Č. 3448.

Církevní věci: I. Není rušením držby ve smyslu § 311 o. z. o., jestliže příslušníci církve československé uvedou se o své újmě v užívání budovy věnované bohoslužebným úkonům církve katolické. — II. Spory z toho vznikající nepatří na pořad práva soukromého, naopak rozhodují o nich státní úřady kultové. — III Neodporuje §§ 122 až 124 ústavní listiny, nařídí-li příslušný úřad příslušníkům církve československé, kteří se o své újmě uvedli v užívání budovy věnované bohoslužebným úkonům církve katolické, aby budovu tu vyklidili.
(Nález ze dne 5. dubna 1924 č. 4632).
Prejudikatura: Boh. 1661, 2865 a 2866 adm.
Věc: Josef M. v O. (adv. Dr. Theodor Bartošek z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o užívání kostela.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním ze dne 20. března 1921 zažádala rada starších československé církve v O. u min. škol. za povolení k užívání kostela a některých místností fary, dosud katolické, v O. k účelům církve československé, poněvadž náboženská farní obec československá se sídlem v O. má přes 1500 členů, kdežto v církvi katolické zůstalo jen 220.
Zsp, které žal. úřad toto podání postoupil, výnosem ze 14. července 1921, prohlásila, že fara a kostel v O. jsou majetkem římskokatolického kostela, resp. fary a není o tom pochybnosti, že budovy ty byly věnovány účelům církve římskokatolické, takže ohledně těchto budov disposice ohledně jejich věnování, resp. bohoslužebného používání, přísluší církevním úřadům římskokatolickým. Ježto pak biskupská konsistoř v Litoměřicích jakožto k disposici povolaný církevní úřad přípisem z 27. května 1921 ke spoluužívání budov těch k účelům církve československé nesvolila, nelze ani politickým úřadům o žádosti jmenované rady starších další opatření činiti.
Podáním z 11. září 1921 oznámil farní úřad v O. osp-é v Jilemnici, že 11. září zmocnili se starší československé církve klíčů kostela a prohlásili, že je vydají katolickému knězi, dá-li jim záruku společného používání.
Osp rozhodnutím z 2. května 1922, které svědčilo radě starších obce církve československé v O. do rukou předsedy Josefa M., vyslovila, že »k podané stížnosti bylo zjištěno, že řím.-kat. kostel v O. byl zabrán příslušníky církve čsl., kteří jsou také v držení kostelních klíčů, jež odpírají vydati«. Vzhledem k tomu uložila osp zástupcům čsl. církve zejména radě starších dotyčné obce církve čsl., pokud se týče duchovnímu správci církve té v D. a kostelníku čsl. církve Josefu D., rolníku v O., aby do 14 dnů zabraný kostel v O. odevzdali řím.-kat. duchovnímu správci v O., kterémuž jedině jako církevní jurisdikcí opatřenému, instituovanému správci kostela přísluší správa jeho k bohoslužebným úkonům v kostele tom, k němuž čsl. církev žádného právního titulu neprokázala, a jej tudíž ke svým účelům používati oprávněna není, a dále, aby příslušné klíče od kostela tohoto témuž řím.-kat. duchovnímu správci odevzdala. Zmíněný kostel jest knihovně zapsán jako majetek řím.-kat. kostela a není tudíž o tom pochybnosti, že kostel ten byl věnován účelům církve řím.-kat. a jedině církevní úřad této církve jest oprávněn v ohledu bohoslužebném a rituelním s kostelem tím disponovati a bez jeho povolení není nikdo oprávněn kostela toho k jiným účelům používati. Nějaké i spoluužívání tohoto kostela k účelům církve čsl. nebylo povoleno«.
Rekursu podanému st-lem jménem vlastním a v zastoupení rady starších církve čsl. v O. zsp rozhodnutím z 21. června 1922 nevyhověla podotýkajíc, že radě starších, na kterou nález v odpor vzatý, intimomovaný zároveň také duchovnímu správci čsl. církve v D. a kostelníku jejímu Josefu D., byl vydán, dlužno pokládati za zástupkyni církve čsl. a příslušníků církve té v obvodu O., třebas nebyla náboženská obec čsl. v O. dosud státně uznána, ježto tato rada starších také proti úřadu v této záležitosti a v zastoupení církve a jejich příslušníků bez námitek dosud jednala a připustila, že kostel v O. převzala a jej ke svým účelům bohoslužebným spoluužívá, aniž mohla prokázati nějaký právní titul ke kostelu tomuto. I v tom případě, kdyby byl farářem řím.-kat. kostel k účelům bohoslužebným radě starších církve čsl. odevzdán, nenabyla by tato církev k němu nijakých nároků, poněvadž disposice s kostelem tím v ohledu bohoslužebném a rituelním přísluší jen k tomu povolanému úřadu církevnímu, totiž biskupské konsistoři v Litoměřicích a nebyl by tedy bez svolení této konsistoře farář sám oprávněn k disposici s kostelem v naznačeném směru. Dále nelze přihlížeti k námitce ohledně nejasnosti plnění, které se od zúčastněných osob žádá, poněvadž výměr, o nějž jde, byl, jak výše řečeno, všem zúčastněným intimován a může každý z nich z obsahu jeho seznati, oč jde, a co má každý z nich, pokud je mu možno, zaříditi, aby byl kostel vrácen do výhradného užívání řím.-kat. duchovní správy.
