Mzdy a ceny.

(Protokol o anketě Sociálního ústavu republiky Československé, konané 24. února a 17. března 1922).
Poradu zahájil stručným proslovem, vytýkajícím její úkoly a cíle, ministr Habrman: Dovolují si vás uvítati na dnešní poradě, jejímž účelem má býti vnésti světlo, popřípadě ukázati cesty, jakými bychom vyšli z dnešní, řekl bych hospodářské a sociální krise, která pod různými tituly a hesly se před námi objevuje a po jejímž rozřešení se volá. Nevím, měl-li bych to označiti odbouráváním dnešního nezdravého stavu výroby, po případě nákladů, nebo úpravou cest k nápravě, abychom přišli do normálních poměrů, pokud jde o naše hospodářské podnikání a pracovní život. Pánům jest jistě znám komplex těchto otázek. Několik pánů se přihlásilo, aby svými myšlenkami, po případě názory, spolunastínili, jakým způsobem
123 z dnešní nezaměstnaností a kříse mohli bychom dospěti k lepším normálním a trvalým poměrům. Já zdržím se dalšího výkladu a dovoluji si oznámiti, že pan poslanec Tayerle uvolil se zahájiti debatu úvodním slovem.
Posl. Tayerle: Omlouvám předem, že jsem se poněkud zdržel; jsa jinak nutně zaneprázdněn. Předem podotýkám, že podle smyslu a účelu Sociálního ústavu, tato rozprava nemůže miti jiného účelu, než abychom sice theoreticky, ale přece jen na základě Určitých praktických poznatků zde hledali a zkoumali cesty, po nichž bychom usilovali o to, vytvořiti zdravou základnu našeho dalšího hospodářského života a rozvoje. Program byl šířeji vysloven, než jsem převzal· svůj úkol. Přes to mám za to, že tu nemůžeme řešiti krisi hospodářskou v celé její šíři, nýbrž pouze její sociální stránky. Neříkám nic nového, že trpíme krisí, že se v ní nalézáme, ale pohříchu, docela právem Vyslovujeme obavy,, že nejbližší budoucnost bude i ještě horší dosavadní Situace a že dokonce vyvstávají určité pochybnosti o budoucností našeho hospodářského života v tomto státě. Zejména v kruzích, jimž tento stát nepřirostl k srdci. Je jasno, že se hledají různé cesty k ozdravění. Mezi cestami, o kterých se uvažuje, je zejména kouzelným slovem stabilisace. Zvláště v poslední době stalo se toto slovo předmětem nesčetných úvah, zejména zdůrazňováno to, co se pod tím míní, totiž stabilisace mezd, ano, snížení. Je přirozeno, že nemůžeme-li odbýti svých výrobků a v důsledku toho vzniká krise a nezaměstnanost, každý se táže proč, z jakých důvodů se tak děje-. A zvláště když v důsledku valuty, nebo jiných příčin, nenalézáme odbytiště v cizině, usiluje se o to, ať již vhodným nebo nevhodným způsobem, aby výrobní náklady byly sníženy. Mezi výrobními náklady Činí ovšem mzda určitý podíl, který netvoří však, jak je prokázáno, daleko takové procento, aby skutečně stalo se rozhodujícím činitelem ve výrobních nákladech, jak se často tvrdí. Soudím, že slovo »stabilisace« je právě tak mále kouzelným Slovem, jako slovo »maximální ceny«. Zrovna tak, jako toto heslo maximálních cen zmohlo jenom tolik, co dovolily skutečné hospodářské poměry, tak také přirozeně i stabilisace mezd a úprava mezd může býti provedena jen podle těchto poměrů. Je pravda, že maximální ceny jako ceny nejvýše přípustné, nezůstaly bez účinku a měly určitý Vliv, ale byly přirozeně korrigovány poměry hospodářskými, zejména nedostatkem zboží, nedostatkem statků, které přicházely na trh. A proto nemohly míti toho účinku, jak se očekávalo a byly často pouze preventivním a více mravním opatřením státu; který musil chrániti svoje obyvatelstvo před krajním zneužíváním nepříznivé hospodářské situace, Jestliže dnes, přikládá se zase na druhé straně, což je právě zajímavé, slovu stabilisace takový význam a jestliže se očekává, že prostým snižováním mezd dojdeme k poklesu výrobních nákladů, poklesu cen a tím ozdravění našeho hospodářského života, o tom silně pochybuji, že se splní tyto naděje. Mohou tu býti sice různé názory, ale mám za to, že přece jen po zkušenostech, které jsme až doposud na tomto poli získali, nelze opravdu očekávali opravdového ozdravění hospodářského života od snížení mezd, zejména, kdyby mělo za následek snížení hospodářské úrovně postiženého, poněvadž by jistě mělo toto snižování životní úrovně zase nové hospodářské škody v zápětí. To, co bychom na jedné straně vyrovnali, na druhé straně projevilo by se opět v poklesu spotřeby a v důsledku toho i v nezaměstnanosti. Mám tu úkol, abych co nejstručněji, poněvadž běží o to* aby při různém složení účastníků různé názory zde byly projeveny, naznačil zde jeden směr k možnému řešení nynější situace a to z hlediska, z jakého posuzují tuto otázku dělnické a zaměstnanecké kruhy. Při
124 posuzování, snahy po stabilisaci poměrů námezdních, od které se očekávalo zlepšení hospodářské situace, musíme vzíti v úvahu životní úroveň předválečnou a hospodářskou úroveň nynější. Musíme vzíti v úvahu kupní sílu peněz, její hodnotu, za kterou bylo nakupováno, vůbec jakou měly peníze cenu před válkou a jakou mají dnes, abychom správně posoudili, zda skutečně můžeme ml uvití o tom, jsou-li naše mzdy opravdu vysoké, nadešel-li čas, abychom je mohli snižovati bez ohledu na ceny životních potřeb,, abych tak řekl automaticky. Zda nadešla dobá, kdy bychom mohli tvrditi, že na této straně jest již míra dovršena?. Jenom stručně chci z*de poukázat», že to, co zaměstnanec odkázaný na svůj pevný plat nakupoval před válkou, se mnohonásobně zdražilo. O tom konečně jsou statistiky, já je nebudu opakovati, existují i úřední data a víme, že zejména v zemích hospodářsky hůře situovaných, je rozdíl mezi cenou zboží před a po válce daleko větší, než v zemích s dobrou valutou. Na př. mám na mysli Anglii, Ameriku, Kanadu, Dánsko, kde jsou uveřejňována tato data a kde určité produkty všeobecné spotřeby jsou konstatovány také jen 2—4krát dražší, kdežto u nás tytéž předměty jsou 10— 12krát dražší. O tom byla napsána i řada knih, sebrána celá řada dokladů, zejména v poslední době a tu, přirozeně také my musíme bráti zřetel na tyto věci. Na př. uvažme jen, v jaké míře některé nejnutnější předměty stouply. Boty, které stály před válkou 16—20 K, a to byly jistě dobré boty pro dělníka, stojí dnes ještě 240 K, v dobré kvalitě až 280 K, ano nedávno ještě 300 Kč. Teprve v posledních týdnech můžeme mluviti o nějakém poklesu. Ale i kdybychom vzali v úvahu, že je tu jenom vzestup na 200—250 Kč, tu stále máme co činiti s 12—16násobným zvýšením této ceny předválečné. Uvažme, jaký podíl tvořil nákup bot pro dělníka v jeho mzdě, kterou měl před válkou, a jaký podíl tvoří dnes. Tehdy i nejhůře placený dospělý asi 30letý dělník měl 30 K týdně. Za ně mohl si koupiti boty a ještě mu zbyla třetina mzdy. Ale dnes průměrná mzda 260—280 Kč je jen v několika kategoriích, přes všechen křik, který se provádí u nás s vysokými mzdami. My vidíme, že vlastně dnes si dělník z celé mzdy, kterou dostane; nejen nekoupí boty, nýbrž musí ještě ze své mzdy příštího týdne připláceti. My tu nemůžeme bráti v úvahu příležitostně levnější nákupy a výjimečné, nýbrž musíme vzíti v úvahu celek a poměry všeobecné. Nemůžeme pochopitelně. poněvadž tu není přesných Šetření, odhadovati věc na každou korunu, ale jistě stačí obraz pravděpodobný a odpovídající skutečnosti. Vezměme dále nejběžnější předmět spotřeby, mouku. Byla s;ce obhospodařována státem, ale přece jenom tytéž kvality, které byly před válkou v ceně 30—50 hal. jsou dnes 10—12krát dražší. Dnešní cena pohybuje se kolem 5 Kč a tu zase vidíme, že docela jinou hodnotu měla mzda dělníka a úředníka při nákupu mouky před válkou a dnes a stejně nákup 1 kg mouky tvořil tu rozdílný podíl. Nebo oblek. Dobrý oblek stál 70 K a takový dnes podle odborníků stojí, když počítám s dnešními cenami a to již s určitým poklesem, 900—1000 Kč ano i přes 1000 Kč. Neboť látky sice klesly v ceně, ale tím způsobem, že neklesla jejich cena, nýbrž zlepšila se jejich jakost. Nájemné je jediný předmět naší potřeby, který nestoupl tolik a který proto vyrovnává z části jinak vysoký rozdíl mezi spotřebou předválečnou a poválečnou. Neboť snižuje násobek patnáctero až šestnácteronásobného zdražení na 12 a 13 nebo i 11násobný. Ale pořád jsme v číslicích, které různí národohospodáři uvádějí a kterými dokazují, že v průměru vzato, výdaje na spotřebu člověka stouply 12krát, kdežto jeho příjmy Že se zlepšily průměrně 10krát. Stále je tu nepříznivý
125 rozdíl a kdybychom bráti v úvahu nyní mzdy jednotlivých kategorií, tu vidíme, že sice určité, kategorię získaly, ale že jsou to kategorie pracovní, které těžily z konjunktury válečné. Stát potřeboval zbraně, potřeboval nezbytné předměty své výzbroje, tedy neohlížel se na peníze a platil. Stoupala drahota, stoupaly mzdy. Zejména vsak v době poválečné, kdy se převalila přes nás nejen vlna drahoty, ale i mimořádné příznivé konjunktury. Následkem nízké naší valuty bylo možno velice snadno vyvážeti. Uvádím tu zejména průmysly truhlářský a sklářský. Velíce zajímavý jé obrázek, jakým způsobem stoupaly mzdy v roce 1919 a 1920,' to je přímo skok nahoru proti letům 1917 a 1918, zvláště v určitých kategoriích. Pracovní odvětví, která před válkou byla nejvýše, dostávají se na 4. až 5. místo, na př. typografové, kteří dnes placeni jsou mnohem hůře, než obory jiné. Před ně se dostali zvláště kovodělníci a kožešníci. Mzdy stoupaly různě. Bylo možno konstatovat! zvýšení mezd 5 až 6násobné, naproti tomu v určitých odvětvích také až 10násobnié. Avšak tu právě nebezpečí, když se zvýšení mzdy generalisuje. Neboť máme veliké rozdíly mezi jednotlivými kategoriemi, a dělnickými, ať úřednickými. Příklady srovnáme-li poměry bankovních úředníků s poměry státních úředníků anebo soukromých úředníků v jiných kategoriích, které neměly to výhodné postavení, jako měly banky v posledních létech. Vidíme velice zřetelné rozdíly ve služném. Na druhé straně totéž vidíme v kategoriích dělnických, na př. rukavičkář, u něhož je stále průměrná mzda 150—160 Kč týdně. Dámy a pánové, jak je možno za 150—160 Kč týdně žiti? Připusťme, že v určitých odvětvích je mzda vyšší, ale prosím, naproti tomu v nejlepších kategoriích činí na př. průměrná mzda kovodělníka 280—320 Kč týdně a mzda typograťa 280 Kč. Tady vidíme v tomto případě hned, že kdybychom chtěli tuto otázku generalisovat, že bychom nedospěli k správnému východisku a že je proto samozřejmé, když se nedostal kovodělník, nebo truhlář na úplné vyrovnání svých příjmů se svými výdaji, že tím méně mohl se dostati tam rukavičkář, krejčí a některé jiné odbory, které neměly žádné válečné atrii poválečné konjunktury, které naopak trpí neustále dosavadními hospodářskými podmínkami, nově pro nás vytvořenými, tedy nejen obchodně politickými a celními, ale i vnitřními a technickými, krátce shlukem všech podmínek, které tu spolupůsobí. Mám za to, že mluvíme-li o ochromeni našeho vývozu do ciziny a o naší nezaměstnanosti, můžeme sice velice dobře odůvodniti snižování mezd, ale naprosto nemůžeme tím odůvodnit! snižování životní úrovně. Snižování mezd však můžeme odůvodniti jenom tehdy, jestliže nezpůsobíme jím snížení životní, úrovně nejčetnějšího domácího spotřebitele své výroby a za pochybnou cenu vývozu, nezhoršíme hospodářské postavení většiny domácího obyvatelstva. Neboť nemůžeme tyto dvě věci od sebe odlišovati. Nemůžeme prostě mluviti o snižování mezd, nemůžeme-li pfipustíti snížení životní úrovně. Musíme také počítati i s mravním činitelem, Práce, kterou vykonávají dělníci a zaměstnanci vůbec, tedy práce produktivní, není jenom plodem mechanického postupu, nýbrž také plodem ducha, nadšení a lásky k práci, o které se tolik hovoří. A tato láska se nezvyšuje, když klesá životní úroveň. Ale pro takový stát, jako jsme my, který může své postavení uchrániti jen náležitou spoluprací, musíme počítati s tím, abychom si předem poměry, abych tak řekl »neotrávili«. Je jasno, že náš dělník bude utíkat! do ciziny, když nebude moci ve své vlasti uhájiti živobytí. My vidíme, že jíž dnes utíkají nám dělníci, zejména z průmyslu sklářského, do ciziny (ha př. Belgie atd.), zatím co se u nás továrny zavírají. A tu nám vzniká ne-
