NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2980.

Státní občanství: Zemská správa politická není příslušna vydávati stranám osvědčení o opčních prohlášeních ani podle čl. 8 brněnské smlouvy.
(Nález ze dne 13. prosince 1923 č. 21 058.)
Věc: Benedikt Sch. ml. v L. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím odmítnuto bylo opční prohlášení stěžovatelovo, zrušuje se pro vady řízení, jinak zamítá se stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 5. dubna 1922 vydala zsp v Brně Benediktu Sch. ml. osvědčení, že se stal opčním prohlášením, podaným u osp-é ve Znojmě dne 3. února 1922, na základě čl. 8 brněnské smlouvy ze 7. června 1920 č. 107 Sb. z r. 1921, dnem vykonané opce státním občanem čsl. s domovským právem v obci L. v polit. okresu Znojmo.
Min. vnitra rozhodnutím z 26. října 1922 zrušilo z moci úřední toto osvědčení a odmítlo opční prohlášení Benedikta Sch. ml., ježto jmenovaný v důsledku toho, že v roce 1915 nabyl se svým otcem Benediktem Sch. domovského práva v obci L., nebyl vzhledem k ustanovení čl. 76 a 77 mírové smlouvy St. Germainské s Rakouskem v den účinnosti smlouvy brněnské, t. j. dne 10. března 1921 rakouským státním občanem, jak předpokládá čl. 8 brněnské smlouvy.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí Benediktem Sch. ml. podané, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost namítá v prvé řadě, že nař. rozhodnutí porušuje zákon v tom směru, že st-le jednostranným aktem zbavuje státního občanství čsl., kterého pravoplatně nabyl doručením předem uvedeného výnosu zsp-é. Tuto námitku nss neshledal důvodnou.
Podle čl. 2, odst. 2 vl. nař. z 30. října 1920 č. 601 Sb. náleží ovšem politickému úřadu druhé stolice rozhodovati o žádostech za přiznání čsl. státního občanství ve smyslu § 9 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. Než o takovýto případ tu nešlo, neboť zsp vydala st-li osvědčení, že stal se opcí podle čl. 8 brněnské smlouvy (vyhlášené ve Sb. z. a n. pro rok 1921 č. 107) čsl. státním občanem.
Co se týče otázky, který úřad je povolán k vydávání osvědčení o tom, že se optant stal opčním prohlášením státním občanem čsl, stanoví vlád. nař. z 30. října 1920 v čl. 4, že kompetentním je »diplomatické zastupitelstvo, u kterého opční prohlášení řádně doložené bylo podáno, jménem vlády« (odst. 2), resp. »ministerstvo vnitra« (odst. 3). To platí ovšem jen co do opcí po rozumu § 4 č. 2, 4 a 6 cit. úst. zákona. Brněnská smlouva, která v čl. 8 přiznala právo opce vedle toho i osobám v článku tomto blíže označeným, stanovila v čl. 8 odst. 2, že o opci této platí všeobecná ustanovení o opci, obsažená v přítomné smlouvě i v mezinárodních smlouvách v ní uvedených, a dále v čl. 10, odst. 2, že opční prohlášení podávati jest u diplomatického zastupitelstva. Kdo vydávati má osvědčení o opčních prohlášeních, určeno tu není. Z toho nutno jest vyvoditi v souvislosti s cit. ustanoveními vl. nař. z 30. října 1920, že zsp, nejsouc k tomu zde výslovně povolána, ani v tomto případě není kompetentní, aby osvědčení vydala. Stalo-li se tak v konkrétním případě výnosem zsp-é v Brně z 5. dubna 1922, je patrno, že akt tento jako akt úřadu nepříslušného jest absolutně zmatečným. Jako takový nemůže nikdy účasten býti právní moci a založiti pro stranu nějaká práva, naopak může býti kdykoliv odvolán opatřením úřadu nadřízeného, dozorčím právem vyzbrojeného.
Jestliže tedy min. vnitra, centrální to úřad politické správy státní, předem zmíněný výrok zsp-é v Brně zrušilo, nelze v tom spatřovati nezákonitost st-lem tvrzenou.
Pokud jde o rozhodnutí ve věci, jest poukázati k následujícímu:
Benedikt Sch. ml, optoval v podání z 3. února 1922 pro státní občanství v čsl. republice. Na odůvodnění opčního prohlášeni uvedl, že se od narození zdržuje v obci L., kde otec jeho nabyl v r. 1915 domovského práva, jak na jevo vychází z opčního prohlášení, které otec 26. ledna 1922 podal, a že on sám nyní přísluší domovským právem do obce W. v Dol. Rakousku.
Napadeným rozhodnutím odepřel žal. úřad vydati opční osvědčení, ježto st-l následkem toho, že nabyl v roce 1915 se svým otcem Benediktem Sch. domovského práva v obci L., nebyl podle čl. 76 a 77 mírové smlouvy St. Germainské s Rakouskem dne 10. března 1921 rakouským státním občanem. Z tohoto výroku není patrno, jak dospěl žal. úřad k právnímu názoru, že st-l není státním občanem rakouským.
Žal. úřad nedovolává se na doklad svého úsudku nijaké normy vnitrostátní, nýbrž odkazuje toliko k předem uvedeným článkům smlouvy St. Germainské s Rakouskem. Než z pouhé citace těchto předpisů nelze seznati, na jakých premisách spočívá právní názor, z něhož žal. úřad vycházel. Při tom jest poukázati k tomu, ze z předpisů, jichž se úřad dovolává, plynul by vzhledem k tomu, že je zjištěno (zpráva zsp-é v Brně ze 4. října 1922), že B. Sch. ml. nepodal žádost za přiznání čsl. státního občanství dle § 9 úst. zák. z 9. dubna 1920, spíše opak toho, co žal. úřad ohledně státní příslušnosti st-lovy vyslovil, totiž že jmenovaný rakouským státním příslušníkem jest.
Vytknutá neúplnost důvodů nař. rozhodnutí znemožňuje st-li účinnou obranu a odnímá nss-u možnost přezkoumati zákonitost nař. rozhodnutí.
Jest tu tedy podstatná vada po rozumu § 6, odst. 2 zák. o ss, pro kterou náleželo nař. rozhodnutí, pokud jde o odmítnutí opčního prohlášení st-lova, zrušiti.

Citace:

č. 2980. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1187-1189.