Námitka, že správní úřady nebyly oprávněny k vydání nálezu v odpor vzatého, není nijak odůvodněna, ježto zakročení polit. úřadu bylo vyvoláno podanými stížnostmi příslušného úřadu patronátního a církevních úřadů, a kultovým úřadům správním přísluší církev katolickou, jak ostatně z odst. 1. § 38 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. vyplývá, chrániti v držení její ústavů a budov.
Otázka pak, kdo jest oprávněn církevních a bohoslužebních budov k výkonům církevním používati, jest otázka veřejného práva, poněvadž jde o titul veřejnoprávní k tomuto užívání a nikoli o sporné soukromoprávní vlastnictví.
Že jest a byl farní kostel v O. dosud věnován výhradně účelům církve řím.-kat., pro to svědčí nejen zápis kostela toho v pozemkových knihách jako kostela řím.-kat., nýbrž i posavadní pokojná a nerušená držba a užívání jeho církví řím.-kat., jež ani popřeno nebylo, aniž bylo také právo čsl. církve na kostel ten nějak prokázáno.
Proto také otázku udržování kostela toho dlužno řešiti dle předpisů o konkurenci k udržování budov řím.-kat, které jedině možno zde uplatňovati.
Dalšímu rekursu podanému rovněž st-lem jménem vlastním a v zastoupení rady starších církve čsl. v O. nebylo nař. rozhodnutím vyhověno z důvodu rozhodnutí obou nižších stolic.
I. Rozhoduje o stížnosti musil nss jak z moci úřední, tak zřetelem k některým vývodům stížnosti nejprve zkoumati, zda a pokud st-l je ke stížnosti legitimován.
Stížnost podává st-l jménem svým.
Podle zásady § 2 zák. o ss jest tedy ke stížnosti legitimován jenom potud, pokud tvrdí porušení svých práv, a nebude proto nss-u zabývati se stížností a nař. rozhodnutím také v tom směru, zda a pokud nař. rozhodnutím snad byla porušena práva osob jiných ať fysických ať právních od st-le se různících, tedy zejména snad práva církve čsl. vůbec, po př. její náboženské obce v O. (předpokládaje, že obec taková již po právu existuje) ani jednotlivých příslušníků této církve anebo funkcionářů jejich od st-le různých.
S tímto omezením však uznal soud st-le ke stížnosti legitimovaným jednak proto, poněvadž nař. rozhodnutí vůči němu bylo vydáno, jednak poněvadž sám je příslušníkem církve čsl. a — podávaje stížnost — také s toho hlediska porušení svých práv tvrdí — ovšem, jak doleji dovozeno, bezdůvodně.
II. Ve věci samé pak bylo uvážiti toto:
1. Stížnost mimo jiné vytýká, že úřady správní k opatření, které učinily, nebyly příslušnými, poněvadž nejde o žádný z případů §§ 23 a 27 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z., ve kterých jedině jest t. zv. bracchium saeculare přípustno, ani o případ § 38, 1. odst. téhož zák., dále že úřady zakročily z vlastní iniciativy bez dožádání příslušného úřadu církevního, a že naopak rozhodování o tom, čí církevní jmění jest a kdo jest oprávněn s ním disponovati, spadá ve smyslu § 38, 2. odst. téhož zák. do kompetence řádných soudů.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou.
Jest ovšem pravda, že podle 2. odst. § 38 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. (v českém vydání říšského zákonníka) »co toho se dotýče, čí jest jmění zádušní a prebendní, a co se dotýče jiných poměrů k tomuto jmění z práva soukromého vycházejících, jest pravidlem to, co o tom vyměřeno v obecném právu občanském« a že »vzešla-li by o tom rozepře, rozhodne o ní soud«.
