NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6490.

Církevní věci. — Samospráva obecní. — Administrativní řízení: O kompetenci úřadů správních — a to úřadů politických zastaviti podle § 102 ob. zříz. usnesení obecního zastupitelstva stran užívání obecní kaple hřbitovní, dosud římskokatolické, církví československou.
(Nález ze dne 20. dubna 1927 č. 8132).
Prejudikatura: Boh. 1661/22, 1699/22, 2865/23, 2866/23,
3448/24, 4229/24, 4231/24 adm. a j.
Věc: Obec K. proti ministerstvu vnitra o zastavení výkonu usnesení obecního zastupitelstva stran užívání kaple. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v K. usneslo se dne 6. listopadu 1921 takto: K žádosti příslušníků církve čsl. v K. o používání místní kaple k účelům bohoslužebným usneseno všemi hlasy: Příslušníkům čsl. církve budiž místní kaple k vykonávání jejich bohoslužeb propůjčena a děkanský úřad budiž vyzván usnesení obecního výboru vzíti na vědomí. Nebude-li žádosti se strany děk. úřadu vyhověno, usnáší se ob. zastupitelstvo jednohlasně vypověděti právo užívání kaple církvi řím.-kat., aby nadále obě církve bohoslužby své v jmenované kapli konati mohly.
Osk v Ž. rozhodnutím ze 4. dubna 1922 zakázala provedení shora zmíněného usnesení ob. na základě § 102 ob. ř., jelikož usnesením tím překročilo obecní zastupitelstvo meze své kompetence. — — —
Zsp v Praze zamítla rozhodnutím z 9. května 1922 odvolání obce jako bezdůvodné. — — —
Dalšímu odvolání stěžující si obce nebylo nař. rozhodnutím vyhověno.
O stížnosti nss uvážil:
1. Stížnost vytýká mimo jiné nepříslušnost správních úřadů vůbec, poněvadž kaple, o kterou jde, je vlastnictvím obce a o rozsahu disposičního práva vlastníkova rozhodovati přísluší řádným soudům; mimo to popírá zvláště příslušnost min. vnitra, poněvadž jde o věci spadající do pravomoci min. škol.; v této souvislosti pak vytýká stížnost dále nezákonnost, resp. vadnost nař. rozhodnutí, poněvadž min. vnitra rozhodlo, nevyžádavši si rozhodnutí min. škol.
K námitkám těm jest uvésti toto:
Nař. rozhodnutí je rozhodnutím nejvyšší instance správní o odvolání obce proti zastavení výkonu usnesení ob. zastupitelstva podle § 102 ob. zříz. Zastaviti usnesení ob. zast. podle § 102 ob. zříz. přísluší však podle výslovného ustanovení cit. paragrafu úřadům politickým, tedy osp-é a v cestě rekursní zsp-é, v nejvyšší instanci pak min. vnitra; nelze proto shledati, že by tyto úřady nebyly příslušny, vydati rozhodnutí toho druhu, jako v tomto případě.
Materielní podmínky dozorčího opatření podle § 102 ob. zříz. je, že ob. zastupitelstvo vystoupilo z mezí své působnosti nebo učinilo usnesení, jež je proti zákonům. Zda ob. zastupitelstvo takto jednalo nebo nejednalo, a zda tedy je dán podklad pro zákrok podle § 102 ob. zříz., to přísluší posouditi rovněž oněm úřadům, jež příslušný jsou k řečenému dozorčímu zakročení a mohou tyto úřady sobě také prejudicielně vyřešiti všechny otázky, které je nutno zodpověděti za účelem výkonu dozorčího práva podle § 102 ob. zřízení.
Třebas tedy příslušelo ex professoi rozhodovati o otázkách správy kultové, tedy také o otázce, zda disposice s určitou budovou v ohledu rituelním náleží katolické církvi, státním úřadům kultovým, tudíž v poslední stolici min. škol., nelze ani s tohoto hlediska důvodně dovozovati nepříslušnost žal. úřadu, když žal. úřad právě ex professo rozhodoval jen o přípustnosti opatření podle § 102 ob. zříz. a vše ostatní řešil jenom prejudicielně.
