Palacký,26 když upozornil, že Karel nechtěl měniti celé české právo, nýbrž jen jej podstatně reformovati podle svého názoru. Ale Karel a tím méně jeho rádci nemohli pochopit celou svou strukturou jim vzdáleného práva zemského. Odtud vyplynul také střet jejich názorů s názory českých stavů.
Čeští stavové dobře znali podstatu svého zemského práva. To, co se jevilo Karlovi a jeho družině jako vratkost právního řádu, bylo ve skutečnosti pevným základem postavení právního i politického. Přímé zprávy o tom nám podává Ondřej z Dubé ve své právní knize a jeho svědectví je tím vážnější a významnější, že Ondřej, ač byl plně oddán králi, přece byl ze stavu panského a výsady svého stavu hájil objektivně proti komukoliv. Ondřej nazývá častokráte zemské právo ,svobodným‘27 a jeho výklad, že ,často také v rovných přěch páni jiné a jiné nalézají a to bývá bez jich viny, ale vinú stran‘28 není omluvou, nýbrž má svůj správný právní základ, jak to vysvětluje hned v článku následujícím:29 ,Protož také páni dřieve svých nálezov nikdy nepřepustili ve dsky zemské klásti, nechtiec tiem haněni býti, že o jednu, i túž věc neb velmi podobnu jiné a jiné nálezy činili. Než když jsú co nalezli, kázali zvod úřadu učiniti neb v druhých věcech purkrabí pražského.‘ Je to jako odpověď na výtku adresovanou zemskému soudu v předmluvě Majestatis Carolinae, a není vyloučeno, že Ondřej pamatoval se na toto místo ze zákoníka Karlova přímo. Svůj výklad také opírá o obecný nález, který pochází z r. 1383,30 jímž byl vydán zákaz, aby se do desk nezapisovalo nic jiného, než o čem rozhodnou páni, aby tam bylo zapsáno. Ale je zcela možné, že obdobných nálezů bylo více, jak se zdá nasvědčovat dikce Ondřejova i srovnání se zachovaným pozůstatkem deskovým, ale nám se jejich znění nedochovalo.
Stejně stanovisko stavovské reprodukoval po stu letech i Viktorín Kornel ze Všehrd,31 třebas s odvoláním na knihu Ondřejovu. Dosvědčuje se tím, jak se stále udržoval týž názor na zemské právo. Stavové byli volni při tvoření svého práva na zemském soudě. Jako nechtěli, aby se mohl kdo odvolávat na zápis v deskách, že v obdobné při bylo jinak rozhodnuto, tak i nemohli, jsouce věrni zásadě, se svého stanoviska připustiti, aby právo zemské bylo napsáno, kodifikováno. Není to tedy odpor proti psanému právu, není to ani malicherná snaha, aby snad znalost právního řádu byla vyhrazena jen stavům, kdežto ostatním zůstala tajemstvím, nýbrž je to odpor proti důsledkům plynoucím ze psaného práva, z kodifikace, neboť jakmile by bylo právo kodifikováno, nebyli by mohli svobodně na zemském soudě tvořit právo, nalézat právo, protože by byli vázáni předpisy obsaženými v zákoníku.
Že tento odpor má pouze tuto příčinu, je však možno poznat i s jiné strany. Stavové se bránili jen proti právu materiálnému, nikoliv proti procesu. Proto nepozorujeme nejmenší zmínky, že by byli kladli překážky, aby byla zapisována ustanovení o postupu při soudním řízení. V procesu ,psané právo‘ nejen jim nevadilo, nýbrž naopak jim prospívalo.32 Ustalovalo se tak zároveň i tvoření práva. Pouze tak si lze vysvětliti, proč právní knihy XIV. stol. vesměs se zabývají procesním právem a opatrný Ondřej sám, kde se setkal s ustanoveními práva materiálného, obyčejně se zdržuje jak vysvětlivek, tak i úsudku vlastního a o věci po- mlčuje, patrně aby zachoval stavovskou zásadu o nepsaném právu.33
Jestliže stavům nevadilo, když bylo psáno o procesu, není divu, že jejich příslušníci, kteří zasedali na soudě zemském, usilovali o doplnění mezer a o zdokonalení procesního práva. Proto sáhli po příručkách procesních, třebas z cizích práv, a upravivše si je podle své potřeby, používali jich na zemském soudě při soudním řízení. Tak tedy došlo k jednostranné recepci bez újmy ryzosti zemského práva i bez poškození politického stanoviska českých stavů.
