Č. 774.

Pozemková reforma: I. * Stranou v řízení dle § 63 zák. přídělového jest nejen pachtýř, na zabrané půdě hospodařící, nýbrž i vlastník sám. — * V řízení dle 1. odst. § 63 zák. příděl. nepřísluší úřadu ani výběr osob vnucených pachtýřů (podpachtýřů) ani konkrétní určení pozemků. Za to jest úřad již v tomto stadiu oprávněn určiti za účasti strany výměru půdy, která jako »přiměřená« má býti dána do pachtu. — III. * Strana není v řízení dle 1. odst. § 63 zák. příděl. oprávněna uplatňovati, že lze v krátké době provésti definitivní převzetí a příděl zabrané půdy nebo že příkazem daným dle tohoto předpisu budou ohroženy zájmy osob trvale zaměstnaných na statku, o nějž jde, nebo zájmy zásobování lidu. Za to může strana platně namítati, že nejde vůbec o statek zabraný dle zákona záborového, že v místě není naléhavé poptávky po půdě od osob, o kterých mluví předpisy §§ 1, čís. 1 a 2, pak 3 a 17, odst. 5 zák. příděl., jakož i že buď příkazem dle 1. odst. § 63 vůbec neb určenou výměrou půdy jsou ohroženy zájmy výroby na těch kterých hospodářských celcích. — IV. * Zda příkaz podle 1. odst. § 63 zák. příděl, je řádně splněn, o tom rozhoduje úřad po slyšení srany. — V. * »Výběr osob vnucených pachtýřů« dle § 63, odst. 4, zák. příděl. neodpovídá zákonu, bylo-li osobě hospodařící na zabraném statku uloženo, aby vydala do prozatímního Pachtu pozemky »místnímu poradnímu sboru.«
(Nález ze dne 21. března 1921 č. 27471 1).
Věc: Josef B., nájemce dvora ve Stěžově, proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran přídělu půdy do vnuceného pachtu.
Výrok: Rozhodnutí ze dne 26. června 1920 zrušuje se pro nezákonnost, pokud se jím stěžovateli ukládá odevzdati půdu do prozatímního pachtu, aniž byly úřadem individuelně určeny osoby pachtýřů; jinak se stížnost do tohoto rozhodnutí zamítá pro bezdůvodnost. Rozhodnutí ze dne 16. listopadu 1920 zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: A. V akci zahájené za účelem převedení přiměřené výměry půdy dvora Stěžova patřícího C. M-ovi, na němž hospodaří jako pachtýř Josef B., do prozatímního pachtu ve smyslu přídělového zákona byly výnosem státního pozemkového úřadu ze dne 19. května 1920 č. 5735 — 1503/20 vysloveny tyto závazné směrnice:
1. Námitka, že propachtovaný dvůr nespadá do zabraného majetku velkostatkářského, jest neodůvodněna, protože poměr nájemní, resp. pachtovní, týkající se velkostatkářské půdy, nemůže míti vlivu na vlastnost zabrání této půdy po rozumu § 2 zák. zábor.
2. Po vyšetření všech okolností rozhodných pro posouzení podmínek prozatímního přídělu § 63 příděl. zák. dává se okresní správě politické v Příbrami poukaz, aby ode dvora Stěžova přidělila uchazečům nejvýše 15 proc. obhospodařované zemědělské půdy, aby při tom co nejpečlivěji přihlížela k výběru uchazečů, kteří jednak půdy nejnutněji potřebují k uhájení existence své vlastní a své rodiny, kteří nemají takového zaměstnání, jež by jim umožnilo nabytí existenčních prostředků jiným způsobem (zedníci, obuvníci, krejčí, koláři atd.) a o kterých nabude okresní správa politická určité jistoty, že mají v úmyslu půdu trvale obhospodařovati a nikoli pouze hledati v ní okamžitou výpomoc.
3. Půda v mezích stanovených 15 proc. má býti přidělena tak, aby se účastníkům všech obcí dostalo přídělu pokud možno sousedícího s dotyčnou obcí. Při tom nutno ovšem bráti zřetel na udrženi hospodářské jednotnosti dvora Stěžova.
4. Při výběru uchazečů budiž postupováno co nejrigorosněji a budiž přihlíženo u jednotlivců k námitkám pachtýřů, pokud budou uznány za věcné.
Tento výnos byl sdělen výměrem okresní správy politické v Příbrami ze dne 27. května 1920 č. 17945Josefu B., při čemž současně provedením tohoto rozhodnutí zabráno bylo dle § 63 příděl. zák. celkem 18 ha půdy, jež rozdělena byla dle zúčastněných obcí Stěžovu 1*60 ha, Palivu 070 ha, Raděticím 280 ha, Jablopné 7-60 ha, Kacíni 5-30 ha a současně určeny parcely, z nichž tyto dílce se berou.
Pachtýř pak byl vyzván, aby vstoupil neprodleně ve vyjednávání o převzetí jednotlivých parcel s místními poradními sbory, a aby námitky, týkající se osob, které by neměly zákonného nároku, podal přímo u těchto sborů a zůstaly-li by nepovšimnuty, u okresní správy politické.