126 bezpečí, že místo zboží budeme vyvážeti lidi, což by po stránce národní nebylo v našem zájmu, Chceme-li udržet i politicky neodvislý stát, musíme všechen zřetel věnovat jeho hospodářskému Zajištění, aby každý jeho obyvatel tu nalezl slušné hospodářské postavení. Z toho vychází ha jevo, že pří posuzování otázky stabillisace nemůžeme vycházeli pouze z toho hlediska, jestliže jsme schopni konkurence, ale i z toho hlediska, zdali nesnížíme tím životní úrovně. Proto v posledním velikém zápase horníků dostali jsme se do konfliktu s názorem podnikatelů, kteří zcela zřetelně naznačili pravý opak, že totiž nemůže býti směrodatnou otázka hospodářské úrovně a spotřeby dělníka, nýbrž musí rozhodovati otázka konkurence, otázka hospodářských podmínek průmyslu. Jistě daleko snáze by «se tyto věci řešily, kdybychom mohli opravdu konstatovat!, že ceny životních potřeb klesají v té míře, aby se opravdu· dalo usuzovat! tm to, že jest-možno přistoupiti také k snižování mezd', aniž bychom ohrozili životní úrovně, Vždyť samo dělnictvo zdůrazňovalo často ve svých požadavcích, že mu neběží o to, aby prostě zvyšovalo mzdy, nýbrž když bude zajištěno, že potraviny nestoupnou, že zůstane při starých mzdách. Nespatřovalo také v jich zvýšení zlepšení hospodářské, nýbrž jen nezbytné vyrovnání. V praxi se ukázalo, že zvýšení mezd nedosáhlo také zvýšeni cen. Proto nemůže docházeti k snížení mezd, dokud nebudeme moci konstatovati, že opravdu trvale klesají ceny nezbytných potřeb dělníka. Tu se ovšem dostáváme na pole, které se vymyká přirozeně z libovůle zaměstnavatele i z jednostranného úsudku zaměstnance a vzniká potřeba, aby ve veřejném zájmu věnována byla těmto otázkám pozornost, Činí se tak z počátku nesměle, různým zjišťováním cen, sestavováním t. zv. indexů, zjišťováním statistickým, ale přece i tyto počátky nasvědčují tornu, že jsme dále než před válkou, kdy nebyla těmto věcem věnována žádná pozornost. Je v tom viděti určitý pokrok. Ovšem daleko ne ten, který, bychom potřebovali a vítali, aby totiž stát zasáhl důkladněji a pronikavěji do úpravy. těchto poměrů, nežli se děje doposud. Ale jé nesporno, že otázka mzdová nebude moci býti luštěna v budoucnu pouze jako předmět vzájemného zápasu mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, nýbrž také jako otázka veřejného a národohospodářského zájmu. Otázka t. zv. pohyblivých stupniс mzdových, řídících se podlé cen předmětů spotřeby, vystupuje tu stejně do popředí, jako zkoumání cen výrobků, jich kontrola a zajištění existenčního minima. Chtěl bych vyvoditi z toho, oč běží dnes, to jest, aby si tu stále nepodávaly ruku extrémy na obou stranách, ale pronikal rozum a skutečnosti odpovídající střední, vyrovnávací názory. Našim hospodářským domácím poměrům neprospěje prostě snižování mezd, znamenající zejména snížení životní úrovně. Jako dělník nezískává prostým zvyšováním mezd, když současně stoupá vydání, tak ani zaměstnavatel nezískává snížením mzdy, když přes to jeho výrobky zůstanou na skladě, ano i odbyt klesá tím, že byla snížena, životní úroveň spotřebitele. Je jasno, že naše debata bude bohužel víceméně theoretická, ale přes to mohou z ní vzejíti ,určité podněty a při nejmenším mohou přispěti k tornu, abychom ve vzájemném vysvětlení věci dospěli snad i k určitým, námětům, které by mohly býti v praxi použity. Já mám za to, že zejména snaha v poslední době se projevující prostě automaticky snižovati mzdy jest škodlivou, neboť zbytečně vzbuzuje naděje, které se nemohou splniti, vyvolává nechuť í zklamání u. dělnictva a na druhé straně i zklamání podnikatele, poněvadž v pouhé mzdě neleží jádro celého, problému našeho hospodářského
127 života. Při řešení, tohoto problému musí se však dojiti ťaké k tomu, aby nejen byly zkoumány životní náklady, aby řešení nedělo se na účet úrovně zaměstnance; zejména jako spotřebitele, nýbrž, že musí docházeti také k vážnému zkoumání výrobních nákladů, jejich kontrole, zdali skutečně jsou správny důvody, které jsou často uváděny k vysvětlení cen výrobních. I stát se musí této úlohy podjati již z důvodu, že nemůže klidně přihlíželi k tomu, jak celá řada podniků jest zavírána, aniž jest přesvědčen, že je to odůvodněno. Vždyť výroba není více soukromou věcí, nýbrž veřejnou, a nemůže býti. provozována ták, aby v době konjunktury zakládala se .celá řada podniků, aniž by se pamatovalo na budoucnost, poněvadž proste, když se později tyto podniky nevyplácejí, beze všeho se zavřou a státu hodí se na krk sta a tisíce nezaměstnaných. Mám za to, že obtíže našeho hospodářství, našeho průmyslu vedle obtíží mezinárodního významu se získáním a zajištěním cizích odbytišť, spočívají také v uspořádání naší výroby. Odborníci o tom napsali řadu úvah, ale stále se k nim vracíme, poněvadž jim není věnována dostatečná pozornost. Proč s námi může německá konkurence tak úspěšně zápoliti?. To nespočívá pouze ve valutárním rozdílu. Vždyť to bylo i v té době, kdy německá marka byla vyšší než naše koruna. Soudím, že hlavně proto, že mají specialisovanou výrobu. V tom spočívá nebezpečí pro nás, jestliže naše výroba nedovede se soustřediti a zaříditi na úkoly, které jí nastávají v zápase s mezinárodní konkurencí. V různých Oborech výroby musí docházeti k účelnému "členění, účelnému rozdělování výroby mezi jednotlivé podniky. Ovšem také účelnému technickému zařizování podniků. Zde právě je větší nebezpečí pro naši schopnost soutěže, než v našich mzdách. Kdybychom srovnávali naše mzdy se mzdami dělnictva V cizích zemích, došli bychom v určitých případech k přesvědčení, že tyto mzdy jsou poměrně vyšší, vyšší již také se zřetelem k tomu, že za jejich hodnotu může dotyčný dělník daleko více nakoupiti, nežli u nás. Mimo to faktem jest, že jsme v určitých oborech přeindustrialisováni. To není novinka a Čím dříve se v té věcí poměry upraví, tím lépe pro nás. Přirozené odbytiště v textilním průmyslu se značně zúžilo, musíme dnes vyvážeti za hranice i tam, kde jsme dříve prodávali doma. My netoužíme po tom, aby se vrátily staré hraníce, ale nesmíme zavírati oči před nebezpečím a musíme usilovati o to, abychom tato odbytiště neztratili, po případě získali nová. Chtěl bych také ukázati k tomu, že při nejlepší vůli nepodaří se nám všechny naše průmysly plně zaměstnati Nemůžeme však připustiti, abychom odlidňovali naše kraje, nýbrž musíme si hleděti nalézti nové průmysly, nové věci, které budeme moci vyráběti. Před těmito otázkami stojí náš průmysl. Jest jasno, že na průmyslu a na vývoji této otázky má Přirozeně svrchovaný zájem sám stát, který tu jistě jest první povolán, aby řešil tyto problémy. Chci poukázat! v souvislosti s touto otázkou, když se mluví o podmínkách, jak ozdravit! náš hospodářský život, že tu velice často právě se dopouštíme chyby. Na př. pozemková reforma, nemůže byti prováděna tak, abychom vyvolávali novou nezaměstnanost, aby se prostě poměry, které zavládly v průmyslu, převedly do zemědělství. Dnes je konstatováno, že řada. dělnictva ä úřednictva stává se nezaměstnaným proto, že se často bezmyšlenkovitě provádí parcelace a tito zaměstnanci přicházejí o zaměstnání. Kam se vrhnou, když pro všechny není půda? Já jenom namátkou chci upozorniti, že při řešení našich hospodářských poměrů musíme na to pamatovati, aby přechod, do nových poměrů byl co možno organický, soustavný. Že stát musí v této těžké době a ovšem
128 zase prostředky k tomu schopnými situaci napomáhati, to je jasné. Více než mzdy hrají ve výrobě roli některé položky, státem způsobené jako uhelná dávka ą tarify dopravní. Toho se jenom letmo dotýkám. Je jisto, že když se nebude vyráběti a když bude dávána podpora nezaměstnaným, není tu pro stát žádný finanční efekt, i když bude uhelná dávka sebe vyšší. A také dráhy, když budou málo dopravovati, ztrácejí na tarifech. S těmito věcmi musí býti vážně počítáno. Tyto těžké poměry, odnášejí hlavně dělníci. Nám neběží o to, aby se státu ztěžovala situace, nýbrž o to, aby se věci řešily takovým způsobem,, aby prospěch státu neutrpěl tím, že se zavedla opatření, která v době nouze sice byla snad nutná, ale trvale nejsou možná. To jsem zde chtěl po dotknout i k otázce stabilisace mzdy. Politika hospodářská musí býti vedena takovým směrem, aby neubíjela rozvoje našeho hospodářského života, aspoň ho netísnila a nepodlamovala. To, bude jen ku prospěchu státních financí a státního hospodaření, od jehož zdaru jest odvislý i rozvoj našeho dalšího sociálního zajištění. Nedívejme Se na to s hlediska zájmu jedné vrstvy, nýbrž je tu široký .zájem, o který tu běží. Jenom tak lze očekávati ozdravění našeho hospodářského života. Nutno zdůrazniti, že problém stabilisace mezd, kdyby byl mylně řešen, určitě by přiváděl ke konfliktům sociální povahy, které by nebyly na prospěch nutné konsolidaci a dalšímu rozvoji našeho hospodářského života. Je jasno, že právě my, jako stoupenci nového uspořádání výroby, neopírajícího se o zisk soukromý, ale o spotřebu společenskou, máme názor, že všechno, co se za daných poměrů dá učiniti v této věci, že je opatřením nezbytným, ač není řešením, které by šlo do hloubky. Ale je naším pevným přesvědčením, že vhodným řešením těchto našich problémů sociálních připravuje se půda také pro zdárné řešení těch velikých problémů, které máme na mysli při řešení nových základů celé naší výroby a hospodářského života. (Pokračování.)
129

Mzdy a ceny.

(Protokol o anketě Sociálního ústavu republiky Československé, konané
24. února a 17. března 1922.) (Pokračování.)
Ministr Habrman děkuje poslanci Tayerlemu za úvodní řeč a uděluje slovo dru Verunáčovi, zástupci Svazu průmyslníků.