Zbývá ještě poukázati na některé odlesky tohoto stavu v dobách příštích. Zmínil jsem se, jak jasně a zřetelně se hlásí k zásadě nalézání práva ve svém díle Všehrd. Ale obraz si doplníme i tím, když si uvědomíme, že se čeští stavové ubránili až do konce stol. XV. kodifikaci právní a když se konečně k ní uchýlili, není toto první zemské zřízení Vladislavské z r. 1500 nic jiného, než souhrn dřívějších nálezů panských, shrnutých v jeden celek, jen z vůle stavů panského a rytířského, nikoliv však z popudu krále, který hrál tu roli velmi pasivní. A teprve když upadla moc stavovská a vzrostla na její úkor moc panovníkova, projevují se nám zemská zřízení jako kodifikace v pravém smyslu slova. Ale to již je z bývalé moci stavovské jen pouhý stín.
Podobnou situaci seznáváme i na Moravě. I zde se dovedli stavové ubránit kodifikaci a dokonce vzhledem k příznivější politické situaci, uchránili si svou svobodu tvořit právo déle než stavové čeští. Je nesporno, že se na Moravě část právního řádu opírala o lantfrýdy. Ale lantfrýdy byly vlastně jen smlouvami mezi jednotlivými příslušníky stavovskými a nanejvýš stavů s králem. Také tyto lantfrýdy dlouho zastupují vlastní kodifikaci právní, ale nelze je s ní dobře srovnávati, protože obsahují většinou jen předpisy o právní bezpečnosti. Opět jsou to stavové, kteří ze své vůle dávají popud ke kodifikaci, ale jednají opatrně, protože se spokojují zatím se soukromým sepsáním práva, knihou Tovačovskou. První počátky zemských zřízení moravských, které se datují koncem století patnáctého,34 jsou vlastně jen souhrny několika usnesení sněmovních, několika nálezů obecné platnosti. Později se k nim připojují opakovaná znění lantfrýdů, ale vždycky jsou to kodifikace z popudu stavů. Moravští stavové byli politicky tak šťastni, že i vlastní zemská zřízení, která se počínají rokem 1516, vždy byla vydávána z jejich moci, třebas se souhlasem panovníkovým. Jak dovedli si stavové uchovati i přes dobu bitvy bělohorské svou samostatnost při tvorbě práva, dosvědčuje nejlépe zpráva o kardinálu Dietrichštejnovi. Když byl Dietrichštejn vyzván od Ferdinanda, aby do Vídně poslal materiál pro nový zemský zákoník, přes důraznou výzvu panovníkovu35 zcela neohroženě odpověděl, že především autentický text : je český a dále že nedostačí poslati pouze překlad zemského zřízení, protože na Moravě vedle posledního zemského zřízení platí ještě řada zákonů a také se tu používá i knihy Tovačovské a kromě toho nejsou tu vlastně žádné psané zákony (,keine leges scriptae, ausser dise landesordnung‘), protože se soudí podle starých nálezů (,sondern man jederzeit aus denen alten nales (!) oder ex rebus iam ante iudicatis alles decidirt hat‘), takže kdyby všechno měl poslat do Vídně, nestačily by nějaké truhlice, ale bylo by třeba na to vozů. Dietrichštejn dokazuje, že byl dobře informován o teoretické základně tehdejšího právního řádu na Moravě, neboť připomíná, že tyto nálezy jsou zapsány v zemských deskách, na něž odkazuje jako na pramen poznání právnického. Ale máme i z jiného pramene, totiž z korespondence Karla ze Žerotína s polským šlechticem Rejem z Naglovic,36 dosvědčeno, že to nebyl názor výlučně Dietrichštejnův, nýbrž stanovisko v tehdejší šlechtě zcela obecné. Ondřej Rej z Naglovic tu píše, že si stavové udrželi svobodu svého práva i po katastrofě bělohorské, dokud jim nebyla odňata Obnoveným zřízením, a jasně ji charakterisuje slovy: ,Legibus paucis iisque municipálibus antiquis utuntur, quae non scripta (!), ex fide bona et conscientia recta discernuntur.‘ I když připustíme, že leccos z toho připadá na vrub informátoru Rejovu Karlu ze Žerotína, byl nesporně dojem dosta- tečně silný, aby vyvolal slova obdivu moravských stavů: ,Absoluti sunt, rex nihil gubernat‘ Hájení zásady svobodného tvoření práva nedopouštělo, aby se stavové smířili s kodifikací, jak si ji představovali ve smyslu recepce panovníci. A proto také odpor zemského práva proti recepci nebyl výlučný, neboť máme vskutku řadu příkladů, kdy instituty z práva římského a kanonického byly do něho převzaty, ale stalo se tak jen potud, že forma byla recipována, obsah její zůstal původní, starý.37 V obou zemích, jak v Čechách, tak na Moravě, lze tudíž touto domněnkou si vysvětliti odpor zemského práva proti recepci.