Na stížnost proti tomu dne 1. června 1920 podanou snížil pozemkový úřad výnosem ze dne 8. června 1920 vyměřený (kontingent zabrané půdy s 18 ha na 17 ha. Následkem toho okresní správa politická provedla znovuvýměrem ze dne 18. června 1920 č. 19706 rozdělení tohoto celku na jednotlivé obce a vypadlo na obec Stěžov 160 ha, Jablonnou 7 ha, Kacín 5 ha, Radětice 2-80 ha, Milín-osadu Palivo a Buk 070 ha, při čemž označeny byly parcely, z nichž se mají jednotlivé dílce vzíti jejich označením místním, ku příkladu parcela »Malé Zálaby«, »Velké Zálaby«, »za Sklenářkou.«
Proti tomuto výměru podal Josef B. odvolání dne 30. června 1920, v němž vytýkal nejasnost ve vytčení pozemků označením jich místními tratěmi, aniž byly parcely označeny jejich čísly a stanovena přesně jejich plocha z jednotlivých parcel požadovaná: stěžoval si, že při detailním výpočtu ploch z parcel zabraných nedošlo se při obci Stěžovu k celkové výměře 160 ha, že nález tento nemá poučení o opravných prostředcích, že neustanovme dobu pro převzetí zabíraných pozemků a nešetří instrukcí pozemkového úřadu čís. 5735—2343, II. odst.
Mezi tím učinil Josef B. dne 20. června 1920 oznámení, resp. stížnost k státnímu pozemkovému úřadu v Praze, v níž — odvolávaje se na výměr ze dne 27. května 1920, jímž vyzván byl vstoupiti v jednání s místními poradními sbory ohledně jednotlivých parcel — oznamuje, že
1. místní poradní sbory trvají na tom, by ihned se sklizní letošní odevzdal uchazečům pozemky do pachtu, což však se nedá provésti, poněvadž smlouvy podpachovní nelze uzavírati s poradním sborem, nýbrž s určitými fysickými osobami, ty však ještě ani poradním sborem nebyly navrženy ani úřadem schváleny, a do vyřízení těchto otázek se sklizní cekáno býti nemůže; že
2. k uzavření každé smlouvy pachtovní třeba se s každým jednotlivým uchazečem dohodnouti nejen na obvyklých podmínkách pachtovních, nýbrž i na činži a mimo to i dle § 63 o náhradě užitečného nákladu, v těch směrech však že asi dojde k rozhodování smírčího soudu. Návrh však na zřízení smírčího soudu, některými obcemi již podaný, prý jest předčasný, ježto, dokud nejsou jednotliví pachtýři známi, nelze o sporu mluviti. Ostatně návrh takový může podati jen propachtovatel, nikoliv pachtýř. Před rozhodnutím tohoto soudu a před složením náhrad od něho určených nelze o odevzdání pozemků pachtýřům jednati.
3. Poněvadž by i dohoda delší doby vyžadovala a v koukrétním případě se ani s ní počítati nedá, nýbrž bude dle § 63, odst. 4 na úřadu, by sám rozhodl, není možno, aby před sklizní r. 1920 mohlo býti oněch 17 ha do prozatímního pachtu odevzdáno; proto nález, přikazující pozemky již zjara r. 1920, jest ukvapený a nesplnitelný.
4. Jediným způsobem, jak by se podpachtýřům skutečného užívání pozemků i s letošní sklizní, tedy ihned dostalo, by byl, kdyby složili k soudu příslušnou kvótu činže a užitečných nákladů jako záruku náhrady pachtýřovy.
V dalším bodě 5. prohlašuje Josef B., že trvá bezpodmínečně na tom, aby podmínky pachtovních smluv ve smyslu § 63, al. 4 určil pozemkový úřad sám závazně pro obě strany, a končí návrhem, aby výměr ze dne 27. května 1920 č. 17945, pokud zní, že příděl se děje uchazečům již z jara 1920, byl bez průtahu změněn a slovy »po sklizni r. 1920« nahrazen.
Vyřizuje tuto stížnost prohlásil státní pozemkový úřad výnosem ze dne 26. června 1920 č. 5735—2903/20—V, že se stížnosti této částečně vyhovuje. Josefu B. se sice ukládá, aby odevzdal uchazečům o příděl půdy do zatímního pachtu z obcí Stěžova, Jablonné, Kacíně, Radětic, Milína- Paliva pozemky přidělené jim výměrem okresní správy politické v Příbrami ze dne 18. června 1920 č. 11 1/1606 již pro letošní jaro se sklizní, avšak za těchto podmínek:
1. Návrhy místních poradních sborů na detailní rozdělení přidělené půdy musí býti okresní správou politickou před odevzdáním pozemků schváleny.
2. Co se týče parcel osetých jetelem, nechť složí podělení účastníci buď každý jednotlivě nebo všichni společně zálohu ke krytí nákladů učiněných obhospodařovatelem prostřednictvím svých příslušných obecních úřadů k soudu jako depositum a sice ve výši 200 K za 1 míru.
3. Jednání co se týče výše nákladů stran všech kultur se předloží ihned k rozhodnutí tamnímu okresnímu soudu, aby bylo neprodleně zavedeno řízení, na něž poukazuje § 63 přídělového zákona ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n. (§ 5 zákona ze dne 30. října 1919 č. 593 sb. z. a n.) V případě, že by pak řízení před rozhodčím soudem nebylo před počátkem sklizně provedeno, ponechává se rozhodnutí o výši zálohy ohledně zbývajících kultur (nebylo-li docíleno dohody mezi stranami) smírčímu soudu analogicky dle § 5 zákona ze dne 30. října 1919 č. 593 sb. z. a n.