Totéž platí ovšem také o tvrzené příslušnosti řádných soudů, poněvadž předmětem rozhodování žal. úřadu nebyla otázka soukr. práva. Žal. úřad nerozhodoval o tom, kdo je vlastníkem kaple, ani zda a pokud je disposiční právo vlastníkovo omezeno z nějakého titulu soukromoprávního, naopak žal. úřad, resp. zsp, na jejíž odůvodnění se žal. odvolal, rozhodovaly podle cit. předpisů ob. zříz. a za účelem tohoto svého rozdohování vyřešily si prejudicielně otázku, zda a pokud disposiční právo vlastníkovo je omezeno z nějakého důvodu veřejnoprávního, totiž z toho důvodu, že budova tvořící vlastnictví obce přešla co do svého užívání k úkonům rituelním do disposice orgánů církevních (srovnej též nál. Boh. 4231/24, pak 1699/22, 2865/23, 2866/23 adm. a j.). Odůvodnění, které ke svému rozhodnutí připojila osp, nepadá pro kognici nss-u na váhu, jelikož soud tento přezkoumává jen rozhodnutí nejvyšší stolice, v daném případě min. vnitra, toto však založilo své rozhodnutí jen na důvodech uvedených v rozhodnutí zsp-é.
2. Bezdůvodnou je též další námitka stížnosti, v níž tvrdí se nepříslušnost žal. úřadu, resp. nezákonnost nař. rozhodnutí z toho důvodu, že o kapli musí platiti totéž, co platí o hřbitově obecním. Nehledě ani k tomu, že takto formulovaná námitka nebyla vznesena v rekursech stěžující si obce (§§ 5 a 6 zák. o ss), nerozhodoval žal. úřad o právu užívati hřbitova, a nelze — třebas zápis v poz. knize zní na »kapli se hřbitovem,« — přece vzhledem ke zvláštní odchylné zákonné úpravě předpisů o hřbitovech (srovnej zejména předpisy zákonů mezikonfesních z 25. května 1868 č. 49 ř. z. a 15. dubna 1920 č. 277 Sb., resp. nyní zák. z 23. dubna 1925 č. 96 Sb., dále předpisy zákonů zdravotnických zejména zák. z 30. dubna 1870 č. 68 ř. z., zák. z 15. dubna 1920 č. 332 Sb., a zák. z 13. července 1922 č. 236 Sb.), považovati kapli do té míry za součást hřbitova, že by kaple ta ve všech směrech musila sledovati právní osudy hřbitova.
3. Nepřípadné a proto bezdůvodné jsou též námitky, které stížnost opírá o tvrzení, že v daném případě bylo poskytnuto úřadům církevním tak zvané bracchium saeculare, ač podmínky §ů 23 a 27 zák. z 9. května 1874 č. 50 ř. z. nejsou splněny; neboť v daném případě právě o poskytnutí bracchia saeculare podle zák. č. 50/1874 nešlo, nýbrž šlo jedině o dozorčí opatření s hlediska předpisů ob. zříz., které úřad činí z moci úřední, třeba snad děje se tak někdy k podnětu některé osoby třetí.
4. Ve věci samé uvážil nss takto:
Nss zastává ve své konstantní judikatuře právní názor, že projevem vůle vlastníkovy, jímž svoji budovu — ponechávaje si vlastnictví — věnoval neomezeně a bezvýhradně k bohoslužebným účelům církve katolické, a přijetím tohoto věnování se strany příslušného orgánu církve, které se projevuje a dokonává rituelním aktem konsekračním, dostane se disposice s budovou touto jakožto předmětem bohoslužbě určeným — do sféry vnitřních záležitostí církevních, vyhrazených podle § 14 zák. ze 7. května 1870 č. 50 ř. z. správě příslušných orgánů (úřadů) církevních. Jestliže obec, jejíž budova byla takto řečenému účelu věnována, s budovou onou naloží bez souhlasu příslušných orgánů církve (katolické) způsobem, který se s věnováním nesrovnává, osobuje si tím zásah do kompetence těchto úřadů církevních, čímž překračuje meze své příslušnosti, takže výkon příslušného usnesení ob. zastupitelsvta může býti předmětem opatření podle § 102 ob. zříz. Poukazuje co do bližšího odůvodnění těchto právních názorů zejména na svoje nál. Boh. 1661/22 a 2865/23 adm. setrval nss na právních názorech svrchu uvedených i v tomto případě.
