Čís. 9228.Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).Odpuštěním (§ 14 písm. c) je projev vůle pokračovati v manželském společenství s provinivším se manželem tak, jakoby provinění nebylo.Při posouzení otázky odpuštění nutno uvážiti okolnosti, za nichž došlo mezi manželi k souloži.(Rozh. ze dne 3. října 1929, Rv II 709/28.)Manžel žaloval manželku o rozluku manželství pro její cizoložství. Oba nižší soudy žalobu zamítly, majíce za to, že napotomními souložemi nastalo odpuštění rozlukového důvodu.Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu k dalšímu jednání а k novému rozhodnutí.Důvody:Opodstatněn jest dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Nižší soudy posoudily nesprávně námitku odpuštění, uznavše, že k němu došlo souložemi stran dne 8. března a dne 26. března 1927. Odpuštěním podle § 14 písm. c) rozl. zák. jest projev vůle pokračovati v manželském společenství s provinivším se manželem tak, jakoby provinění nebylo. Pohlavní styk jest výsledkem příliš rozmanitých a složitých duševních dějů, než aby z něho o sobě mohlo býti na takovou vůli usuzováno. Při posouzení otázky odpuštění musí býti uváženy okolnosti, za nichž došlo k souloži. Žalobce zažaloval manželku o rozluku pro její cizoložství, avšak dne 7. a 8. března 1927 dohodl se s ní mimosoudně, že vezme žalobu zpět, s výhradou, že rozluku bude moci provésti kdykoli jiným pohodlnějším způsobem, totiž žalobou o rozvod pro manželčino cizoložství a podle § 17 rozl. zák. Žalovaná se zavázala, že se dá ve sporu o rozvod kontumacovati a nepodá do rozsudku odvolání. Svolila, by se žalobce již před rozvodem od ní odstěhoval a oba manželé se navzájem sprostili manželských povinností, vyhradivše si výslovně svobodu v pohlavních stycích. Žalobce postupoval a postupuje podle ujednání, vystěhoval se od manželky již dne 22. května 1927 a podal na ni dne 7. listopadu 1927 žalobu o rozvod pro cizoložství. Za těchto okolností nelze v souložích, k nimž došlo dne 8. března 1927, v den, kdy se manželé sprostili povinnosti ke vzájemné věrnosti, ve společném ještě bytě, a dne 26. března 1927 při nahodilé žalobcově návštěvě u žalované, spatřovati prominutí toho, co se do té doby mezi manželi přihodilo, nýbrž jen prosté a nahodilé ukojení pohlavního pudu. Jak správně vyložil odvolací soud příčí se ujednání ze dne 7. a 8. března 1927 zákonu i dobrým mravům, tím však neztrácí význam pro posouzení, zda žalobce měl při souložích úmysl obnoviti fakticky již zrušený manželský svazek. Právě ta okolnost, že k první souloži došlo týž den, kdy žalobce sprostil manželku povinnosti k věrnosti, vyhradiv si sám svobodu ve věcech pohlavních, а k druhé souloži, když se žalobce již odstěhoval ze společného bytu a tak i na venek projevil zrušení manželského společenství, nedopouští, by soulože mohly býti pokládány za projev vůle pokračovati v manželství, jako by se nebylo nic stalo. Námitka odpuštění měla býti zamítnuta a žalobě o rozluku pro cizoložství vyhověno. Z důvodu rozvratu nebylo žalováno, o důvodu nepřekonatelného odporu není třeba uvažovati. Nutno však při vyhovění žalobě rozhodnout i o otázce viny, a v této příčině nebylo dosud jednáno o dalším přednesu žalované strany, že i žalobce porušoval manželskou věrnost. Nezbylo než podle § 510 c. s. ř. zrušiti oba rozsudky nižších soudů a vrátiti rozepři soudu procesnímu k dalšímu jednání a novému rozhodnutí.