Č. 659.

Zabírání bytů: I. * Majetník bytu nemá byt jiný po rozumu § 8 č. 5 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., je-li tohoto druhého bytu používáno z části k výkonu jeho povolání a ostatek je dán do podnájmu. — II. * Místností živnostenskou je toliko místnost, jež dle svého objektivního stavebního uzpůsobení jest určena k tomu, aby se v ní provozovala živnost neb aby sloužila účelům živnostenským anebo která stavebně by sice byla bytem, ale s výslovným povolením živnostenského úřadu byla přeměněna v živnostenskou provozovnu.
(Nález ze dne 11. ledna 1921 č. 208.)
Věc: K. J. v Praze (adv. Dr. Jos. Fuhrich z Prahy) proti společnému bytovému úřadu v Praze o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím ze dne 15. září 1920 zabral žalovaný úřad stěžovateli podle § 8 č. 5 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. byt o 3 pokojích s kuchyní ve III. poschodí domu čp. 89/II. v Praze, poněvadž stěžovatel mimo tento byt má ve II. poschodí téhož domu ještě jeden byt, že má tedy současně byty dva.
Nejvyšší správní soud řídil se, rozhoduje o stížnosti proti tomu podané, vytýkající provedenému řízení vadnost a rozhodnutí nezákonnost, těmito úvahami .....
Po stránce skutkové a právní namítá stížnost, že stěžovatel má jenom jeden byt a to ve 3. poschodí domu č. 13 v Praze ve Spálené ulici, kdežto v druhém poschodí má svůj závod krejčovský, v němž zaměstnáno jest 16 dělníků.
Dva pokoje bytu v 2. poschodí slouží dosud účelům obytným a bydlí v nich 3 podnájemníci stěžovatelovi, kdežto ostatní 3 pokoje a bývalá kuchyně tohoto bytu slouží jenom k vykonávání povolání stěžovatelova. Poněvadž ze 6 místností v 2. poschodí jsou čtyři užívány jenom k účelům živnostenským a obchodním, označuje prý žalovaný úřad nesprávně místnosti stěžovatelem v 2. poschodí najaté za byt.
Námitce této lze rozuměti jenom tak, že všechny stěžovatelem najaté místnosti ve 2. poschodí jsou místnostmi živnostenskými a to i ony 2 pokoje obývané podnájemníky, poněvadž pro zodpovědění otázky, jde-li o byt neb o místnosti živnostenské, jest rozhodna okolnost, k čemu se většiny místností v konkrétním případě užívá.
Ani této námitce nemohl však nejvyšší správní soud přiznati oprávněnosti. Zákon o zabírání bytů z 30. října 1919 rozeznává mezi byty, to jest mezi místnostmi, které za příbytky uznány byly dle předpisů stavebního řádu, a částmi bytů s jedné a místnostmi, které právní povahy bytu nemají, se strany druhé. Takovými místnostmi jsou mezi jinými i místnosti živnostenské. Za místnost živnostenskou ve smyslu cit. zák. lze však dle názoru nejvyššího správního soudu pokládati toliko takovou místnost, která dle svého objektivního stavebního uzpůsobení určena je k tomu, aby se v ní buď provozovala nějaká živnost, neb aby sloužila účelům živnostenským vůbec a nikoliv jen jako provozovna pro určitou v povolení příslušného úřadu přesně označenou živnost, anebo též místnost takovou, kterou by sic dle jejího stavebního karakteru a vzhledem k těmto objektivním známkám bylo kvalifikovati jako byt, která však byla živnostenským úřadem na základě prozkoumání její způsobilosti k provozu živnosti určitého druhu vhodnou uznána a v živnostenskou provozovnu přeměněna.
Svrchu projevený názor opírá se o tyto úvahy:
Není zajisté sporno, že za místnosti živnostenské považovati jest ony, jež dle své stavební disposice a konstrukce jsou určeny k provozování živnosti, jakož i ony, jež byly kompetentním úřadem jako živnostenské provozovny výslovně způsobilými uznány a schváleny. Jde tedy jen o to, zda místnosti, mající stavebně charakter bytu, přestávají být bytem ve smyslu zák. z 30. října 1919, když se jich používá k účelům živnostenským způsobem, jenž nevyžaduje zvláštního povolení živnostenského úřadu. Že tomu tak není, plyne z ustanovení § 8 č. 2 a č. 9 lit. c) tohoto zákona. Čís. 2 mluví o bytech, jichž se používá za skladiště, a nečiní rozdílu, zda bytu takto používá živnostník při provozu své živnosti či kdo jiný. V č. 9 lit. c) vylučuje zákon ze záboru místnosti v bytě, jichž majetník bytu nutně potřebuje k vykonávání svého povolání, kterým ovšem může býti též živnost.
V případě, o nějž jde, používá stěžovatel místností v II. poschodí domu č. 89 v Praze II. většinou k provozování živnosti krejčovské, tedy živnosti, pro jejíž vykonávání není třeba schválení provozovny dle ustanovení III. hlavy živnostenského řádu; že by místnosti tyto v době zabrání nebyly objektivně uzpůsobeny k bydlení, stížnost sama ani netvrdí a musí tedy nejvyšší správní soud vycházeti shodně se žalovaným úřadem z toho, že jde skutečně o byt, ovšem o byt takový, ve kterém aneb alespoň ve většině jehož místností provozuje se povolání majitele bytu.
Přes to však musil nejvyšší správní soud dospěti k zrušení naříkaného rozhodnutí pro nezákonnost.
Naříkané rozhodnutí opírá se toliko o předpis § 8 č. 5 cit. zák. Předpis tento předpokládá, že má osoba, jejíž byt se zabírá, dva nebo více samostatných bytů, z nichž každý o sobě jako samostatný byt jest anebo může býti užíván a že tedy potřeba bydlení majitele bytu nebo příslušníků jeho může býti alternativním obýváním a užíváním několika bytů,
nalézajících se v jedné obci nebo jednom bytovém obvodu, více než jednou ukojena. Z toho vyplývá, že zákon chce předpisem § 8 č. 5 čeliti v době bytové nouze jenom dvojímu uspokojení potřeby bytové jednoho majitele bytu.
V daném případě jest však nesporno, že vlastním účelům bytovým
stěžovatele slouží jedině byt jeho ve III. poschodí zmíněného domu, neboť jenom v tomto bytě stěžovatel se svou rodinou bydlí, kdežto 4 místnosti bytu v II. poschodí slouží mu k vykonávání jeho povolání a nikoliv k uspokojení jeho potřeby bydlení. Zbývající dvě místnosti tohoto bytu jsou však dány do podnájmu, stěžovatel ani s místnostmi těmi volně nedisponuje a neslouží proto ani tyto 2 obytné místnosti vlastní potřebě bytové majitele bytu, nalézajícího se ve 3. poschodí.
Vycházeje z těchto úvah, dospěl nejvyšší správní soud k zrušení naříkaného rozhodnutí dle § 7 zák. o správním soudě.

Citace:

č. 659. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 90-92.