Doc. Dr. Verunáč: Současná krise, kterou prožíváme, jest jedním Článkem řetězu krise světové a jest pochopitelno, že k této krise i u nás muselo dojiti prostě proto, poněvadž po oněch poměrech hospodářských, které zavinila válka, nemohlo nastati nic jiného, nežli určité otřesy v hospodářském životě. Jest přirozeno, že dnešní anketa, jistě není prvá ani poslední, která se touto otázkou bude zabývati, může snad přispěti, k určitému vyjasnění, hlavně pokud otázky mezd se týká, ale mám dojem a mohl bych říci, že jsem o tom pevně přesvědčen, že poměry si budou namnoze pomáhati samy a že celá krise možná bude řešena jinak i přes to, co z určitých anket zde jako resumé vyjde. Jestliže všimneme si oněch snah, které hlavně jdou za snížením výrobních nákladů, pak musíme si v prvé řadě uvědomili, že jsou 3 faktory ve výrobních nákladech, které zde hrají nejvýznačnější roli. Je to: mzda, daně a dopravní tarify. Tyto tři otázky přicházejí při každé příležitosti na přetřes. Je vlastně tu jedinou otázkou, kterou máme řešiti: jaik postaviti se k tomuto problému vyřešení otázky mzdové; vyřešení dvou ostatních faktorů jest úlohou těžší, neboř ty současně jsou spjaty se zájmem celostátním, s financemi státními a se státním hospodářstvím. Nesmíme však zapomínati, že i otázka daní nemůže býti přesně oddělena od otázky důchodů a sice prostě proto, poněvadž i ve výdajích státních jeví se jako položka velice značná položka důchodů zaměstnanců státních a tyto důchody zaměstnanců státních pochopitelně že jsou odvislé od poměrů vyživovacích a zásobovacích, tedy od všeho toho, co ztotožňujeme pod slovo konsument. Obdobně, vážení pánové, je tomu u dopravy. V dopravních tarifech bude hráti jistě položka důchodů rovněž určitou roli. Tedy obě tyto položky mají svou určitou souvislost s otázkou mzdy. A nyní, jestliže budeme přihlížet! k samotné otázce mzdové, pak lze říci, že jsme prožívali tři etapy. Během války od roku 1914 až 1921 byla etapa zvyšování mezd, o němž nemohu říci; že by byl v něm nějaký systém. Hlavně v době válečné a těsně po převratu. Byla to celá řada momentů, které nám tu otázku mezdní posunuly z normální hospodářské koleje. Já zde jenom maně připomínám jako jeden z těch faktorů stížnostní komisi. Stížnostní komise, byla Instituce, která musela za těch dob býti zřízena jako rozhodčí ((smírčí soud), ale tyto rozhodčí komise, které rozhodovaly o otázce mezd, nám přinesly do správného řešení a hlavně do poměru mezi mzdami, výkonností a kvalifikací, takový chaos, že ještě dnes velice těžko spravujeme to, co stížnostní komise natropily. Tam se prostě přidávalo po procentech a rozhodnutí těchto stížnostních komisí obyčejně řídilo se podle toho, jak vypadala situace na frontě a podle toho, jak bylo potřebí působiti na široké vrstvy. To je tedy období stoupání mezd. Jest pochopitelno, že v té úplné dislokaci poměrů jsme nemohl! dosti dobře bráti patřičné ohledy na faktory
226 normálního hospodářství, ale bylo nutno, na všechny tyto otázky vzíti patřičný zřetel, jestliže máme přijití do normálních poměrů a jestliže máme tedy skutečně tuto krisi, kterou prožíváme, pokládati za krisi ozdravovací, tak jako se dělo ve všech státech západních. Po etapě zvyšováni mezd, zvyšování cen životních potřeb, přišli jsme do doby, kdy jednalo se v prvé řadě o zastavení tohoto zvyšování mezd, tedy o otázku stabilisace. Otázka stabilisace byla prvně dotčena v červnu a červenci 1920. Bylo to v době, kdy kurs naší koruny velice značně stoupl a kdy v celé řadě exportních průmyslů se objevila nemožnost exportovati. Byl to hlavně průmysl sklářský, a já tento průmysl použiji k dalšímu přirovnání, V průmyslu sklářském byli jsme svědky následujícího pochodu. Po válce, kdy byla konjunktura, bylo přirozeno, že za stávajících vyživovacích a zásobovacích poměrů dělnictvo velice zhusta přicházelo k zaměstnavateli a žádalo zvýšení mezd. Tam pochopitelně bylo těžko využiti — jestliže díváme se z hlediska zaměstnavatelova resistance zaměstnavatelů prostě proto, poněvadž byly zde určité politické důvody, které nutily, aby dělnictvu v požadavcích bylo povoleno, aby provedeny byly značné koncese, poněvadž na druhé straně byla možnost, aby to, co na mzdách se přidalo, bylo přidáno také na ceně toho výrobku; byla zde možnost, aby to zboží bylo skutečně exportováno a prodáno. To byly poměry čistě válečné a poválečné, kdy se to hlavně dalo provádětí, ale právě v červnu a červenci 1920, kdy kurs stoupl, projevila se nemožnost stoupání mzdy a byl to hlavně sklářský průmysl, kde se začalo počítati s redukcí výrobních nákladů. Podařilo se skutečně v roce 1920 a 1921 dojiti k tomu, že v celé řadě průmyslových odvětví mzdy nestoupaly; kolektivní smlouvy byly prodlouženy, takže jsme došli v roce 1921 na jaře k snížení cen životních potřeb. Toto snížení potrvalo až do podzimu; novým zásobovacím a vyživovacím plánem byly opět ceny hlavně mouky a chleba zvednuty, ovšem nemohlo toto zvednutí cen býti pokládáno za jediný snad argument pro zvyšování mezd, ač jsme si byli dobře vědomi, že ona relace mezi cenami životních potřeb a mzdami nepřiblížila se do té doby relaci mírové, abychom zde mohli prostě jen. z těch důvodů relace odmítati zvyšování mezd, ale podařilo se aspoň těmi přechodnými přídavky jak tu vlnu, která novým vyživovacím a zásobovacím plánem byla nanesena, a která postihla dělnictvo jako konsumenty, utišiti. Nyní ovšem přicházíme do doby, kdy otázka mezd a otázka výrobních nákladů stává se daleko palčivějším problémem, než kdy před tím. Já neobávám se říci, že není to otázka, která by se dala přímočáře řešiti, a není to otázka tak jednoduchá* nýbrž velice komplikovaná, která bude vyžadovati opravdu napětí všech sil a porozumění na všech stranách. Jestliže máme si zodpověděti otázku, co do budoucnosti od snížení mezd chceme Žádati, pak já, pánové, nesmím to nazvati stabilisací, poněvadž období stabilisace máme za sebou, ale já to musím nazvat obdobím normalisace, poněvadž my musíme přizpůsobiti výšku mzdy výkonností a kvalifikaci a produkci. Kladu důraz na to neobyčejný, poněvadž, pánové, snížení mezd bez současného respektování výkonnosti nemá naprosto žádné ceny. Snížení mezd bez ohledu na výkonnost je snad pomocí přechodnou. To může mi pomoci jen na určitou dobu, ale nemůže to býti řešením trvalým; my musíme však počítati na to, že opatření, která děláme, musí míti aspoň poněkud ráz trvalý, poněvadž se nám jedná také o to, aby vyřešení krise nebylo jen přechodné a vyřešeno nevhodným * způsobem, nýbrž, aby vyřešeno bylo způsobem, který má svůj hospodářský podklad, Že otázka výkonnosti je těsně spjata
227 s otázkou mzdy, to bylo viděti ve sporu horníků. Kladu důkaz na to, že to bude prvovýroba v každém případě, která tuto otázku poměru mzdy k výkonnosti a poměru mzdy k nákladům bude' musiti řešiti. Docela otevřené říkám, že to řešení, které se provádí nyní v hornictví, není řešením dostatečným a jestliže v prvovýrobě nevyřešíme tuto otázku jednou úplně a dostatečně, tak tato krise nebude také vyřešena. Ï pokud jde o otázku zemědělskou, která musí přijití v prvé řadě na přetřes, jest třeba připomenout, že mzda musí doznat změny ve směru normalisace. Pokud jde o průmyslová odvětví ostatní, podotýkám jenom tolik, že nemůžeme jíti přímočaře ; jsou obory průmyslové, kde mzda Činí 5—10 % celých výrobních nákladů, nebo 40—45—50% ceny výrobků, mohu uvésti příklad. Je to příkladně kovoprůmysl, který má v některých případech až 40% mzdy v ceně výrobků. To je ovšem položka, která opravdu něco znamená. Jestliže pohlíží se na tuto otázku z toho hlediska, pak můžeme říci, že současná krise musí být! jakousi lázní, která ledacos, co jsme nanesli v poměrech válečných, bude musiti smýti. Tu se vracíme ke stížnostním komisím, které nebraly naprosto žádného zřetele k poměru mezi výkonností, kvalifikací a mzdou a kde na př, se stalo, že dělník ženatý s dětmi dostal určité příplatky, jiný bezdětný, pilný, nikoliv. To není, pánové, žádná výtka, to snad v těch poměrech bylo nezbytně nutné. Tak se muselo také za těch vyživovacích a zásobovacích poměrů postupovat!, ale je pochopitelno, že čím více se blížíme k poměrům normálním, vidíme, že všechny ty přídavky jsou spíše věcí populační politiky, nikoliv však otázkami závislými na poměru zaměstnavatele k zaměstnanci. Tam se bude musit jistě v každém případě u průmyslu, u něhož mzda činí veliké procento výrobních nákladů, sáhnouti k určitému normalisování. Tu bych nadhodil něco se stanoviska technicko-hospodářského — a řekl bych jako technický hospodář, že rád bych viděl, kdyby tato otázka mohla býti v prvé řadě řešena před otázkami mezdními, bohužel, já mám dojem takový, že z určitých důvodů nebude možno k tomu přistoupiti, Připomenouti chci totiž, že je to organisace a racionélní vedení.našich podniků. Zaměstnavatelé nezbytně musí přistoupiti k řešení této otázky, kterou válka vynesla hodně na povrch prostě proto, poněvadž je nezbytně nutno, aby se opravdu hospodařilo nejenom s lidskou energií, ale také s materiálem; podniky naše musí být organisovány tak, aby neobjevovaly se takové případy, jako ku př. že obdobný podnik v Německu u jedné stanice zaměstnává mnohem méně lidí, nežli stejný podnik náš. To jsou věci, které v položce výrobních nákladů hrají velice značnou rolí; byl bych velice rád, kdyby tato otázka mohla v prvé řadě býti řešena; za stávajících poměrů, jednak z důvodů finančních a jednak z těch důvodů, že takovéto přizpůsobení není otázkou několika dní neb týdnů, jest pochopitelno, že nebude možno řešení to provést. Krise sama vynutí si v určitých případech určité koncesse ať na podnikateli, ať na dělníku. My si musíme býti vědomi toho, že podnikatel nebude snižovati ceny svých výrobků dotud, pokud jej poměry k tomu nedonutí, a dělník zase nebude snižovati svoji mzdu, dokud nebude muset. To jest nutno vzíti v úvahu a já mám teď dojem, že za stávajících politických poměrů bude se musit otázka mezdní řešiti velice opatrně, poněvadž je to otázka velice komplikovaná, ale bude přece nezbytně nutno, abychom od té epochy stabilisace přešli k vývojovému stupni normalísace, tedy přizpůsobení mezd k výrobním nákladům. O otázkách daňových a dopravních je těžko' zde mluvit, ale připomínám, že na pí. je velikým problémem otázka dopravních , tarifů liž proto, že ku př. za
228 vagon surovin z Hamburku do Děčína jedoucí (asi 500 km) jest dopravné 4900 Mk, kdežto z Děčína do Teplic (přes 40 km) platíme 2400 Kč dopravné; za vagon surovin z Tábora do města v okresu slánském asi 4000 KČ, Něco podobného je i na Slovensku. Průmysl slovenský a v Podkarpatské Rusi trpí tímto velíce mnoho. Jest otázka, jestli jest možno sáhnou ti k dopravnímu tarifu, jestli je možno sáhnouti k otázce daně z uhlí. Já mám dojem, že pokud se týká otázek, které jsou v souvislosti s hospodářstvím státním, bude velice těžko nějaké koncesse dělat, poněvadž souvisí to s rozpočtem. Ani otázka mzdy není otázkou podnikatele samotného, ani dělníka, nýbrž otázkou, která tanguje celou veřejnost a konsumenty. Ale při řešení jejím bude nutno, aby v prvé řadě podnikatel se svým dělníkem se dohodl podle okolností. Máme četné případy, které byly konstatovány v tisku, že za stávající krise podniků přišel zaměstnavatel a řekl dělníkům: Prosím věc vypadá tak a tak, já nemohu konkurovat, buď závod zavru, nebo se bude pracovat za těch a těch podmínek. Dělnictvo řeklo: My budeme pracovat za těchto podmínek. To jsou případy, kde ta vzájemná dohoda vykonala své poslání a kde prostě v tom podniku si našli svoji cestu sami Horší ovšem otázka jest, když se bude řešiti tento problém pro celá odvětví průmyslová. Je nesporno, že do těchto bojů jistě jdeme. To je dnes již vidět v celé řadě případů, jež jsou načaty nebo se připravují. Do jaké míry by dnešní anketa mohla přivésti vyjasnění, nevím,, ale konkrétní návrh bych dával a sice: Nechť se zvolí ze řad zaměstnavatelů, kteří jsou v'sociálním ústavě, resp, v Masarykově Akademii Práce zastoupeni, několik členů, ze řad dělnictva nechť se vyšlou rovněž někteří členové a dále někteří odborníci a aspoň pro informaci veřejnosti samotné nechť se vydá určité komuniké, které spracuje se rukou společnou. Jestli se bude moci k určitému konkrétnímu návrhu dojiti, jest těžko říci. Já po zkušenostech, které mám, myslím, že těch konkrétních návrhů bude velice málo, poněvadž přece jenom otázka je tak spletitá, že ji nebudeme moci řešiti podle určitých směrnic, že bude nutno, aby hlavně podle individuelních a místních poměrů tyto otázky byly řešeny.
