NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 5177.

Obecní úředníci. — Zdravotnictví: Je sekundář městské nemocnice obecním úředníkem ve smyslu zákona č. 443/1919?
(Nález ze dne 4. prosince 1925 č. 23182.)
Věc: MUDr. Ferd. Th. v M. (adv. Dr. Angelo Goldstein z Prahy) proti moravskému zemskému výboru o pensi.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: St-l sloužil v nemocnici v M. ode dne 1. dubna 1905 jakožto provisorní lékař sekundární. Zastupitelstvo města M. v zasedání z 23. prosince 1910 vyhovělo jeho žádosti za ustanovení definitivním tím způsobem, že počínajíc dnem 1. ledna 1911 přeměnilo jeho provisorní postavení sekundárního lékaře v postavení definitivní a přiznalo mu při tom název asistenčního lékaře; zařadilo pak žadatele do statu úředníků nemocničních a vyslovilo, že má jeho def. ustanovení ten účin, že může býti nařízeno eventuální propuštění ze služby jen po rozumu ustanovení §u 28 statutu pro ob. úředníky; projednání a rozhodnutí otázky pensijního oprávnění Dra Th. a eventuálních odpočivných a zaopatřovacích požitků pro něho a jeho rodinu vyhrazeno bylo výslovně onomu okamžiku, ve kterém bude vyřešena otázka intendovaného odloučení nemocničních úředníků od mor. zem. pojištění. O tomto jmenování byl st-li dodán dekret starostenského úřadu v M. ze 14. ledna 1911. Dne 15. září 1919 podal Dr. Th. pro nemoc žádost ke správní komisi města M., aby byl dán předčasně do výslužby. Správní komise usnesla se v plenární schůzi z 22. března 1920, že dává Dra Th. na jeho žádost dnem 1. dubna 1920 do výslužby a že Dr. Th. na základě personálního spisu nemá nároků ani na pensi, ani na odbytné, takže žádosti za přiznání pense, případně odbytného, nelze vyhověti.
Rekurs Dra Th. proti tomu podaný zamítl zv nař. výnosem jakožto neodůvodněný a usnesení ob. správní komise z 22. března 1920 potvrdil. Reaguje na vývody rekursu, uvádí zv k odůvodnění tohoto svého výroku, že byl při posuzování sporné záležitosti veden těmito úvahami: »Jak ze spisů vysvítá, sluší především a hlavně rozhodnouti otázku, zdali st-l jakožto def. asistenční lékař městské nemocnice jest úředníkem obecním po rozumu zák. č. 443/1919. Po té stránce dlužno konstatovati, že všeob. veř. nemocnice v M. byla sice založena městem M., avšak nelze poměry provozní a tedy ani služ. poměry Dra Th. posuzovati tak, jako služ. poměry jiných ob. zaměstnanců činných mimo nemocnici. Podle §u 4., bod 1. a 2. platných stanov nemocnice v M. byli toliko 2 lékaři ordináři tamtéž jmenováni ob. zaměstnanci. Ti byli také honorováni jakožto městští lékaři z prostředků městských a neměli podle §u 6 těchže stanov v nemocnici žádného zvláštního služného. St-l nebyl jmenován ordinářem této měst. všeob. veř. nemocnice po rozumu §u 4, bodu 1. a 2. stanov a nebyly mu požitky placeny z důchodu městského. Požitky jeho vyplácely se mu z nemocničního fondu. t. j. z příjmů nemocnice, které plynuly z ošetřovací taxy. Požitky tyto byly zařazeny ve zvláštních rozpočtech nemocnice, které schvaloval mor. zv a mor. zsp. O úhradu provozovacích nákladů ve všeob. veř. nemocnici měst. v M. nestará se obec M. tak, jak jest tomu u jiných měst. podniků, nýbrž schvaluje provozovací náklady zvláště odlišně od obecního rozpočtu zv a zsp. Na tomto faktu ničeho nemění ani ustanovení §u 3. stanov, který praví, že nemocnice vydržuje se, pokud nestačí příjem z ošetřovacích útrat, z příjmů města M., a který může míti význam na příklad při placení svrchu zmíněných ordinářů z důchodu městského aneb pro poměry v době mimořádné. Z toho vyplývá, že st-l nebyl úředníkem obecním a služ. poměr jeho nelze posuzovati podle zák. č. 443/1919, nýbrž že byl zaměstnancem fondu nemocničního. Zaujetím tohoto zásadního stanoviska jest rozřešena také sporná otázka, týkající se pensijních požitků jmenovaného, který v petitu své stížnosti výslovně žádá, aby mor. zv jakožto rekursní instance mu přiřkl nárok na pensijní požitky náležející jemu podle jeho názoru po rozumu §u 21. zákona č. 443/1919. V důsledcích toho slušelo zamítnouti stížnost, budující uplatňované nároky jedině na tvrzení, že st-l jest úředníkem obce M., a domáhající se specielně vyměření požitků podle zák. o ob. úřednících, jakožto neodůvodněnou a slušelo dále s tohoto hlediska potvrditi nař. rozhodnutí správní komise, podle něhož bylo usneseno, že st-l nemá nároku ani na pensi, ani na odbytné.«