4. Nechť se strany dohodnou o pachtovné a kdyby ani v tomto směru nebylo docíleno dohody, nechť je určí okresní politická správa. Pokud pachtovné nebude určeno před odevzdáním pozemků, může ovšem propachtovatel, maje pozemek pachtýřům odevzdati, požadovati na pachtovné přiměřenou zálohu, jak se o ní strany dohodnou a v případě, že se nedocílí dohody, jak ji určí okresní politická správa.
Ohledně dalších částí stížnosti platí tyto předpisy: Smlouvy pachtovní, resp. podpachtovní o zatímním pachtu dle § 63 zák. přídělového uzavírají se se všemi pachtýři hromadně pro každou jednotlivou obec. Návrh na určení nákladů smírčím soudem může sice dle § 5 zák. ze dne 30. října 1919 č. 593 sb. z. a n. podati propachtovatel, subsidiárně však též pachtýři anebo příslušná okresní politická správa, což se podává již ze samé povahy věci a z posledního odstavce § 5 právě citovaného zákona, neboť kdyby podání návrhu na zavedení tohoto řízení záleželo, jen na vůli jedné strany, bylo by dotyčné zákonné ustanovení zcela ilusorním.
Proti tomuto nálezu jest Josefem B. podána stížnost, která uplatňuje následující námitky:
1. Rozhodnutí ukládající odevzdati pozemky přidělené výměrem okr. správy politické v Příbrami ze dne 18. června 1920 č. 11 1/1606 již pro jaro r. 1920 se sklizní, jest nesprávné, ježto opírá se o výměr, jenž jest nejasný, nesrozumitelný a vzhledem k tomu, že proti němu podaná stížnost ještě není vyřízena, nevešel v pravomoc.
2. Rozhodnutí toto jest nesplnitelné, poněvadž do jara r. 1920 nelze provésti ono řízení, které musí předcházeti podpisu pachtovních smluv. Převod takový molu by se státi jen, kdyby buď pozemkový úřad sám pozemky ony převzal a se za náhrady pachtýřů zavázal nebo kdyby již byla plná dohoda mezi uchazeči, jež jest ustanoviti a schváliti a jimž pozemky byly rozděleny. Předpokladu tohoto však tu není, zejména není ještě ukončeno řízení, kterým se má uchazečům půdy dostati. Nebyla dosud stanovena lhůta, ve které dohoda v místních poradních sborech má býti uzavřena a oznámena, resp. ve které správy velkostatku mají půdu odevzdati.
Okresní správou politickou nebylo vůbec provedeno řádné řízení, ježto byl výměr ze dne 21. května 1920 doručen dnem 21. června 1920, ale dne 21. června již 31 osob z uchazečů o příděl půdy sklidilo jetel stěžovatelův. Na oznámení o tom zakázala okresní správa politická dne 22. června 1920 č. 22951 sklízení jetele, ježto není dosud o přídělu pravoplatně rozhodnuto a ježto nemá dosud poradními sbory v Jablonné a Kácím předloženy ani návrhy na rozvrh půdy jednotlivým účastníkům.
Také pozemkový úřad zákaz ten telegraficky vydal, avšak naříkaným rozhodnutím jej jako bezpředmětný odvolal, poněvadž prý již příděl okresní politickou správou jest proveden. Předpoklad tento jest nesprávný, ježto příděl jest proveden teprve odevzdáním pozemků na podkladě uzavřené smlouvy pachtovní s jednotlivými uchazeči.
Dne 28. června 1920 schválila podle naříkaného rozhodnutí okresní správa politická v Příbrami návrhy poradního sboru v Kacíni a Jablonné bez slyšení stěžovatele a proti § 63, odst. 4, ač tyto návrhy jsou nesrozumitelné a nejasné a neproveditelné a ač odporují návrhům doručeným výměrem ze dne 21. června 1920 č. 21333 rovněž schváleným.
Všechno to dokazuje, že k provedení naříkaného rozhodnutí do sklizně dojíti nemůže.
3. Výrok ad 2 v odpor vzatého rozhodnutí jest nezákonný, ježto stanovení jistoty menším penízem než od stěžovatele požadovaným se vymyká myká z kompetence pozemkového úřadu. Kromě toho pro nemajetnost uchazečů nedá se očekávati možnost realisovati nárok náhradní, bude-li určen ve výši stanovenou jistotu přesahující.
4. Náhled ad 4 téhož rozhodnutí vyslovený jest nesprávný, ježto navrhnouti soud rozhodčí jest možno, až když tu obě strany sporné jsou na jisto postaveny, což zde není nejen proto, že proti schválení jednotlivých uchazečů jest podán rekurs, nýbrž i proto, že jsou tu dva schválené návrhy. Výrok rozhodčího soudu však může čeliti jen proti osobám individuelně určeným a přesně stanoveným. Rozhodování v tom směru ostatně vymyká se z kompetence pozemkového úřadu.
B. Výnosem ze dne 6. září 1920 č. 5735-5855/V bylo nařízeno okresní politické správě v Příbrami zvýšiti příděl půdy ode dvora Stěžova na 20 proc. jeho výměry zemědělské půdy, ježto, zvýšení toto odpovídá instrukcím státního pozemkového úřadu.