Prof. Dr. Rauchberg: Komisí, o níž pan Dr. Verunáč mluvil, je podle mého mínění Sociální ústav. My máme za povinnost, ujasniti si nynější situaci, která má trojí příčinu: mzdy, ceny a měnu. Krise je křísí exportní, kterou lze vyřešiti jen měnou, která kolísala a bude kolísati tak dlouho, dokud nebudeme miti měnu spočívající na kovovém podkladě. Zlepšení valuty musí být! naším cílem, neboť každé zlepšení valuty znamená zmenšení cen. Vnitřní trh má zájem na stoupání valuty a snížení cen, naproti tomu exportní průmysl je interesován na poklesu cen. Exportní průmysl není však celým národním hospodářstvím. Zdá se mi spíše, že vývoz, který bohužel je umožňován znehodnocením měny, není zdravým a nelze ho bráti vážně v úvahu. Klesání valuty znamená v exportu pouze jakési dráždidlo, které právě tak, jako alkohol z počátku povzbuzuje, později však toho, kdo jej pravidelně konsumuje, úplně ničí. Zdravý vývoz spočívající na konkurenční schopnosti přináší v zemi bohatství, nezdravý export umožněný poklesem valuty znamená skutečný výprodej země. Aktuelní otázkou je, zda dělnické mzdy mají býti sníženy. Tu stojí proti sobě zájmy dělníků a úředníků a zájmy zaměstnavatelů. Bylo by ilusorní se domnívati, že tento protiklad zájmů mezi kapitálem a prací bylo by možno vždy přezírati. Mzdy závisí vždycky od poměru sil mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Snížení cen nelze docíliti umělými manipulacemi korunou na zahraničních bursách, nýbrž vyloučením
229 živlů z produkce a oběhu, které výrobky zdražují. Nutno odstraniti protiklad mezi zaměstnavateli a zaměstnanci Snížiti mzdy lze pouze potud, pokud klesnou ceny. Varuje co nejrozhodněji před odbouráváním mezd, nebudou-li současně odbourávány ceny potravin a životních potřeb. Řečník přimlouvá se za zavedení mzdových stupnic. Je chvalitebné, že statistický úřad zavedl indexová čísla jak pro ceny maloobchodu, tak ve velkoobchodu a bylo by záhodno, aby i kolektivní smlouvy použily mzdových stupnic. Již po prvých čtyřech týdnech měly by stát a průmysl veliký zájem na tom, aby zabránily dalšímu stoupání indexu. Tím však by byl učiněn teprve prvý krok. Index sám o sobě neznamená ještě snížení cen životních potřeb. K tomu musí přistoupiti, nezbývá nic jiného, nežli volat o pomoc ke státu a sice pokud naše důvěra v jeho rozvážnost a schopnost odpomoci tu, nebyla otřesena. Nechceme žádné vázané hospodářství a také žádné »laisser faire«. Zadáme positivní hospodářskou politiku, která je velice nutná, ježto poměr mezi kupujícím a prodávajícím byl od počátku války silně přesunut. Během války měli všichni majitelé zásob zboží monopolní postavení, měli možnost diktovati ceny a hromaditi bohatství, které jim dnes umožňuje udržovat ceny v takové výši. Nejsou odkázáni na rychlý prodej zboží. Největší překážkou v odbourávání cen je poměr konsumu ke zprostředkujícímu obchodu. Konsumenti, jako neorganisovaná masa, nejsou si vědomi (Svého významu proti producentům. Důsledek toho je, že zisky z kolísání valuty plynou do kapes prodávajících. Kg uherského salámu stojí 100 Kč, bez ohledu na to, zda česká koruna stojí 5 centimů nebo 10 centimů, bez ohledu na to, zda uherská koruna stojí u nás 12 h neb 7 h. Podobně se to má se švýcarským sýrem nebo se šunkou. Dnes pražská šunka za hranicemi prodává se laciněji nežli v Cechách. Tu může zakročiti stát svou politikou zahraničního obchodu tím, že při spozorování takových poměrů zcela jednoduše otevře hranice cizímu zboží, nebo aspoň tím pohrozí. Není přece nutno, aby meziobchod vydělával 100%, jak se to děje. Je výborně organisován, těží z toho, že nová konkurence, jediný to prostředek vyrovnávací, je za dnešních poměrů velice stižena. Dnes není téměř žádné konkurence. Stát musí vytvořiti konkurenci svojí politikou zahraničního obchodu. Vláda měla by otevříti hranice. Již sama pohrůžka, že bude dovezeno laciné zboží zahraniční, by dostačila, aby ceny ve vnitrozemí klesly. Pak museli by konsumenti býti si vědomi svého postavení a sáhnouti ke svépomoci. Družstevní hnutí muselo by býti pozvednuto. Schází tu zejména spojení s výrobou. Naše konsumní spolky nemají téměř žádných vlastních továren, v nichž by mohly vyráběti lacinou obuv, šaty, zboží uzenářské atd. Dále bylo by nutno, aby konsumní spolky změnily dosavadní svoji politiku a hleděly méně. na dividendy, než na nízké ceny zboží. Řečník dává návrh, aby vláda věnovala obnos 100 milionů korun na povznesení družstevního hnutí. Tento výdaj brzy by se rentoval. Kdyby tím bylo umožněno jen dvaceti a třicetiprocentní snížení životních potřeb, pak by vláda mohla při klesající mzdové stupnici krýti svůj státní deficit, pro který dnes je téměř nemožno úhradu nalézti.
Prof. Dr. Schönbaum: Po vývodech, které isme slyšeli a které vystihují celou vážnost situace našeho hospodářského života, odvedu Vás poněkud k předmětu méně důležitému. Jedná se o složku výrobních nákladů, která nesouhlasí s thematem naší schůze, jedná se o zatížení průmyslu sociálním pojištěním. V tomto směru dovolím si krátce předvést! jednu dosti zajímavou' skutečnost. Jedná se totiž o to, že zatížení národního hospodářství a v prvé řadě průmyslu od dob předválečných
230 kleslo. Neplatí to sice stejně pro všechny složky sociálního pojištění. Dám příklad. Pánové a dámy vědí, že máme pro soukromé zaměstnance zákon o soukromém pojištění a podle tohoto zákona byly předepsány příspěvky. Tyto příspěvky v roce 1914 obnášely 9,76% ze služebních požitků. K 15. lednu 1921 činily pensijní příspěvky 5,67% služebních požitků. Z toho vyplývá, že zatížení národního hospodářství z pensijního pojištění soukromých zaměstnanců kleslo o 4% služebních požitků. Čím máme si vysvětlili tato podivná fakta, která odporují stoupání všech nákladů výroby? V roce 1914 měli jsme maximum, do kterého se započítávaly všechny požitky, 3000 K. V roce 1921 pak 9000 Kč. V roce 1914 v obnosu 3000 K byly vystiženy všechny služební požitky z největší části, ale v částce 9000 Kč v roce 1921 služební požitky nejsou daleko vystiženy. Z toho vyplývá, že poměrem k služnému kleslo zatížení z pensijního pojištění plynoucí o 4% služebních požitků. Položka tato, která jest dosti značná, stojí jistě za úvahu. Zcela podobně jest tomu u nositelů jiných. Já mám data z jednoho velikého závodu v kovoprůmyslu. Tam v roce 1914 příspěvky na pojištění pensijní obnášely 534000 K a to znamená 12,5% ze služného, v roce 1921 1028000 Kč, tedy pouze dvojnásobné t. j. 4,8% ze služného. Zcela podobně jest tomu při úrazovém pojišťování. Tam měli jsme před válkou jako maximum 2400 Kč a potom 3600 Kč až do nedávné doby maximum pracovního výdělku 6000 Kč. Toto maximum nestouplo ani na dvojnásobek toho;, co jsme měli bezprostředně před ukončením války. Skutečné výdělky dělníků stoupaly daleko více. Následek je docela jednoduchý. V roce 1913 činil průměrný příspěvek úrazového pojištění 2,13 K ze 100 K započítatelné mzdy. V roce 1921 2,79 K, tedy zdánlivě stoupal. Ale, protože průměrný výdělek byl vyměřován z maxima, které nestouplo tak značně, klesl vlastně příspěvek skoro o celé 1%. U průmyslu, který je zařazen do vyšších nebezpečenských tříd, je tento pokles ještě Značnější. Zcela podobně je tomu u bratrských pokladen, tam také zatížení průmyslu plynoucí z pojištění sociálního poměrně kleslo. U nemocenského pojištění není to v té příznivé míře jako u uvedených složek pojištění. To bylo způsobeno tím na příklad, že jsme zavedli pojištění rodinných příslušníků. O tom však ještě statistiku nemáme a myslím, že jí tak hned míti nebudeme. Zjistil jsem u jednoho velikého podniku, že klesl také v nemocenském pojištění příspěvek v roce 1914 obnášející 4,3% denního výdělku na 4,05% výdělku, tedy o čtvrt procenta. To jest věc, na kterou jsem chtěl upozorniti a s kerou se může počítati při rozšíření a vybavení sociálního pojištění. Druhá věc. My bychom byl proti krisi, jejímiž důsledky jsme postiženi, mnohem lépe vyzbrojeni, kdybychom měli pojištění v nezaměstnanosti. Pojištění to není nic tak nemožného jako před 20 lety. Od roku 1911 bylo vybudováno pojištění v nezaměstnanosti v Anglií, ale jenom pro určitá dobrá odvětví průmyslu. V roce 1920 bylo přistoupeno k rozšíření na všechny obory. Já prosím, aby bylo uváženo to, že chceme-li podobným krisím řádně čeliti, nemůžeme se tomu jinak ubrániti, nežli vybudováním pojištění v nezaměstnanosti, které poskytuje právní nárok. Tím je stát daleko lépe a více vyzbrojen pro případ krise, když poskytne případné nároky, protože pojištěná hromadí fondy, což u ostatních druhů podpor (gentský systém) není. Promeškali jsme 2 roky, dnes jest již pozdě, ale pro budoucnost můžeme vzíti naučení ze své zkušenosti, že máme hledět, abychom postupně vybudovali všechny naše systémy podpor v nezaměstnanosti v řádný systém pojišťovací.
Dr, J. Janko: Pan Dr. Verunáč pravil, Že pro průmysl skončilo období
231 stabilisace a že nastává fase další, která by mohla býti nazvána normalisací. Také zaměstnanci žádají normalisaci, ale rozumějí jí zase odstranění poměru v relaci mezi cenami a mzdami, neboř tento nepoměr dosud způsobuje v širokých vrstvách zaměstnanců podvýživu nebo strádání v jiném směru ať v oděvu nebo bydlení. Poměry mzdové nebyly dostatečně studovány a všude (nejen u nás) máme jen torsa údajů o účasti mezd na výrobních nákladech. Toto studium by dokázalo, že mzda není všude tím rozhodujícím činitelem, působícím konkurenční neschopnost. Jak participuje mzda na výrobní ceně, můžeme si aspoň poněkud objasniti některými ukázkami kalkulace z roku 1914 a r. 1922, sdělenými jednak zaměstnavatelem, jednak organisací dělnickou. 1. Výrobní cena jednoho páru bot v maloživnosti (box-calf) roku 1914 byla 13,40 K, prodejní 16 K a roku 1922 byla 204 Kč, prodejní 275 Kč. Na mzdu připadá roku 1914 K 4,40, r. 1922 Kč 51.—. Prodejní cena jednoho páru bot vzrostla tedy 17,2krát, kdežto mzda v tomto případě stoupla 11,6 krát. Také obnos vyplacený na mzdě tvoří 32% výrobní ceny 1914 a 25% výrobní ceny v roce 1922. Rozdíl mezi cenou výrobní a prodejní byl r. 1914 K 2.60, to je 19% ceny výrobní, r. 1922 rozdíl mezi cenou výrobní a prodejní Kč 71.—, t, j. 34% ceny výrobní. 2. Výrobní cena pravého ševiotového pánského obleku u prostřední pražské firmy roku 1914 byla K 87.—, prodejní K 100.—, roku 1922 pak Kč 1370.—, prodejní Kč 1500.—. Na mzdu připadá roku 1914 K 24.—, r. 1922 Kč 250.—. Prodejní cena vzrostla 15krát, mzda I0.4krát. Na ceně participuje mzda roku 1914 28%, r. 1922 18%. 3. Výrobní cena jednoho obyčejného stolu roku 1914 byla K 28.20, prodejní K 32.—, roku 1922 byla Kč 350.—, prodejní KČ 420.—. Na mzdu připadá r. 1914 K 8—, r. 1922 Kč 92.—. Prodejní cena vzrostla 13.1 krát, mzda 15krát Participuje tedy v roce 1914 mzda m ceně výrobní 28%, v roce, 1922 26%. 4. Jeden čtvereční metr zastavěné plochy čtyřposchoďového domu jednoduchého typu (bez stavebního místa) byl kalkulován roku 1914 na K 264.—, roku 1922 na Kč 3700.—, t. j. zvýšení 14násobmé. Mzdy odborných stavebních dělníků byly zvýšeny průměrně 8krát. 5. Průměrná prodejní cena 12 kusů pánských košil je Kč 1.080.—. Mzda za veškeren pracovní výkon dělnictva je Kč 63,67, t. j. 6%. P. prof. Rauchberg doporučil uvésti výši mezd do vztahu s výší životní míry stanovené indexem. Nutnost vésti statistiku cenovou a počítati cenové indexy byla vyzvednuta také na anketě o cestách k odstranění drahoty, pořádané v ministerstvu zásobování v březnu 1920. Vidíme, že jde o to, docílili, aby nebyla považována lidská energie za těžební prostředek jako ostatní zboží k podnikatelskému provozu, a proto je třeba jen znovu zdůrazniti, aby byl brán zřetel k uveřejňovaným cenovým indexům (vyžadujícím třeba ještě po stránce theoretické zlepšení) a mzdy upravovány vzhledem k těmto.
