NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 9369.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n.).
Předpis § 22 (2) zák. nevztahuje se na činžovní přeplatky, jichž vrácení bylo do 31. března 1928 uplatněno žalobou, třebaže do tohoto dne nebyl rozsudek ještě ani v první stolici vydán. Předpisu § 406 c. ř. s. nelze tu použiti.
(Rozh. ze dne 14. listopadu 1929, Rv 2 234/29.)
Žalobu o vrácení přeplatku činže zadal nájemce proti pronajímateli na soudě dne 29. března 1928. Procesní soud prvé stolice neuznal, o d v o la ci soud uznal žalobní nárok důvodem po právu. Důvody: První soud má za to, že hledíc k ustanovení § 22 (2) zákona čís. 44/28 o ochr. náj.: »Přeplatku za dobu minulou nelze zpět žádati« nemohou přeplatky na činži za dobu až do 31. března 1928 býti nejen požadovány, nýbrž ani již přisouzeny, že se předpisu § 5 obč. zák. o ochraně nabytých práv nelze dovolávati, ano jde o přechodná ustanovení zákonná, a že tu naopak platí § 406 c. ř. s., podle něhož lze k plnění odsouditi jen, když jest dospělé v čase vynesení rozsudku, kdežto zde jde o nárok již zaniklý, opačný názor příčí se doslovu řečeného ustanovení, jež by se jinak nedalo logicky vykládati, a kdyby prý zákonodárce byl chtěl z dosahu tohoto ustanovení vyloučiti nároky uplatněné již za dřívějšího právního stavu, byl by tornu zajisté dal výraz patřičným omezením v zákoně samém. Než právní stanovisko prvého soudu neobstojí. Ježto žaloba o vrácení přeplatků na činži za dobu od 1. července 1922 do 31. března 1928 byla podána dne 29. března 1928, netřeba řešiti otázku, co by bylo právem, kdyby žaloba byla podána až po 1. dubnu 1928, kdy nový zákon nabyl účinnosti. Nový zákon čís. 44/28 nepřevzal předpisu § 20 (1) dřívějších zákonů čís. 85/24, 48/25 a, jak i v důvodové zprávě vládního návrhu vyřčeno, připouští tedy volnou dohodu o nájemném, byť i ještě omezenou ustanovením § 22, podle něhož i za nového zákona přezkouší soud na návrh nájemníkův neb pronajímatelův úmluvu o zvýšení nájemného nad míru uvedenou v § 9 a upraví nájemné s účinkem od nejbližšího nájemního období přiměřeně v mezích tohoto zákona. A v této souvislost jest nové ustanovení, že přeplatku za dobu minulou nelze zpět žádati. Tím jest vysloveno, že nájemník nemá vůbec nároku na vrácení přeplatků a že tedy soud nebude moci ani ve sporném řízení odsouditi pronajímatele k jich vrácení. Zákon však výslovně neupravil otázku, zda a pokud se tento nový předpis dotýká nároků na vrácení přeplatků z doby před účinností nového zákona a co míní »dobou minulou«, zda dobu uplynulou jen za platnosti nového zákona, od 1. dubna 1928, či snad dobu i před tím již uplynulou. Pro případy svrchu dotčené chybí tu tak zv. přechodní ustanovení, jehož tu bylo velmi potřeba k jasnému vystižení smyslu zákona. Názor, že již ve slovech »za dobu minulou« jest vyřčena zpětná působnost nového předpisu i pro dobu před vydáním nového zákona, není zcela nepochybný, an nový zákon nabyl účinnosti teprve dne 1. dubna 1928, takže až do 31. března 1928 platil předpis § 20 (3) zák. čís. 48/25, který výslovně stanovil nárok na vrácení přeplatku. V souzeném případě bylo však o vrácení přeplatku žalováno již za dřívějšího právního stavu, a na takové případy jistě nedopadá ustanovení § 22 (2) nov. zák. Vždyť § 5 obč. zák. stanoví zcela povšechně, že zákony nepůsobí zpět a nemají vlivu na předchozí jednání a na práva před tím nabytá. Při tom není pochyby, že podle dřívějšího právního stavu (§§ 879, 1431 obč. zák., § 20 (3) zák. čís. 48/25) nárok nájemníkův na vrácení přeplatku vzešel již tím okamžikem, kdy přeplatil, to jest zaplatil vyšší nájemné, než tehdy bylo přípustné. Nový zákon nabyté právo výslovně neodňal. Poněvadž předpis § 22 (2) není podle svého zákonodárného účelu ustanovením rázu donucovacího — podle důvodové zprávy soudíc, účelem nového zákona byl slušný ohled na pronajímatele a na nenáhlé zmírnění tísnivých předpisů o výši nájemného, po případě ponenáhlu odstranění ochrany nájemníků, tedy nikoliv zřetele veřejného blaha — naopak donucujícím bylo zákonné ustanovení o nároku na vrácení přeplatku, nelze ani usuzovati, že nový předpis aspoň mlčky a zakrytě působil