Č. 822.

Honební právo (Čechy): I. Nedostatek legitimace oferentů ke stížnosti proti zadání honitby z volné ruky. — II. Způsob usnášení honebního výboru o zadání honitby. Účast člena, kterému byla honitba propachtována. — III. Posouzení »daných poměrů«.
(Nález ze dne 23. dubna 1921 č. 4757.)
Prejudikatura: ad III. nál. č. 13, 435 a j.
Věc: Gustav G. a spol. v S. (adv. Dr. Leopold Kohn z Tanwaldu) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastněnou stranu Václava S. adv. Dr. Karel Geschmay z Prahy) o pronájem společenstevní honitby v M.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Honební výbor v M. usnesl se ve své schůzi konané za předsednictví svého předsedy Václava S. dne 5. ledna 1920, aby honitba patřící honebnímu společenstvu obce M. byla hledíc k daným poměrům propachtována z volné ruky Václavu S., rolníku v M., na 6 let, t. j. od 1. února 1921 do 31. ledna 1927 za podmínek obsažených v pachtovní smlouvě ze dne 11. února 1914, avšak za nájemné zvýšené o 100 Kč t. j. za 1100 Kč.
Okresní správní komise v Něm. Jablonném vzala smlouvu vyhotovenou ve smyslu tohoto usnesení ve svém sezení ze dne 26. ledna 1920 na vědomí.
Stížnost podanou proti tomu Gustavem G. a společníky zemský správní výbor v Praze naříkaným rozhodnutím zamítl z těchto důvodů: Stížnost Gustava G. zamítá se pro nedostatek legitimace, neboť, nejsa členem honebního společenstva, není oprávněn bráti v odpor usnesení o pronájmu společenstevní honitby. Rozhodovati o způsobu pronájmu společenstevní honitby přísluší výhradně honebnímu výboru, jehož disposiční právo jest omezeno pouze v tom směru, že má rozhodnouti se zřetelem k daným poměrům (§ 13 hon. zák.). Sporný pronájem dle jednacích spisů honebním výborem formálně usnesený zaručuje krom vyššího nájemného a závazku nájemcova, hraditi škody zvěří způsobené, řádný výkon myslivosti při současném hájení zájmů zemědělství (odst. IV, V, VI nájemní smlouvy ze dne 5. ledna 1920). Uváží-li se dále, že proti nájmu stěžují si jedině dva členové honebního společenstva a že jediná sice vyšší nabídka G-ova — její včasné podání není ostatek prokázáno — jiných výhod neposkytuje, lze právem pokládati pronájem ten za odpovídající zájmům honebního společenstva i za přiměřený místním poměrům (§ 13 hon. zák.).
O stížnosti k němu podané uvážil nejvyšší správní soud:
Žalovaný úřad odůvodnil zamítnutí stížnosti, pokud byla podána Gustavem G. tím, že G., nejsa členem honebního společenstva, není oprávněn bráti v odpor usnesení o pronájmu společenstevní honitby. Stížnost nepopírá sice správnost tohoto zamítacího důvodu, tvrdí však, že G. nabyl právního nároku a tím i postavení procesní strany tím, že bylo do protokolu o pronájmu honitby jméno jeho původně zapsáno, později však vymazáno a přepsáno.
Stěžovatel však nevyvozoval ani neuplatňoval ve správním řízení z této okolnosti právě uvedené právního nároku, o takovém právním nároku nebylo ve správním řízení pořadem stolic rozhodnuto a nemůže tedy nárok ten býti teprve stížností k nejvyššímu správnímu soudu uplatňován na odůvodnění postavení Gustava G. jako strany. Podání nabídky samo o sobě nemůže právní nárok takový nijak založiti. Stížnost Gustava G. jest tedy neodůvodněna.
Rozhoduje o stížnosti členů honebního společenstva Filipa N. a Rudolfa R., řídil se nejvyšší správní soud těmito úvahami:
Stížnost namítá, že postup honebního výboru při propachtování honitby trpí formálními vadami, které činí celé zadání honitby nezákonným a zmatečným, a dále, že usnesení o pronájmu honitby dle svého obsahu odporuje zákonu.
Nedotýkajíc se otázky, jsou-li členové honebního společenstva oprávněni k takovým výtkám, dlužno v prvním směru k vývodům stížnosti uvésti, že honební zákon neobsahuje ustanovení o svolávání schůzí honebního výboru ani o tom, že by měli býti členové honebního společenstva slyšeni před zadáním honitby, zákon neobsahuje však ani o tom ustanovení, že by usnesení o pronájmu honitby měla býti veřejně vyhlašována.
Ani okolnost, že Václav S. předsedal schůzi honebního výboru, ve které mu byla společenstevní honitba pronajmuta, a že pak podepsal pachtovní smlouvu jednak jako předseda honebního výboru, jednak jako pachtýř, nezakládá vadnosti řízení ani nezákonnosti. Podle § 13 honeb. zák. jest honební výbor povolán, aby určil, má-li honitba vůbec a v kladném případě, má-li býti pronajmuta z volné ruky nebo veřejnou dražbou.
Jest nesporno, že usnesení osvědčené v protokole ze dne 5. ledna 1920 o propachtování honitby z volné ruky Václavu S. stalo se v přítomnosti všech členů honebního výboru.
