NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Č. 8974.

Zaměstnanci veřejní: 1. * Ustanovení § 212, odst. 1 zák. č. 103/26, že služební požitky a právní nároky zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů .... nesmějí přesahovati míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků státních zaměstnanců stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních, jakož i rodinných poměrů, zasahuje i takové platové a služební nároky a práva, jež plynou ze zákona. — 2. * Podle ustanovení § 151 odst. 6 zák. č. 103/1926 je prekludován nárok i na takové nedoplatky aktivních služebních požitků, které veřejný zaměstnanec uplatňuje teprve po vstupu do výslužby, a v příčině nichž tříletí ve smyslu cit. ustanovení uplynulo ještě přede dnem, kdy cit. zákon vstoupil v účinnost. — 3. * Podle ustanovení § 212, odst. 1 zák. č. 103/26 podléhá také nárok zaměstnance veřejnoprávní korporace na doplatek služebních požitků omezení stanovenému v § 151, odst. 6 cit. zák., že nárok na doplatek scházejících částek lze uplatňovati jen v tříletí tam stanoveném.
(Nález ze dne 5. ledna 1931 č. 7826/29.)
Věc: Josef G. v P. proti zemskému správnímu výboru v Praze o doplatek drahotních přídavků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, městský hospodářský správce v P., od listopadu 1922 na odpočinku, vznesl podáním ze dne 10. října 1922 proti městské obci P. nárok na doplatek drahotních přídavků podle zák. č. 312/20. V adm. sporu z toho vzniklém, uznal zsv v Praze rozhodnutím z 5. července 1924, že obec p.-cká je povinna podle zák. č. 312/20 doplatiti st-li za roky 1921 a 1922 na aktivních požitcích částku 8054-40 Kč. V důvodech tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že st-li by ve skutečnosti příslušela na drahotních přídavcích za r. 1921 a 1922 částka 8536-60 Kč, avšak že st-li lze přiznati jen částku 8054,40 Kč, ježto st-l se domáhal přiznání drah. přídavků jen v této výši. Stížnost podanou k nss-u na toto rozhodnutí Josefem G., a vytýkající, že zsv nesprávně vykládal žádost st-lovu z 10. října 1922, omeziv doplatek drahotního přídavku na posléz uvedenou částku, zamítl nss nálezem z 23. října 1925 č. 19392 jako bezdůvodnou, ale ke stížnosti městské obce P. zrušil uvedené rozhodnutí pro vady řízení, ježto z nař. rozhodnutí nebylo patrno, jakým výpočtem žal. úřad dospěl k drahotním přídavkům za roky 1921 a 1922 v částce 8536,60 Kč. Zsv provedl pak u výkonu cit. nál. nss-u výnosem z 26. května 1926 podrobný výpočet drah. přídavků, náležejících st-li za uvedené roky.
Na to obrátil se st-l podáním z 28. června 1926 k městské obci P. se žádostí o doplatky drah. přídavků podle zák. č. 312/20 a to za rok 1921 doplatek v částce 482-20 Kč (t. j. 8536,60 Kč — 8054,40) a za rok 1920 v částce 2530 Kč. Městské zastupitelstvo v P. usnesením z 29. října 1927 zamítlo žádost tu, ježto nárok na doplacení drah. přídavku za dobu od 8. května 1920 do 31. prosince 1920 je podle o. z. o. promlčen a pokud jde o částku 482-20 Kč, je nárok ten vyloučen tím, že st-li sice podle výpočtu provedeného zsv-em by příslušela na drahotním přídavku částka 8.536-60 Kč, ale st-l přijal bez námitek částku 8054,40 Kč, neuplatniv včas nároku na plný drahotní přídavek v částce 8536,60 Kč.
Osk v P. odvolání st-lovu vyhověla rozhodnutím ze 6. března 1928 a uznala, že městská obec P. je povinna za dobu od 1. ledna 1921 do 31. října 1922 doplatiti částku 482,20 Kč a v příčině nedoplatku za rok 1920 uložila pak obci, aby zjistila, zdali nějaký nedoplatek skutečně tu je a v jaké výši, a v kladném případě, aby i tento nedoplatek st-li vyplatila.