Sekční šéf Dr. Lukáš : Chci pouze doplniti vývody pana dra Schönbauma, který vlastně se pohyboval na téže linii, jako já. Pan dr. Schönbaum správně poukazoval, že i tak zv. sociální břemena domněle tíží náš hospodářský život, a že úřad by se mohlo namítnouti, že eventuelní snížení jich by mohlo míti vliv na ozdravění našich hospodářských poměrů. Uvedl, že zejména při pojištěni pensijním je toto břemeno menší. Naše ministerstvo náhodou nemá dat, abychom to mohli s této stránky zkontrolovali, ale nemám důvodu pochybovat! o správnosti tvrzení p. dra Schönbauma. Ohledně pojištění úrazového a nemocenského máme data novější. Tu ovšem můžeme říci, že břemena byla větší, ale ne takovou měrou, aby měla škodlivý vliv na celý náš hospodářský život. Toto zvýšení
232 je nutným důsledkem zvýšení mezd, ev. služného. Na př. při úrazovém · pojištění činil příspěvek v roce 1920 125000000 Kč proti roku 1914, kdy činil 14 a půl mil. K, v úrazové pojišťovně brněnské činil v roce 1920 přes 49 mil. a v roce 1913 5,8 mil. K. Rozdíly tyto byly by asi přiměřeny nynějším poměrům mezdním a platovým vůbec. V úrazové pojišťovně v Praze v roce 1913 až do pololetí roku 1919 byla tarifní základna K 8.59 ze 100 K mzdy, v roce 1920 byla tarifní základna Kč 10.— ze 100 Kč mzdy a v roce 1921 od 1. ledna snížena na 8 Kč (po značných zálohách, které bу1у uloženy v různých fondech). V úrazové pojišťovně V Brně v roce 1913 až 1917 byl tarif 6,65, od 1. července 1917 7,62 a sice ze 100 K. Absolutně stoupl příspěvek v obou ústavech v roce 1920 asi 8,6krát příspěvku v roce 1913, což ovšem jest rozdíl velice nepatrný, srovnáme-li to s ohromným zvýšením mezd. Neméně poučnými jsou data, z nemocenského pojištěni Jak již pan ředitel dr. Schönbaum pravil, v nemocenském pojištění menšího břemene není, tam je zavedeno rodinné pojištění. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku v roce 1913 bylo pojištěno pro případ nemoci 1 a půl mil. členů a příspěvky činily 34 mil. K, takže na jednoho člena připadl průměrný příspěvek K 22,07. Jestliže v roce 1920 bylo pojištěno 1988441 členů ve výši asi 240 mil. Kč, připadalo by na jednoho člena Kč 122.—. Srovnáme-li tento příspěvek z roku 1913 s příspěvkem dnešním, tedy jistě ten poměr oproti zvýšení mezd a služného není tak veliký. Zvýšení není vlastně absolutní, nýbrž relativní Dále pokud jde o výši příspěvku. V nemocenském zákoně byla stanovená maximální výměra nemočenského příspěvku ve výši 6,6%, z effektivní mzdy nebyla zvyšována a zůstala až do roku 191,7 průměrným procentem, jímž je určena výše skutečného nemocenského příspěvku, nedosažena. Bylť průměrný" nemoc, příspěvek u nemoc, pokladen až do roku 1917 určen 3,5%. Teprve rozšiřováním pojistných dávek dalšími novelami bylo toto procento postupně zvyšováno, takže za dnešního stavu je průměrné procento, jímž je určen roční příspěvek, rovno tomuto zákonnému maximu. Pouze v případech mimořádných risik (na př. chřipková epidemie, simulace v nezaměstnanosti, jíž se dá z počátku stěží čeliti) jde procento o něco výše. V roce 1921 stoupne v důsledku zákona z 22. prosince 1920, č. 689 Sb. z. a n. příspěvek na jednoho pojištěnce na 300—400 Kč, ovšem jako nutný důsledek zvýšených mezd, ale stejně i zvýšeného nákladu, zejména na lékařské honoráře, léky atd. a každým způsobem zavedením nuceného rodinného pojištění. Tolik ovšem můžeme konstatovat!, že právě naše sociální břemena nejsou taková, aby jaksi zatěžovala náš hospodářský život a abychom musili zde nasadit páku ohledně snížení. Je ovšem, pravda, jak pan dr. Schönbaum poukázal, že jsme jaksi překotně zvyšovali mezdní třídy a do jisté míry i dobrovolně, ((třída XIV. a XV.) :a bylo poukazováno, že toto zavedení bylo jaksi nepředvídané a do jisté míry ukvapené. Nyní je to ovšem zákonem ustanoveno, nemůže se ničím hýbat a nijakým způsobem se tomu nedá odpomoci, poněvadž dělník má právo na podporu podle mezdní třídy, do níž je zařazen. Nečiním nijakého návrhu, ale chci na něj poukázati. Pan profesor Rauchberg uvedl klasický příklad takového zvyšování určitých výrobků. Mluvil o šunce v Praze vyrobené, ale v Berlíně konsumované. Tím se tedy nepřímo, ba snad uměle zvyšují ceny v domácím konsumu a docilují se značné zisky. Že tomu tak je, svědčí ta okolnost, že na př. v Drážďanech stojí pomeranč 2 marky, v Praze 2—3 Kč. Kdyby to byl výrobek domácí, dala by se cena tato ještě odůvodniti, ale to je ovoce, které přijde z Itálie; »dopravní výlohy jsou .'jistě stejné. Ale valutní poměry naše oproti německým
233 a tyto oproti italským, svědčí tomu, co se u nás vydělává. Je-li ten výdělek při pomeranči, tedy je ještě po většině i při Ostatníchpředmětech spotřeby.
Prof. Dr. Schönbaum: K řeči pana dra Lukáše připomínám, že. materiál je mi znám ze statistického oddělení, ale ony cifry ohledně úrazového pojištění nejsou správné, protože skutečný výdělek se daleka vzdaluje od maxima.
Ministr Habrman přerušuje schůzi s podotknutím, že příští Schůze; bude svolána buď v pátek za týden, nebo za čtrnáct dní, jelikož má za to, že všechny otázky nebyly ještě tak důkladně projednány, jak si toho přejeme, a považuje za nutné, aby se v této schůzi pokračovalo.
234

Mzdy a ceny.

(Protokol o anketě Sociálního ústavu republiky Československé, konané dne 24. února a 17. března 1922.)
(Dokončení.)
Dr. Štern: Jako jednatel Sociálního ústavu zahajuji schůzi a omlouvám pana ministra, který je zdržen ministerskou radou a nemůže se do dnešní schůze dostaviti. Prosím, aby dnešní schůzi řídil pan senátor Jirásek jako člen Sociálního ústavu.
Posl. Tayerle : Doporučoval bych, poněvadž myslím, že za čtvrt hodiny může každý své hlavní názory naznačiti, aby v debatě bylo možno mluvili pouze čtvrt hodiny.
Sen. Jirásek: Je zde návrh posl. Tayerle, aby každý v této debatě mohl mluviti pouze čtvrt hodiny. Je snad proti tomu nějakých námitek? — Není. Prosím prof. Rauchberga, aby přednesl své vývody.
Prof. Rauchberg připomíná, že jeho vývody na schůzi minulé se nedočkaly vyvrácení, ale část jejich došla nesprávného pochopení, byvši vytržena z celkové souvislosti jeho řeči.'(Konsumní spolky jsou pouze prostředkem vnitřní organisace, ale nejsou všelékem. Nezavírá očí před tím, že konsumní spolky potřebují reformy, ale soudí také, že jsou způsobily reformu svou provésti. Klade dále velkou váhu na reformu dnešního berního systému a je rozhodným zastancem názoru, že je třeba, pokud možno, úplně zrušiti nebo aspoň velmi značně snížiti všechny daně, které ztěžují výrobu, zejména uhelnou dávku, daň dopravní a daň z obratu. Je nutno, aby konsumenti byli účastni v poradních sborech, zabývajících se hospodářskými otázkami, jejichž hlas může míti vliv na tvoření mezd a cen. Ovšem je třeba konsumenty k účasti té vychovati, aby nejen mohli, nýbrž i dovedli hájiti své zájmy. Tím však nikterak nedoporučuje soustavu vázaného hospodářství. Na konec znovu připomíná, že již dávno známe cestu, jak uvésti ve shodu mzdy a ceny: je to pohyblivá mezdní škála. Za ni při jakékoli změně indexních čísel mzdy automaticky se zvyšují nebo snižují. Stanovití správný index je úloha sice těžká, ale lze ji po náležitých přípravách statistických přece vyřešiti. Jsme před těžkými mzdovými boji, které otřesou zase sociálním mírem a mohou vésti k explosi, nebude-li včas otevřen pojišťovací ventil. A takovým ventilem je pohyblivá mezdní škála. Bude-li zavedena, potom stát, veřejné kогроrасе i velký průmysl budou míti zájem na zlevnění životních potřeb, jež bude značit pro ně přímé úspory. Dále je nezbytná pro nás aktivní vnitřní politika obchodní, (Dále v. str. 307.)
281 (Pokračování Str. 281.)
která by Vystřídala línou lhostejnost, s níž doposud přihlížíme k tvoření cen v našem vnitřním životě hospodářském, a jež by tu zabezpečila pří. slušný vliv konsumentů.
Red. dr. Strauss upozorňoval, že je nesprávno, stále jenom volati po zvýšené výkonnosti dělnictva, nesnaží-li se současně průmysl i živnosti energicky zvýšiti svoji technickou způsobilost. A stejné platí i o výrobě zemědělské. Technická zaostalost naší výroby byla velmi zvýšená v letech válečných, kdy nebylo možno záváděti nové stroje, vedoucí k úspornější produkci, kdy nebylo možno ani staré stroje včas vyměnitii nebo reparovati. A náprava ve směru tom nenastala dosud. Pokud byla naše valuta nízká, mohli jsme i při nehospodárne, drahé výrobě konkurovati v cizině a vyvážeti do ciziny. Nyní však, kdý se československá měna podstatně zlepšila, je teprve patrný nepříznivý-vliv technické nédokonalosti domácí výroby průmyslové i zemědělské. A tu má pomoci snižováni mezd. Zapomíná se, že vývoz, umožňovaný podprůměrnou mzdou dělnictva je stejné zhoubný a neudržitelný, jako vývoz umožňovaný jedině nízkou valutou. Je proto nutno založiti soutěžnou schopnost naší výroby na jejím technickém zdokonalení: lepších a úsporných strojích, Šetřících na lidské práci i síle pohánějící a zvyšujících výkonnost; na výrobních methodách, zjednodušujících a zlevňujících proces produkční (typisaci a norrtialisáci výroby) atd. Mechanické-snižování mezd vede jenom k zbídačení dělnictva, k dalšímu snížení jeho výkonnosti а k snížení jeho síly nákupní. Celní politika průmyslu pomoci nedovede. Zdatnější průmysl cizí, aby se vyhnul clu, přístě se usadí u nás a založí zde své podniky, jak činil za Rakouska a jak nyní již zase dělá v pohraničném pásmu průmysl říšsko-německý. Zahraniční úvěry mohly by dosti prospěti, bude-li jich užito pro investice. Snad by mohla prospěti i nucená státní půjčka, sloužila-li by stejným účelům.
