NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8388 —
Č. 8388.

Církevní věci: —Samospráva obecní. — živnostenské právo: I. * Výkonem vyznání, náboženství nebo víry ve smyslu § 122 úst. list. nelze rozuměti pouze ryze kultové obřady, nýbrž výkon všeho, co dotčeným vyznáním, náboženstvím neb vírou je příslušníkům jeho jako povinnost uloženo. — II. * Státní úřad dozorčí může podle § 102 obec. zříz. čes. zastaviti výkon usnesení obecního zastupitelstva, že na obecních jatkách, na kterých je zavedena jatečná nucenost podle § 35 živu. řádu, je zakázána rituelní porážka dobytka.
(Nález ze dne 27. ledna 1930 č. 25438/27).
Věc: Městská obec P. proti ministerstvu vnitra o zákaz rituálních porážek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Řád o užívání ústředních jatek atd. pro město P., vydaný na základě usnesení obecního výboru z 27. května 1908 a schválený výnosem býv. místodržitelství v Praze z 1. října 1908 obsahoval v § 16 toto ustanovení: »Porážení dobytka musí se díti správně, způsobem v místě obvyklým, opatrně, co možno nejrychleji a beze všeho zbytečného týrání zvířat. Všechen dobytek (vyjma onen, který dle ritu židovského má býti poražen) musí býti nejprve řádně upevněn«. Poráží-li se dle ritu židovského, musí býti dobytek dostatečným počtem poražečů poután a tak na zemi kladen, aby při tom co nejméně trpěl; hlava jeho musí býti při kladení tak řízena, aby se neotloukla a neporanila, po povalení pak musí býti ihned pevně zadržena, aby řez poražečův mohl býti rychlý a jistý. Porážeč židovský musí býti obratný, řádně vycvičen a musí býti při poutání dobytčete přítomen, aby ihned, jakmile je povaleno, řez mohl vykonati, jakož i jest vůbec za správné provádění a šetření těchto předpisů zodpověděn. Také po zaříznutí dobytčete musí býti hlava jeho v jisté poloze udržována, aby se nezmítala«. — Č. 8388 —
Podáním ze 7. ledna 1922 oznámilo představenstvo náboženské obce israelitské v P. měst. úřadu v P., že započne dnem 1. ledna 1922 opět s rituelním porážením hovězího dobytka na městských jatkách, tak jako se to dělo před válkou. Ve schůzi z 13. března 1922 nevyhověla měst. rada žádosti za opětné rituelní porážení hovězího dobytka, stížnost do tohoto usnesení podaná byla zamítnuta obecním zastupitelstvem a osk-i. Zsv v Praze zrušil však toto rozhodnutí s poukazem na ustanovení jatečního řádu. Dozorčí stížnost vedle toho podaná k osp-é a po zamítnutí k zsp-é byla touto zamítnuta.
Ve schůzi měst. zastupitelstva z 8. října 1924 bylo pak usneseno, pozměniti platný řád o užívání ústř. jatek města P. v tom směru, že v § 16 se škrtá celý druhý odstavec (o rituelním porážení dobytka) a v odst. 1. věta v závorce (»vyjma onen, který dle ritu židovského má býti poraženec). Podáním ze 3. března 1925 žádala stěžující si obec zsp-ou za schválení usnesení z 8. října 1924 s tím, že usnesení bylo vyhlášeno s poučením o možnosti podání stížnosti, že však v dané lhůtě žádná stížnost podána nebyla; zároveň navrhla stěžující si obec, aby zsp zamítla dozorčí stížnost náboženské obce israelské v P., domáhající se zrušení tohoto usnesení dle § 102 ob. zříz. a neschválení změny jatečního řádu.
Rozhodnutím ze 16. dubna 1925 neuznala zsp v Praze za nutno, aby proti usnesení obecního zastupitelstva v P. z 8. října 1924 zakročila, poněvadž usnesením tím není zásadně zabráněno určité vrstvě občanstva, používati měst. jatek k porážkám dobytka, pokud se řídí předpisy, jež kompetentním sborem, t. j. obecním zastupitelstvem byly usneseny. Zároveň však zsp také vyslovila, že se nepovažuje za povolánu schváliti změnu jatečního řádu města P., ježto není zákonného předpisu, jenž by schválení takového vyžadoval.