Na základě tohoto rozhodnutí zabrala okresní správa politická v Příbrami dne 29. září 1920 č. 34758 od velkostatku Stěžova dalších 6 ha rolí pro drobný nájem pro podzim r. 1920, jež rozdělila pro žadatele obce Stěžova, Kacína a Radětic po 2 ha.
Proti tomuto výměru podal Josef B. odvolání, v němž tvrdil:
1. že předchozí řízení jest vadné, ježto prý se ho súčastnila osoba předpojatá Jaroslav Š., syn Františka Š., jenž chce jako bývalý pachtýř dvora Stěžova zbytek jeho dostati do svých rukou. Tento. Jaroslav S., jenž funguje jako odborný poradce, úřaduje prý ve věcech pozemkové reformy a sepisuje prý koncepty.
Není prý z toho důvodu žádný poměr výměry zabrané plochy dvora Stěžova k ploše zabrané od ostatních dvorů C.-Mských a nedá se také jinak než nepřízní tohoto poradce vysvětliti, proč místo původně ustanovených 15 proč. zabírá se nyní dalších 6 ha. Není možno, když jednou se výměra tato stanovila, ji v krátké na to době zvyšovati.
2. Vyřízení neodpovídá prý § 63, jenž stanoví, že má pozemkový úřad uložiti tomu, kdo na statku hospodaří, aby přenechal uchazečům přiměřenou plochu, a stanoviti k tomu určitou lhůtu. Tato lhůta není určena silový »pro podzim«. Předpis § 63 dále žádá, aby byli již při zabírání plochy osobě, proti níž zábor jde, oznámeni uchazeči, aby s nimi mohla vyjednávati — není tedy možno napřed přiděliti plochu a pak jmenovati pachtýře. Proto nemůže býti majitel vyzýván, aby jednal s poradními sbory, nýbrž uchazeči musí býti vyzváni, aby se obrátili na toho, kdo hospodaří. Individuelní jejich označení jest nutné i proto, aby mohl pachtýř statku oprávnění jejich za příděl posouditi.
3. Zábor dalších 6 ha jeví se býti nepřiměřeným a čelí jak proti zájmům výroby na dotčených hospodářských celcích tak i proti zájmům osob na statku trvale zaměstnaných i proti zájmům zásobování lidu.
Státní pozemkový úřad zamítl rozhodnutím ze dne 16. listopadu 1920 č. 5736-9372/20 tuto stížnost jako bezdůvodnou podotknuv, že nelze v odborném poradci Jaroslavu Š. vůbec předpojatosti shledávati. Nález vyvrací, že by sousednímu velkostatku bylo bývalo zabráno poměrně méně půdy, a připomíná, že na vydání výměru ze dne 29. září 1920 Jaroslav Š. vůbec neměl účastenství. Pokud se týče ostatních námitek proti řízení přídělovému, schválil
státní pozemkový úřad po stránce formální i věcné postup okresní politické správy a musil prý následkem toho stížnost zamítnouti.
Připomněl při tom, že o přídělu jarním bylo již definitivně rozhodnuto v řádné cestě instanční.
I proti tomuto rozhodnutí podána jest stížnost na nejvyšší správní soud, která uvádí:
1. Pro zamítnutí formálních námitek odvolání není udáno důvodu.
2. Rozhodnutí jest formálně nesprávné, ježto výměr dle § 63 příděl. zák. vydaný musí stanoviti, kterým osobám se půda má přenechati, kolik se má přenechati a do které lhůty se tak státi má.
V případě daném však ani uchazeči nebyli individuelně sděleni ani lhůta stanovena. Nutnost oznámení uchazečů plyne i z 5. odst. §u 63, z něhož vysvítá, že proti jednotlivým uchazečům vznikají určitá práva a závazky, zejména v příčině náhrady užitečného nákladu a musí proto tito uchazeči býti individuelně známi.
Příkaz vstoupiti neprodleně ve vyjednávání s místními poradními sbory, příčí se § 63, ježto poradní sbory mohou vystupovati nejvýše jako sprostředkující orgán, ale nemůže jim býti přiznáváno právo vyjednávati jménem uchazečů. Ostatně má býti oběma stranám pro jednám dána lhůta, po jejímž uplynutí nastává rozhodnutí úřadu, nemůže však býti stěžovatel poukázán na poradní sbory, které si z toho odvozují právo samostatně o přídělu a jeho podmínkách rozhodovati.
3. Bylo-li výnosem ze dne 19. května 1920 závazně vysloveno, že příděl dvora Stěžova nemá přesahovati 15 proc. půdy, nebyla okresní správa politická oprávněna, tento příděl o 6 ha zvyšovati. Rozhodl-li se snad pro tento vyšší zábor úřad pozemkový, nemohl tak učiniti, aniž by se stěžovatelem jednal. Tento další zábor stal se nikoli na vyzvání pozemkového úřadu, nýbrž na návrh Jaroslava S., jemuž byla již v odvolání předpojatost vytýkána. Stížnost opakuje, že od Stěžova jest poměrně více půdy bráno než od statku okolních a dokazuje,
4. že opatřením v odpor vzatým utrpí nejen veřejné zásobování, nýbrž i osoby na statku trvale ustanovené.