V tomto případě však nejde ani o otázku, kdo jest vlastníkem tohoto kostela, neboť vlastnictví toto jest podle výtahu z pozemkové knihy — ve spisech vloženého — řádně prokázáno. Pokud pak se stížnost v tomto směru zabývá otázkou povšechné povahy jmění církevního a otázkou, kdo jest podmětem tohoto jmění, tedy nemohl soud k těmto vývodům stížnosti blíže přihlédnouti a to proto, poněvadž předmětem sporu není právě vůbec otázka, kdo jest vlastníkem onoho kostela, a ostatně platné právo státní (zejména v §§ 39, 41, 46 a jiných zák. č. 50/1874) podobně jako i právo církevní (Codex can. 1499 § 2) stojí na zásadě institutní, uznávajíc za podnět vlastnictví k t. zv. jmění církevnímu jednotlivé beneficum nebo ústav církevní. V souhlase s tímto stanoviskem jest také v pozemkové knize na listě B zapsán jako vlastník kostela, o který jde, »katolický kostel Sv. Martina biskupa v O.«.
Ve sporném případě šlo o otázku, kdo jest oprávněn kostela onoho k bohoslužebným úkonům používati. O kostelu tomto není sporno, že jest — jak již uvedeno — v knihách zapsán jako katolický kostel sv. Martina, že byl podle ritu církve katolické vysvěcen a že dosud vždy jen k bohoslužebným úkonům této církve sloužil.
Ve smyslu právních názorů vyslovených a podrobněji rozvedených v nál. tohoto soudu Boh. 1661, 2865 a 2866 adm. jest tedy disposice s tímto kostelem k bohoslužebným úkonům vnitřní záležitostí církve katolické, jejíž správa přísluší podle § 14 zák. č. 50/1874 příslušným funkcionářům církve katolické, a to podle církevních předpisů, pokud ovšem neodporují zákonům státním.
V tomto případě, kde příslušníci církve čsl. uvedli se v užívání kostela tohoto k bohoslužebným úkonům církve čsl., porušeno bylo právo příslušných úřadů církve katolické na to, aby disponovaly s oním kostelem, kteréžto právo podle právě cit. § 14 zák. 50/74 i vůči státu jest upraveno předpisy práva církevního.
Toto právo pak — plynoucí nikoliv z práva vlastnického nebo vůbec majetkového — není právem soukromým, nýbrž jest — jako výron i státem uznané úřední pravomoci příslušných úřadů církevních — právem povahy veřejné, uznaným i zákonodárstvím státním. Právo toto — nejsouc předmětem právního obchodu — nemůže také podle § 311 o. z. o. býti předmětem držby ve smyslu práva občan, a nemůže proto také ani případné porušení tohoto práva býti předmětem žaloby pro rušenou držbu. V tomto případě nejde tedy o spor, jehož rozsouzení by podle § 38, 2. odst. zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z., resp. § 1 jur. normy spadalo do kompetence řádných soudů.
Naopak nutno podle názoru nss uznati kompetenci správních úřadů, a to z těchto úvah:
Jest ovšem pravda, že nejde tu o žádný z případů uvedených v §§ 23 a 27 zák. č. 50/1874 ani o zákrok podle druhé věty odst. 1 § 38 téhož zákona.
Jelikož však — jak již uvedeno — jde tu o otázku veřejného práva a to o správu věcí kultových, jejíž řešení není snad zvláštním předpisem přikázáno soudům, po př. zvláštním některým úřadům správním, přísluší rozhodování o této věci podle všeobecné organisace úřadů státních státním úřadům zřízeným pro správu kultovou vůbec, tedy okr. správě pol., zem. správě pol. a v poslední stolici min. škol.
Pokud pak stížnost vytýká, že správní úřady zakročily o své újmě bez dožádání příslušných činitelů církve katolické, tedy jest tato námitka bezdůvodná, poněvadž — jak ze správních spisů jde — jak katolický duchovní správce v O. podáním z 11. září 1921, tak i biskupská konsistoř v L. přípisem z 12. prosince 1921 správní úřady na stav věcí upozornili a o nápravu žádali.
2. Na tomto stavu věci nemůže měniti ničeho ani další výtka stížnosti, že církev čsl. jest státem uznána a že podle §§ 121 a 124 ústavní listiny jest všem občanům republiky zaručeno právo vykonávati i veřejně jakékoliv vyznání, pokud není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy, a není v příčině účasti na náboženském kultu žádné donucování dovoleno. Z toho podle názoru stížnosti prý plyne, že v daném případě není zákonného podkladu, aby státní úřad správní do věci zasahoval, poněvadž by tím nastal nedovolený nátlak na občanstvo, aby se vrátilo do řím.-kat. církve anebo by občanstvo bylo zbaveno možnosti veřejně vykonávati bohoslužbu v budově, které od nepaměti k náboženským účelům užívalo.