Další stížnost náboženské obce israelitské v P., dovolávající se dozorčí moci státní správy, odmítlo min. vnitra nař. rozhodnutím jako nepřípustnou, poněvadž státní správa vykonává dle § 102 ob. zříz. tuto dozorčí moc jen z moci úřední a třetím osobám nepřísluší právo dožadovati se, aby jí v konkrétním případě bylo použito; zároveň zakázalo však min. vnitra z úřední moci podle § 102 ob. zříz. výkon usnesení měst. zastupitelstva p-ského z 8. října 1924, poněvadž změnou řádu jatečního sledovalo měst. zastupitelstvo účel, zameziti na měst. jatkách porážku dobytka podle ritu židovského; tento postup příčí se však § 122 úst. listiny, kdež se praví, že všichni obyvatelé republiky Čsl. mají právo vykonávati veřejně i soukromě jakékoliv vyznání, náboženství, nebo víru, pokud výkon ten není v neshodě s veř. pořádkem a řádem, nebo s dobrými mravy. Podle § 125 téže úst. listiny mají příslušné úřady právo náboženské úkony zakázati, odporují-li veřejnému pořádku, nebo veřejné mravnosti. Jest nepochybno, že vyznání israelitské jest státem uznáno (zák. z 21. března 1890 č. 57 ř. z.) a že též košerování jest institucí, která jest založena v čistě církevních ustanoveních židovských, udržuje se v židovstvu od nepaměti a souvisí takřka s jeho životem náboženským. Náleží tedy tento způsob porážení zvířat ke starým náboženským pravidlům a zvyklostem židovstva. Jestliže však státní správa — Č. 8388 —
podle § 125 úst. listiny neprohlásila košerování zvířat za příčící se veř. pořádku a veř. mravnosti, pak nemůže ani obec změnou řádu jatečního znemožniti vykonávati tyto náboženské úkony jinak přípustné. — — —
O stížnosti podané na toto rozhodnutí měst. obcí nss uvážil:
Stížnost uplatňuje nejprve výtku, že §em 102 ob. zř. jest k úřednímu zákroku především zmocněna osp a že tudíž min. vnitra nebylo oprávněno zrušiti usnesení měst. zastupitelstva, když nižší úřady dohlédací neshledaly ono usnesení nezákonným, dále že zmíněné usnesení nebyvší židovskou náboženskou obcí v řádné cestě instanční naříkáno — vešlo v právní moc, již žal. úřad nemůže rušiti. Nss neuznal tyto námitky důvodnými.
Nař. rozhodnutí jest opřeno o ustanovení § 102 ob. zř.; podle tohoto předpisu přísluší správně státní vykonávati právo dohlédací k obcím, aby z mezí působnosti své nevystupovaly a nečinily nic, co by bylo proti zákonům; u výkonu tohoto práva má státní správa právo a povinnost zakázati výkon usnesení, jež by shledala závadným ve směru shora naznačeném. Právo, jež tu správě státní je svěřeno, není tedy instančním přezkoumáváním usnesení obecních, nýbrž čistým právem dozoru a není výkon práva toho vázán ani na žádnou lhůtu ani na žádný postup instanční. Mohl proto i nejvyšší úřad politické správy — a to i bez ohledu na odchylný snad názor instance nižší — u výkonu tohoto práva zastaviti výkon i takového usnesení, jež řádnou cestou instanční včas napadeno nebylo a vešlo tudíž ve formální právní moc. Ježto nejde tu o prostředek opravný, je lhostejno, jak došlo k tomuto dozorčímu zákroku, zda výslovně z moci úřední, či na popud nějaké strany, jíž přísluší pak v řízení tomto postavení pouhého denuncianta. Stejný názor vyslovil nss již v nál. Boh. A 4891/25, dodav k tomu ještě, že dozorčí zákrok státní správy podle § 102 ob. zř. je přípustný, i když usnesení obecního zastupitelstva bylo již vykonáno, jak bylo vysloveno v nál. Boh. A 1069/22 a 1525/22. K vývodům stížnosti budiž jen ještě podotknuto, že ustanovení § 102 ob. zříz. dává sice právo zakročení v prvé řadě úřadu okresnímu; tím však se nevylučuje, aby, i kdyby okr. úřad příčinu k zakročení neshledal, vyšší stolice tak neučinila. — — —
Ve věci samé dovozuje stížnost, že § 122 úst. listiny nechrání náboženská pravidla a zvyklosti, nýbrž jen právo vykonávati jakékoliv vyznání, náboženství nebo víru, pod kterýžto pojem rituelní porážka nespadá. Dle § 125 lze pak zakázati určité náboženské úkony, odporují-li veř. pořádku neb veř. mravnosti; prohlásiti takovéto úkony za příčící se veř. pořádku může po názoru stížnosti nikoliv jen státní správa, jak mylně uvádí žal. úřad, ale v mezích své působnosti také obecní zastupitelstvo, a jest prý zajisté vadou řízení, odporuje-li min. vnitra bez jakéhokoliv šetření dobrozdání znalců, dle nichž košerování porušuje veř. pořádek i mravnost a jimiž se řídil měst. úřad i osk.