Nejvyšší správní soud o stížnostech těchto uvážil:
Naříkaná rozhodnutí, jejichž účelem je přivésti část zabraného majetku stěžovatelova do prozatímního pachtu, opírají se o předpis § 63 zákona ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n. Cílem tohoto předpisu, který se sám označuje za »přechodné ustanovení«, je vyhověti alespoň provisorně co nejrychleji oněm intencím, které sleduje zákon přídělový a jež se nesou k tomu, aby velký majetek pozemkový přešel příslušným přídělem co nejdříve v ruce drobných držitelů a byl redukován na míru v zákoně (§§ 11 a 2 zák. zábor.) připuštěnou. Proto se má, aniž by čekáno bylo na rozhodnutí celého komplexu otázek, jaké s sebou přináší definitivní provedení převzetí zabrané půdy, resp. její příděl dle přídělového zákona, půda, která dovolenou mez držebnosti překračuje, dáti alespoň v dočasný pacht, aniž by však tím budoucímu a konečnému rozhodnutí o přídělu jakkoliv bylo prejudikováno, Řízení, které účelu tomuto slouží a jež upravuje § 63, rozpadá se ve dvě přesně od sebe oddělená stadia. Stadium první, o němž jedná odst. 1—3, končí tím, že tomu, kdo na zabrané půdě hospodaří, se uloží, aby do určité lhůty přenechal »přiměřeno,u výměru« pozemků některé z osob v § 1 č. 1—2 uvedených do pachtu. Stadium druhé, jemuž jest věnován odst. 4, zahrnuje v sobě jakési exekuční řízení, které má nastati, když ona osoba příkazu jí danému ve stanovené lhůtě nevyhoví. Různý tento, charakter obou zmíněných stadií vylučuje již sám o sobě možnost, aby již ve stadiu prvním byly předsevzaty úkony, které teprve jako donucovací prostředky ve stadiu druhém jsou přípustný a aby si státní pozemkový úřad již ve stadiu prvním, kde jde toliko o rozhodnutí otázky, zda má býti uloženo přenechání části zabraných pozemků v pacht, osoboval ona práva, která mu zákon poskytuje teprve pro případ, když se má přistoupiti k vynucení tohoto rozkazu.
Má-li se tedy rozhodnouti otázka, kam až sahá nařizovací moc státního pozemkového úřadu v onom prvním stadiu, je třeba dobře vyšetřiti, které úkony vyhrazuje zákon v odst. 4 teprve pro řízení exekuční. V té příčině nutno zejména k tomu poukázati, že teprve v tomto druhém oddílu použito jest slov »vnucený pachtýř« ve spojem s ustanovením zůstavujícím úřadu výběr těchto pachtýřů a výběr pozemků. Z toho nutno úsudkem a contrario uzavírati, že v onom prvním stadiu nepřísluší úřadu zásadně ani volba osob, se kterými smlouva pachtovní má býti uzavřena, ani mu nenáleží konkrétní výběr pozemků, jež mají býti v pacht dány, ani mu není vyhrazeno určení podmínek pachtovních, nýbrž že ve všech těchto směrech uplatňuje se ještě pojmová a zásadní svoboda disposiční i svoboda smluvní onoho, kdo vykonává své právo, na statcích těch hospodařiti. Důsledně proto používá zákon v odst. 1 obratu: uložiti tomu, kdo na zabrané půdě hospodaří, aby pozemky do pachtu »přenechal«, t. j. aby sám ony právní disposice učinil, jež nutny jsou, aby půda ona přešla do rukou drobných pachtýřů, čili jinými slovy, že přenechává této osobě, aby příslušné smlouvy pachtovní sama uzavřela. Tato její svoboda smluvní jest jen v určitých směrech obmezena, a sice:
a) že smlouvy ony musí býti uzavřeny do lhůty úřadem "stanovené (§ 63, odst. 4, slova »nevyhoví-li se tomuto pří.kazu ve stanovené lhůtě«):
b) že osooa pachtýře musí býti vyvolena ze subjektů, jež vypočteny jsou v § 1 čís. 1 a 2;
c) že osoba ta musí poskytovati záruky řádného hospodaření, při čemž zejména pozírati jest na uchazeče v § 17, odst. 5 uvedené a vyloučiti osoby, o nichž se zmiňuje § 31;
d) že musí se vztahovati na přiměřenou výměru půdy;
e) že musí býti uzavřeny za běžných pachtovních podmínek nejdéle na dobu 6 let (§ 63, odst. 3);
f) že nesmí smlouvy tyto ve svém efektu ohrožovati ani zájem výroby na dotyčných hospodářských celcích ani zájem osob na nich trvale zaměstnaných ani zájem zásobování lidu (§ 63, část. 2.).
Z těchto direktiv, pokud se týče obmezení bylo by se zmíniti zvláště o omezení lit. d), jež zavdává podnět k otázce, zda výměru, která má býti pokládána za přiměřenou, smí si stanoyiti rovněž osoba, proti níž rozkaz čelí, či zda právo k určení této výměry je dáno úřadu. Otázku tuto jest zodpověděti ve smyslu alternativy druhé. Plyne to z toho, že stanovení přiměřené výměry jest jen korolárem práva vlastníka půdy, aby zůstala vyloučena ze záboru ona plocha, jejíž ponechání zákon přídělový v § 63, odst. 1 vlastníku zaručuje a jež je dána v § 11 zábor. zákona.