Z tohoto rozhodnutí osk se odvolala městská obec P.; zsv v Praze výnosem ze 6. října 1928 odvolání tomu vyhověl, rozhodnutí osk zrušil pro nezákonnost a odvolání st-lovo z usnesení obecního zastupitelstva zamítl jako bezdůvodné. V důvodech uvedeno v podstatě, že ani zákony o obecních úřednících č. 35 z. z. z r. 1908 a č. 443/19, ani zákony prosincové č. 495/19 a 395/1922 neobsahovaly ustanovení o promlčení nároků na služební požitky. Zákonem č. 103/26 nastala ode dne 1. ledna 1926 v tomto právním stavu změna. Podle ustanovení § 212 odst. 1 cit. zák. nesmějí služební požitky a právní nároky zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů, na něž se vztahuje § 19 zák. č. 394/22, přesahovati míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků státních zaměstnanců stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních a rodinných poměrů. Z ustanovení těchto plyne, že veškeré hmotněprávní nároky obecních úředníků ze služebního poměru bez ohledu na to, zda se zakládají na usneseních obecního zastupitelstva nebo na zákonech, jest vždy přeměřovati podle míry odborného nároku úředníka státního obdobných poměrů. Úředník státní může podle § 151 zák. č. 103/26 uplatňovati nárok na nedoplatek scházejících částek pouze během 3 roků počínajíc od splatnosti té které nesprávně vyplacené částky. Ustanovení toto dlužno považovati za ustanovení povahy materielněprávní, které dlužno aplikovati i na služební nároky obecních úředníků vzhledem k cit. § 212. Poněvadž obecnímu úředníku nelze vzhledem ke kategorickému znění tohoto předpisu ani pokud jde o uplatňování nároku na doplatky přiznati více, než státnímu úředníku za stejných poměrů, dlužno uznati nárok st-lův za promlčený, jak pokud jde o doplatek drah. přídavku za dobu od 8. května 1920 — 31. prosince 1920, splatného nejposléze dne 1. prosince 1920, tak pokud jde o doplatek částky 482-20 Kč, kterýžto nárok byl uplatněn teprve dne 28. června 1926, ač se týká požitkových nároků pocházejících z doby od 1. ledna — 30. prosince 1921 a byl tedy splatným nejposléze dne 1. prosince 1921, neboť v obou případech uplynula od doby vzniku splatnosti uplatňovaných nároků doba delší 3 roků.

Na toto rozhodnutí podána je stížnost, o níž nss uvážil takto: Žal. úřad založil své rozhodnutí na předpisech §§ 151 odst. 6 a 212 plat. zák. č. 103/26. Nepopírajíc, že skutkové předpoklady ustanovení § 151 odst. 6 cit. zák. jsou v daném případě splněny, dovozuje stížnost, že na případ st-lův oněch předpisů použíti nelze, poněvadž a) platový zákon vůbec není možno na st-le aplikovati, jelikož st-l v době, kdy zákon ten vstoupil v působnost, nebyl již aktivním zaměstnancem veřejnoprávní korporace; b) zákon platový, i kdyby se na st-le vztahoval, nemůže působiti zpět a nemůže se týkati práv nabytých podle zákonů dřívějších; c) platový zákon a zejména jeho ustanovení § 151 odst. 6 se nevztahuje na nároky nabyté ze zákona, neboť předpis § 19 zák. č. 394/22, citovaný v odst. 1. § 212 zák. č. 103/26, se týká požitků a právních nároků, založených služebními řády a usneseními autonomních korporací, nedotkl se však nároků plynoucích ze zákona.
Námitky ty neuznal nss důvodnými.
V § 212 odst. 1 cit. plat. zák. se stanoví, že »služební požitky a právní nároky zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů, na něž se vztahuje § 19 zák. č. 394/22, nesmějí přesahovati míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků státních zaměstnanců stejné neb rovnocenné kategorie a stejných služebních, jakož i rodinných poměrů «.

Ze znění tohoto předpisu plyne, že se tu zákon nedovolává materielně právního obsahu ustanovení § 19 zák. č. 394/22, nýbrž cituje předpis ten pouze k tomu cíli, aby označil okruh osob, na které se vztahují materielně právní disposice obsažené v § 212 cit. zák. Materielně právní obsah ustanovení § 212 odst. 1 cit. zák. stihá však podle všeobecného a nijak neomezeného znění tohoto zákonného předpisu svým příkazem redukce nejen služební požitky a právní nároky zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů, nabyté ze služebních řádů a usnesení oněch korporací, jak tomu bylo podle předpisů § 3 zák. č. 495/21 a § 19 zák. č. 394/22, nýbrž všechny služební požitky a právní nároky bez rozdílu, tedy také služební požitky a právní nároky plynoucí ze zákona. Podléhala by tudíž redukci podle § 212 cit. zák. i právní možnost časově neomezená, plynoucí snad z dřívějšího zákonného stavu, uplatňovati nárok na doplatky služebních požitků za dobu minulou. Jest tedy námitka shora sub c) uvedená bezdůvodnou.
