NPD documents search: Sociální revue, 2 (1921) - Dělnické a soc.-politické zákonodárství v cizině.

Porota v Olomouci.

Poslední období olomoucké poroty vyznačovalo se značným množstvím případů násilného smilstva, což je jistě úkazem zarážejícím, tím spíše, že i u jiných porotních soudů množí se zločiny tohoto druhu. Otázky této měly by si povšimnouti kruhy lékařské, neboť zdá se, že vinníci jsou z valné části osobami sexuálně pathologicky založenými. Vždyť většina jich je mladými, slušnými muži, plnými života, k nimž by se sotva odmítavě zachovala průměrná žena z jejich prostředí — proč tedy toto násilí, proč surové zneužívání děvčat nedospělých?
Zvrhlíci či — šílenci?

Prvním obžalovaným z kategorie násilných smilníků byl 32letý obchodní příručí Jakub Ječmínek z Lobodic u Kojetína, který téměř celý rok lákal do své zahrady v Lobodicích tři nedospělá děvčata a poučoval je o manželských úkonech, po kterýchžto řečech se všemi třemi tropil smilstvo. Za to dával dětem různé pamlsky a napomínal je, aby doma ničeho neříkaly. Jednou však se děti přece prořekly, věc byla oznámena četnictvu a Ječmínek byl zatčen.
Porota uznala jej vinným zločinem násilného smilstva a zločinem zprznění a soud vyměřil mu trest těžkého žaláře v trvání jednoho roku, ovšem bezpodmínečně.
Podobně jako Ječmínek počínal si 18letý zemědělský dělník Hubert Kupka z Dlouhomil u Šumperka, který čtyři děvčata ve věku od 8 do 12 let lákal do lesa a opuštěných míst a tam jich za pamlsky a peníze zneužíval.
Před porotou se s pláčem ke všemu přiznal, a že činil jinak slušný dojem, porota byla shovívavá a nezodpověděla dostatečným počtem hlasů otázky na zločin násilného smilstva, nýbrž přisvědčila jen k otázce na přestupek proti mravopočestnosti, takže soud vyměřil Kupkovi trestem jen tříměsíční vězení.
Další případ byl spíše veselý, než tragický. Alois Tögel, hezký, mladý hoch, byl svého času zaměstnán jako čeledín u rolníka V. P. v Hrabové. Tam se zamiloval do 13letého děvčete M. P., které bylo na své stáří tělesně i duševně velmi vyvinuté. Přes to, že T. je Němec a jeho mladá milenka Češka, neznající ani slova německy, oba se vždy dobře dorozuměli. Láska nezná tlumočníka. Jednoho krásného dne vybídl T. svou milenku, aby s ním šla do lesa. V lese usedli do trávy a tam se to stalo. Milenci byli jako slepí a netušili, že některé spolužačky děvčete všechno viděly. Brzo se o věci dozvědělo četnictvo a tak se mladý čeledín dostal před soud.
Spravedlnost kvalifikovala lásku mladého čeledína, ježto M. P. nedospěla v době činu ještě 14 let, jako zločin násilného smilstva a zločin zprznění. Porota však mladého čeledína z obou zločinů osvobodila. Byl pouze pro přestupek mravopočestnosti odsouzen na čtrnáct dní do tuhého vězení podmínečně na 2 roky. Radostně vyšel ven, kde jeho 14letá milenka na něho čekala. Oba jistě byli spokojeni, že to tak dobře dopadlo...
Zato hnusným byl další případ, v němž jako obžalovaný vystupoval 481etý malíř Augustin Dufka z Rýmařova, který byl obžalován pro zločin násilného smilstva a zločin krvesmilství. Dufka v roce 1923 znásilnil ve svém bytě svou 15letou dceru Aloisii. Jak se zjistilo, páchal toto násilí na ní po dobu dvou roků. Před porotou se k činu doznával, omlouval se však, že je duševně méněcenný, což ale lékařští znalci vyvrátili. Byl odsouzen na dva rokу do těžkého žaláře.