V Pracích ze semináře čes. práva, sv. 9.
Sborník z dějin práva čs. I., str. 39 a násl. Kaprasův sborník, v Pracích ze semináře čes. práva, sv. 15.
Str. 49 cit. práce.
Josef Hobzek: Majestas Carolina a římské právo. — Praha, 1931, V Pracích ze semináře čes. práva, sv. 16.)
Str. 9. cit. práce.
Pozn. 5. na str. 11.
Hobzek říká nedosti jasně: »neznal«.
Věc ta je významná v recepci zcela jiným směrem.
Str. 14.
Ve sborníku »Naše právo a stát« k 60. výr. založení spolku čs. práv. Všehrd, str. 25 a ns.)
Ve Vědec. ročence práv. fak. v Brně, sv. VII., str. 158 a ns.
»O. z Dubé Práva zemská česká« V Histor. archivu čes. Akademie čís. 48.)
Povšech. čes. dějiny práv. 2. vyd., str. 16.
Po prvé ve Skladbě 1928, str. 179 a znovu ve vydání Ondřejovy knihy 1930, str. 43, kdež částečné opravy.)
Poukázal jsem na to v předmluvě k vydání knihy Ondřejovy str. 88. a 89.
Srovnej konkordanci v mém vydání knihy Ondřejovy str. 206.
Srov. mého vydání knihy Ondřejovy str. 107.)
Srov. tamtéž str. 204.
Sluší připomenouti, že Všehrd neznal Ondřejova původcovství, což je jediné vysvětlitelné tím, že používal rukopisu, kde nebyl Ondřej jménem uveden.
II. 23. § 7.)
Ve svém vydání knih Všehrdovýeh str. 485.
Sig. nová A 17.)
Srov. Ott, Beiträge etc. str. 174 a ns. Boháček, Řím. práv. prvky atd. str. 29.)
Srov. jejich vydání od H. Jirečka v Cod. jur. Boh. II. 2.
Srov. k tomu i můj referát o Kroftově studii »Staročeská daň míru« v časopisu Matice Morav. 1930, str. 457.
Dějiny, vyd. Riegrovo П. (1894) 323. Text Majestatis Carolinae viz vyd. Palackého (1844) v Archivu čes. str. 74. a Jirečkovo
Zejména čl. 12. a 13. mého vydání.
Čl. 79.
Čl. 80
DZ. Procopii S. 19 (?), Emler, Pozůstatky I. 479.)
II. 21. § 16.
Nabízela by se tu paralela se zásadou písemnosti v kanonickém procesu.
Srov. čl. 20, 77, 78, 82 a předmluvu k mému vydání str. 18.
K tomu srov. materiál morav. sněmů vydaný Kameníčkem v Archivu českém, X.)
Listy uveřejnil Fr. Hrubý ve Sborníku prof. G. Friedricha (1931) str. 142 a ns.
Srov. čl. téhož autora Fr. Hrubého ve sborníku Pekařově »Od pravěku k dnešku« (1930) II. díl, zvl. str. 67.
Výstižný toho příklad je recipování způsobu, jak se nabývá zletilosti: kdežto podle českého i moravského práva zjišťovalo se dosažení zletilosti podle pohlavní způsobilosti, na Moravě za doby Tovačovského byl zaveden způsob římský, totiž podle číselné hranice věkové, tedy forma, ale obsah, t. j. číselná výše zůstala osobitá, domácí a nebyla shodná s římským právem. Srov. Čáda, Glosa k snížení věku zletilosti (Všehrd I. 1920) str. 20.

Citace:

Z celého světa právnického.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1930, svazek/ročník 11, číslo/sešit 3, s. 101-102.