Dr. E. Štern: V poslední době bylo raženo slovo »normalisace mezd«. Tento termín se zdánlivým vědeckým aprombem je používán ve veřejnosti. »Normalisace mezd« jakožto pojem je theoreticky nesprávný. Námezdní poměr není stálým stavem, mění se a opravdoví sociální politikové nepovažují tento stav za normální a konečný, nýbrž doufají, že bude přeměněn a že se již přeměňuje na společenský poměr, stejně jako soukromé podnikání nabude družstevních forem na př. vžitím se záv. výborů a rozšířením jejich kompetence v budoucnu. Proto též mzda, jež ie hlavním znakem námezdního poměru, nerepresenfcuje nám normál. Nehledě k tomuto zásadně ideovému" stanovisku, mzda je stále nestabilní a relativní, poněvadž je odvislá od hospodářské a sociální situace a je do značné míry výsledkem třídního boje, výsledkem měření sil společenských tříd. V době poptávky po pracovních silách mzda stoupá, v době hospodářské depresse, kdy je větší nabídka pracovních sil nežli poptávka, klesají mzdy a platy; vedle toho, jak jsem již uvedl, rozhoduje tu moment sociálního boje a poměr mezi podnikatelovým podílem a výší mzdy, boj o. participaci na případném zisku mezi podnikatelem a jeho zaměstnanci. A tu je tedy při mzdě, která je odvislá od poptávky a nabídky po pracovních silách, od momentů kulturně sociálních a sociálně politických, těžko hovořit o normalisaci vůbec. Tolik theoreticky. A nyní o »normalisaci« mezd dnes. Pan dr. Verunáč uváděl, že jsme po převratu zažili rychlé stoupání mezd, loňského roku pak jejich stabilisaci a nyní jejich odbourávání nazývá normalisaci. Normalisace je tedy pěknou vignetou pro snižováni mezd, aniž se bere ohled na poměr mezi cenami a mzdami. Úřední indexy cenové a mzdové — bylo
307 to již uvedenou — ukazují, že od roku 1914 ceny stoupaly v poměru 13krát, dělnické mzdy však pouze 10krát. Tedy k dosažení předválečného »normálu« bylo by třeba zvýšiti mzdy nehledě k tomu, že podíl mezd a platů ve výrobních a tržních cenách výrobků je dnes daleko nižší než před válkou; ukazují to Všechny publikované kalkulace. Vezměme v potaz ještě momenty kulturně a politicky sociální. Žijeme dnes v době sociálně pokročilejší než před válkou. Dělnictvo hraje v občanském životě poválečném zcela jinou roli než v předválečném monarchistickém Rakousku. To je společenský fakt a ten si vyžádá své hospodářské důsledky a může býti přehlédnut pouze v době abnormální přechodné krise. Dělnictvo bude žádat, aby jeho životní průměr byl vůči životnímu průměru ostatních tříd vyšší než před válkou, bude se domáhat, aby jeho podíl na celonárodním konsumu byl vyšší. Horník na př. se nedá již nikdy srazit na ono niveau hospodářské a sociální, na jakém se nalézal v poměru k ostatním třídám před válkou. Tedy nórmalisace mezd vzhledem ke skutečné hodnotě předválečných a dnešních mezd a vzhledem k nové sociální situaci by znamenala jistě spíše ještě zvyšování mezd nežli jejich všeobecné odbourávání. Nepropaguji zvyšování mezd nyní, v okamžiku, kdy řada našich podniků následkem stoupnutí valuty nemůže exportovat, ale nemělo by se též hlásat jako spásný prostředek všeobecné odbourávání mezd. Není to spravedlivé. Nevím, zda dnešní poměry jsou již tak vyrovnané, zda ceny potravin a šatstva činí v rozpočtu zaměstnanců tak malou položku, abychom nebrali stále ohled na populační politiku a ignorovali potřebu zajištění rodinného existenčního minima, jak tu bylo minule navrhováno. Pan dr. Verunáč naznačil, že pod normalisací mezd rozumí mzdu jedině podle výkonu, ne podle početnosti rodily. Jistě že tento postup je možný v dobách normálních, ale dnes nejsme ještě tak daleko vzhledem k stále panující abnormální drahotě nezbytných potřeb, abychom mohli prostě šmahem a to jak u zaměstnanců veřejných, tak u zaměstnanců soukromých rušit době odpovídající systém drahotních a ošacovacích přídavků, rozdílných u svobodných a ženatých, u bezdětných a u otce četnější rodiny. Byla tu akcentována nezbytnost výměry mzdy s ohledem na výkonnost a kvalifikaci. Souhlasím, je ale nutno otázku výkonnosti a kvalifikace zkoumali šířeji a neuvádět neustále, jakoby pokleslá výkonnost jedině dělnictva zaviiiovala dnešní situaci. Nevidím na př. v tom výkonnost našich podnikatelů a techniků, jestliže plná tři leta většina jich klidně spoléhala na exportní konjunkturu umožněnou devalvovanou hodnotou naší měny, čili na překotné vyprodávání se do ciziny na úkor domácího konsumu a nyní, když stoupla naše měna, hledají-li hlavní a jednostrannou záchranu ve větším Snižování mezd než to odpovídá poklesu cen. Tato jednostranná methoda bude míti za následek nejen snížení a pokles domácího konsumu, ale zároveň též velkou sociální nespokojenost a roztrpčenost, která se nebude zračití a manifestovat! v žádaném a potřebném stoupnutí výkonnosti a kvalifikace, nýbrž v stupňování nechuti k práci. Špatně placený námezdník nezvyšuje svůj výkon a kvalifikaci a není průkopníkem nových pracovních method. Navrhoval bych, abychom nehovořili stále o hojení hospodářské krise pouze sporem mezi podnikateli a zaměstnanci. Je to z národohospodářského hlediska více než malicherné. Dnešní hospodářská krise má. své hlubší kořeny jinde, nežli v mzdovém problému. Je způsobena válečnými škodami u nás i novými státními hranicemi. Nemáme volného přístupu do nástupnických států, náš domácí trh proti poměrům předválečným je zúžen a hlavní příčinou nezaměstnanosti u nás je přeindustrialisování řady odborů, zejména textilnictví. Ačkoliv jsou to věci všeobecně známé, přece
308 v novinách se v poslední době stále zdůrazňuje pouze otázka mzdová. A tu kladu otázku: Kolik našich textilních podnikatelů od převratu výrobu své továrny vzhledem k změněné situaci nějak zvláště specialisovalo, kolik jich přebudovalo své továrny na jinou výrobu? Za války a po válce byla založena spousta konjunkturních podniků, na př. marmeládoven, obchodních, spekulačních společností atd., abych uvedl, jak lehké podnikání u nás láká — a tyto bude nutno z velké části zavřít. — V tom tkví též kořen krise. Jsme již čtvrtý rok v republice a tu se táži, kolik bylo u nás založeno výrobních podniků v oborech u nás dosud nezavedených? Znám nesnáze, ale přes to málo bylo vykonáno. Využili jsme tuto dobu dostatečně k technickému zdokonalení našich podniků? Je vám znám nějaký technický patent nebo chemický vynález pronikavějšího významu zrozený v republice? A přece se pouze ve veřejnosti hovoří a stížnosti pronášejí do nekvalifikovanosti a nevýkonnosti zaměstnanců nižších kategorií. Uvedu jako· příklad stavebnictví. Mnoho se hovoří u nás o lichvě s prací rukou. Avšak zároveň je známo, že ačkoliv se málo staví, stavitelé výdělávají velké peníze, zejména u staveb státem subvencovaných. Cenový soud, zřízený na základě zákona o stavebním ruchu, nefunguje a táži se, kolik našich stavebníků zavedlo v dnešní katastrofální bytové nouzi a stavební drahotě nové pracovní a dokonalejší methody, kolik jich naučilo své dělníky úspornější práci — a bylo by toho třeba. Hovoří se a píše se hodně o typisaci staveb, o nezbytné tovární výrobě oken, dveří, celých koster budov, ale uskutečněno z toho bylo pramálo. Technická výrobní pokročilost je vždy ve spojitosti s vyspělostí nebo zaostalostí hygienických opatření v podniku a technikou k ochraně zaměstnanců. Jak hygienicky a technicky je vypraveno ha př. naše stavebnictví v dnešní době stavební krise, praví nám zpráva živnostenských inspektorů z r. 1930, která na str. 51. uvádí: »Živnostenský inspektorát pro práce stavební v Praze zmiňuje se obšírně o záchodech na stavbách, jež bývají upraveny stranou na staveništi zpravidla jen tak, že sedadlo tvoří trámek, pod kterým je otevřená jáma pro výkaly. I když je takovýto záchod určen současně pro několik dělníků, nemá ani dělících přepážek, ani vzadu nad sedadlem opěrné latě, aby zabráněno bylo pádu dělníků do výkalové jámy. Samostatný záchod pro dělnice scházel na stavbách vždy.« Přejete si ještě větší příklad technického primitivismu? Chcete-li, najdete ho ve zprávách živnostenských inspektorů. Je tam uveden případ, kdy ve větším továrním podniku v Cechách již 15 let nebyla myta okna a země nebyla řádně poklizena. Myslíte, že v tomto podniku je výrobní technika na výši situace? Myslíte, že tyto podniky nejsou světové konkurence schopny pouze proto, že se v nich platí příliš veliké mzdy? Tedy k ozdravění naší hospodářské krise musíme zdokonalovat pracovní výkon a kvalifikaci všech činitelů na výrobě zúčastněných, nejen dělnictva. Je nutno zdokonalit též naše obchodní methody a hledat i obchodní cesty a spojení obtížnější do ciziny. Bylo mi nápadné, že při příležitostných cestách do ciziny setkal jsem se v Německu v každém vlaku s našimi obchodními agenty, kteří většinou v Německu nakupovali, ale nesetkal jsem se za pobytu déle jednoho měsíce ve Švýcarsku ani s jediným naším příslušníkem, který by tam prodával, ačkoliv němečtí a rakouští agenti švýcarský trh obsadili a získali pro své země zpracování materiálu určeného pro přímý konsum švýcarský, na př. zpracování anglických látek, švýcarskými konfekcionáři zakoupených a ku Zpracování zadaných do země s nižší valutou. Prodáváme stále do ciziny většinou prostřednictvím Vídně a Německa, ale ne přímo. Jak nemáme potom trpět odbytovou krisí? Abych shrnul: Krise je způsobena především válkou, která
309 -
vyplýtvala statky a novým politicko-územním 'uspořádáním zejména ve střední Evropě, otázkami valutními a nelze její odstranění jednostranně hledat v otázce mzdové. Měli bych určití cesty k ozdravění naší hospodářské situace, řekl bych; 1. Je nutno zvýšit výkonnost všech výrobních vrstev a zdokonalit technická zařízení a pracovní methody. 2. Je nutno demobilisovat hypertrofii v některých oborech našeho průmyslu a nahraditi tento vhodnou přeměnou a nahražením podnikání v odvětví jiných druhů u. nás nedosti zastoupených. 3. Je nutno zvýšit hybnost a intensitu naši obchodní propagandy za hranicemi. 4. Výrobce a obchodník na vnitřním trhu musí si zvyknouti na obraty ve velkém a malé výtěžky při prodeji jednotlivých předmětů na rozdíl stále dnes panujícího malého obratu a velkých zisků. 1 naše družstva spotřebitelů budou si musiti odvyknouti mnohým válečným zlozvykům a nepružnosti. 3. Při určování-mezd, nemá-li dojít k sociálním nárazům, nespravedlnostem a zhoršení dnešních hospodářských a sociálních poměrů v republice, musí býti respektována reální hodnota mzdy a ne její nominelní výše. To znamená, že musí býti při nejmenším stabilisován životní průměr pracujících Vrstev. Snížení mezd nepřevyšuj nikdy sníženi cen nezbytných potřebí. Jinak faktické sníženi reální hodnoty mzdy bude míti za následek snížení pracovní intensity a zneklidnění hospodářského a sociálního života.