Dalším obžalovaným byl 21letý zednický pomocník Josef Wenzel z Chrastic u St. Města. V březnu t. r. pokusil se na zastávce v Chrasticích znásilniti 11letou dívku, byl však při činu přistižen četnickým strážmistrem. Porota uznala jej vinným a soud odsoudil jej do těžkého žaláře na jeden rok, povolil mu však podmíněný odklad trestu na 4 roky.
V dubnu t. r. rozšířila se v obci Paloníně u Mohelnice pověst, že 56letý Fr. J. z Palonína zneužil 13leté dívčiny, která jeho manželce v domácnosti vypomáhala. Četnictvo okamžitě dívku vyslechlo; ta udala, že Fr. J. s ní skutečně souložil, J. byl zatčen, předán krajskému soudu v Olomouci a postaven před porotu. Výpověď dívčina nepůsobila však přesvědčivě a ani její pověst nebyla nejlepší. Porota v uvážení, že jedná se asi o chorobně lhavé děvče, které přes svoje mládí je v pohlavních věcech náležitě honěno, zamítla vinu obžalovaného, kterého pak soud osvobodil.
Osudná tancovačka.

Co už všecko zavinily venkovské tancovačky! Co už životů mají na svědomí! A přece není jediné poroty, aby neprojednávala nějaké tragické zakončení venkovské taneční zábavy. Bylo by na čase poučovat venkovské mladíky a úkolu toho měly by se energicky uchopiti v první řadě organisace agrárního dorostu.
Loni v červenci táhl z Lutína houf rozkurážených mládenců do obce Antlerky. Netajili se úmyslem, rozbíti tam zábavu, a když jim večer přišla z Lutína ještě pomoc, strhli v tančírně rvačku. Náměstek obec. starosty Jan Ohera a obecní radní Josef Konečný musili zakročiti a všimli si, že nejzuřivěji počíná si dělník Alois Potácel. Zakročením obecních funkcionářů nastal jakýs takýs klid, ale po půlnoci rvačka znovu vypukla. Mladíci z Lutína chápali se ihned židlí v hostinci a házeli těmito mezi rvoucí se a vůbec počínali si tak ohnivě, že počestní občané z Antlerky nevěděli si jiné rady, než že snažili se vytlačiti Lutínské z hostince ven, což se jim po delší době podařilo, a uzamknuli za sebou dveře.
To byla hrozná pohana a porážka pro lutínské, kteří se venku zorganisovali a přísahali všem pomstu. Rozběhli se po okolních plotech a vyzbrojili se tak rázem tyčkami, načež podnikli společný útok na hostinec, jehož dveře sténaly pod bubnovou palbou tyček z plotů. Tanečníkům v sále pak naskakovala husí kůže při apačském řevu, který věstil smrt, neboť Lutínští volali před hospodou, že každého zabijí, kdo jen hlavu vystrčí, což dokumentovali celou sérií ran kamením, které lítalo otevřenými okny dovnitř sálu. Hosté v tanečním sálu nebyli šťastnou náhodou raněni, poněvadž jednak se ukryli za výčep, jednak ustoupili na tu stranu sálu, kde kameny nedopadaly. Řev obléhajících bylo slyšeti po celé vsi a nikdo nebude se diviti, že probudil z libého spánku zedníka Rajmunda Oheru, který natáhl na sebe kalhoty a vyšel ze svého domku, aby pátral po rušitelích nočního klidu.