Ježto šetření předpisu posléz uvedeného je v § 63, odst. 1 uloženo výslovně úřadu pozemkovému, 'nutno pokládati za povinnost tohoto úřadu, avšak také i za jeho právo vyhledati a určiti velikost oné plochy, která bez porušení norem v §§ 11 a 2 záborového zákona má a smí býti dána jako »výměra přiměřená« do pachtu.
Na zachování direktiv pod a) až f) uvedených, svobodu smluvní omezujících, dozírá pozemkový úřad tím, že neuzná příkaz dle odst. 1 daný za splněný, není-li všem těmto postulátům zákona vyhověno a že pak přistoupí k přídělu exekučnímu, jejž tvoří ono druhé stadium a o kterém shora byla řeč. Tento nucený příděl však může nastati teprve po uplynutí stanovené lhůty a předpokládá, že bylo dříve přiměřeným způsobem a za účasti strany zjištěno, že rozkazu dle odst. 1 daného nebylo, ač byl splnitelný, náležitě a řádně uposlechnuto.
Z těchto úvah plyne, že chce-li pozemkový úřad ve smyslu § 63 zakročiti, musí se zprvu omeziti jen na vydání rozkazu dle 1. odst. tohoto předpisu. Podmínkou této akce jest,
1. aby šlo o statek zabraný dle zákona záborového,
2. aby nebylo lze v krátké poměrně době přikročiti k převzetí jeho
ve smyslu zákona přídělového a k jeho rozdělení dle tohoto zákona,
3. aby v dotyčném místě byla zvláštní naléhavá poptávka po půdě,
4. aby opatřením tímto nebyly ohroženy ani zájmy výroby na těch kterých hospodářských celcích ani osob, na nich trvale zaměstnaných, ani zájmy zásobování lidu.
Otázka ad 1. jest dána velikostí majetku vlastníkova.
Otázku ad 2. musí úřad pozemkový zodpovídati jen sám dle svého programu, na jehož sestavení straně nijaká ingerence nepřísluší, následkem čehož sotva bude míti strana možnost, nedostatek této podmínky uplatňovati. Rovněž nebude moci strana namítati, že trpí opatřením tím osoby na statku trvale zaměstnané nebo zásobování lidu, neboť v obou těchto směrech jde jen o zájmy veřejné, jichž ochrana náleží úřadu samému, a které zastávati soukromá strana není oprávněna.
Jinak však, pokud jde o podmínku ad 3.; tu již strana může se hájiti proti úmyslu pozemového' úřadu vydati rozkaz dle odst. 1, zejména může uplatňovati, že v místě vůbec není naléhavé poptávky po přídělu půdy zabrané anebo že osoby o příděl se hlásící nepatří k těm, jimž dle direktiv shora ad b) a c) uvedených může býti dána půda v pacht.
Rovněž může namítati ad 4, že příkazem ve smyslu 1. odst. § 63 vůbec anebo výměrou půdy, jak byla pozemkovým úřadem určena, zájmy výroby na těch kterých hospodářských celcích jsou ohroženy, poněvadž — třebas i zájmy výroby byly zájmem veřejným, kterého úřad z povinnosti své musí dbáti, — je vedle toho i soukromým zájmem majitele půdy, ježto dotýká se výnosu půdy a tudíž i materielních výsledků jeho hospodaření.
Námitky v těchto směrech vznesené rovněž jaikož i námitky, které by popíraly, že jde vůbec o, statek zabraný, musí úřad pozemkový podrobiti svému přezkoušení a rozhodnutí. K tomu cíli musí si řádným způsobem opatřiti potřebný materiál skutkový a to, pokud nejde o momenty, jež jsou všeobecně známy, za spolupůsobení zúčastněné strany, které musí býti zachováno právo slyšení.
Jsou-li pak podmínky shora pod 1—4 uvedené zjištěny, může pozemkový úřad přistoupiti k vydání rozkazu dle odst. 1, v něm však, jak již uvedeno, nesmí, nemá-li býti porušeno právo osoby, proti níž rozkaz čelí, uvedena býti ani konkrétní osoba, které se mají dáti pozemky v pacht, ani určité individuelní pozemky, které jest propachtovati, zejména nemůže rozkaz tento obsahovati poukaz, že určité pozemky mají býti přiděleny nebo předány určitému subjektu.
Co se pasivní legitimace dotýče, t. j. pokud jde o subjekt, proti němuž toto opatření čelí, jakož i co do objektu bylo by připomenouti ještě následující: Zákon nařizuje, aby bylo šetřeno ustanovení § 11 zábor. zákona, který stanoví, že má »osobě, jejíž majetek se zabírá, resp. jejím dědicům ze zabraného majetku býti přidělena majetnost nepřesahující 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha půdy vůbec, pokud možno dle jejich volby.«
S druhé strany však stanoví, že rozkaz dle § 63, odst. 1 má býti vydán tornu, »kdo na půdě zabrané hospodaří.« Ač tedy v poúkazu na § 11 myšleno jest na vlastníka, jehož práv má býti hájeno, mluví zákon, pokud označuje pasivní subjekt dle § 63, odst. 1, jen o osobě, která na statku hospodaří, kteroužto osobou je na příklad i pachtýř. Obsahová různost této citace jakož i úvaha, že opatření dle § 63, odst. 1 dotýká se práv a zájmů vlastníka půdy i tenkráte, když by na ní sám nehospodařil, konečně i úvaha, že jak z podmínek shora vypočtených patrno, jde v řízení o zjištění četných okolností, na jichž náležitém vyšetření má vlastník první, ne-li výlučný zájem, na příklad o okolnosti, jde-li o půdu zabranou, je-li možná řádná výroba na zbytku a pod., vedou k tomu, že příkaz zákona »kdo na zabrané půdě hospodaří« nelze vykládati slovně a úzce, nýbrž že pod ním rozuměti jest vedle toho, kdo na půdě hospodaří, i vlastníka půdy, který v řízení vždycky má býti přibrán a jemuž tedy i vyřízení dle § 63, odst. 1 je doručiti.
