Č. 3036.

Pozemková reforma. — Řízení před nss-em: Udělením bezpodmínečného souhlasu stát. pozemkového úřadu k disposicím vlastníka se zabranou půdou nemohou práva vlastníkova býti dotčena.
(Nález ze dne 28. prosince 1923 č. 22173).
Věc: Marie P. v H. proti státnímu pozemkovému úřadu (Dr. Kar. Tomšovic — za zúčastněnou stranu adv. Dr. Emil Meisner z Německého Brodu) stran prodloužení pachtovní smlouvy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Smlouvou z 20./22. března 1911 propachtovala obec J. jako vlastnice velkostatku R. pozemky ve smlouvě té zmíněné ve výměře 368 jiter, jakož i určité stavby Ottovi G. na 12 let, t. j. do 31. října 1922.
Pachtovné stanoveno bylo na 20 Kč ročně za míru hospodářské produktivní plochy a v posledním odst. článku 2. ujednáno toto:
»Učiní-li pachtýř nejpozději 6 měsíců před vypršením této smlouvy písemné prohlášení, že chce v pachtu pokračovati, platí tato smlouva za prodlouženou na dalších 6 let, tedy do 31. října 1928 incl. za týchž podmínek a ustanovení.«
Právo pachtovní z této smlouvy plynoucí bylo vloženo pro pachtýře do knih (zemských desk a knihy pozemkové).
V roce 1918 koupila pachtovní objekt st-lka.
Dopisem z 15. března 1922 prohlásil pachtýř Otto G. vůči nynější vlastnici, že používá svého práva a prodlužuje pachtovní poměr do 31. října 1928, načež mu st-lka, resp. její zástupce dopisem z 21. března 1922 odpověděl, že na prodloužení pachtu nepřistupuje, a že poměr ten pokládá za zrušený.
Dne 20. června oznámil Otto G. stav věci stpú-u, a zastávaje názor, že pachtovní smlouva ona byla hned od začátku v roce 1911 ujednána na 18 let, z toho na prvních 12 let bezpodmínečně, na dalších 12 let podle jednostranné volby pachtýřovy (§ 906 o. z. o.), žádal, aby stpú vzal toto oznámení na vědomí.
Naproti tomu oznámila st-lka obvodové úřadovně stpú-u, že je rozhodně proti prodloužení pachtovního poměru, že Otto G. není oprávněn k prostému prodloužení pachtu za týchž podmínek a ustanovení, neboť nastala změna v osobách stran smluvních i ve výši pachtovného. Smlouva zní výslovně jen na 12 let a Otto G. mohl by dosíci její obnovy jen za změny ve výši pachtovného podle opatř. Stál. výb. z 8. října 1920 č. 586 Sb., k čemuž je třeba též schválení stpú-u podle § 7 zák. zábor.
Smlouva původní nepodává záruky řádného hospodaření pachtýřem, zejména udržování budov a zařízení ve stavu převzatém, následkem čehož byla prý st-lka nucena žalovati pro devastaci budov na zrušení poměru pachtovního. Při ukončení poměru pachtovního dnem 31. října 1922 bude míti st-lka aspoň záruku, že nedojde také k deterioraci půdy, neboť převezme statek na vlastní režii. Navrhla tedy st-lka, aby stpú pokládal užití výhrady v čl. 2 pachtovní smlouvy Ottou G. za uzavření nové smlouvy, a aby jí odepřel schválení.
Stpú podle záznamu ve spisech pokládal smlouvu pachtovní za uzavřenou na celou dobu pachtovní až do roku 1928 již před platností záb. zák., resp. před 28. říjnem 1918 a neuznával za závadu ani skutečnost, že zatím nastala změna v osobě vlastníkově, ani okolnost, že podle opatř. Stál. výb. z 8. října 1920 č. 586 Sb. lze žádati za přizpůsobení pachtovného novým poměrům. Přes to oznámil výnosem z 18. července 1922 zástupci Otty G., že o žádosti jeho bude rozhodnuto až po skončení sporu, který o zrušení pachtovního poměru veden jest u okr. soudu v Jihlavě.