Uviděl při svitu měsíce, že mládenci lámali tyčky ze sousedova plotu a když je okřikl, přiletěly к němu jako němá odpověď tři nebo čtyři čerstvě dobyté tyčky, což dobrosrdečného Oheru velice dopálilo. Zdvihl jednu z nich a pustil se po cestě ke starostovi, aby zabránil včasným oznámením další škodě. Obléhání před hospodou pokračovalo, když blížil se k ní Ohera. Uviděl ho Jan Chudoba, který přiskočil k Potácelovi, jehož uznávali všichni jako rutinovaného rváče za svého vůdce, a vtisknuv mu do ruky pádný klacek, zvolal:
„Dej pozor, proti tobě utíká nějaký chlap, uhoď ho, tady máš klacek!“
Potácel uchopil tyčku a nic netušícímu Oherovi zasadil pádnou ránu do boku, po které zasažený bolestně vzkřikl a zavrávoral, a již zasvištěl klacek po druhé a dunivě dopadl na lebku Oherovu. Byla to rána, která byla s to poraziti i vola a po které pukla temenní kost na lebce Oherově, takže se tento v bezvědomí svalil na zemi poblíže plotu Anastázie Křížové.
Ani touto obětí nechtěli se Lutínští smířiti; řvali a povykovali před hospodou dále a konstatovali s uspokojením, že mají již jednoho mrtvého. Náměstek obecního starosty rovněž vstal a šel s buřiči vyjednávat, jeho snaha byla však oceněna ranou kamenem nad oko, takže počal silně krváceti. Vyšla polekaná Křížová z domku a spustila nářek, že Rajmund Ohera již umírá. Tu teprve dodali si někteří občané z Antlerky odvahy, vyšli z hostince a dopravili těžce zraněného Oheru do nemocnice. Lutínští se pak rozutekli.
Oba obžalovaní Alois Potácel a Jan Chudoba přišli k porotnímu přelíčení z domu, poněvadž je státní zastupitelství po řádném vyšetření ponechalo na svobodné noze. Chudoba v kritický den neměl ještě 20 roků a je úplně zachovalý, kdežto Potácel, který má již znamení rváče vryto nesmazatelně ve svou tvář, byl již několikráte pro bitky trestán.
Podle posudku soudních lékařů záleželo poranění Rajmunda Ohery v puklině kosti na lebce s otřesením mozku, s následnou poruchou řeči a částečnou obrnou pravé poloviny těla. Zranění to je samo o sobě těžké ublížení na těle, spojené s přerušením zdraví a nezpůsobilosti k povolání po dobu více než 30 dnů. Kromě toho poranění toto stalo se skutečně životu nebezpečným a má za následek trvalou poruchu řeči.
Porota dané jí otázky zodpověděla vesměs kladně a soudní dvůr odsoudil Potácela do těžkého žaláře na tři roky, Chudobu na šest měsíců, avšak podmínečně s tříletou zkušební lhůtou.
Oba trest přijali a Potácel musil jej ihned nastoupiti. Statečně se rozloučil s kamarády, ale když jej dozorce vedl chodbou a odsouzený spatřil tam v pláči svoji milenku, zachvátila jej hrůza, zdvihl'pěstě a zvolal: „Není spravedlnost na světě, to vodpřisáhnu!“
Láska a vitriol.
Další případ mohl by člověk nadlidsky shovívavý nazvati historií lásky. Líčení případ spíše zatemnilo, neboť v předběžném vyšetřování byl mnohem jasnější.
Obžalovanou je 20letá švadlena Leopoldina Pokorná z Prostějova, již žaloba viní ze zločinu těžkého ublížení na těle, kterého se dopustila loni 1. srpna ma 23letém soukromém úředníku Felixu Löwovi tak, že mu z toho vzešlo těžké ublížení na těle, zanechavší trvalé znetvoření. Tohoto činu se dopustila tím, že polila tvář svého bývalého milého kyselinou sírovou.