Jest arciť pravda, že mohou v řízení tomto i zájmy vlastníka i zájmy pachtýře navzájem kolidovati; jakým způsobem se v případě takovém diference mezi nimi mají a musí urovnati, a prohlášení kterého z obou vůči úřadu musí se pokládati za rozhodné, vymyká se z rámce tohoto sporu a může zůstati prozatím stranou.
Všeobecné úvahy tyto, vzaty za podklad při posuzování obou stížností shora uvedených, vedou k následujícím závěrům:
Ad A. Řízení shora vylíčené i rozhodnutí v něm vynesená neodpovídají arciť onomu postupu, jaký právě byl vyznačen a jaký vůli i předpisu zákonodárce odpovídá. Avšak přes to nelze rozhodnutí, které jest prvou stížností naříkáno, prohlásiti v jeho celku za protizákonné, ježto stěžovatel projevil v mnohých' směrech a v mnohých bodech s postupem úřadu ať výslovně ať nepodav stížnosti mlčky svůj souhlas.
Souhlas ten shledati jest zejména co do otázky, že má býti ze statku Stěžova dáno do prozatímního pachtu ve smyslu § 63 zákona přídělového 15 proč. celkové výměry, což činí 17 ha, a rovněž nikde nebylo činěno námitek proti tomu, aby k tomu bylo použito parcel ve výměru okresní politické správy ze dne 27. května 1920 č. 17945 resp. 18. června 1920 č. 19706 vytčených.
Stěžovatel také ničeho proti tomu nenamítal, že pozemkový úřad docela v odporu se zákonem nenechal jemu právo voliti si podpachtýře a smluviti si s nimi podmínky pachtovní, nýbrž naopak ve svém podání ze dne 20. června 1920 na státní pozemkový úřad řízeném výslovně žádá, aby státní pozemkový úřad ve smyslu odst. 4 § 63 sám podmínky pachtovních smluv pro obě strany závazně určil.
Proti čemu se jen vždy ohrazoval, bylo, aby se jednalo v konkrétním případě, aniž byly již známy osoby podpachtýřů, a aby půda byla do prozatímního pachtu dána již z jara r. 1920, aniž by stalo se potřebné opatření, by stěžovatel dostal plnou náhradu, zejména náhradu užitečných výdajů.
Tímto stanoviskem stěžovatelovým přenesena byla akce již do stadia druhého, ježto stěžovatel se všech oněch práv, která mu zákon ve vylíčeném prvém stadiu skytá, vzdal a nutno tudíž i rozhodnutí státního pozemkového úřadu posuzovati nikoli již podle prvého odst. § 63, nýbrž podle odst. 4 tohoto předpisu.
Dle tohoto ustanovení má pozemkový úřad, resp. z jeho zmocnění
okresní správa politická:
1. vybrati pozemky,
2. vybrati i osoby pachtýřů,
3. stanoviti podmínky pachtovní.
Jak již řečeno, výběr pozemků, jež se měly dáti do pachtu, stal se již dříve a není v tom směru stížnosti.
Vytkl-li státní pozemkový úřad pod čís. 2—4 některé modality smluv, nutno v tom shledávati jen stanovení podmínek pachtovních, jež § 63, odst. 4 pozemkovému úřadu vyhrazuje. To zejména platí i pokud jde o dobu, kdy nový pachtovní poměr má započíti, a není tudíž možno spatřovati v tom protizákonnost, vyslovil-li státní pozemkový úřad, že dáni do podpachtu se má státi již pro jaro 1920 a se sklizní.
Stížnost také nemůže proti tomuto výroku ničeho jiného namítati, nežli že jest neuskutečnitelný, ježto v červnu část sklizně jarní (jetele) byla již odbyta, a že dostatečně nešetří zájmu stěžovatelova na zabezpečení jeho náhrady.
Avšak ježto provádění výroku dle § 63, odst. 4 vyneseného náleží pozemkovému úřadu, nemůže se eventuelní neuskutečnitelnost tohoto výroku proto dotknouti práv stěžovatelových, že nemožný výrok ani státní pozemkový úřad ve skutek neuvede; provede-li jej však, podá tím důkaz, že byl fysicky i právně uskutečnitelný.
Pokud však se týká zabezpečení nároků stěžovatelových, cítí se Josef B. stíženým zejména v tom, že pozemkový úřad stále mu jako druhou stranu staví místní poradní sbor nebo celek uchazečů individuelně neurčených, s nimiž jednati a od nichž záruku žádati nemůže.
Tímto svým obsahem však splývá námitka v jedno s otázkou určení osob pachtýřů.