Rovněž bezdůvodnou shledal nss námitku st-lovu shora sub a) uvedenou.
St-l domáhá se doplatku drah. přídavků za dobu z r. 1920 a 1921, tedy za období spadající ještě do doby činné služby st-lovy. Jde tedy o součást služebních požitků, jež st-l měl v činné službě, a jest proto při zkoumání, zda uplatňovaný nárok nepřesahuje míru práv a nároků úředníka státního, vzíti v úvahu práva a nároky státního úředníka v činné službě. Ta okolnost, že st-l svůj nárok, vzniklý za jeho služby činné, uplatňuje, jsa již na odpočinku, je tudíž pro právní posouzení věci nerozhodna.
Záleží tedy jedině na tom, zda by se státní úředník v činné službě mohl za účinnosti zákona platového č. 103/26 s úspěchem domáhati doplacení služebních požitků, na něž mu vznikl právní nárok v r. 1920 a 1921. Nemá-li takového nároku státní úředník, pak v důsledku předpisu § 212 odst. 1 plat. zák. nepřísluší nárok takový ani st-li, neboť by tu šlo o právní nárok převyšující míru práv zaměstnance státního.
Platový zákon ustanovuje v tomto směru v § 151 odst. 6, že »byly-li zaměstnanci vypláceny služební příjmy nižší, než mu podle vydaných výměrů příslušely, nebo nebylo-li včas učiněno z moci úřední opatření o zvýšení služebních příjmů, na něž zaměstnanec měl podle platných předpisů nárok, může zaměstnanec uplatňovati nárok na doplatek scházejících částek pouze do tří roků od splatnosti té které nesprávně vyplacené částky. Totéž platí, pokud zvláštní předpisy jinak nestanoví, o nedoplatcích na služební příjmy, jestliže zaměstnanec svůj příslušný nárok, ač byl k tomu podle platných předpisů povinen, neuplatnil do 3 roků od vzniku nároku«.
Tímto předpisem prohlásil zákon, že nároky na doplatky služebních příjmů může zaměstnanec za předpokladů v § 151 odst. 6 uvedených s právním účinkem uplatňovati jen do 3 let od splatnosti oněch částek neb od vzniku právního nároku na ně. Nároky, v této lhůtě neuplatněné prohlašuje tedy zákon za prekludované. Citovaný předpis tu nerozeznává, jde-li o nároky na doplatky, vzniklé za účinnosti zákona platového nebo v době dřívější, rovněž nevyslovuje omezení v tom směru, že by se týkal jen nároků na doplatky služebních příjmů, příslušejících podle platového zákona. Vztahuje se tedy prekluse vyslovená v cit. předpisu § 151 odst. 6 také na nároky z doby před účinností platového zákona a má cit. ustanovení v příčině těchto nároků ten smysl, že nároky na doplatky, které v době, kdy zákon nabyl účinnosti, byly již starší 3 let, nelze již vůbec s účinkem uplatňovati, a že nároky, v příčině nichž tříletá preklusivní lhůta v té době ještě neuplynula, lze uplatňovati jen do uplynutí tohoto tříletí.
Že by st-l vůbec nebyl býval povinen uplatniti svůj nárok na sporné doplatky drahotního přídavku z r. 1920 a 1921, stížnost netvrdí. St-l pak také nárok onen uplatnil, avšak teprve podáním z 28. června 1926, tedy již za účinnosti platového zákona, kdy podle hořejšího výkladu a se zřetelem k nesporné skutečnosti, že uplatňování řečeného nároku se stalo teprve po uplynutí 3 let od jejich splatnosti, byl jeho nárok na doplatky již prekludován. Řečený nárok byl sice uplatněn ještě před vyhlášením platového zákona, jež se stalo dne 7. července 1926; ale přechodné ustanovení předpisu § 215 odst. 2, podle něhož zůstávají v platnosti personální opatření učiněná v době od 1. ledna 1926 do vyhlášení platového zákona, nemá pro daný případ významu již proto, poněvadž personálním opatřením ve smyslu tohoto předpisu možno rozuměti jen akt příslušného úřadu správního, nikoli podání zaměstnance, kterým se teprve »personálního opatření domáhá. Úřední výrok o nároku na doplatek drah. přídavků uplatněném st-lem nebyl do vyhlášení platového zákona vydán, pouhá pak žádost st-lova, jíž řečený nárok uplatnil, personálním opatřením v právě vyloženém smyslu cit. zákonného ustanovení zajisté není.

Nelze tedy uznati, že nař. rozhodnutím bylo nezákonně porušeno subjektivní právo st-le na doplacení drahotního přídavku za roky 1920 a 1921 a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4925. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 734-736.