Čís. 978.


Zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. o zajištění půdy drobným pachtýřům.
Pozemky obcím patřícími (předposlední odstavec § 1 požad. zák.)
jsou pozemky, tvořící součást statku, jenž, nepodléhaje záboru, jest obci připsán v zemských deskách.
Předposlední odstavec § 1 požad. zákona nevztahuje se k pozemkům, jež teprve za pachtovního poměru staly se místy stavebními nebo pozemky obcím patřícími.
Nelze mluviti o dobrovolném vzdání se, byl-li к němu pachtýř do-
nucen situací (zastavěním), již utvořil vlastník.

(Rozh. ze dne 16. března 1921, R I 327/21.)
Oba nižší soudy zamítly požadovací nárok pachtýřů. Důvodу: Dle § 1 předposlední odstavec zákona o zajištění půdy drobným pachtýřum ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. netýká se tento zákon zenědělských pozemku v zastavené části měst neb obcí (stavebních míst) aniž pozemků obcím patřících. O takovéto pozemky, obci patřící, a stavební místa obce jde právě v tomto případě, ježto požadované pozemky byly již smlouvou mezi obcí a děkanstvím ze dne 28. března 1919, schválenou dne 6. června 1919 městským zastupitelstvem, pro obec definitivně zakoupeny po případě směněny a za stavební místa pro obec určeny.
Stalo se tedy tak již před vyhlášením i působností zákona o zajištění půdy drobným pachtýřum a v čase působnosti zákona toho, to jest dne 26. června 1919, nebyly již majetkem děkanství, nýbrž obce a již tou dobou též za stavební místa byly určeny, nejméně od května 1919. Z tohoto důvodu se zákon na pozemky tyto jako majetek obce a stavební místa nevztahuje vůbec a tedy ani ne jeho ustanovení § 6, poslední odstavec.
Nejvyšší soud zrušil usnesení nižších soudů a nařídil prvému soudu, by doplně řízení znovu rozhodl.
Důvody:
Jde pouze o otázku § 1 předposlední odstavec požad. zák., dle něhož zákon ten netýká se zemědělských pozemků v zastavené části měst neb obcí (stavebních míst); jakož i pozemků obcím patřících. Především dlužno si ujasniti význam předpisu, že zákon neplatí pro pozemky obci patřící. Dle § 1 odstavec druhý vztahuje se požadovací právo na pozemek, patří-li státu neb jest zabrán dle záborového zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n. nebo zapsán v deskách zemských nebo jest součástí statku zemsko-deskového neb statku církevního neb nadačního. Poněvadž ze záboru vyloučeny jsou dle § 3 b) záborového zákona majetky obecní (jmění i statek, jenž ostatně zákonem ze dne 17. července 1919, čís. 421 sb. z. a n. přeměněn v kmenové obecní jmění), zbývá jen případ, že obec jest majitelkou statku, jenž sice nepodléhá záboru, avšak zapsán jest v deskách zemských; tedy ani na pozemky k takovému statku patřící se požadovací právo dle předposledního odstavce § 1 nevztahuje, to jediné tento předpis chce říci. Z toho ale jde, že zákon myslí na případ, kdy obec je propachtovatelkou, to se podává z celé souvislosti předpisu s předpisem odstavce prvého a druhého a jeho odvislosti od tohoto. To je však důležito, neboť není-li obec propachtovatelkou t. j. nebyla původně, při propachtování, vlastnicí, nýbrž pozemku nabyla od propachtovavšího vlastníka až za trvání pachtovního poměru, není otázka požadovavšího práva vyřízena již tímto předpisem § 1 předposlední odstavec,
protože pod něj vůbec nespadá. A docela obdobně se to má i s první alternativou jeho, když totiž spachtovaný zemědělský pozemek leží v zastavěné části obce, jest místem stavebním; i tu vztahuje se předpis jen na případ, když už při propachtování pozemek byl místem stavebním, takže pachtýř věděl, že ho pachtuje jako takový, nikoli ale na případ, kdy pozemek stal se stavebním místem teprv za trvání pachtovního poměru. Ani tu není otázka ještě předpisem samým vyřízena. A o takový případ
