NPD documents search: Všehrd, 8 (1927)

Ze Sociálního ústavu Československé republiky.
Podzimní období přednáškové bylo zahájeno dne 20. října 1926 přednáškou poslance Roberta Kleina o návrhu zákona o zaměstnancích ve vyšších soukromých službách a o mezinárodních snahách o úpravu sociálního a právního postavení těchto zaměstnanců. V dějinách sociálního zákonodárství všech států shledáváme, že byly nejprve upravovány pracovní a právní poměry manuelně pracujících a tvořeny postupně normy dělnického práva, které platily buď pouze pro manuelně pracující nebo tvořily také společnou ochranu pro část duševně pracujících, někde dosaženo také zákonné úpravy menšího počtu soukromých zaměstnanců ve společných dělnických zákonech. Pro naše poměry je typickým dokladem tohoto vývoje řad živnostenský ze dne 20. prosince 1859, č. 227 ř. z., jehož hlava šestá pojednává o živnostenském pomocnictvu a v § 73. vsunuje také obchodní pomocníky, vedle nichž však také zároveň jmenuje tovaryše, sklepníky, kočí, dělníky, učedníky atd. Také všeobecný zákoník obchodní ze dne 17. prosince 1862 dotýká se obchodních cestujících, obchodních pomocníků, prokuristů; části ty byly však změněny zákonem o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z. Tento zákon poprvé upravil uceleným způsobem poměry soukromých zaměstnanců duševně pracujících. Poválečné poměry způsobily volání soukromozaměstnaneckých organisací po novelisaci zákona, což uznala i vláda prohlášením ministra Dra Dolanského, jenž přislíbil předložiti sněmovně vládní osnovu ještě v podzimním zasedání r. 1923. Referentská osnova však nevyhovovala a došlo tak k vypracování další osnovy, jež se nazývá »osnovou zákona o zaměstnancích ve vyšších soukromých službách«. Ministerská komise vypracovala směrnice, na které podniky a na které zaměstnance má se zákon ten vztahovati. Osnova přiznává nárok na novoročné, je-li obvyklé v místě v příslušném oboru, nebo nebylo-li vymláceno zaměstnanci tři léta po sobě, nárok na zálohu, prodlužuje nárok na plat při nemoci a úrazu, upravuje nároky těhotných a kojících žen, zajišťuje nároky při výkonu veřejnoprávních povinností, prodlužuje nárok na dovolenou, při výpovědních lhůtách uznává pro déle než deset let zaměstnané tříměsíční výpovědní lhůtu, u zemědělských zaměstnanců uznává výpověď až šestiměsíční. Našim zákonodár- ným sborům byly předloženy dvě iniciativní osnovy: návrh posl. Kleina a druhů (tisk 55. posl. sn.) a návrh posl. Bergmana a druhů (tisk 56. posl. sn.). Obě osnovy byly přikázány k projednání sociálně-politickému výboru. Také Mezinárodní sdružení pro sociální pokrok zaměstnávalo se sociální politikou soukromých zaměstnanců na svém kongresu v Montreux, konaném ve dnech 22.—24. září 1926.
2. listopadu 1926 senátor František Modráček promluvil o herní reformě a dělnickém podílnictví. Před jeho řečí uvedl předsedající prof. Dr. Macek, že k přednášce této dala podnět dávná myšlénka. Modráčkova, aby podílu dělnictva na čistém zisku se dostávalo berních výhod, při nejmenším, aby při výdělkových daních odpočítávány byly daňové základny podobně, jako je tomu již dnes při tantiémách Senátor Modráček ukázal na význam dělnického podílnictví. Třeba v zájmu národohospodářském vzbudit interes zaměstnancův na úspěchu podniku. Tο je možno dvojím způsobem: buď účastí jeho na zisku podle výkonnosti nebo podle mzdy, nebo tím, že zaměstnanec se stane spoluvlastníkem podniku.. Spoluvlastnictví, k němuž vede dělnické podílnictví, je ovšem formou dokonalejší a má i větší hospodářské výsledky. Podíl na zisku, vyplácený v hotovosti, je vedle mzdy poměrně nepatrný. Je tedy pro zaměstnance lépe, dostane-li se jim místo podílu na zisku v hotovosti podílu v t. zv. dělnických akciích. Spoluvlastnictví jejich založí tak i společnou zodpovědnost a zvýší mravní zájem dělnictva na zdaru podniku. U nás berní systém ztěžuje, ba znemožňuje zakládati dělnické podílnictví. I připravovaná berní reforma pomíjí tuto podnikovou formu. Je však třeba, aby při daních výdělkových, všeobecné i zvláštní, byly poskytnuty dělnickému podílnictví jisté výhody. Jako minimum nutno požadovat, aby při všeobecné i zvláštní dani výdělkové byl od daňové základny odpočítáván podíl všech zaměstnanců, tedy i dělníků, na čistém zisku. V debatě promluvili pak prof. Dr. Macek, Dr. Štern a tajemník Mimra, kteří připojili se k vývodům přednášejícího.
