Církev katolická.

I. Ustanovení všeobecná: Státní príslušnosť v záležitostech církevních může býti obmezena buďto církevní mocí stojící mimo stát aneb státními zákony samými. Po zrušení konkordátu jsou poměry katolické církve pokud vůbec státnímu zákonodárství podléhají, výhradně upravovány ze stanoviska státního; zákonodárná moc není v příčině té žádnými ohledy vázána. Meze, v nichž státní zákonodárství při upravování církevních záležitostí má se pohybovati, určují státní zákony samy, obzvláště základní ústavní práva uznaných společností náboženských. Zákonodárství státní stanoví mez takovou ve čl. 14 a 15 zákl. z. st. o všeobecných právech občanů státních; obzvláště čl. 15 cit. z. obmezuje právo státu upravovati záležitosti církevní v ten způsob, že vnitřní církevní záležitosti ponechává církevní samosprávě, pouze záležitosti vnější vyhražuje normám státním. Formálně uznává se ovšem ta záležitosť za »vnitřní« nebo za »vnější«, kterou stát za takovou prohlásí; materielně je stát povinen dopustiti, aby církev nejen záležitosti víry a svědomí a způsob bohoslužby sama sobě upraviti mohla, nýbrž aby zachována jí byla volnosť a samostatnosť i při oborech vnějších a zařízeních světských. Ve veřejném organismu státním jest církev katolická privilegovanou veřejnou korporací. Stát uznává, že trvání a účel její přináší užitek veřejný, a že proto má nároky na zvláštní přednosti, jež soukromým společnostem nepřináležejí. Hlavními důsledky tohoto poměru jsou: úřední povaha církevních představených, jich organisovaná spolupůsobnosť při zařízeních veřejných, zvláštní státní ochrana majetku církevního a intervence úřadů státních při důležitých výkonech správy užívání jeho se týkajících, finanční příspěvky, vymáhání dávek církevních cestou administrativní a zvláštní právní ochrana církevního učení a zařízení církevních. Církevní samostatnosť a samospráva nevylučuje úplně státního vlivu. Především platí dle poslední věty čl. 15 cit. z. Církev katolická
církevní samospráva potud, pokud se to nepříčí státním zákonům. Kdekoliv tedy církevní zřízení nebo výkony státním zákonům odporují, musí těmto ustoupiti ku př. realní a personální immunita klerikálů (immunitas tributorum et servitiorum) ohledně povinnosti berní a branné. Vedle tohoto všeobecného významu má dotyčná poslední věta čl. 15. cit. z. ještě zvláštní význam ten, že stát svým zákonodárstvím i vnitřní pole působnosti církve blíže určiti a obmeziti může. Stát může totiž církvi nejen úplné rozhodování v záležitostech, jež ona si osobuje, odnítí, nýbrž může církvi určité podmínky stanoviti nebo podrobiti ji státnímu dohledu. Druhé důležité stanovisko cit. z. jest, že církevní působnost novým zákonodárstvem se přímo neurčuje, nýbrž jen obmezuje, a to vždy jen z důvodů státní nutnosti. Dovolávání se pomoci prostředky právními u státních úřadů připuštěno jest toliko při porušení státních nikoliv církevních norem. Církvi nepředpisuje stát, jak má své jmění spravovati, nýbrž pečuje pouze o to, aby církevní správou nebylo poškozováno. V církevních záležitostech čistě vnitřních vzdává se stát veškerého zasahování tak, že řízení jich církvi úplně přísluší. Takovými záležitostmi jsou: úplná svoboda učení a bohoslužby, svobodné vykonávání moci iurisdikční v oboru církevním, obzvláště kázně, péče a volného rozvoje společenských zařízení, svobodné upravení církevního vyučování, správa církevních vychovávacích ústavů, řízení a bezprostřední dozor při vyučování náboženství ve veřejných školách, konečně volná správa jmění církve a ústavů sloužících účelům církevním.
II. Církevní úřady a obročí: Dle zák. ze dne 7. května 1874 má se při udílení církevních úřadů a obročí dbáti jen těch požadavků, které zakládají se ve všeobecných zákonech státních, aneb v církevních zákonech anebo ve zvláštních nařízeních nadačních, aneb jichž zájmy státní vyžadují. Tím jsou stanoveny ovšem pouze ony náležitosti, jež stát ve svém zájmu ku dosažení úřadů a obročí církevních vyhledává ; vedle toho může církev říditi se svými zákony a ustanoviti ještě požadavky, které jí se zdají nutnými (ku př. kanonický věk, určitý stupeň svěcení atd.). Viz článek Obročí.