Obžalovaná popírá jakoukoliv vinu a líčí událost z 1. srpna takto: Seznámila se s Löwem asi o půl roku dříve, pak se mu věnovala celá, a pojednou Löwova láska počala ochabovati. K tomu se přidružila její obava, že bude matkou. Zašla za Löwem a žádala ho o rozmluvu. Ten prý ji odbyl, a tu vytáhla lahvičku s kyselinou sírovou, aby před jeho očima spáchala sebevraždu. Löw jí v tom chtěl zabrániti, rozehnal se rukou a zasáhl právě lahvičku, jejíž obsah se vylil na oba téměř stejnou měrou. Oba padli do bezvědomí a byli s těžkým popálením odvezeni do nemocnice. Obžalovaná sama má na tváři rudou jizvu od popálenin a dva velké rudé pruhy se jí táhnou po hrdle až přes prsa. Pohybem plným zoufalství odhrnula bluzu a ukázala jizvy porotcům.
Svědek Löw má též krvavě rudé stopy jako památku na onen večer. Kyselina mu vypálila levé oko a znetvořila nos a horní ret, který teprve dvěma plastickými operacemi ztratil svou hroznou deformaci. Löw líčí historii poněkud jinak. Kyselinu Pokorná prý úmyslně vchrstla mu do obličeje, on pozdě už ruku jí odrazil, takže zbytek kyseliny vstřikl i na její hrdlo. Ale nikdo při tom nebyl, nelze dnes bezpečně zjistit, jak to tehdy skutečně bylo. Snad nese i obžalovaná určitou vinu na tom, že se přestali míti rádi, snad proto, že klesla pod velkým risikem, které bere na se žena, jež se věnuje lásce bezvýhradně. Snad ji odpudil cynismus jejího milého, který neumlká ani před soudem. Na otázku, proč se s Pokornou neoženil, odpovídá: „Muž nikdy nemůže mít rád holku, která se vtírá.“ Pokorná, dotčena touto odpovědí, volá: „Když jsem podlehla jeho svodům, bylo to samozřejmé, že jsem za ním přišla, je to přece samozřejmé, že svedená žena vyhledává svého svůdce!“
Porota nechtěla k bolestem Pokorné přidávati bolest novou a proto jednomyslně záporně zodpověděla danou jí otázku, takže soud musil Pokornou osvoboditi.
Otcovražda před šesti lety.

Několik rolníků, jdoucích 20. dubna 1920 časně z rána z Otonovic u Prostějova do Bedihoště, spatřilo na cestě povoz bez dozoru. Dvě straky, zapřažené do rolnické káry, pokojně přežvykovaly — po majiteli nebo vozkovi ani stopy. Dívají se rolníci, čí to asi bude vůz, jdou kousek dál, na cestě trochu krve. A pár kroků od cesty leží lidské tělo! Vincourkovo bylo to spřežení. Starý Vincourek tu leží, již nedýchá. Na hlavě kolem střelné rány zasychá černá krev. Bylo zřejmo, že šedesátiletý domkář Vincourek byl zavražděn, a zanedlouho byli pro podezření ze zločinu vraždy nebo navádění k vraždě zatčeni syn mrtvého Josef Vincourek a právě ovdovělá Hedvika Vincourková, žena tehdy 38letá, kterou byl zavražděný jako vdovec pojal za manželku. Vyšetřovalo se tehdy, leč nic se nevyšetřilo. Oba zatčení byli propuštěni, ač veřejný hlas neustával tvrditi, že násilná smrt Zikmunda Vincourka jest zajisté v souvislosti s nevůlí, která vládla mezi Vincourkem otcem a synem.
Mrtvý Vincourek měl kromě syna Josefa ještě dceru Alžbětu, nyní provdanou Vilímovou, a Marii, která se teď jmenuje Neshybová. Tato Marie Neshvbová učinila koncem loňského roku trestní oznámení, ve kterém přímo obvinila bratra Josefa z otcovraždy. Důkazů podala tolik, že soud nařídil obnovu vyšetřování, které dospělo nyní v porotní líčení. Obžalovaným není však jen Josef Vincourek, osud a lavici sdílí s ním Hedvika Vincourková, Alžběta Vilímová a Marie Neshybová, neboť tyto tři ženy obvinil Josef, jenž se celkem přiznal ke skutečnosti, že po svém otci střelil, že ho k činu naváděly a štvaly. К přelíčení, jež se konalo před přeplněným auditoriem, bylo předvoláno osm svědků.