10. listopadu 1926 promluvil o osnově zákona o přímých daních se zřetelem k sociální a daňové spravedlnosti Dr. Emil Meissner z Německého Brodu. Daňová reforma musí býti řešena nestranně a věcně. Musí také býti spravedlivá. Není však absolutní daňové spravedlnosti, nýbrž jen relativní. Třeba přizpůsobiti soustavu přímých daní daňové únosnosti, přizpůsobiti ji změněným poměrům (valorisace), sociálnímu duchu dnešní doby, požadavku stejnoměrného a spravedlivého rozdělení daňového břemene, požadavku, aby výše zatížen byl výnos kapitálový než pracovní a principu daňové progresse. To jsou zásady, jež si osnova vytkla. Na prvém místě tu máme otázku daněprostého minima. Minimum to je dosud 6.000·— Kč, osnova navrhuje 7.000·— Kč, při určitém počtu dětí 9.200·— Kč, 11.000·— Kč. Má-li býti uplatněna zásada všeobecnosti daně, má každý občan platiti daň. Daně nepřímé platí vlastně všichni občané. Osnova má na mysli patrně jen daně přímé, leč sama prolamuje zásadu všeobecnosti při dani výdělkové i rentové, ba u důstojníků i při dani důchodové. Aby mohla stanoviti výši daněprostého minima, k tomu schází statistický podklad. O daněprostém minimu musí však rozhodovati také důvody sociální. Osvobození od daně má nastati jen tehdy, nelze-li u poplatníka předpokládati daňovou způsobilost. Daň nemá zasahovati prostředky, potřebné k úkoji nejnutnějších potřeb. Hranici tuto bude však možno jen těžko stanoviti.— Zásadě všeobecnosti daňové odporuje osvobození některých státních zaměstnanců, kteří dle speciálních zákonů nemají aktivního práva volebního. Tím se znevažuje volební právo. Jakékoliv jeho spojení s osvobozením od daní odporuje demokratické myšlence. Další otázkou je stanovení daňového základu, t. j. toho, z čeho se daň vyměřuje. Má to býti skutečný důchod, kdežto nyní se daň vyměřuje dle důchodu, propočítaného na rok. Srážky pojistných prémií rovněž nebyly valorisovány. Srážky paušálu za pracovní oděv zvyšuje osnova: do 20.000 Kč ročního příjmu na 20%, při příjmu od 20.000 Kč stanoví srážku 10%. Dosavadní hranici 24.000 Kč zvyšuje na 50.000 Kč, ba připouští i při příjmu do 100.000·— Kč srážku 5%. Srážky nejsou podmíněny skutečným vydáním. Příspěvky za sociální pojištění, daně a dávky, platí-li je zaměstnavatel za svého zaměstnance nad míru zákonem uloženou, nemohou býti dle osnovy sraženy z poplatného příjmu. Osnova také zavádí daňové srážky ze mzdy. Pokud jde o všeobecnou daň výdělkovou, bude vyměřována určitým procentem ze skutečného zisku. Daň pozemková nemá býti valorisována a není ani progresivní. Tím jsou poškozeni malozemědělci. Řízení má býti zjednodušeno na prospěch úřadů, nikoliv poplatníků. Odvolání, dosud kolkuprostá, musí býti kolkována. Lhůta odvolací je osmidenní, politická exekuce je zachována.
Dne 16. listopadu 1926 promluvil prof. Dr. Frant. Procházka o invaliditě od nemocí živnostenských a o úrazovém pojištění. Nutno vydati nový zákon o úrazovém pojištění dělnickém. Bude třeba uvažovati, mají-li býti do zákona pojaty také živnostenské choroby, jak je tomu již dlouho ve Švýcarsku a od r. 1925 v Německu. Je-li základem úrazového pojištění nebezpečí, které tkví v podniku a ve způsobu práce, pak stojí úrazům velmi blízko choroby, které mají svůj původ také v podniku, jako na př. živnostenské otravy. Se stanoviska lékařského není možno zařaditi je mezi úrazy, je toliko možno zákonitě je postaviti na roveň úrazům a vymeziti, které choroby budou na roveň postaveny úrazům. Choroby živnostenské dnes nelze ještě přesně vymeziti. Bylo by třeba zřízení zvláštních živnostenských lékařů a vybudovati důkladnou nemocenskou statistiku u nemocenských pojišťoven а u Ústřední sociální pojišťovny. Předseda Dr. Winter upozornil, že máme dvě komise, zabývající se ochranou před úrazy. Je to jednak komise pro zdravotní ochranu osob výdělečně činných, jednak komise pro reformu úrazového pojištění, obě při ministerstvu sociální péče. Do debaty zasáhli: vrchní živnostenský inspektor Ing. Pokorný, náměstek ředitele pražské Úrazové pojišťovny Dr. Trnka a Hlavatý a vrchní zdravotní rada Dr. Kalmus, jenž poukázal na potřebu odborné výchovy lékařů ve zvláštních kursech. Dr. Jindřich.

Citace:

Č. 7194. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 520-522.