NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Č. 7341.

Policejní právo trestní: I. * Obsahu je-li podání, učiněné na úřad, urážku proti funkcionáři tohoto úřadu, který není jeho přednostou, není dána skutková podstata přestupku podle § 12 lit. c) cís. nař. č. 96/1854 ř. z. (Otázka, může-li býti předmětem tohoto přestupku přednosta úřadu, nebyla řešena). — II. Předpisy § 12 lit. c) cit. nař. nebyly zrušeny ani změněny úst. listinou čsl. — III. Přestupku § 12 lit. c) cit. cís. nař. může se dopustiti i advokát při zastupování klienta. — IV. Může výraz »dass die Behörde es wagt...« založiti přestupek § 12 lit. c) cit. cís. nař.?
(Nález ze dne 9. června 1928 č. 15.863).
Věc: JUDr. Karel Jindřich St., advokát v T. (adv. Dr. Vintíř Radímský z Prahy) proti zemské správě politické v Praze o urážlivé psaní.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Osp v Ú. vydala dne 2. června 1926 proti st-li trestní nález, znějící takto: »Ve svém podání ze 4. ledna 1926 za starostu teplického Julia H., řízeném na osp-ou v T. jste se dopustil ve stati: ... »Es ist einfach unglaublich, dass die Behörde eines modernen Staates es wagt, auf Grund einer solchen Verordnung, deren reaktionären Tiefstand jeder wissenschafttlich gebildete Jurist ais eine Schmach schon vor 1918 empfunden hat, gegen einen Staatsbürger eines modernen Staates einzuschreiten .....« a »Es kann keinem Zweifel unterliegen, dass das Vorgehen des Organes der politischen Behorde denkbar ungeschickt war ...« přestupku § 12, odst. 1. al. c) cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., neboť tvrzení, že zakročení úřadu na základě předpisu dle čl. 2. zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. dosud platného jest neuvěřitelné a jest smělostí, jest pro tento úřad urážlivé, rovněž tak jako tvrzení, že postup orgánu politického úřadu byl nešikovný. Že jste se tohoto přestupku dopustil, jest prokázáno Vaším vlastnoručním podpisem podání. Vaše prohlášení u osp-é v T., že odmítáte se ospravedlňovati vůči nepříslušnému úřadu a že cís. nař. z r. 1854 odporuje ústavě, k jejímuž dodržování jste dle své přísahy jako advokát povinen, není ospravedlněním pro přestupek Vám za vinu kladený, poněvadž i při hájení svého, třeba nesprávného a nepřípustného názoru jste byl povinen dopisovati úřadu slušně. Proto Vás odsuzuji dle cit. cís. nař. k trestu na svobodě v trvání jednoho týdne. Za přitěžující okolnost bylo při tom považováno, že jste se dopustil přestupku, ačkoliv jste mužem akademicky vzdělaným a advokátem a že jste při výslechu u osp-é v T. nejevil lítost. Polehčující okolnosti Vám nemohly býti přiznány.«
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání, podanému st-lem z uvedeného trestního nálezu, vysloviv, že skutková povaha přestupku kladeného st-li za vinu je zjištěna listinným dokladem a vlastním doznáním st-le, že byl pisatelem inkriminovaného podání. Námitku, že osp v O. není příslušná, shledal žal. úřad neodůvodněnou, ježto — jak z jednacích spisů jest zřejmo — byla jmenovaná osp výnosem žal. úřadu ze dne 3. března 1926 delegována k provedení trest. řízení po rozumu ustanovení § 14 nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. Námitka, že nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. neplatí, odporuje podle nař. rozhodnutí platnému právnímu stavu (čl. 2 zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb.). Konečně vyslovil žal. úřad v nař. rozhodnutí, že trest byl vyměřen v mezích zák. a že odvolací lhůta, jež jest neprodlužitelná, byla stanovena podle zák. (§ 3 min. nař. z 3. dubna 1855 č. 61 ř. z.). Stížnost podaná na toto rozhodnutí vytýká nejprve, že osp v Ú., která byla zsp-ou v Praze delegována nejen k vydání trestního nálezu, ale i k projednání věci, nevyslechla st-le, nýbrž položila trestnímu řízení za základ protokol, který byl se st-lem sepsán osp-ou v T., tedy úřadem, který byl uznán zsp-ou za předpojatý. Stížnost vytýká, že tento postup je v rozporu nejen s příkazem zsp-é, ale i s §em 42 instrukce pro okr. úřady ze 17. března 1855 č. 52 ř. z. a zakládá vadnost řízení, neboť nebyla zachována zásada bezprostřednosti a ústnosti řízení, vyslovená v § 1 min. nař. z 5. března 1858 č. 34 ř. z.