První je vyslýchán Josef Vincourek. Nevelký, zamračený muž, odpovídá dosti netečně, že se cítí vinným jen částečně. Jel kritického dne s otcem do lesa pro dříví. Cestou prý se nepohodli. Mluvilo se o ženě, za kterou jeho otec pořád chodil, mluvilo se o podílu, který by syn měl po smrti otcově vyplatiti děvčatům, otec prý se rozehnal po synovi sekerou, on, obžalovaný, sáhl po browningu, který si přivezl z vojny, pojednou třeskla rána a otec se skácel mrtev s vozu. Na otázku předsedovu připouští, že vzal mrtvému otci z kapsy tašku s 800 Kč. Peníze pak ukryl v lese a odešel.
Předseda zjišťuje ze spisů, že tato verse je úplně nová. V předběžném vyšetřování se totiž Vincourek přiznal, že otce zastřelil spícího, a to proto, aby měla rodina konečně pokoj od člověka, jenž ji týral. K činu ho naváděla nevlastní matka Hedvika, která prý zlými náladami otce Vincourka nejvíce trpěla, i obě sestry.
Všechny tři ženy však jakoukoli účast na vraždě popírají. Matka Vincourková připouští, že ji Vincourek bil a týral, ale dcery tvrdí souhlasně, že si na otce naříkat nemohly.
Dochází ke vzrušujícím konfrontacím, jichž tragika je mírněna jen odpovědmi Hedviky Vincourkové, jejíž paměť je obdařena propadlištěm bezvadně fungujícím, které začne svou činnost tam, kde jde o choulostivou otázku. Avšak ženám, hlavně matce, přitěžuje, že se mluvilo po smrti otcově o tom, co se má četníkům říci a co ne. Pak i to, že prý Vincourková šla do lesa hledat zakopané peníze. V nejnepříznivějším světle se jeví Josef Vincourek, protože pořád a pořád přichází na přetřes otázka dědictví a peněz vůbec. Byl-li tu zločin, byl to zločin prostý vší romantiky, zločin brutální, kde posledního útočiště zoufalství —ozbrojené pravice — bylo zneužito ve službách lakoty a sobectví.
Po dobrém zdání znalců vypovídal jako první svědek vyšetřující soudce, jenž potvrdil, že obžalovaný se při prvním výslechu úplně a bez výhrady k vražednému úmyslu přiznal a nic neříkal, že by ho byl otec ohrožoval.
Až do noci trvalo přelíčení, po němž se odebrali porotci k poradě o 22 otázkách, jež jim byly dány. Uznali vinným Josefa Vincourka zločinem zabití 12 hlasy, Hedviku Vincourkovou zločinem nápomoci k zabití 9 hlasy, ostatní obžalovaní byli 12 hlasy osvobozeni.
Porotní soud odsoudil pak Josefa Vincourka do těžkého žaláře v trvání sedmi let, Hedviku Vincourkovou do těžkého žaláře na tři roky.
A ještě zločin šest let starý.

Byly-li dosavadní porotní případy jasné jako voda v horské studánce, pak nebyl si nikdo jist vinou Františka Novotného a Alexandra Brunnera, obžalovaných ze zločinu vraždy, spáchané na Anně Motzové dne 23. března 1920 na Předině, a celým sálem porotní síně zachvěl se údiv nad slovy předsedovými, která ohlašovala osvobozující rozsudek pro Brunnera a trest smrti pro Novotného.
