Č. 716.

Úředníci okresní (Čechy): Byla-li někomu pravoplatně odepřena povaha okresního úředníka dle zák. z 3. října 1907 č. 63 z. z. čes., je tím zároveň vysloveno, že není okresním úředníkem ani ve smyslu zák. z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n.
(Nález ze dne 16. února 1921 č. 1869.)
Věc: Vojtěch R., okresní zvěrolékař ve Vodňanech (adv. Dr. Hirsch z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za stranu spolužalovanou okresní správní komisi vodňanskou adv. Dr. Kliment z Prahy) stran úpravy služebních poměrů.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Útraty žádané se spolužalované okresní správní komisi ve Vodňanech nepřisuzují.
Důvody: Stěžovatel, jenž dekretem z 25. dubna 1885 čís. 90 ustanoven byl okresním zvěrolékařem ve Vodňanech za remuneraci ročních 300 zl., později zvýšenou, podal v prosinci 1910 žádost, aby služební požitky jeho upraveny byly dle zákona z 3. října 1907 č. 63 z. z. Okresní zastupitelstvo podle usnesení svého ze dne 4. května 1911 žádosti té sice nevyhovělo, zvýšilo mu však služné na 1200 K a přiznalo mu vedle toho cestovní paušál ročně 400 K. od 1. listopadu 1911, obé však s podmínkou, že na tuto úpravu přistoupí a písemným prohlášením předem se zaváže, že úpravy služebních požitků dle zákona o úřednících okresních cestou soudní domáhati se nebude. Na to stěžovatel vydal okresnímu zastupitelstvu prohlášení ddto 6. června 1911, že s usnesením okresního zastupitelstva ze 4. května 1911 je srozuměn, a prohlášením ddto 4. července 1911 doplnil je v ten smysl, že úpravy služebních požitků dle zákona o úřednících okresních cestou soudní domáhati se nebude.
Dne 26. února 1920 stěžovatel podal okresní správní komisi žádost, aby požitky jeho upraveny byly dle zákona z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n.
Okresní správní komise usnesením z 5. března 1920 žádosti té nevyhověla, jelikož ve smyslu §u 43 cit. zák. neuznává, že by se zákon ten na stěžovatele vztahoval, kdyžtě stálým a výhradným povoláním jeho je provozování soukromé praxe zvěrolékařské v okresu i mimo okres, a plat, který mu skytá okres, slouží mu jen k usnadnění existence, aby mohl v okresu býti usazen a soukromou praxi provozovati. Podané odvolání bylo naříkaným rozhodnutím zamítnuto s odůvodněním, že stěžovatel prohlášením ze 4. července 1911, dle něhož úpravy služebních požitků dle zákona o úřednících okresních cestou soudní domáhati se nebude, je zavázán i nyní, poněvadž zákon z 3. října 1907 č. 63 z. z. platí nadále a zákonem z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. jen v některých svých ustanoveních byl změněn. Okolnost, že tímto zákonem byla kompetence soudu přenesena na zemský správní výbor, nemůže při jasném smyslu zmíněného prohlášení padati na váhu.
O podané stížností nejvyšší správní soud uvážil takto:
Není pochybnosti o tom, že také zvěrolékaři ustanovení ve službách okresů mohou býti okresními úředníky ve smyslu zákona z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. Aby však bylo možno přiznati jim tuto kvalifikaci, musí býti dány také všechny podstatné momenty, jimiž právní povaha okresního úředníka je podmíněna. K nim patří především, aby pro vykonávání funkcí zvěrolékařských usnesením okresního zastupitelstva systemisováno bylo v ústrojí služby okresní zvláštní úřednické místo, dále pak aby zaměstnanec na místo to ustanovený vykonával funkce ony na základě veřejnoprávní služební povinnosti jako svoje povolání. Kdežto pak zákon z 3. října 1907 č. 63 z. z. v posledním směru spokojil se s požadavkem, aby výkon služby byl zaměstnanci povoláním hlavním, přiznává zákon z 23. července 1919 charakter úřednický pro svoje účely jenom těm zaměstnancům, jimž služba u okresu je povoláním výhradným.
Otázku po právní povaze zaměstnance jako okresního úředníka — kteráž je prejudicielní pro otázku jeho materielních nároků, jež zákon z 23. července 1919 poskytuje právě jen okresním úředníkům — dlužno, stane-li se spornou, rozhodnouti pořadem instancí. Rozhodnutí to tvoří pak podklad pro úpravu materielních nároků dotyčného zaměstnance.
V daném případě nebylo potřeby ba ani možnosti, zabývati se věcně otázkou, je-li stěžovatel okresním úředníkem ve smyslu zákona z 23. července 1919, neboť otázka ta byla již pravoplatně rozhodnuta dříve. Stěžovatel svou žádostí de praes. 9. prosince 1910 vznesl v podstatě nárok, aby uznán byl za úředníka okresního ve smyslu zákona z 3. října 1907 č. 63 z. z. Usnesením okresního zastupitelstva ze 4. května 1911 č. 2411 byla jeho žádost zamítnuta a tím vysloveno, že mu povaha okresního úředníka ve smyslu onoho zákona nepřísluší. Stěžovatel se z usnesení toho neodvolal a prohlášeními svými ze 6. června a ze 4. listopadu 1911 svou vůli, nepodávati odvolání, jen zdůraznil. To je vlastní význam těchto prohlášení. Tím, že nepodal odvolání, nabylo však zmíněné usnesení proti němu právní moci a rozhodnuto tedy s konečnou platností, že okresním úředníkem ve smyslu zákona z 3. října 1907 není. Byla-li mu však pravoplatně odepřena povaha okresního úředníka ve smyslu zákona z 3. října 1907, je tím zároveň vysloveno, že není okresním úředníkem ani ve smyslu zákona z 23. července 1919 a že mu nepřísluší nárok na to, aby služební poměry jeho nadále posuzovány byly dle tohoto zákona, neboť § 41 leg. cit. přiznává tento nárok jenom těm zaměstnancům dříve ustanoveným, kteří jsou úředníky okresními.
Je tedy stížnost bezdůvodnou.

Citace:

Č. 716. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 224-226.