Sen. Jirásek: Jsem také přihlášen ke slovu. Dovolte, když poukáži na některé zjevy, s nimiž jsem se setkal jako praktik v družstevním hnutí. Chci poukázati právě na momenty, které vyvolaly dnešní situaci. My si musíme uvážiti, kdo zdražování začal. Začali to ti, kteří mají nejdříve jiti se mzdami dolů, začali to dělníci, zejména pokud vysokých cen se týče? -Pánové, kdo v roce 1914 zadržel zásoby zboží, kdo neodváděl zboží, kdo nechtěl dodržet závazky? Byli to mlynáři, kteří měli mlýny plné mouky. A proč to dělali, za jakým účelem? Byli to dělníci, kteří zvyšovali mzdy v době mobilišace a v době největšího útisku? Ne, pánové, zvyšovaly se ceny výrobků a to způsobem úžasným, řekl bych, nesmyslným. Je třeba, abychom si řekli, jaká je mentalita. My vám dokážeme, že ještě dnes jsme v tom stavu, jako jsme byli, a je to v prvé řadě obchod, který se nedovede do normálních poměrů vžiti. Dr. Verunáč také se ve své řeči zmínil o stížnostních komisích ą poukázal na to, že ony byly hlavní příčinou toho. že mzdy značně stouply. Ty stížnostní komise nevznikly proto, že by dělnictvo se dožadovalo vyšších mezd, ty vznikly z chování pánů důstojníků a velitelů v továrnách. Já na př. vím, co se dálo na Kladně s horníky a dělníky Pražské železářské společnosti. Tam, prosím, byli dělníci uvazováni, když hladem nemohli pracovat. To je prosím něco hrozného 'a je zajímavé, že to nebyli naši páni průmyslníci, nýbrž důstojníci sami, kteří pomáhali chrániti dělníky před průmyslníky. Byly to momenty, neuvěřitelné Na př. v Blansku důstojník z návodu průmyslníka rušiti kolektivní smlouvu, rušil první květen atd. a přece nebylo k tomu žádného důvodu. Takové poměry tu byly a na to si průmyslníci zvykli, zvykli si na to ‘ malí živnostnici a dnes situace je taková, že i páni, kteří by mohli klidné pohlíželi na poměr dělníka, uznávají, že tato abnormální situace odpovídá pravdě a skutečným poměrům. Jest třeba říci, kdo to byl, který využitkoval konjunktury, zda to byli dělníci. Bylo zde také mluveno se strany pana Dra. Strausse o tom, že v tomto směru jest zde rozhodným také obchod a že není to průmysl, který jen zdražuje, ale je to také obchod. V obchodě dnes panuje anarchie, která vznikla v době války. Vymlouvejte to dnes lidem, aby se této anarchii odnaučili. Když se před válkou koupil 1 vagon mouky za 4000 K, ten, kdo koupi zprostředkoval, žádal 2 proc. provise,
310 to bylo celkem 80 K; jindy spokojil se i s 1 proc. a měl pak 40 K provise při jednom vagonu. V době války stal se případ, který mně jest znám, že koupil kdosi od mlynáře 5 kg mouky po 2 K, prodal ji však 1 kg za 15 K a vydělal tudíž při 5 kg tolik, kolik před válkou by vydělal na 10000 kg, díti jednom vagóně. Tuto. touhu po velikém zisku z obchodu jen tak nevytlučeme. Já myslím, že to bude velice dlouho trvati. Ve spise »Konsumentenorganisation« se uvádí, že v Německu prodalo se za 300 milionů doutníků, s prodejní ceny připadlo na všechny interesenty, než se dostaly do krámu kupce, na 140 mil., na obchod pak 150 milionů. 2 toho je vidět nepoměr mezi zisky výroby a obchodu. A to bylo v Rakousku, Rusku a v celé řadě jiných států i myslím, že jeř potřeba, abychom své zraky na to obrátili a abychom zde poněkud o této situaci přemýšleli a snažili se jí odpomoci. Znám národohospodáře, který prohlásil, z jakých hledisk výroba má se díti. Řekl totiž: s co možná nejmenším vynaložením sil a nejmenší ztrátou příjemnosti práce. Co to znamená? Aby dělník co nejméně cítil tíhu práce,' aby mu práce byla příjemnou, a aby neztrácel tu příjemnost, kterou přirozeně každý jednotlivec potřebuje, když je nějakým způsobem zaměstnávám Této příjemnosti práce si dělník zajisté neopatří, bude-li mu snížena mzda. Děje se dnes výroba se .stanoviska spotřeby? Ne, ta se-děje jen s ohledem na Zisk a tento ohled se uplatnil v plné míře. Uvedu zde příklad: za Rakouska prodávaly se brambory za 15 K a hned po převratu agenti zvýšili cenu brambor na 24 K a pak konečně . vystoupla na 32 K. Já zde uvedu ještě jiné momenty à sice ukáži, jak to vypadalo za měsíc po revoluci. Přišel ke mně tehdy poslanec Křiž, který byl označován jako bolševik, a řekl mně: »Byl jsem na dvou schůzích na Slovensku a dostal, jsem tam od dělnictva 7.683 K ve prospěch republiky, odevzdejte je ministerstvu financí.« Pánové, domnívám ke, že od toho okamžiku jsme velice daleko. Jestliže je poměr dělníka dnes vůči státu jiný, než tehdy, tedy na tom dělnictvo nemá viny. V tomto směru měli jsme šetřiti náladou dělníků a měli jsme ji dovésti využitkovati. Dnes jest ovšem pozdě. Záleží to od situace a od názorů, jak se budou dále vyvíjet. Ze by dělník sám chtěl lichvařit s prací, je vyloučeno. Zaměstnavatelé jsou to, kteří dělníky hnali do lichvy s prací. V koželužském průmyslu před válkou se platilo za vydělání jedné kozinky 30 hal., později dostávali dělníci za tutéž kozinku K 1,50, aniž by tuto mzdu žádali. Zaměstnavatel měl vysoké válečné zisky a platil dělníku dobrovolně více, aby podnítil jeho výkonnost. To přirozeně svádělo dělníky, zvykli si jinému způsobu života a v tom se dělala chyba. Pokud jde o výkonnost, je vyloučeno, na při, abyste popoháněli pekařského dělníka k větší výkonnosti. Správně bylo poukázáno, že hor nika již za 3 K do dolu nedostanete. Uvažte sami, zda-li práce horníka byla správně honorována nebo nebyla, a zda-li najdete horníky, kteří by pracovali za mzdu, za kterou pracovali dříve. Horník půjde dělat za nižší mzdu jen tehdy, když ho k tomu doženete nezaměstnaností nebo hladem. Nevím dále, jakým způsobem docílilo by se větší výkonnosti u uzenářského dělníka. Máme na př. Chmelovu továrnu a různé družstevní podniky, v nichž dá se docíliti i 50 proc. zvýšení vvýkonnosti, ale kde průmysl stojí na. nízkém niveau po stránce technické, nelze o zvýšení výkonnosti dělníka vůbec míuviti. Já jsem měl příležitost seznati v tom směru celou řadu velkých podniků v cizině a o srovnání jich s našimi těžko hovořiti. Stalo se, že dělník, který měl trochu smyslu pro čistotu a použil při vzetí předmětu do rukou hadru, dostal za to důtku, že se nechce zamazati To jsou názory, které se muší vymstít. Jak vážně korporace zastupující zájmy obchodu chápou svůj úkol, vidíme nejlépe z toho, že v obchodní a živnostenské. komoře pražské se dostala
311 na přetřes otázka, zda-li má býti zaveden průkaz způsobilosti na zhotovování bačkor. Pánové, nevím, jak na tu věc mám pohlížeti, a tento případ je také nejlepší charakteristikou našeho obchodu. Poukazuji dále na nesmyslné zakládání obchodních společností. My jsme založili od převratu na 1500 obchodních společností. Co se tím vyplýtvá kapitálu je něco strašného, neboř dotyčné společnosti musí míti místnosti, telefon, několik osob k vedení. K takovým účelům investovaný kapitál leží nezužitkován. Jen dřevařských společností máme na 30 a jaká je dnes situace v dřevařském průmyslu, netřeba učiti. Kdybychom řešili takovým způsobem jako u učitelů a úředníků, nebo v kovoprůmyslu, nevím, komu tím prospějeme. To je jednostranné řešení a já nevím,’ zda s, ním dojdeme k určitému výsledku. Pokud se týká vývozu, máme několik případů nesolidnosti našeho obchodu a může o tom mluvit! na př. Voska s těmi jeho 50 vagony marmelády. Do Vladivostoku byly dopravovány hospodářské stroje, kterým scházely součástky. Tím, pánové, si náš průmysl nezíská nikde přátel. A nyní se dotknu normalisace. Já jsem chápal normalisaci tak, že to má býti jakési vyrovnání mezd. Já bych normalisaci viděl v tom, když má pekařský dělník 260 K a textilní 80—106 K, abychom zde docílili nějakého srovnání. Ale jak? Co budeme dělati s průmyslem, když sám nestačí se svou režií, aby byl schopen zahraničního vývozu? Nepostupuje se stejnoměrně. Nechci hovořiti o práci těžší nebo kvalifikovanější, ale o práci vůbec. Srovnávati takového dělníka* pekařského s jiným, který má 3krát až 4krát menší mzdu, není přece možné. Já rovněž bych souhlasil s tím, abychom svůj zřetel obrátili k tomu, aby se umožnila zvýšená výkonnost dělníka a zejména, aby se hledělo, jak to uvedl Dr. Štern, zříditi vhodnou organisaci obchodu. Konečně přichází tu v úvahu i otázka dopravních tarifů, otázka daňová a snižování výdajů státních. Stát skutečně jest velice drahým podnikem a v tomto směru velice těžce doléhá na průmysl. Průmysl v parlamentě není vůbec zastoupen. Je to veliká chyba, poněvadž kdyby měl průmysl četnější zastoupení, přišly by různé úvahy v parlamentě na přetřes. My sociální demokraté jsme často poukazovali na to, že to není správné, když průmysl není v parlamentě zastoupen. Jest také třeba, aby se trochu normalisoval život. Když vidíme týdenní výdělek 85 K u dělníka a na druhé straně přepych, že si musí zvykati na nízké mzdy, dělníkům nenamluvíme. Normalisování mezd by se mělo vztahovat! také na všechny ty, kteří mají nejlehčí práci, na pány ve správních radách, jichž příjem jde do milionů. Konečné by bylo důležito, aby bylo dělnictvo vícezainteresováno na hospodářském podnikání, ať na zisku nebo i jinak. Když tyto momenty uvážíme, uvidíme, že snad by se našel přece jen způsob, abychom nešli tou cestou, kterou jsme nastoupili a o které pan Dr. Štern řekl, že spíše povede k roztrpčení mezi dělnictvem, nežli k ozdravění poměrů.
Prof. Dr. Macek: Pánové, já bych se držel podle prof. Rauchberga pouze thematu: ceny a mzdy. Co tlačí vlastně k snížení cen a co tlačí k snížení mezd? Mám za to, že zde hlavním zjevem jest roztržení dvou trhů, zahraničního a vnitřního. Pokud jsme u nás měli válkou vnucený monopol výroby pro domácí trh, tedy povolovali výrobci vysoké mzdy. Pánové, co tlačí průmyslníky k tomu, aby snižovali ceny? Je to zahraniční trh. A co překáží snižování cen? To je vnitřní trh. My si stěžujeme na zahraniční láci, to přece je dobře známo, že za hranicemi naše výrobky jsou příliš drahé, a na vnitřní drahotu. My si stěžujeme na dumping ciziny, ale náš se má podporovati, neboř voláme po tom, aby se nám umožnil náš vývoz do ciziny při našich vysokých domácích cenách. Odtržení trhu zahraničního od vnitřního jest po mém soudu základní vada hospodářské politiky
312 průmyslového státu. To není naše specialita, to je všeobecné. Uvažme jen, jaké je to hrozné znetvoření myšlenky národního pokroku! My držíme cla a povolovací řízení, aby k nám cizí zboží nemohlo jíti, b 1. aby nebyli naši průmyslnici donuceni slevovati a potom, když u nás ceny neklesají, chceme, aby dělníci slevovali, aby průmyslníci mohli prodávati za vysoké ceny doma a za nízké ceny za hranicemi. To je ten paradox haší hospodářské politiky. Dr. Verunáč řekl to velice lapidárně: »Krise sama vynutí si určité koncese ať na zaměstnavatelích, ať na dělnictvu. My si musíme bytí vědomí toho, že podnikatel nebude snižovati ceny svých výrobků dotud, pokud jej poměry k tomu nedonutí, a dělník zase nebude snižovati svoji mzdu, dokud nebude muset.« To je jasné a naprosto správné. Neplatí nic dobrá vůle nebo chuť, tady platí »mus«. Podnikatelé vám nebudou slevovat, dokud nebudou muset. Slyšíte jejich nářek, že nemohou ustoupit cizí konkurenci! Automobily jsou u nás tak drahé a »proto« musí býti na ně uvalena vysoká cla! Pánové, za Rakouska jsme měli drahé železo a proto »musili« jsme míti vysoká ochranná cla, a že jsme je měli, nemohlo u nás železo zlevnit. Račte uvážiti, že v tom je kámen úrazu. Již Adam Smith dokázal, že kdo nechce dovážet, nemůže vyvážet. To jsou prostě dvě věci nerozlučně spojené. A tady je to donucení ke slevě. Chceme-li, aby zboží bylo zlevněno ještě před snížením mezd, musí se to vynutiti. Naši dělníci říkají podnikatelům: »Vy musíte začíti,« ač průmyslníkům pomáhají držeti ochranářskou politiku, neboř naši dělníci nejsou ještě tak daleko, aby pochopili, že volný obchod je pro ně; slouží dnes prostě za berana ochranářským průmyslníkům. Ještě o jedné věci bych se rád zmínil. Je to nejistota hospodářská, která nám brání, abychom konsolidovali svoji valutu. Já na př. ha rozdíl od některých pánů nesoudím, že by příčinou drahoty byla špatná valuta, neboť myslím, že je to totéž, když řeknu— drahota a špatná valuta. Faktum je, že naše majetková dávka a zvláště průtahy s ní nám překáží konsolidovat! naši valutu. Ten ministr financí se ještě nenarodil, který by znemožnil kapitálu, aby se stěhoval ze země, ve které se cítí víc zdaněným nežli je mu vhod, resp. nežli chce snášet. A dále je zde kapitola o nošení šibenic. Pánové, nosíme šibenice již 3 roky okolo uhlobaronů a velkostatkářů, a říkáme tomu znárodnění dolů a pozemková reforma. To ovšem nic nepomáhá, ale ohrožené podnikatele' to znepokojuje a odráží od investic, rozšiřování a zlepšování výroby. Byly zde uvedeny klouzavé škály mzdové. V tom ohledu by bývalo bylo potřeba nějakého určení, Neboť upravovat klouzavou škálu mzdy dle cen výrobků, jež dotčená továrna vyrábí, není správné, a rovněž je mnoho námitek uváděno proti spojení mzdové stupnice s indexními čísly udávajícími cenovou úroveň. Pánové, vy jste všichni tak zkušení, že víte, že soukromý zaměstnavatel nemůže na př. nějakého brusiče skla nutit, aby mzda jeho klouzala podle cen jeho výrobků, když ta mzda představuje několik málo procent v ceně tovarů. Ale co řekl prof. Rauchberg, to by ukazovalo na takovou klouzavou škálu, na které se čas od času dohodnou zaměstnavatelé se zaměstnanci, skála ta sice pohybuje se obyčejně podle Cen výrobků, nikoliv podle cen Životních potřeb, ale je věcí smluvenou mezi praktiky, není to jednoduchá proporce mezi cenou výrobků a mzdou; ty stupně bývají nepravidelně. Nevynaleznete škálu klouzavou, aby ji přijali ochotně zaměstnavatelé i zaměstnanci, nýbrž to bude věc dohody; je to prostě kolektivní smlouva s anticipovanými podmínkami její změny. Souhrn toho, co bych pokládal Za nutné k ozdravění hospodářských poměrů, jest tento; l. Vybrat rychle . majetkovou dávku a zreformovati daně, jež způsobují unikání kapitálu za hranice; 2. zavést právní bezpečnost do soukromého podnikání; 3, prováděti reformy určitě a ne systémem tak zv. nebezpečného vyhrožování; 4. zavést zkrátka to, čemu se říká svoboda obchodu a svoboda vnitřní. Naše vnitřní politika živnostenská je výborné charakterisována zavedením průkazu. způsobilosti do výroby bačkor, jak to připomněl p. senátor Jirásek. Přestaňme již jednou s tím bačkorářským průkazem způsobilosti, a za-, veďme svobodu do výroby a do obchodu vnitřního i zahraničního. Když jsme nuceni pracovali se zahraničním trhem, tedy nehleďme ten trh učiniti. pohodlným jen jedné straně. Náš průmysl bude se muset opravdu reorganisovati. Náš stát jako malý stát, nemůže si dovoliti politiku ochranářskou. Stát takový, jako je náš, buď se zdokonalí a včlení do světového obchodu, nebo bude rozdrcen. Budeme-li se bránit cizí soutěží zdražováním a ztěžováním domácí výroby, vystěhují se od nás nejlepší živly, protože v cizině najdou lepší podmínky k svému rozmachu. Musíme vydržeti světovou soutěž.