Ani této námitce nemohl nss dáti za pravdu.
Dle § 122 úst. listiny mají všichni obyvatelé republiky čsl. ..... právo vykonávati veřejně a soukromě jakékoliv vyznání, náboženství — Č. 8388 —
nebo víru, pokud výkon ten není v neshodě s veř. pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy. Ustanovení toto zaručuje příslušníkům jakéhokoliv vyznání, náboženství nebo výry za určitých předpokladů výkon tohoto jejich vyznání neb náboženství; nss nemusel zkoumati, je-li tak zvaná »rituelní porážka« kultovým obřadem stricto sensu, neboť pod »výkonem vyznání, náboženství nebo víry« nelze rozuměti pouze ryze kultové obřady, nýbrž vše, co dotyčným vyznáním, náboženstvím nebo vírou jest příslušníkům jeho jako povinnost uloženo. Že příslušníci židovského vyznání jsou zásadně povinni požívati maso pouze z dobytka rituelním způsobem poraženého, je všeobecně známo a stížnost sama toho nepopírá; ale pak nelze shledati, že by názor žal. úřadu, že rituelní porážky spadají pod úkony dle § 122 úst. list. chráněné, neměl v cit. předpisu dostatečné podpory.
Zbývá tedy již jen otázka, nejsou-li rituelní porážky židovské z ochrany podle § 122 úst. listiny vyloučeny proto, že jsou v neshodě s veřej. pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy. Nss nemohl však shledati, že by konání rituelních porážek bylo lze subsumovati pod jeden z těchto případů.
Nutno totiž pokládati za vyloučeno, že by obvyklý výkon náboženského ritu státně uznaných náboženských společností mohl obsahovati úkony, které by bylo lze označiti jako odporující veřejnému pořádku a řádu nebo dobrým mravům, když úkony tyto spočívající na náboženských předpisech, byly již v době uznání dotyčné náboženské společnosti u ní obvyklé, a přes to náboženská společnost byla státem uznána, aniž ten který úkon rituelní byl zakázán nebo z uděleného státního uznání vyloučen. Státní uznání bylo by vyloučeno, kdyby úkony ony byly s uvedeného hlediska závadnými. To plyne již z povahy věci, bylo však také výslovně projeveno v § 1 bodu 1 zák. z 20. května 1874 č. 68 ř. z. Rituelní porážka jest však u židů od pradávna na základě náboženských předpisů obvyklá a byla jako součást židovského ritu také státními předpisy při uznání náboženské společnosti židovské implicité uznána resp. stala se tohoto státního uznání účastna (srov. § 1 »židovského systému pro Čechy« ze 3. srpna 1797, zák. Františka II. svazek XI. str. 27. a násl. a § 25 zák. z 21. března 1890 č. 57 ř. z.).
Nelze proto shledati, že by rituelní porážka židovská mohla býti vyloučena z ochrany § 122 úst. listiny.
Pouhá případná změna všeobecného nazírání na ten který rituelní úkon nemůže ovšem rušiti právo náboženské společnosti židovské na nerušený výkon jejích náboženských obřadů a zvyklostí, kteréhož práva náboženská společnost právě nabyla státním uznáním.
Ježto pak stížnost nepopírá, že by se spornou změnou jatečního řádu vzhledem k výhradní povinnosti, používati měst. jatek, znemožnil výkon rituelních porážek židovských v P. vůbec, nelze nař. rozhodnutí shledati nezákonným a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou (srovn. nál. býv. ss Budw. 10666/1897 a A 5248/1907).

Citace:

č. 8388. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 297-300.