NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Č. 7350.

Zaměstnanci veřejní: Definitivní zřízenec nebyl před účinností zák. č. 103/26 nároku na jmenování podúředníkem zbaven ani proto, že tu nebylo systemisovaného místa, ani proto, že do dne účinnosti zák. č. 221/20 nedovršil 12 let služebních ve vlastnosti def. úředního sluhy.
(Nález ze dne 15. června 1928 č. 16850.)
Věc: Štěpán D. v Bratislavě (adv. Dr. Jan Zavadil z Prahy) proti ministerstvu vnitra (vrch. odb. rada Dr. Kar. Ludwig) o jmenování podúředníkem.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l konal od 1. října 1892—28. února 1911 jednak presenční službu voj., jednak službu jako poddůstojník z povolání, a od 1. března 1911—31. března 1920 byl armádním sluhou u min. války ve Vídni. Dekretem min. pro Slov. z 28. dubna 1920 jmenován byl def. úředním sluhou při polit. správě na Slov. dnem 1. dubna 1920.
Jeho žádost o jmenování podúředníkem vrátilo min. vnitra výnosem z 29. července 1926 s poukazem na oběžník z 22. července 1926. Min. pro Slov., intimujíc výnos min. vnitra dne 13. srpna 1926, sdělilo, že podle cit. oběžníku jmenování žadatelovo nepřichází té doby v úvahu, poněvadž u polit. správy na Slov. podúřednická místa nebyla dosud systemisována a udělení služ. místa, které nebylo řádně systemisováno, je podle nového plat. zák. nepřípustné.
Proti rozhodnutí tomu podal st-l rozklad, načež min. vnitra rozhodlo dne 26. října 1926 takto: »Žádosti úředního zřízence Štěpána D. o jmenování podúředníkem nelze vyhověti, poněvadž nedovršil do 17. dubna 1920, t. j. do dne, kdy nabyl účinnosti zák. č. 221/20 12 let ve vlastnosti def. úředního sluhy a nemá proto nároku na jmenování podúředníkem ve smyslu cit. zák.«
St-l napadá jak rozhodnutí z 29. července 1926, tak rozhodnutí z 26. října 1926. O těchto stížnostech nss uvážil:
Zákon z 24. března 1920 č. 221 Sb., kterým se upravuje jmenování úředních sluhů všech státních oborů podúředníky, stanoví v § 1., že všichni státní zaměstnanci úřadů, ústavů a podniků, kteří náležejí do kategorie úředních sluhův a dovršili 12 let ve vlastnosti def. úředního sluhy, jmenují se podúředníky, konají-li práce výše kvalifikované a prokáží způsobilost zvláštní zkouškou, a zařadí se do platových stupňů podúřednických podle ustanovení zák. z 20. července 1919 č. 456 Sb.
Paragraf ten stanoví tedy podmínky, za kterých jmenují se úřední sluhové podúředníky, a nepředpisuje, že by podmínkou jmenování byla systemisace místa. Takového předpisu není ani jinde v cit. zákoně ani v prov. nař. č. 609/20. V ten smysl vyznívá i důvodová zpráva (tisk č. 1312), kde se praví: »Státně-zřízenecký výbor přes to, že nebylo lze zplna volání po automatickém jmenování sluhů podúředníky po 121eté době skutečné služby vyhověti, očekává, že správa státní nebude ztrnule lpěti na systemisování míst podúřednických a bude ve všech případech, kde zákonité podmínky jsou splněny, jmenovati je »ad personam«.
Výklad tento je potvrzen i ustanovením § 2. odst. 3. cit. vl. nař. č. 609/1920, dle něhož u zaměstnanců, kteří již dne 17. dubna 1920 (dnem účinnosti zák.) dovršili předepsanou služ. dobu a splnili podmínky v § 1. odst. 1. pod b) uvedenou, kategoricky se předpisuje jmenování (»buďtež jmenování«) ke dni 17. dubna 1920, u ostatních zaměstnanců ke dni, kdy tyto podmínky byly splněny, tedy bez ohledu na to, zda je místo systemisováno čili nic.