— — — — — — — —
Stížnost, odvolávajíc se na čl. IX. uvozovacího zákona k ústavní listině, podle něhož v den vyhlášení jejího pozbyla platnosti všechna ustanovení, která odporují této ústavní listině, dovozuje, že ustanovení cís. nař. č. 96/1854 ř. z. platí podle § 117 a ostatních ustanovení úst. listiny, zejména podle §§ 1 a 2 a čl. I. úvoz. zák. jen potud, pokud se dají srovnati s povahou volného projevu mínění, nutného v demokratické republice. Tato námitka není důvodná.
Podle § 117 úst. list. může každý v mezích zákona projevovati mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem a pod. Z doslovu tohoto ustanovení je zřejmo, že o vymezení práva na volný projev mínění rozhodují specielní předpisy. Obsah této individuelní svobody, zaručené ústavou, závisí na tom, jak jest určena v zákonech specielních. Tento poukaz na specielní zákony znamená, že úst. listinou zůstávají nedotčeny zákony, které tvoří základ právního řádu v čsl. republice a stanoví potřebná obmezení. Cís. nař. č. 96/1854 ř. z., které bylo zachováno v platnosti i v čsl. republice zákonem č. 11/18, bylo vydáno v době absolutismu a má proto moc a sílu zákona. Obmezuje-li tento zákon ustanovení o obmezení svobody projevu mínění, o kterém se § 117 úst. list. zmiňuje, nelze důvodně tvrditi, že by byl právě s tímto paragrafem v rozporu (srovn. nál. Boh. A 1726/1922).
Ani z §§ 1 a 2 úst. listiny, ani z čl. I. jejího uvozovacího zákona nelze nic dovoditi pro názor hájený stížností, že ustanovení cís. nař. č. 96/1854 ř. z., o které se opírá napadené rozhodnutí, pozbylo platnosti, nebo bylo změněno, neboť v cit. ustanoveních úst. listiny není vysloveno, že se zmíněné nař. mění nebo ruší. Do vydání nař. rozhodnutí nedošlo vůbec k vydání zákona, kterým by zmíněné cís. nař. bylo zrušeno nebo změněno (§ 9 o. z. o.). Má-li stížnost na mysli, že zásady zmíněného cís. nař. odporují demokratickým zásadám, jimiž je prodchnuta úst. listina čsl. republiky, pak nemůže se dovolávati zákroku nss-u, jenž rozhoduje jen podle platných positivních zákonů (§ 2 zák. o ss), kdežto zjednati průchod určitým demokratickým zásadám de lege ferenda jest věcí zákonodárných činitelů.
Nebylo-li však ustanovení § 12 lit. c) cís. nař. č. 96/1854 ř. z. do vydání nař. rozhodnutí ani zrušeno ani změněno, sluší v rámci námitek stížnosti zkoumati, zdali byl inkriminovaný projev učiněn v mezích, které jsou volnému projevu mínění položeny tímto ustanovením zákonným.