Na rozklad Otty G. oznámil však stpú zástupci jeho dne 13. září 1922 a dodatečně též zástupci st-lčinu, že vzal prodloužení zmíněné pachtovní smlouvy do 31. října 1928 na vědomí bez jakékoli prejudice
Bohuslav, Nálezy správní. V 149 pro spor, který jest o neplatnost nebo zrušení tohoto pachtovního poměru veden u okr. soudu v Jihlavě, a doložil, že toto vzetí na vědomí se zruší, bude-li pravoplatným rozsudkem uznáno na zrušení nebo neplatnost pachtovního poměru.
O stížnosti majitelky statku do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Aby dosažení účelů pozemkové reformy nebylo mařeno nebo stěžováno soukromoprávními disposicemi se zabraným majetkem, ustanovil zákon záborový ve svém § 7, že zcizení, pronájem, zavazení a dělení zabraného majetku jest bez úředního souhlasu stpú-u věci státu bezúčinné a dle pozdějšího ustanovení z 11. března 1921 č. 108 Sb. dokonce vůbec neplatné. Předpisem tím poskytl zák. stpú-u prostředek, na základě kterého může připustiti jen takové disposice se zabraným majetkem, které se nepříčí veřejném zájmům, jimž slouží provádění pozemkové reformy.
Udělením úředního souhlasu k disposicím vlastníkovým se zabraným majetkem mohl by tedy býti dotčen sice onen veřejný zájem, jejž stpú sám, prováděje pozemkovou reformu, povinen jest zastávati a hájiti, nikoliv však nějaká subjektivní práva stran, neboť udělením souhlasu prohlašuje úřad, že dotyčné právní jednání nevadí provádění pozemkové reformy, a že tudíž vůle smluvních stran má dojíti plné účinnosti případně platnosti, jakoby šlo o nemovitost, jež záboru nepodléhá.
Výrok takový nemůže stranami vůbec brán býti v odpor stížností u nss, neboť do správní sféry jejich rušivě nezasáhá a zájem veřejný před nss-em hájiti strany soukromé povolány nejsou.
Naproti tomu odepřením souhlasu neb udělením souhlasu jen podmínečně může úřad zasáhnouti v subjektivní práva stran, neboť tím vyslovuje, že určité právní jednání nemá míti vůbec účinnosti vůči státu neb že jest definitivně neplatným, nebo že účinnost nebo platnost jeho vázána jest na určité podmínky.
Prohlášení takové může pak ovšem stranám zavdati příčinu ke stížnosti na nss do porušení subjektivních práv, neboť jím se omezuje smluvní volnost stran ve prospěch zájmu veřejného.
V daném případě prohlásil úřad, že vzal prodloužení pachtovní smlouvy do 31. října 1928 v příčině nemovitostí záboru podléhajících na vědomí bez jakéhokoliv prejudice pro spor vedený před řádným soudem o platnost této pachtovní smlouvy.
Jest sice pravda, že prohlášení ono jest do té míry neurčité, že z něho není patrno, zda úřad jím ve smyslu § 7 zák. zábor. uděluje souhlas k prodloužení pachtovní smlouvy na dalších šest let, a stojí na stanovisku st-lově, že souhlasu toho k platnosti smlouvy zapotřebí jest, či zdá má stejně jako zúčastněná strana za to, že smlouva ona byvši sjednána před platností zák. záborového souhlasu jeho nepotřebuje, a tedy uzavření její úřadem pouze na vědomí se béře, nebude-li pravoplatným výrokem soudu uznáno na zrušení nebo neplatnost pachtovního poměru.
Ať jest tomu však jakkoliv, tolik jest jisto, že úřad prohlášením svým smluvní volnosti stran žádné meze neklade, a že účinnost, pokud se týče platnost pachtovní smlouvy nějakým omezením ze záboru plynoucím podrobiti nechce.
Nezasáhl tedy úřad svým výrokem do subjektivních práv st-lky, nýbrž mohl snad na nejvýše dotknouti se veřejného zájmu, který jedině on sám povinen jest zastávati a k jehož obraně soukromé schází potřebná legitimace.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3036. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1302-1305.