NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 1

Č. 4627.

Učitelstvo: Učitel veřejné školy národní, který byl pravoplatně pensionován dnem 31. prosince 1922, nemá nároku na přídavek na děti a jednotný drahotní přídavek po rozumu zák. č. 394/22 Sb. (před účinností zák. č. 287/24 Sb.).
(Nález ze dne 21. dubna 1925 č. 12617/24.)
Věc: Alois R. v R. proti ministerstvu školství a národní osvěty o výši pensijních požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lovu žádost za pensionování dnem 1. ledna 1923 vyřídila zšr v Praze dekretem z 23. září 1922, o němž st-l netvrdí, že by byl již nejpozději dnem 31. prosince 1922 nebýval v právní moci. Tímto dekretem byl st-l k vlastní žádosti dán na trvalý odpočinek s příkazem, aby byl dne 31. prosince 1922 zproštěn služby a aby mu týmž dnem byly zastaveny aktivní požitky služební. Podle předpisů pensijních, zejména zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb., ze 7. října 1919 č. 541 Sb., z 19. prosince 1919 č. 2 Sb. 1920, jakož i z 9. dubna 1920 č. 222 Sb. byly st-li vyměřeny pensijní požitky, pozůstávající z vlastního výslužného, místního přídavku, funkčního starobního přídavku a st-li současně poukázán do odvolání drahotní přídavek.
Dne 17. března 1923 zažádal st-l u zšr-y, aby mu byly upraveny pensijní požitky podle zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. kteroužto žádost zšr zamítla výnosem z 20. září 1923, a to z důvodů zásadních, protože pro vyhovění není ani právních ani hmotných předpokladů.
St-lovo odvolání zamítlo min. škol. nař. výnosem, odůvodňujíc svůj výrok tím, že pro žádanou úpravu pensijních požitků st-lových podle zásad zák. 394/1922 není zákonitých podmínek, ježto st-l byl zproštěn pravoplatně činné služby dnem 31. prosince 1922, tedy před platnosti cit. zák.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
Zákon z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. v dílu II. modifikuje dosavadní odpočivné požitky státních zaměstnanců ,(po rozumu par. zák. i učitelů národních škol) mezi jiným též tím, že jim přiznává nárok na přídavky na děti (§ 4) a na jednotné drahotní přídavky (§ 5). Avšak prvý odstavec § 10 tohoto dílu II. omezuje přiznání tohoto nároku jen na ony zaměstnance, jichž služební požitky se upravují zákonem 394/1922 a jimž podle §§ 4 a 5 tohoto zákona příslušejí ony přídavky na děti a jednotné drahotní přídavky, a takovými státními zaměstnanci jsou po rozumu § 22, prvého odst. § 1, prvního odst. § 4 i prvního odst. § 5 (»zůstávají v platnosti, slučují se však«) zásadně jen zaměstnanci, kteří byli ještě aktivními v den působnosti zákona, t. j. dne I. ledna 1923. Ježto st-l dne 1. ledna 1923 byl již v pensi — posledním dnem aktivní služby byl den 31. prosince 1922 — jest zřejmo, že nevztahují se na něho předpisy II. dílu zák. 394/1922, že nemůže právem požadovati jich upotřebení na svůj pomér a že proto právem odepřel úřad vyhověti této jeho žádosti.
Proti tomuto názoru nijak nemluví norma prvého odstavce již cit. § 4, jíž se dovolává stížnost pro svůj opačný názor, neboť norma tato nestanoví, jak stížnost soudí, že by všem zaměstnancům, kteří byli ve službě přede dnem 1. ledna 1923, příslušel nárok na přídavky na děti a jednotný drahotní, nýbrž přiznává tento nárok jen oněm dne 1. ledna 1923 ještě aktivním zaměstnancům — viz vývody svrchu, — kteří byli aktivními též před tímto termínem. Ani v § 17 nenalézá stížnost podpory pro svůj názor, neboť tato norma, nehledíc ani k otázce, zda se vztahuje vůbec na st-le nebo spíše na jinaké kategorie zaměstnanců, toliko disponuje tak v samozřejmém předpokladu, že upraví se jen požitky o něch, na které se zákon časově vztahuje (§§ 22, 1, 4, 5, 10).
Názor stížnosti, že úprava pensijních požitků st-lových měla se státi podle zák. 394/1922, pražádné opory nemůže nacházeti ve tvrzeném stížností právním nazírání zšr-y na časový rozsah působnosti tohoto zákona ve smyslu stížností zastávaném, neboť pouhým právním názorem úřadu nemůže doznati změny jasná disposice zákona. Proto jest zcela bezvýznamný poukaz stížnosti na to, že zšr proto nezahrnula mezi pensijní požitky nákupního přídavku a nouzové výpomoci per 126 K měsíčně, poněvadž předpokládala, že novým pensijním zákonem — t. j. zákonem 394/1922 — budou st-li upraveny znovu pensijní požitky. Z téhož důvodu bezvýznamným jest tvrzení stížnosti, že prý zšr uznala přípustnost zákona 394/1922 na st-le tím, že dne 5. února 1924 odebrala mu drahotní přídavek ve příčině jeho dcery, když dovršila 18 rok věku svého (§ 6 zák. 394/1922), ač podle předpisů před tímto zákonem platných mělo se tak státi teprve po dovršení 24. roku; ostatně zšr učinila tak správně, řídíc se normou prvého odst. § 15 zák. 394/1922, podle které pro nárok na drahotní přídavky k odpočivným a zaopatřovacím požitkům, ať jsou vyměřeny podle předpisů platných před působností tohoto zákona (jakási výjimka ze zásady působnosti zákona teprv dnem 1. ledna 1923 počínajíc), nebo podle předpisů tohoto zákona, platí obdobně ustanovení jeho § 6. Stížnost jest tudíž bezdůvodná i slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 4627. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 811-813.