Honební zákon pro Čechy nemá ustanovení, jež by v určitých případech vylučovalo předsedu nebo některého člena honebního výboru z účastenství při hlasování. Ustanovení obecního zřízení nelze obdobně užíti již z toho důvodu, že honební výbor není ani korporací ani úřadem. Bylo by lze tedy proti usnesení honebního výboru, o něž jde, namítati jedině, že neodpovídá ve skutečnosti vůli, kterou honební výbor vyjádřil. Toho však stížnost nenamítá.
Nezákonnost naříkaného rozhodnutí spatřuje stížnost v tom, že žalovaný úřad nehodnotil správně dané poměry, nedbav toho, že částka, o niž bylo pachtovné zvýšeno, není úměrná zvýšení cen zvěře a masa a větším škodám, jež způsobí zvěř členům honebního společenstva při vysokých cenách polních plodin, a dále, že žalovaný úřad nedbal, že G. a dle dopisu Václava S. z 5. února 1920 jiní uchazeči za honitbu nabídli event. by byli dali i více, dokonce až 3000 Kč a že tedy z pronajetí honitby veřejnou dražbou bylo lze očekávati ještě lepší výsledek.
Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou.
Honební zákon neobsahuje v § 13 ohledně zpeněžení společenstevní honitby nic jiného, leč že státi se má přihlížejíc k daným poměrům. Odpověď na otázku, kterých poměrů nutno dbáti, lze hledati jen v účelu, jejž zákon sleduje. Tendencí zákona je, aby docílilo se co nejracionelnějšího výkonu myslivosti, zároveň však aby chráněny byly zemědělské zájmy, které vyžadují toho, aby byly škody působené honitbou i zvěří co nejmenší a aby materielní prospěch majitelů pozemků náležejících k honitbě byl co největší.
Zájem členů společenstva, jejž dlužno chrániti, nevyčerpává se tedy již požadavkem, aby se docílilo co největšího pachtovného, nýbrž směřuje i k takovému způsobu vykonávání honitby, při němž by zemědělství bylo pokud možno nejvíce chráněno před škodami. Nebylo by ovšem správné, kdyby úřad, uvažuje dané okolnosti, nehleděl vůbec k výši nájemného, neodpovídalo by však též intencím zákona, kdyby přihlíželo se jedině k částce nájemného a nedbalo se proti tomu prospěchů, jež plynou v jiných směrech členům společenstva z určitého pronájmu, pokud vyhovují zájmům, jež zákon chrání. Nelze tedy shledati nezákonnost v tom, že žalovaný úřad neklade váhu jedině na okolnost, že Q. učinil vyšší nabídku než Václav S., jestliže zároveň přihlížel k tomu, že pachtýř se smlouvou zavázal, že bude hraditi škody způsobené zvěří.
Zda žalovaný úřad posuzuje otázku, jak bylo by lze nejlépe zpeněžiti spornou honitbu, správně hodnotil dané poměry, nemohl nejvyšší správní soud věcně přezkoumati, poněvadž jde o otázku skutkovou, soud však podle § 6 al. 1 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 jest vázán na skutkovou podstatu, z níž vycházela poslední stolice. Soud může zkoušeti, tvoří-li skutková podstata ve spisech zjištěná pro úsudek žalovaného úřadu dostatečný podklad, event. zda naříkané rozhodnutí neopírá se o skutkovou podstatu, jež by byla v rozporu se spisy. Takových vad soud neshledal.
Zemský výbor správní dospěl k úsudku, že pronájem společenstevní honitby Václavu S. odpovídá jak zájmům honebního společenstva, tak poměrům, při čemž vycházel z předpokladu, že tento pronájem zaručuje krom vyššího nájemného a závazku nájemcova hraditi škody zvěří způsobené i řádný výkon myslivosti při současném hájení zájmů zemědělství, kdežto jediná vyšší nabídka G-ova jiných výhod — než vyšší nájemné — neposkytuje.
Tento předpoklad kryje se se skutkovou podstatou zjištěnou ve spisech. Ze spisů (ze zprávy obecního starosty v M. ze dne 12. února 1920) jest patrno, že honební výbor došel k přesvědčení, že bude vyhověno daným poměrům nejlépe, bude-li honitba zadána pachtýři v obci usedlému. Sluší tedy míti za to, že zemský výbor správní při posuzování věci i tuto okolnost uvážil a k ní hleděl.
Stížnost poukazuje k tomu, že žalovaný úřad nepřihlížel k tomu, že podle doznání Václava S. obsaženého v jeho dopise ze dne 5. února byli tu i jiní uchazeči, od nichž bylo lze čekati vyšší nájemné až do 3000 Kč. V tom však, že žalovaný úřad nedbal na uvedený dopis, nelze spatřovati vady řízení, poněvadž Václav S. popřel jak pravost dopisu toho, tak i správnost jeho obsahu, okolnosti v dopise uvedené jiným způsobem nebyly zjištěny a ani stížnost neodvolává se na jiný podklad pro to. že by tu ony okolnosti byly.
K vývodům dodatku ke stížnosti nelze přihlížeti, poněvadž dodatek ten byl podán teprve po uplynutí zákonné lhůty ke stížnosti.
Poněvadž tedy naříkané rozhodnutí netrpí ani formální vadou, jíž by soud musil dbáti, ani neodporuje zákonu, slušelo zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 822. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 489-492.