pod předpis ten nespadající jde, neboť sporné pozemky byly obcí koupeny pokud se týče směnou nabyty a za stavební místa určeny teprv v červnu 1919, tedy teprv za trvání pachtovního poměru: smlouvu schválilo městské zastupitelstvo dne 6. června 1919, ale ovšem se stavbou započalo již z části v květnu 1919, kdy pozemky pachtýřňm byly odňaty (připiš městského úřadu ze 17. ledna 1921). Byly tedy pozemky pachrýřům odňaty teprv po 1. srpnu 1914 a těsně před vyhlášením požadovacílm zákona t. j. před 12. červnem 1919. Jde tudíž o to, jsou-li tu podmínky § 6 požad. zák., podle jehož posledního odstavce vlastník jest povinen, byl-li pozemek po rozumu odstavce prvého odňatý po odnětí zastavěn, postoupiti pachtýři do vlastnictví jiný pozemek stejné výměry nebo stejné hodnoty. Požadovatelé udali ve svých přihláškách, že mají požadované pozemky spachtovány od té a té doby, že tedy ještě v čas přihlášek, jež byly vesměs podány 8. září 1919 pozemky ty pachtovně drží. To by dle § 15 poslední odstavec požad. zák. platilo za pravdivé, kdyby oznámení vlastníka nebylo se stalo v čas. Tu sice vlastníkova správa podala oznámení dne 27. března 1920, ale ze spisů není vidět, byla-li mu zákonná lhuta až do té doby prodloužena. Dlužno to tedy zjistiti a ukáže-li se, že lhůta byla zmeškána, pak není ničeho dále třeba; jsou všecky podmínky požadovacího nároku dány a musí vlastník (děkanské obročí) dáti pachtýřům pozemky náhradní dle § 6 posl, odst., když pachtované jim dáti nemůže,
ježto jsou zastavěny, pokud se týče, což rovnocenné jest, k bezprostřednímu zastavení nynější držitelkou (obcí) určeny. Podotknouti jest, že stěžovatelé se výslovně s náhradními pozemky spokojují a bude jen otázkou, které pozemky se jim mají v náhradu dáti. Oni sice žádají pozemky směnou vyzískané, avšak není ještě zjištěno, zda a pokud to byla směna anebo koupě, nechávat o tom shora citovaný přípis městského zastupitelstva na pochybnosti a teprv dovolací stížnost určitě tvrdí směnu. Pakliť však by se zjistilo, že oznámení vlastníka je včasné, tu by, poně-
vadž v něm námitka z předposledního pokud se týče posledního odstavce § 1 požad. zák. výslovně je činěna, a pachtýři jí čeli právě replikou, že jim pozemky po rozumu § 6 byly odňaty, bylo třeba ještě zjistiti, zda toto odnětí se stalo proti jejich vůli. Neboť že se stalo bez podstatné příčiny, jest jasno; vlastník nebyl k prodeji pokud se týče směně nucen a neměl tedy prodávat pokud se týče směňovat, leč až by pacht požadovatela byl došel. Učinil-li tak vzdor pachtovnímu právu jejich, učinil se jim z toho dokonce práv po rozumu § 1120 obč. zák. a nemůže žádným způsobem tvrditi podstatnou příčinu. Šlo by jen o to, zda k odnětí nesvolili dobrovolně. Tu podotýká zmíněný přípis městského zastupitelstva, že jistě někteří nesouhlasili s odnětím, ale, vidouce nutnost stavby, svolili, což ovšem je odpor a chce říci, že pachtýři ti podrobili se jen nutnosti. Jestliže tedy soudce, vyšetře věc, shledá, že situace byla taková, že pachtýřům nezbývalo, než ustoupiti, třeba že by tak byli učinili jen k vůli tomu. aby se nemusili s obcí, která již v květnu 1919 začala stavětí (tedy
ještě před uzavřením smlouvy) sporovati pro rušenou držbu, což by ovšem byti mohli, když obec výpovědi dle § 1120 obč. zák. nedala, pak nelze o dobrovolném vzdání pozemků mluviti, neboř toto předpokládá, že vzdání spočívá ve volném rozhodnutí pachtýřově, jehož ale není tam, kde propachtovatel utvořil situaci, která pachtýře ku vzdání nutila. Dle těchto výkladů jest nerozhodno, co stížnost uplatňuje, že totiž smlouva mezi obcí a obročím o směnu pachtovaných pozemku stala se hotovou až
po vydání požadovacího zákona, byvši schválena pro obec usnesením okresní správní komise z 28. srpna 1919 a pro obročí dozorčími úřady dokonce teprv dne 5. června 1920, neboť i kdyby byla schválena bývala a tedy hotovou učiněna ještě před zákonem, opět by přišlo jen na to, když pozemky byly jim ještě před zákonem odňaty, zda byly jim odňaty proti jejich vůli. A jen na to ovšem přišlo by také, i kdyby smlouva snad dodnes schválena nebyla.
Citace:
č. 968. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 215-216.