V té příčině nutno dáti stížnosti za pravdu. Jak již shora jest vylíčeno, nezná § 63 ani místní poradní sbory ani nějaké bezejmenné svazy nebo skupiny jako nositele práv z instituce prozatímního pachtu dle § 63 vyplývajících.
Volbou těchto osob jest i ten, kdo na statku zabraném hospodaří, materielně i právně interesován a interes ten jest v zákoně samém uznán jako právní interes, stanoveno-li, že při výběru vnucených pachtýřů musí býti (arg. slovo »budiž«) přihlíženo k zájmům obou stran, tedy i k zájmům toho, kdo na statku hospodaří.
Jest tedy protizákonné, jestliže se pachtýři statku ukládá, aby pozemky určené pro prozatímní pacht vydal, aniž mu byla označena určitá osoba, které se ten který dílec má dostati, aniž mohl před tím k volbě této osoby se prohlásiti a své zájmy uplatniti.
Toto individuelní určení osoby pachtýře jest tím spíše nutno, že odst. 5 § 63 předpokládá, že před stanovením pachtovních podmínek, které dle odst. 4 má pozemkový úřad ve svém vyřízení předsevzíti, státi se má eventuelní dohoda o jedné z těchto podmínek t. j. o tom, že pachtýři se má odevzdati pozemek při skončení pachtu ve stejném stavu, v jakém jej převzal.
Možnost tohoto dohodování jest však jen tenkráte dána, když již tu stojí proti sobě obě smluvní strany, když tedy i osoba vnuceného pachtýře resp. podpachtýře jest známa a dána.
V těchto směrech jeví se stížnost odůvodněna, kdežto v bodech ostatních bylo ji uznati za bezpodstatnou. Při stanovisku shora zaujatém stávají se bezpředmětnými vývody nesoucí se k otázce o působnosti a ceně výměru ze dne 18. června 1920 čís. 111/1606 a nesprávnými jsou vývody, jež upírají pozemkov. úřadu, stanovícímu podmínky pachtovní smlouvy, právo stanoviti určitým penízem eventuelně i jistotu pro nároky toho, jemuž se pozemek bere. Přiměřenost tohoto peníze jest otázkou skutkovou, jejíž zodpovídání nejvyšší správní soud nemůže ve věci samé přezkoušeti.
ad B. V druhé stížnosti uplatňuje již stěžovatel a to právem porušení svých práv, která mu odst. 2 § 63 skytá. Arciť nelze vzhledem k vývodům shora podaným viděti nesprávnost v tom. že příkaz okresní správy politické, ukládající stěžovateli, aby přenechal ještě dalších 6 ha půdy v prozatímní pacht, neobsahuje již jména budoucích pachtýřů resp. uchazečů, ježto výběr budoucích pachtýřů státi se musí pozemkovým úřadem teprve ve stadiu druhém, nastávajícím až když držitel pozemku rozkazu nevyhověl (námitka čís. 2).
Nelze rovněž bráti v úvahu námitku ad 4., uplatňující, že opatřením v odpor vzatým utrpí veřejné zásobování a osoby na statku trvale ustanovené, ježto k uplatnění jejímu není stěžovatel oprávněn.
Za to však odůvodněna jest stížnost, pokud čelí proti tomu, že přiděleno bylo beze všeho řízení dalších 6 ha půdy statku Stěžova. Není tu ovšem vady, kterou stížnost uplatňuje a již vidí v tom, že se to stalo bez tvrzeného vyzvání státního pozemkového úřadu a na návrh poradce Jaroslava Š., ježto z akt jest patrno, že státní pozemkový úřad opravdu tento příděl dodatečný sám ex offo nařídil a že na celém řízení poradce Jaroslav Š. vůbec nižádného účastenství neměl.
Avšak vadou resp. protizákonností jest, že tomuto výroku nepředcházelo řízení, ve kterém by byla probírána otázka přípustnosti tohoto přídělu další půdy k účelům prozatímního pachtu i přiměřenost její výměry se zúčastněnou stranou, tedy i se stěžovatelem, a že straně tím stížené odňata možnost k uplatnění toho, že tím mohou býti ohroženy zájmy výroby na zbytku statku.
Rovněž protizákonným jest nález naříkaný potud, pokud neobsahuje lhůtu, do které rozkazu dle § 63, odst. 1 stěžovateli danému musí býti vyhověno, a pokud se mu ukládá, aby ve vyjednávání vstoupil s místními poradními sbory.
Majiteli resp. držiteli půdy může sice býti naznačeno, že jest v zájmu urychlení a snazšího uspořádání věci, zejména v zájmu náležitého výběru schopných osob vyžádati si posudek místního poradního sboru, není však správno přiznávati místnímu poradnímu sboru práva strany nebo práva zákonného zmocněnce jednotlivých uchazečů, který by mohl s účinkem pro jednotlivé účastníky závazným jednati o budoucím prozatímním pachtu jednotlivých parcel nebo dokonce sám o tom rozhodovati a na kterého by se tudíž stěžovatel jako strana druhá byl povinen obraceti.
V těchto směrech z důvodů již shora zevrubně udaných jeví se býti rozhodnutí státního pozemkového úřadu ze dne 16. listopadu 1920 č. 5735—9372 protizákonným a bylo je tudíž dle § 7 zákona o správním soudě zrušiti.

Stejně i v dalších četných nálezech, tak na př. ze dne 30. března 1921 č. 3754.

Citace:

č. 774. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 360-371.