NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Čís. 3077.

Telegrafy (zákon ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924).
Pro otázku viny s hlediska § 24 (1) zákona nezáleží na tom zda, měl pachatel vědomí nebo úmysl tajiti a ukrývati stanici před úřadem, zda chtěl se státi jejím vlastníkem, ji držeti a podržeti čili nic; stačí, že ji nedovoleně přechovával, ať to činil z jakéhokoliv podnětu a z jakékoliv pohnutky; pojem »míti u sebe«.
(Rozh. ze dne 4. února 1928, Zm I 579/27.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 25. června 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 24 (1) zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř. Zrušovací soud zabýval se především hmotněprávním důvodem čís. 9 a) § 281 tr. ř., poněvadž z toho, co k tomuto bodu bude uvedeno, vysvitne zároveň bezdůvodnost formálních výtek stěžovatelových podle čís. 5 § 281 tr. ř. Po této stránce namítá stěžovatel, že byl odsouzen neprávem, poněvadž prý jeho činnost, zjištěná v rozsudku, nenaplňuje pojem »přechovávání« ve smyslu § 24 zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924. Zmateční stížnost má za to, že mluvnický a etymologický výklad slova »přechovávání« dává jiný smysl, než vyjadřuje v německém překladě slovo »aufbewahren«, že totiž pravému smyslu slova odpovídá německé »verhehlen«, že »přechovávání« znamená úmyslné ukrývání, tajení. Také prý přísné tresty, stanovené v § 24, nasvědčují tomu, že úmyslem zákona nebylo trestati z fiskálních důvodů každého, kdo bez povolení »má u sebe« radiové zařízení, nýbrž jen posluchače neoprávněné a toho, kdo radiové zařízení ukrývá a tají, a tak chrániti státní zájmy proti zneužití radiových zařízení. Z tohoto výkladu usuzuje zmateční stížnost, že není trestným, kdo neměl úmyslu, přístroj držeti, podržeti, jej tajiti, jak tomu bylo v souzeném případě, kde obžalovaný jen z ochoty u sebe podržel přístroj, jejž svědek S. nemohl s sebou vzíti zpět pro špatné počasí. Než zmateční stížnosti nelze dáti za pravdu. V § 3 odst. (2) podává zákon sám autentický výklad pojmu »přechovávání«, pravě, že jím jest rozuměti všecky případy, kde osoba fysická nebo právnická má u sebe zařízení radiotelegrafní a radiotelefonní, vyjímajíc případy v zákoně výslovně uvedené, které tu nepřicházejí v úvahu. Pojmu »míti u sebe« však odpovídá podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu již skutkový stav, záležející v tom, že někdo má u sebe vlastní nebo cizí zařízení onoho druhu, aniž záleží na podnětu, z něhož k tomu došlo, nebo na účelu tohoto stavu a aniž sejde na době, po kterou se tak děje. Zmíněný autentický výklad zákona je jedině rozhodným a nesejde na tom, zda má snad slovo »přechovávání« i smysl »ukrývání«. Pro odchylky a omezující výklad zmateční stížnosti nemluví však ani úmysl zákona, pokud je zjevným z jeho materiálií; vždyť práva ústavně právního výboru senátu k uvedenému zákonu samotna zdůrazňuje, dokládajíc své stanovisko obšírnými věcnými úvahami zájmem státu diktovanou přísnost zákonných předpisů, a nebyl by proto příliš omezující výklad pojmu přechovávání ani v úmyslu zákonodárcově ani v tendenci zákona, zejména, když nemůže býti pochyby, že by pak mohl býti snadno obcházen zákon na škodu zájmu státního, jenž vedl k jeho usnesení. V souzeném případě jest zjištěno, že obžalovaný měl u sebe bez úředního povolení 6lampovou radiovou přijímací stanici od 9. prosince 1926, kdy si ji dal postaviti Štěpánem S. až do 17. prosince 1926, kdy zažádal a také ihned dostal úřední povolení. Zda měl při tom vědomí nebo dokonce úmysl tajiti a ukrývati stanici před úřadem, zda se chtěl státi jejím vlastníkem, ji držeti a podržeti čili nic, jest lhostejno; pro otázku viny stačí, že ji nedovoleně přechovával ve smyslu vyloženém, ať to činil z jakéhokoliv podnětu a z jakékoli pohnutky. V důsledcích toho nelze důvodně vytýkati rozsudku neúplnost podle čís. 5 § 281 tr. ř. potud, pokud se neobíral obhajobou obžalovaného při hlavním přelíčení, že neobjednal radiový aparát, ani seznáním svědka Štěpána S-a, že H-ová jako nevěsta určila aparát za svatební dar pro svého nastávajícího manžela, že S. jej přinesl obžalovanému za účelem předvedení (postavení), a že jej jen pro špatné počasí nevzal zpět, nýbrž ponechal v bytě obžalovaného, kdežto o koupi aparátu, která prý dodnes není uzavřena, se mluvilo teprve později; vždyť všechny tyto okolnosti jsou podle toho, co bylo uvedeno, pro otázku viny nerozhodný.

Citace:

Čís. 3077.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 126-128.