III. Vykonávání církevní moci úřední a správa duchovní.
1. Biskupové a arcibiskupové spravují vnitřní záležitosti svých diecésí dle předpisů církevních, pokud nepříčí se zákonům státním. Moc církevní vztahuje se pouze na příslušníky církve a nelze jí к tomu užívati, aby se někomu překáželo zachovávati zákony a nařízení úřadů státních aneb užívati práv občanských ; při vykonávání církevní moci úřední není dovoleno užívati prostředků donucovacích.
2. Ku zřízení nových diecésí a farních okresů, ku změně jich obvodů, pak ku zřízení, rozdělení a sloučení obročí jest potřebí státního schválení.
IV. Církevní dávky. Placení dávek k účelům církevním, jež příslušníci církve se svolením vlády povinni jsou odváděti, jakož i poplatky za ohlášky manželství, sňatky, pohřby a vyhotovení úředních listin vymáhají úřadové političtí ku žádosti faráře. Osoby požívající práva chudých jsou však těchto poplatků sproštěny. Z pravidla není dovoleno nějaký výkon farního úřadu činiti závislým na předchozím zapravení poplatku. Jen žádá-li se jistý výkon v takové formě, pro kterou není vyměřen určitý poplatek (na př. při assistenci více kněží při pohřbu), má se tento na požádání zapraviti napřed. Přestoupení předpisů štolních, pokud nestíhá se zákonem trestním, trestají úřady zeměpanské po vyslechnutí konsistoře pokutami až do 100 zl. Dopustil-li se někdo takového provinění několikrát, může žádati vláda jeho sesazení.
Dobrovolné sbírky v katolických kostelích zlepšující příjmy duchovních jsou úplně církevní záležitostí, pokud nevznikne rozepře ve příčině povinnosti ku plnění jich. (Nál. spr. s. dv. ze dne 7. února 1885 Budwinski 2398.) Dle dv. dekretu ze dne 31. srpna 1786 počítají se »koledy« dle dv. dekretu ze dne 9. října 1784 a ze dne 10. října 1787 poplatky za zvonění na časy, dále dle čes. gub. nař. ze dne 12. února 1789 »koláče posvícenské« (dávky o posvíceních) ku dávkám školním a nikoliv ku dávkám církevním. (Nál. spr. s. dv. ze dne 10. ledna 1878 Budwinski č. 190.) Viz článek Poplatky štolní.
V. Theologické fakulty a výchova kandidátů stavu duchovního. Dle dnešního stavu zákonodárství nepovažují se theologické diecesální ústavy za veřejné ústavy vyučovací, nýbrž za biskupské ústavy domácí. Učitely ústavů těchto nelze též pokládati za učitele veřejné (nál. spr. s. dv. ze dne 31. října 1883 Budwinki č. 1890). Nař. min. kultu a vyuč. ze dne 30. června 1850 č. 319 ř. z. vydaného pro všechny korunní země, pro které vydán byl pat. ze dne 4. března 1849, obsahuje bližší předpisy pro katolicko-theologické-diecesální a klášterní ústavy vyučovací a pro fakulty theologické.
Cís. nař. ze dne 23. dubna 1858 č. 156 stanoveny byly podstatné základní zásady, jimiž říditi se má budoucně vyučování katolickému náboženství na všech veřejných ústavech vyučovacích a zvláště pak studium theologické. Viz čl. University.
VI. Státní dozor. Státní správa kultu má pečovati o to, aby církevní orgány nepřekročovaly mezí své působnosti, a aby se ustanovením cit. zákona i nařízením státními úřady na základě tohoto zákona vydaným podrobovaly a povinnosti zákonem jim uložené plnily. Za tím účelem mohou úřady ukládati pokuty peněžní nebo použiti i jiných prostředků donucovacích. Jestliže tedy rozhodnutím některého církevního představeného státní zákon byl porušen, může ten, kdo zkrácen jest ve svém právu, obrátiti se na úřady správy státní, aby tyto platně rozhodly, pokud ovšem záležitosť nespadá v obor práva soukromého nebo trestního. O bližším viz články Společenstva klášterní, Patronát církevní, Řízení disciplinární církevní, Obce farní, Jmění církevní, Fondy náboženské, Konkurence ku stavbám církevním.

Citace:

Z ustanovení odst. 2, § 16 nařízení č. 252/1933 Sb.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1938, svazek/ročník 77, s. 549-549.