Na věci nic nezměnil, pokud jde o st-le, ani zák. č. 286/1924 (zákon restrikční), dle jehož § 6. předpisy, zakládající nárok na jmenování, nevztahují se na zaměstnance, u nichž všechny podmínky nároku toho nebyly splněny nejpozději v den 1. dubna 1925, ani zák. č. 103/1926 (zákon platový) obsahující ve svém § 143 podobné ustanovení. Neboť st-1 žádal o jmenování podúředníkem na základě zák. č. 221/1920 již podáním učiněným u župního úřadu dne 18. března 1925, dokládaje, že splnil všechny předepsané podmínky, jmenovitě, že dne 25. února 1925 podrobil se s dobrým prospěchem i předepsané zkoušce. Uplatňoval tedy st-1 nárok vzniklý ještě přede dnem 1. dubna 1925 a tudíž včas a také ještě před účinností zák. platového, jímž teprve zák. č. 221/1920 byl zrušen (§ 214.). Na nároku takto vzniklém nebylo cit. zákony nic změněno.
Vycházeje z těchto úvah, dospěl nss k závěru, že žal. úřad nejednal v souhlasu se zákonem, když rozhodnutím z 29. července 1926 nevyhověl žádosti st-lově o jmenování podúředníkem z toho důvodu, že podúřednická místa nebyla dosud systemisována a že udělení takového služ. místa je podle nového plat. zák. nepřípustné. I bylo rozhodnutí to zrušiti podle § 7 zák. o ss.
Než nss shledal nezákonným i druhé napadené rozhodnutí z 26. října 1926, kterým žal. úřad vyslovil, že st-1 nemá nároku na jmenování podúředníkem ve smyslu zák. č. 221/20 proto, že nedovršil do 17. dubna 1920, t. j. do dne, kdy nabyl účinnosti zákon právě citovaný, 12 let ve vlastnosti def. úředního sluhy.
Znění § 1., jak shora citováno, je široké, a slova »zaměstnanci, kteří ........ dovršili 12 let, ........« připouštějí jak výklad, na němž je vybudováno nař. rozhodnutí, tak výklad zastávaný stížností. Z toho, že zákon užil času minulého (»dovršili«), nelze vyvozovati oporu pro stanovisko úřadu, neboť minulým časem lze vyjádřiti a vyjadřuje se i děj, který je sice budoucí, ale jinému ději budoucímu předchází. Ze zákona nedá se ani jinak dovoditi, že by byl měl zákonodárce úmysl jmenovati jenom toho, kdo dovršil již v den účinnosti cit. zák. 12 let ve vlastnosti def. sluhy. Kdyby zákonodárce byl zamýšlel takovéto časově omezení jmenování, byl by tento svůj úmysl musil jasně vyjádřiti, jako se to stalo na př. v zák. č. 89/19, jímž zařaďují se oficianti do úřednických tříd hodn. a platových, a kde výslovně se uvádí »pokud mají dnes 7 nebo více let....«.
Názor žal. úřadu, že by měl nárok na jmenování ten, kdo dovršil již dne 17. dubna 1920 předepsanou služ. dobu 12letou, odporuje tendenci celého zák., čemuž nasvědčuje i důvodová zpráva (tisk. č. 1312), jmenovitě slova: »Pro ty, kteří nepřízní dřívějších dob nebyli jmenováni sluhy dříve až tehdy, kdy vydán byl zák. z 23. července 1919, dostává se §em 3. zák. možnost, aby jmenováni byli dříve podúředníky, než podle § 1. je stanoveno. Jedná se o ty, kteří již 20 i více roků slouží, jimž však tato doba celá do skutečné doby služ. se nezapočítala.«
Že zákon č. 221/1920 nevztahuje se toliko na zaměstnance, kteří do 17. dubna 1920 dovršili 12 let ve vlastnosti def. úředního sluhy, viděti jest posléze i z platového zák., který uznal potřebným v § 214. zák. č. 221/1920 výslovně zrušiti, což by bylo bývalo zbytečno, kdyby se tento zákon vztahoval pouze na ty, kdož předepsanou dobu služební dovršili již v den, kdy zákon ten nabyl účinnosti.
Je tudíž také zcela ve shodě se zákonem prov. nař. č. 609/1920, když způsobem vylučujícím veškeru pochybnost stanoví v § 1.: »Podúředníkem buď jmenován, kdo dovrší 12 let ....«, a v cit. již shora odstavci 3. § 2.: ».... Ostatní zaměstnanci buďtež jmenováni ke dni, kdy tyto podmínky — mezi ně patří i dovršení 12 letě služ. doby — byly splněny«.
Ze všeho toho plyne, že jednal žal. úřad nezákonně, když rozhodnutím z 26. října 1926 vyslovil, že st-l nemá nároku na jmenování podúředníkem ve smyslu zák. č. 221/20 proto, že nedovršil 17. dubna 1920, t. j. do dne, kdy nabyl účinnosti cit. zák., 12 let ve vlastnosti def. úředního sluhy. I bylo i toto rozhodnutí zrušiti podle § 7. zák. o ss.

Citace:

č. 7350. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 820-822.