5. Zbývalo už jenom zkoumati, zda v daném případě skutečně jde o budovu, která byla obcí neomezeně a bezvýhradně věnována k bohoslužebným účelům církve řím.-kat.
Stížnost existenci takovéhoto věnování popírá. Toto věnování může se ovšem podle obecných zásad právních státi buď výslovným aktem anebo i konkludentními činy. V daném případě není sice vykázáno formální listinné věnování se strany obce. Naproti tomu však není popřeno, že podnět ke zbudování kaple dal roku 1854 František D. v K., odkázav testamentárně na stavbu kaple 468 zl., a na udržování téže 100 zl., dále na účel, aby se v kapli každou neděli a svátek za něj a celý jeho rod pobožnost růžencová konala, 50 zl. a že k účelu tomu přispěli jiní obyvatelé místní a — třebas malou poměrně částkou — též obec sama, takže — jelikož »v oné době nebylo v obci nekatolíků«; byla kaple zřízena z příspěvků příslušníků katolického náboženství; dále jde ze spisů bisk. konsistoře v Hradci Králové, které tvořily spolu podklad rozhodnutí žal. úřadu, a jichž obsah není st-lkou popřen, tím méně vyvrácen, že obec u jmenované konsistoře zažádala za povolení ke stavbě kaple, že dne 6. června 1867 konsistoř dala povolení k vysvěcení kaple a ke sloužení mši sv., že dekretem konsistoře z 31. srpna 1867 byla pro kapli tu dána mešní licence a že při kapli té byla zřízena nadace na konáni růžencové pobožnosti. Usoudil-li žal. úřad, resp. instance podřízené na tomto základě, že tato obecní kaple byla vlastnicí věnována k bohoslužebným účelům církve katolické, nelze závěr ten shledati ani vadným ani nezákonným; pro názor, že by ono konkludentně provedené věnování nebylo se stalo neomezeně a bezvýhradně, neposkytují pak spisy nižádného podkladu, tím méně ovšem, když není popřeno, že kaple té bylo od založení nepřetržitě k bohoslužebným úkonům církve kat. užíváno.
Že pak věnování to bylo příslušným úřadem církevním (bisk. konsistoří v Hradci Králové) také přijato a že se projevilo na venek církevním posvěcením kaple, tomu svědčí zejména též tyto okolnosti ze spisů, zejména z výpisu pamětní knihy fary Z-cké se podávající a st-lkou nepopřené, že totiž dne 22. června 1863 posvětil biskupský vikář P. Antonín B. základní kámen, že dne 4. října 1863 posvětil František Ch. kříž na věžičce kaple a že kaple byla na základě povolení konsistoře z 31. srpna 1867 farářem B. vysvěcena.
Tím, že příslušný úřad církve kat. ono věnování přijal a že kaple byla podle kat. ritu vysvěcena, stalo se věnování ono — bez souhlasu příslušných orgánů církve kat. — neodvolatelným a přešla kaple ta — třebas zůstala i nadále ve vlastnictví obce — v ohledu rituelním do disposice úřadů církevních (§ 14 zák. č. 50/1874), a nebyla pak obec přes to, že zůstala vlastnicí, oprávněna disponovati s kaplí tou v bohoslužebném ohledu bez souhlasu příslušných orgánů kat. církve. — — — —

Citace:

č. 6490. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 722-725.