zpět. Ale, i kdyby nové ustanovení bylo pojímati jako výslovný předpis o zpětné působnosti, nedopadalo by na souzený případ, neboť předpis: »nelze žádati« počal najisto působiti teprv od 1. března 1928, kdežto žalobkyně žádala vrácení již 29. března 1928, kdy to podle zákona ještě nepochybně byla oprávněna žádati. Při tom jest kromě toho, co již bylo řečeno o dosahu ustanovení § 5 obč. zák., přihlédnouti i k obecnému předpisu § 9 obč. zák., že zákony podrží tak dlouho moc, až je zákonodárce změní neb výslovně zruší. Tomu nelze arci rozuměti tak, že zrušený právní předpis nemá nadále již žádného účinku a že ho soud nemůže užiti. Naopak, pokud nový zákon nepůsobí zpět, jest právní poměry vzešlé z působnosti dřívějšího zákona posuzovati podle právního stavu tehdy platného. Vidno tudíž, že ani z poukazu na ustanovení § 406 c. ř. s. nelze tu pranic vytěžiti pro právní názor prvé stolice, nemluvíc o tom, že by vedlo k důsledkům nesrovnalým a nepřípustným, kdyby vítězství a prohra strany závisela na tom, zda o žalobě včas podané byl rozsudek vydán dřív či později, tedy na okolnostech z valné části nahodilých.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody: Žalovaní napadají rozsudek odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s., jejž shledávají v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil předpis § 22 (2) zák. o ochr. náj. čís. 44/4928, uznav, že se tento předpis nevztahuje na činžovní přeplatky, jichž vrácení bylo do 31. března 1928 uplatněno žalobou, třebaže do tohoto dne nebyl rozsudek ještě ani v první stolici vydán. Toto právní posouzení jest správné a souhlasí s důslednou judikaturou nejvyššího soudu a v podstatě s důvody rozhodnutí čís. 8410 sb. n. s., na něž se dovolatelé odkazují. K vývodům dovolání jest dodati jen ještě toto: Z předpisu § 406 c. ř. s. nelze pro názor žalovaných nic vytěžiti. Tento předpis, vydaný z důvodu procesní hospodárnosti a jednající výslovně jen o dospělosti plnění, ale rozšiřovaný praxí i na jiné zákonné předpoklady pro právní ochranu uplatněného nároku (sr. na př. rozh. čís. 1617, 4298, 4400, 5814, 5932, 6512, 6631 sb. n. s.), má na mysli a hodí se jen na takové zákonné předpoklady, jichž tu v době podání žaloby ještě nebylo, ale které tu jsou v době vynesení rozsudku. O takový případ tu nejde, nýbrž jde tu o otázku, podle kterého hmotného práva jest posuzovati žalobní nárok, když se zákon změnil tak, že v době podání žaloby nárok ještě uznával, ale v době rozsudku již ho neuznává. Tuto otázku lze řešiti jen podle všeobecných a zvláštních předpisů o »zpětném působení zákonů«. Nelze tudíž souhlasiti s názorem, že jest žalobní nárok vždy posuzovati podle práva platného v době vynesení rozsudku. Tak by tomu bylo jen tehdy, kdyby byl nový předpis nadán zpětnou účinností, vyřčenou buď výslovně nebo vyplývající z donucovací povahy nové právní normy. Toho tu není ani v tom, ani v onom směru. Jinak jest právní poměry posuzovati podle práva platného v době jich vzniku (§§ 5 a 9 obč. zák. a Tilsch-Svoboda, Občanské právo část všeobecná z r. 1925 str. 74). Předpis § 22 (2) zák. čís. 44/1928 obsahuje jen t. zv. »nepravé zpětné působení«, které jest tu tehdy, když nový zákon nařizuje, že ho má býti užito i na právní poměry již založené, ale teprve od doby, kdy nový předpis začal působiti (sr. Tilsch-Svoboda 1. c. str. 78). V souzeném případě začal nový zákon působiti 1. dubna 1928 a teprve od té doby nelze přeplatků za dobu minulou zpět žádati. To však neplatí o přeplatcích, které již před tím byly žalobou uplatněny, tedy cestou soudní pomoci od odpůrce žádány a to rite žádány podle práva do té doby platného. Zde byla žaloba podána 29. března 1928 a jest v ní také uvedeno, že byli žalovaní marně upomenutí dopisem ze dne 23. března 1928 o vrácení přeplaceného nájemného. Z důvodové zprávy tisk 1475 nelze rovněž pro spornou otázku nic vytěžiti, neboť § 22 jedná o soudní úpravě nájemného v řízení mimosporném, a to jen pro budoucnost, a nemohl soud v tomto mimosporném řízení ani za dřívějšího práva vynésti nález na vrácení přeplatků za dobu minulou.

Citace:

č. 9369. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 638-641.