Žal. úřad, potvrzuje trestní nález I. stolice, shledal přestupek § 12 lit. c) cís. nař. č. 96/1854 ř. z. v tom, že st-1 užil v podání, které vlastnoručně podepsal a zaslal na osp-ou v T., těchto výroků: 1. »Es ist einfech unglaublich, dass die Behörde eines modernen Staates es wagt, auf Grund einer solchen Verordnung, — deren reaktionären Tiefstand jeder wissenschaftlich gebildete Jurist als eine Schmach schon vor 1918 empfunden hat, — gegen einen Staatsbürger eines modernen Staates einzuschreiten.« 2. »Es kann keinem Zweifel unterliegen, dass alle Teilnehmer an der Versammlung und an dem Umzuge der Ansicht waren, dass das Vorgehen des Organes der politischen Behorde denkbar ungeschickt war.«
Tento druhý výrok nelze podle názoru stížnosti subsumovati pod ustanovení § 12 lit. c) cís nař. č. 96/1854 ř. z., neboť toto ustanovení prý výslovně předpokládá, že podání uráží úřad, na který jest řízeno, tato skutková okolnost není však v konkrétním případě splněna. — Nss shledal tuto námitku důvodnou.
Podle § 12 lit. c) cís. nař. č. 96/1854 ř. z. se dopustí přestupku, který se trestá podle § 11 tohoto cís. nař., kdo užívá v podání na úřad způsobu psaní, jenž tento úřad uráží. Ze znění tohoto ustanovení je zřejmo, že předmětem trest. činu podle § 12 lit. c) cit. nař. jest úřad, na který bylo učiněno podání, obsahující závadné výroky. Pro extensivní interpretaci, že by předmětem tohoto trestního činu mohl býti také podřízený orgán úřadu, na který podání bylo učiněno, není v zákoně žádné opory. Nelze ji dovoditi ani z druhého odstavce § 14, kde se ustanovuje o delegaci pro případ, když urážka se stala v písemném podání a je řízena proti úřadu jako celku, nebo proti přednostovi tohoto úřadu, neboť i tu se mluví jen o úřadu a přednostovi tohoto úřadu, takže není místa pro extensivní interpretaci na případ, kde urážka míří na úředníka, který přednostou úřadu není. Při tom nebylo třeba uvažovati, zdali předmětem přestupku podle § 12 lit. c) může býti také přednosta úřadu sám, poněvadž v konkrétním případě o přednostu úřadu nešlo.
Výrok shora sub 2. citovaný směřuje nesporně proti orgánu politického úřadu, který nebyl přednostou tohoto úřadu, a je proto vzhledem k tomu, co bylo řečeno, v rozporu se zákonem, shledal-li žal. úřad v tomto výroku skutkovou podstatu přestupku § 12 lit. c) cis. nař. č. 96/1854 ř. z. Je-li pak odsouzení pro tento výrok nezákonné, není již třeba obírati se námitkou, vytýkající, že žal. úřad pojal tento výrok do nař. rozhodnutí neúplně. Rovněž není třeba obírati se — pokud jde o tento výrok — dalšími námitkami stížnosti, dovozujícími, že šlo pouze o kritiku a to o kritiku objektivní.
Výrok, uvedený shora sub 1., nevybočuje podle názoru stížnosti z rámce kritiky, která je st-li jako obhájci zákonem zaručena, neboť: a) výrokem tím chtěl prý st-1 jako zástupce strany, povinný hájiti její zájmy, postaviti úřadu I. stolice před oči nesmírnou odvážnost (das ungeheuere Wagnis), kterou na sebe béře, zaváděje trestní řízení podle § 11 cís. nař. č. 96/54 ř. z.; b) ve zmíněném výroku nelze prý shledati kritiku, která by byla nadávkou nebo výsměchem, a c) výrok byl přednesen ve zcela slušné formě, ježto slova »unglaublich« a »wagen« lze použiti v každé společnosti. — Těmto námitkám nelze přiznati důvodnost.
Jak bylo již uvedeno, dopouští se přestupku § 12 lit. c) cís. nař. č. 96/1854 každý, kdo užívá v podání na úřad způsobu psaní, jenž tento úřad uráží. Je tedy subjektem tohoto trestního činu každá osoba, jež takového způsobu psaní v podání užívá, tedy i advokát, jednající jménem strany. Ani z adv. řádu nelze dovodili, že by advokát nebyl povinen jednati s úřadem způsobem v I. odst. § 12 vytčeným a že by snad nemohl býti subjektem naznačeného přestupku. Poukazuje-li stížnost na § 9 adv. řádu, podle kterého jest advokát povinen přednésti vše, co uzná podle zákona za účelné k zastupování strany, sluší na to odpověděti, že ani toto zákonné ustanovení nezbavuje advokáta, jednajícího jménem strany s politickým úřadem, povinnosti zdržeti se všeho, čím by tento úřad mohl býti uražen.
