Čís. 4090.

Na pohledávky peněžité lze, pokud zvláštními předpisy nejsou z exekuce vyňaty, vésti exekuci bez ohledu na to, že jde o pohledávky podmíněné, časem určené, nebo pohledávky, o něž se vede spor. Předpis §u 291, odstavec druhý, ex. ř. není dosud změněn. Zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. nevztahuje se na výživné, poskytované povinné manželem dle práva manželského.
(Rozh. ze dne 13. srpna 1924, R I 673/24.)
U příležitosti dobrovolného rozvodu zavázal se Jan V. notářským spisem ze dne 9. ledna 1920, že platiti bude své manželce Marii V-ové výživné měsíčních 350 Kč. Ve sporu o zvýšení tohoto výživného zavázal se Jan V. smírem ze dne 20. září 1921, že, počínajíc dnem 1. září 1921 až do dne 31. srpna 1923 na místě měsíčních 350 Kč bude platiti své manželce měsíčně 500 Kč a že pro dobu po 31. srpnu 1923 zůstává zatím v platnosti ujednání, obsažené v notářském spisu ze dne 9. ledna . Žalobou ze dne 2. října 1923 domáhala se Marie V-ová zvýšení tohoto výživného na 2 000 Kč měsíčně počínajíc dnem 1. září 1923. Spor ten v čase exekuce proti manželce nebyl ještě ukončen. K vydobytí peněžité pohledávky proti Marii V-ové domáhal se totiž vymáhající věřitel povolení exekuce zabavením pohledávky dlužnice proti Janu V-ovi na placení měsíčních 2 000 Kč. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Nárok Marie V. na zvýšení výživného na 2 000 Kč měsíčně není posud na jisto postaven, návrhem exekučním domáhá se tedy strana vymáhající zabavení pohledávky posud neexistující, zabavení takové pohledávky jest však dle §u 294 ex. ř. nepřípustné. Pokud by však v zabaveném pohledávání byl zahrnut alimentační důchod Marie V-ové z notářského spisu ze dne 9. ledna 1920, jí toho času měsíčními 350 Kč příslušející, nepodléhá ani ten exekuci, neboř dle §u 291 čís. 2 ex. ř. podléhá takový důchod exekuci jen tenkráte, převyšuje-li 1200 Kč ročně; nyní dle zákona ze dne 15. dubna 1920 čís. 314 sb. z. a n. zaručeno roční existenční minimum 6000 Kč, je-li strana povinná výdělku neschopná a je-li tento alimentační důchod jediným zdrojem její výživy. Nemohl by proto ani tento důchod měsíčních 350 Kč zabaven býti, když ročního existenčního minima 6000 Kč ani nedosahuje a strana vymáhající v návrhu svém ani netvrdí, že strana povinná jest výdělku schopna a že má ještě jiné prameny výživy. Návrh exekuční není tedy v žádném směru po zákonu odůvodněn.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Rekurs jest oprávněn, neboť napadené usnesení jest právně pochybeno. Rekursní soud zamítá návrh na exekuci zabavením nároku povinné strany proti Janu V-ovi o zvýšení výživného proto, že nárok tento není dosud soudem, u něhož se o něj vede spor, na jisto postaven maje za to, že zabavení takové pohledávky jest nepřípustno dle §u 294 ex. ř. Leč ani tento § ani jiný zákonný předpis neobsahují takového obmezení a lze na pohledávky peněžité, pokud zvláštními předpisy nejsou z exekuce vyňaty, vésti exekuci bez ohledu na to, že jde o pohledávky podmíněné, časem určené, pochybné anebo pohledávky, o něž se vede spor. V návrhu na povolení exekuce má vymáhající věřitel dle §u 54 ex. ř. kromě ostatních náležitostí označiti toliko exekuční prostředky, jichž má býti použito a uvésti ony součásti majetku, na které exekuce má býti vedena, s uvedením ostatních příslušných dat, jež jsou pro usnesení povolujícího a exekučního soudu směrodatná a, jde-li o exekuci na pohledávky, není soud ani oprávněn zkoumati vlastnost pohledávky co do její pravosti, správnosti a splatnosti, pokud zvláštní zákonný předpis pro ten který druh pohledávek to výslovně nestanoví. Stejně mylným jest napadené usnesení i pokud se týče výživného straně povinné notářským spisem ze dne 9. dubna 1920 zajištěného ve výši 350 Kč měsíčně a dovozuje nepřípustnost exekuce na toto výživné z předpisu zákona ze dne 15. dubna 1920 čís. 314 sb. z. a n. Tento zákon se na tento případ vůbec nevztahuje, neboť jedná jen o obmezení exekuce na platy a výslužné zaměstnanců a jejich pozůstalých, k nimž výživné, přiznané povinné straně manželem z důvodů manželskoprávních čítati nelze. Předpis §u 291 ex. ř. o obmezení exekuce na nároky v odstavci druhém tohoto §u uvedené dosud změněn není a platí nadále. V obou směrech postrádá tedy zamítavé usnesení rekursního soudu veškeré zákonné opory, důsledkem čehož bylo rekursu vyhověti.

Citace:

č. 4090. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 153-155.