Při nalezení mrtvoly Motzové nebylo nalezeno žádných zevních známek násilí na mrtvole a rovněž žádného přímého podezření z vraždy, až teprve v r. 1923 trousily se v Kelčicích pověsti o milostném poměru Motzové a Novotného, a pak dostal soud v Prostějově anonymní udání o hádce Novotného se Smékalem, v níž byl Novotný obviněn z vraždy.
Soud zavedl pátrání a tu se přihlásil očitý svědek vraždy, stařík Medřík, a prosil, aby byl zbaven těžkých snů, v nichž Motzová jej pronásleduje, aby vrahy udal. Stařík tvrdil, že vrazi, kteří Motzovou vhodili do jezírka kamenolomu, byli čtyři, ale on poznal pouze Novotného a Brunnera a proto ze strachu před dvěma neznámými pomocníky vraždu dříve neudal. Věrohodnost výpovědi Medříka zdála se neklamnou a proto zavedeno trestní řízení proti oběma označeným. I v porotnímu líčení bylo předvoláno 18 svědků, kteří mluvili však dost zmateně a stařík Medřík je již na věčnosti.
Oba obžalovaní houževnatě zapírali, ale rozsudek smrti přijal Novotný klidně, za to však jeho obhájce ohlásil zmateční stížnost.
Čeká jej kriminál nebo blázinec?

V červnu minulého roku vnikl do krámku 74leté trafikantky Terezie Minářové v Bludově známý alkoholik Josef Březina a žádal na ní kořalku. Když mu odpověděla, že kořalky neprodává, uchopil ji pod krkem a mrštil jí o zem. Vida, že se stařena nehýbe, sáhl do zásuvky, vzal z ní 15 Kč a odešel. Stařena se však zotavila a Březina byl zatčen a dodán k soudu pro zločin nedokonané loupežné vraždy.
Dva dozorci vězňů přivedli jej nyní do porotní síně a četné obecenstvo, zejména dámy, mohly na něm oči nechat. Je nápadně podoben populárnímu kinoherci Olafu Fönsovi. Postavou, hlavou, vlasy i rysy obličeje. Ale jakmile počal Březina gestikulovati, bylo po dojmu a z dámské galerie ozval se dušený smích. Březina mává rukama, klaní se porotcům, soudu i auditoriu. A pak vypráví, že byl na frontě, že mu a jeho spoluvojínům vyprávěl pan major, že jsou opilí, že takhle s nimi válku nevyhraje. A hned nato: „Prosím vás, pěkně prosím, já takovou stařenku zabít? Chudera stará, jak bych jí to mohl udělat. Ale kdepak!“ Nato spíná ruce a dívá se do pravého koutu porotní síně. Při čtení obžalovacího spisu kývá hlavou sem a tam, chvílemi se klaní.
Josef Březina je notorickým pijákem a prodělal delirium tremens. Z vyšetřovací vazby byl dopraven do blázince ve Šternberku, a proto jeho obhájce navrhl, aby bylo přelíčení odročeno za účelem dalšího pozorování Březinova duševního stavu v ústavu pro choromyslné. Březina kývá hlavou na znamení souhlasu, a když se odebral soud k poradě, snažil se obejmout soudního lékaře dra Kuxe. Pak si vyprosil od něj doutník, který vstrčil do úst a hledal zápalky. Díval se na dozorce po pravé straně a když se tento neměl k tomu, aby mu doutník zapálil, upozornil jej ostrým pohledem. Dozorce však doutník z úst Březiny vyjmul a zastrčil do kapsy.
Zatím vchází soud a prohlašuje, že se návrhu obhájce vyhovuje, načež dozorci Březinu odvádějí. Samé poklony a nakonec výkřik: „Andulo!“ a dívá se na galerii. Byla tam patrně jeho manželka.
Dnes je už Březina ve Šternberku. Zůstane tam nebo se na podzim zase octne v porotní síni?

Citace:

Porota v Olomouci. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 26, s. 308-311.