Skutková podstata přestupku § 12 lit. c) cís. nař. je dána již tím, že někdo použije v podání na úřad způsobu psaní, jenž tento úřad uráží. Motiv, proč výroku úřad urážejícího bylo použito, je pro posouzení trestnosti zcela lhostejný a je proto bez významu, jaký úmysl měl st-l, užívaje inkriminovaného výroku. S tohoto hlediska není třeba uvažovati o námitce, že st-1 chtěl inkriminovaným výrokem postaviti úřadu před oči nesmírnou odvážnost, kterou na se béře, zaváděje trestní řízení proti starostovi města T.
Rovněž bezdůvodná je námitka, dovozující, že skutková podstata § 12 lit. c) není splněna proto, že inkriminovaný výrok není nadávkou nebo výsměchem, neboť skutkovou podstatu tohoto přestupku zakládá každý výrok, který úřad uráží, a ne tedy jen výrok, který lze kvalifikovati jako nadávku nebo výsměch, po případě potupu.
Tvrdí-li stížnost, že inkriminovaný výrok byl přednesen ve zcela slušné formě, ježto slov »unglaublich« a »wagen« lze užiti v každé společnosti, přehlíží, že slovo »wagen« má dvojí význam. Jednak se používá tohoto slova v dobrém slova smyslu, chce-li se vyjádřiti, že se někdo rozhodl vynaložiti svoje tělesné nebo duševní síly za tím účelem, aby se setkal s úspěchem podnik, který je obtížný nebo jehož výsledek je pochybný. Vedle toho znamená však slovo »wagen« býti troufalým, něco si osobovati a vybočiti z oněch mezí, ve kterých určité chování se jeví slušným, dovoleným a přípustným. Používá-li se slova »wagen« v tomto druhém smyslu, činí se tak způsobem urážlivým.
Podle názoru nss-u bylo st-lem použito slova »wagen« v inkriminovaném výroku způsobem, který byl právem úřady označen jako urážlivý, neboť výrok ten obsahuje výtku, že je neuvěřitelné, že úřad se opovážil použíti ustanovení cís. patentu č. 96/1854. Nelze proto shledati nezákonnost v tom, podřadil-li žal. úřad tento výrok ustanovení § 12 lit. c) cís. nař.
Stížnost dovozuje dále, že inkriminovaný výrok byl kritikou objektivně oprávněnou. — Je pravda, že st-1 byl oprávněn podrobiti jednání osp-é v T. kritice, avšak kritika ta neměla vybočiti z mezí, jež jsou stanoveny cit. § 12 cís. nař. č. 96/1854 ř. z. Použil-li st-l v písemném podání na úřad způsobu psaní, jenž — jak bylo vyloženo — tento úřad urážel, nelze vůbec mluviti o oprávněné kritice, neboť urážlivý způsob psaní je v § 12 cit. cís. nař. bezpodmínečně zakázán a podroben trestní sankci a nelze jej proto za žádných okolností pokládati za kritiku oprávněnou. Je proto i tato námitka bezdůvodná.
Podle toho jsou bezdůvodné všechny námitky, jimiž stížnost brojí proti nař. rozhodnutí, pokud jím byl výrok shora sub 1. uvedený podřaděn § 12 lit. c) cís. nař. č. 96/1854 ř. z. Žal. úřad shledal však přestupek urážlivého psaní nejen v prvém výroku, nýbrž v tomto výroku dohromady s výrokem druhým a uložil st-li za oba tyto výroky společný trest. Vzhledem k tomu, že — jak bylo vyloženo — nelze onen druhý výrok subsumovati pod cit. ustanovení zákonné, slušelo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž bylo třeba vejíti na námitky brojící proti způsobu trestu, jehož bylo v konkrétním případě proti st-li použito.

Citace:

č. 7341. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 804-809.