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost namítá, že nař. rozhodnutí jest potud v rozporu se zákonem, že neuznalo, že st-l jest ob. úředníkem po rozumu zák. č. 443/1919, a že mu odepřelo poskytnouti pensijní požitky podle §§ 21 et seq. tohoto zákona. Stížnost dovozuje svůj názor, že jde o ob. úředníka po rozumu uvedeného zákona a že mu přísluší nárok na pensi od obce mezi jiným též z nemocničního statutu, z něhož prý vyplývá, že nemocnice jest ústavem obecním a st-l úředníkem obecním, jak předpokládají §§ 21 et seq. zákona 443/1919.
Přihlížejíc k tomuto tvrzení stížnosti jest především zkoumati základ, na němž žal. úřad dospěl k svému opačnému názoru. Po té stránce žal. úřad připouští, že třeba pokládati primáře nemocnice za ob. úředníky a dedukuje to z výslovného předpisu statutu nemocničního, poukazuje právě na rozdíl této úpravy ve příčině chrakteru nemocničních lékařů, kteří nejsou primáři, jako také st-l, jenž, jak ze spisů vychází, jest def. sekundárním lékařem s označením asistenčního lékaře. S tohoto právního stanoviska žal. úřadu lze pro daný případ souditi, že by úřad st-li pense ob. úředníka snad neodpíral, kdyby předpisy nemoc. statutu ve příčině služ. postavení primářů platily též ve příčině služ. postavení asistenčních lékařů nemocnice. Nss-u byly předloženy nemoc. statut a související s ním předpisy, usnesené dne 27. října 1914. Podle §u 3 tohoto statutu z r. 1914 vede správu nemocnice měst. představenstvo, řídíc se zákonnými předpisy a ustanoveními statutů i předpisů služebních. Podle §u 1. služ. řádu pro asistenční a sekundární lékaře v uvedené nemocnici jest ob. zastupitelstvo města M. oprávněno, stanoviti na podporu primářů k návrhu správy nemocniční potřebný počet lékařů sekundárních. Dosazení sekundárního lékaře jest v prvém roce přechodné a teprv po uplynutí roku obapolně na 3 měsíce vypověditelné. V každém oddělení může jeden déle než 5 let v nemocnici ustanovený sekundární lékař k návrhu příslušného primáře a řídícího nemocnice býti ob. zastupitelstvem ustanoven trvale s udělením titulu lékaře asistenčního. Avšak § 7 nem. statutu praví, že lékařskou službu obstarávají podle schválených řádů služebních ústavní lékaři, ustanovení měst. obcí (ob. zastupitelstvem). Primáři a lékaři asistenční jsou úředníky obecními atd.
Vycházelo by tedy ze správních spisů, jak jsou předloženy, že stejně jako primáře, tak též trvale ustanovené sekundáře s titulem lékaře asistenčního, jakým byl st-l, jest pokládati za úředníky obce. Avšak žal. úřad vycházel ze skutkového předpokladu, jak sám výslovně konstatuje, že nemoc. statut, pro rozhodování ve věci směrodatný, neoznačuje trvale ustanovené sekundáře s titulem asistenčního lékaře za úředníky obecní. Tento předpoklad byl by arci v rozporu s adm. spisy podle stavu, jak byly žal. úřadem tomuto soudu předloženy, zejména totiž s nemoc. statutem z 27. října 1914, který — mimochodem řečeno — jest ve spisech jen v jednoduchém přepisu a s různými škrty, takže jeho autentické znění ani není nepochybné.
Než nař. rozhodnutí, jak patrno z jeho odůvodnění, pokud se dovolává paragrafovaných předpisů statutu, označujíc čísla paragrafů, — a pokud se zmiňuje o obsahu těchto předpisů, má zřejmě na mysli statut ve znění jiném, než má statut založený ve spisech, a podle zmíněného číselného označení §§ů a korespondujícího s tím obsahu je to patrně statut ddto 7. června 1890, jehož »nástin« byl předložen žal. úřadem dodatečně den před líčením.
Avšak ze spisů není zřejmo, že nem. statut posléz zmíněný skutečně kdy v platnosti býval, úřad pak ani neuvádí, který z obou právě zmíněných statutů béře za základ svého rozhodnutí. Má-li úřad na zřeteli starší statut z roku 1890, na jehož obsah poukazuje citace §ů i jich doslov v nař. rozhodnutí, zůstává neobjasněno, proč posuzuje věc na základě statutu staršího a nikoliv na základě statutu z r. 1914, který by jako pozdější byl bližší sporné věci. Měl-li snad žal. úřad nějaký důvod, aby založil své rozhodnutí nikoliv na statutu z r. 1914, nýbrž na nějakém jiném, snad z r. 1890, není z rozhodnutí patrno.
Tyto nedostatky řízení znemožňují nss-u bezpečné přezkoumání nař. rozhodnutí jak po stránce skutkové tak i právní, jsou proto vadami podstatnými a slušelo tudíž nař. rozhodnutí zrušiti podle druhého odstavec §u 6 zák. o ss.

Citace:

č. 5177. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 623-626.