Tato námitka není důvodná. Neboť stanovil-li § 124 ústavní listiny, že všecka náboženská vyznání jsou si před zák. rovna, tedy bylo by z této zásady lze nanejvýše vyvoditi nárok čsl. církve, aby ve svém disposičním právu s budovami věnovanými kultu této církve byla chráněna právě tak jako katolická církev je chráněna v příčině bohoslužebných budov věnovaných kultu katolickému, nelze však z toho dovoditi nárok čsl. církve na to, aby směla užívati kostelů církve jiné, totiž církve katolické.
Právě tak nelze domnělý takový nárok opříti o předpis § 122 úst. listiny ani o předpis § 123.
§ 122 vyslovuje jenom, že všichni obyvatelé republiky čsl. mají v stejných mezích jako státní občané právo vykonávati ... jakékoliv vyznání ... , pokud výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo dobrými mravy. Z práva příslušníků čsl. církve (a tedy i st-le) takto zaručeného neplyne ovšem nikterak jejich nárok na to, aby vyznání svoje mohli vykonávati v kostelích katolických proti vůli oné církve (katolické), jíž kostely tyto jsou věnovány, a mohla by se naopak nanejvýše naskytnouti otázka, zda by takové užívání kostelů katolických církví čsl. bez souhlasů příslušných činitelů církve katolické nebylo »v neshodě s veřejným pořádkem a řádem a s dobrými mravy«.
Podle § 123 pak toliko »nesmí nikdo býti ani přímo ani nepřímo nucen k účasti na jakémkoliv náboženském úkonu«.
Již ze slovného znění tohoto předpisu jest účel jeho jasný, totiž ten, aby nikdo nebyl nucen, aby proti své vůli musil se účastniti na náboženském úkonu ať již náboženské společnosti, které sám náleží, anebo jiné.
Plyne z toho jenom to, že příslušníci církve čsl. (a tedy i st-l) nemohou býti nuceni k účasti na katolické bohoslužbě v kostele, o který tu jde, nikoliv však jejich nárok na to, aby v kostele tom mohli býti účastni bohoslužby dle ritu církve čsl.; v tom však, že disposice s kostelem katolickým vyhrazuje se orgánům církve katolické, takže příslušníci církve čsl. po př. musí si konání své bohoslužby zajistiti jiným způsobem, nelze ovšem podle povahy věci spatřovati — jak stížnost mylně činí — nucení jich k účasti při bohoslužbě katolické.
Na této věci nemůže ovšem také nic měniti okolnost, že nynější příslušníci církve čsl. a tedy i st-l dříve — dokud byli katolíky — konali v tomto kostele svoji pobožnost a účastnili se bohoslužby. Neboť kostel ten byl a je určen pro bohoslužbu katolickou a mohli se příslušníci církve katolické a mohou i nadále účastniti katolické bohoslužby v tomto kostele.
Přestoupení části neb i valné většiny místních katolíků k církvi jiné nemůže však samo o sobě ani změniti bohoslužebné určení kostela ani založiti nárok přestouplých na to, aby v kostele tom mohli konati bohoslužbu jiného ritu než katolického.
3. Konečně vytýká stížnost také ještě, že poněvadž — jak nss opětně uznal — náboženskou obec církve čsl., dokud není podle § 4 zák. z 20. května 1870 č. 86 ř. z. konstituována, nelze považovati po právu za existující právní subjekt, nelze ani v tomto případě radě starších ukládati povinnost, aby vydala kostel a klíče jeho, kdežto na druhé straně st-l sám není držitelem kostela ani klíčů.
Podle toho, co uvedeno shora sub 1), není st-l legitimován ke stížnosti a námitkám, pokud jimi tvrdí porušení práv osob jiných než sebe samého.
Není však ani nezákonným ani vadným, když již úřad 1. stolice vystupoval proti st-li, který nesporně je členem církve čsl. a byl ostatními příslušníky této církve v O. — třebas nebyla ještě konstituována náboženská obec a nebylo tedy rady starších jako zákonného zástupce takovéto náboženské obce — zvolen předsedou representace těchto příslušníků, totiž rady starších, která ovšem — do právoplatného zřízení náboženské obce — jest toliko soukromým sdruženým příslušníků této církve. Tím méně pak ovšem jest nezákonným nebo vadným, bylo-li nař. rozhodnutí k rekursu st-le vydáno proti němu.
4. Totéž platí i o poslední námitce stížnosti, že totiž plnění, které se ukládá radě starších, tedy skupině několika osob, dále duchovními správci a kostelníku, jest neurčité, a že neprávem byl výnos doručen jen st-li.
Neboť jednak není st-l legitimován k výtkám za radu starších ani za duchovní správu a kostelníka, jednak platí to, co řečeno pod 3.
Jelikož tedy všecky námitky stížnosti shledány bezdůvodnými, bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 3448. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 970-975.