Dr. Verunáč: Dovolte, abych reagoval několika slovy na vývody pánů řečníků. Podotýkám, že théma je tak široké, že bychom mohli o těchto otázkách miuviti velice dlouho, poněvadž je zde celá řada souvislostí, které zde byly již také předneseny. Já chci hlavně po technicko-hospodářské stránce říci svoje mínění. Jestliže pan Dr. Stern se tázal, co techničtí hospodáři až dosud vykonali, mohu říci pouze tolik: O technickém hospodářství v pravém slova smyslu začalo se uvažovati bezprostředně před válkou. Válka pochopitelně všechny věci shroutila. Ve válce mluviti o technickém hospodářství nebylo možné, poněvadž výroba hnala se takovým tempem, že nikdo nepomýšlel na nějaké reformy technického zařízení. Já Vám podepíši, že celá řada našich podniků není po závodní stránce dobře organisována a pokud se týká technického zařízení, že celá řada našich podniků je zaostalá. O tom není mezi námi sporu. Je však otázkou, zdáti se to dá napraviti přes noc anebo v nejkratší době. Já tvrdím, že ne. Kdybyste tvrdili, že podnikatelé mohou obrátiti na technické zařízení důchody, které získali během konjunktury, já vám řeknu, že v největším počtu případů jsou tyto zisky již někde jinde. Nedají se tudíž k technické organisaci užiti. Že k té organisaci technické musíme přikročiti, o tom není sporu. Já dokonce tvrdím, že všechny sociální reformy musí v budoucnosti jíti ruku v ruce s technickým hospodářstvím a sice prostě proto, poněvadž je to jedině možná reální sociální politika. Když si všimnete těch prací, které vykonali američtí inženýři, kde zjistily se ztráty v _ průmyslu (kniha o tom vyjde v Masarykově akademii práce), uvidíte také, že Amerika našla správnou cestu neanketární. Takovým způsobem jedině se zjistí reální a konkrétní případy, kde to vězí, proč jsme měli celou řadu ztrát v průmyslu, proč dělník nemůže se zaplatiti tak, jak by měl býti placen, a proč nemůže vykonati tolik, kolik by měl. To my víme, ale prosím, máte již dnes statistiku, máte nějaký podklad, abyste mohli říci, jak to v průmyslu ve skutečnosti vypadá? To, co se říká, jsou samá krásná slova, ale ta naše krise nás donutí k věcem, o kterých říkáte, že nejsou možné. Život jé život. My. se té krisi můžeme vzpírat, ale ta krise je fakt. Dnešní krise je: likvidací hospodářských poměrů válečných, a jestliže máme krisi přetrvat, musíme se o to snažit! z obou stran. Žádná politická hesla zde neplatí, poněvadž se jedná o věc čistě hospodářskou. A nyní něco o těch technicích. Nemohli jste od nich žádat, aby vám přinesli spousty patentů po válce. Tу se nedají vyklepat z rukávu, neboť se na nich musí pracovat. Patent není jednoduchá a snadná věc; mnohdy je theoreticky velíce pěkný, ale prakticky se jinak o něm musí uvažovati. Nemohu popírat prostě spojitost vynálezce s podnikatelem samotným. To, co pan prof. Macek řekl, že totiž musíme
314 docílili právní bezpečnosti, a že jedině tenkráte dá se něco dělat, jestliže, bude určitý klid, pánové, to vám podepíši doslova. Nechtějte na podnikateli něco, jestliže je toto něco sociální strašidlo. Ne sociální reformy, nýbrž technicko-hospodářské reformy položené na reálné bási technické! Tou realisací se můžeme dostati ven. Musíme postaviti jednotlivce na to místo, které odpovídá jeho vlastnostem, postaviti ho do výrobního procesu tak, aby mohl svoji funkci vykonávat. Zde neplatí nějaké utopické ideály. Dále bych se chtěl dotknouti normalisace a typisace mzdy. To je také cesta k tomu, patří to také do technického hospodářství. Ale normalisace a typisace nedá se provésti najednou. V Americe již dávno o tom věděli a nejsou přece ještě tak daleko. Nezapomínejte, že americké závody mají ze sociálního hlediska také jisté závady a my nemůžeme jednoduše to, co se děje v. Americe, přenésti na naši půdu. Všechny ty věci nemohou se jen tak jednoduše přenášet.. To si přizpůsobíte, ale kdy to chcete přizpůsobit? Nemůžete tak současně učiniti v této krisi, nýbrž musíte se dříve dostati do klidných hospodářských poměrů. Já řeknu otevřeně, že hojiti se jedině na zádech dělnictva nebylo by správné. To dovedeme pochopit a snad mně bylo při poslední mé přednášce v tom směru špatně rozuměno. Ale tam, kde jsou dokázány určité abnormality, a tam, kde dokázáno početně, že V otázce mezd musí se dělat určité korrektivy, se těmto korrektivám nevyhneme. Mzdová a cenová politika jsou spjaty vespolek. Zdali však to budou ceny nebo mzdy, které půjdou dříve dolů, to já nevím, to teprve uvidíme. Dlužno dále připomenouti, že dojde k přeměně luxusní výroby; ale to je věc, která se dá velice dobře říci, která se však nedá jen tak jednoduše provésti. My si musíme býti vědomi toho, že je celá řada podniků, které vznikly ve válce, podniků konjunkturálních, které byly založeny na spekulaci, ale za tyto podniky žádný hospodář se nebude stavěti, poněvadž krise, která zde je, prostě je smete, neboť takové podniky nemají žádného důvodu k žití. My nepřejeme podnikům, které spekulují, na těch nemáme naprosto žádný zájem, my máme naopak zájem na podnicích, které jsou normálně fundovány. Co je to normalisace mzdy? Normalisace mezd neznamená Zaplatit textilního dělníka stejně jako pekařského. Pekařský dělník nebude placen tak jako textilní, neboť je otázkou, co dělá textilní a co pekařský dělník. Pánové, my musíme při vésti do určitého souzvuku výkonnost s výškou mzdy a to mi nebudete tvrditi, že v určitých případech jistý nepoměr zde jest. Dá se to dokázat a fakt, zdali se může výkonnost zvýšiti nebo ne, je další otázkou, o které tu nechci mluviti. Mluvilo se zde o snižování životní úrovně. V první řadě pojem životní úrovně dnes je pojem tak labilní, že je těžko říci: snížením mzdy bude se snižovat životní úroveň. Vezměte si k ruce statistiku, která vypracována byla při jednání hornickém, kde máte celkový výdělek dělníka a náklad na jeho výživu. Máte tam tyto poměry cd roku 1913 až do roku 1920 zakresleny. Jak vidíte, v roce 1913 dal dělník ze svého výdělku 60% na živobytí, v roce 1921 v květnu, kdy nám drahota poněkud poklesla, 46.5%, a v prosinci, kdy drahota opět sloupla, 56%. Tak tomu bylo v mechanice, hornických závodech atd. Tento případ máte a musíte míti v celé řadě jiných odvětví průmyslových, hlavně tam, kde se měnily mzdy ostřejším tempem. Nesmíme zapomínati, že podnikatel, když měl možnost přiraziti na výrobky, to také udělal. Byla zde možnost, tedy se to udělalo. Nám se nejedná a nemůže se nikomu jednati o to, aby dělníku se znemožňovalo živobytí, aby dělník měl snad hlad. To nikdo nemůže chtíti, ale tam, kde jsou výdělky příliš do výše vytaženy následkem mimořádných poměrů, se snížení mezd neubráníme. A o tyto Případy se jedná. Nejedná se tudíž o nějaké generelní snížení mezd, nýbrž
315 o normalisování mezd v těch případech, kde toho hospodářské poměry žádají. Nesmí se tudíž útočiti všeobecně na heslo normalisování mezd, pod kterým se neprávem rozumí pouze redukce. Pod názvem normalisace mezd mohu' rozuměti také určité zvýšení mzdy u dělnictva tam, kde přizpůsobení mzdy k výkonu může míti za následek zvýšení. Máme-li se do normálnějších (neříkám normálních) poměrů dostati, pak je to nezbytně nutno provésti. Já opakuji, že nám v první řadě chybí faktický podklad pro takovou normalisaci. Ta šetření, která se provedla v Americe, mají svůj význam a také u nás pro řešeni hospodářské krise jistě budou upotřebena. Na nich vidíte ona konkrétní fakta, která se dají při řešení použiti, a ta u nás dosud schází. Lavinovitá krise nás však donutí k podobnému opatření.
Posl. Tayerle: Já bych měl jen několik slov. Jest samozřejmé, že nemožno očekávati od této rozpravy nápravu poměrů, jaké zavládly, ale přece myslím, že rozprava naše přispěla aspoň k tomu, že některé -— třeba i známé věci — byly zde znovu zdůrazněny. Jest přirozeně úkolem jiných institucí, aby se těmito otázkami dále zabývaly, zvláště, když všichni se shodujeme v tom, že jsou tu poměry toho druhu, které vyžadují, aby se od anket přešlo k reálnější práci. Já dnes chci poukázati k tomu, že je jakýsi rozpor v řeči dra Verunáče, jenž neprávem činil výtku denním listům, že otázku normalisace mezd jinak pojímají, poněvadž právě s jeho strany resp. s té strany, kterou zastupuje, bylo zřetelně zdůrazňováno zejména v posledních dnech při určité příležitosti zcela jasně, že »bez generelního snížení mezd« se neobejdeme. Je přirozeno, že snižování mezd musí vyvolati odpor a jest -otázkou, jestli právě ty neklidné poměry, které z toho vzejdou, urychlí ozdravění našeho průmyslu, které se snad ód nich očekává. To bychom si stále opakovali stejné věci. Já mám za to, že nejen v minulé rozpravě, ale i dnes bylo prokázáno, že mzda konec konců nehraje tak důležitou roli ve výrobních nákladech. Já nepopírám, že tu a tam mohou býti určité výjimky jako ve všem, a kdybychom v praxi to, co se dnes v průmyslu děje, sledovali, mohli jsme pozorovati to, co řekl dr. Verunáč, že tu totiž neběží o žádné snižování mezd, nýbrž pouze o to, aby tam, kde snad mzdové poměry vyběhly příliš vysoko, event.. byly vyrovnány. A já myslím konec konců, že snad by se za předpokladu, že jde o věcné zkoumání, pokud se tak skutečně stalo, nenarazilo na odpor zásadní, poněvadž my vidíme v praxi, že tu a tam se to vyrovnání odehrává, aniž by docházelo k nějakým zvláštním konfliktům. Ale to, co se děje dnes, zejména když máme na mysli řešení krise průmyslové, a co se pokládá za hlavní prostředek toho řešení, přirozeně nemůže býti správnou cestou, poněvadž tu neběží o nějaké ojedinělé nebo výjimečné vyrovnání těch poměrů mimořádně vystupňovaných, nýbrž prostě o generelní akci vedoucí ke snižování mezd, ať již je to normalisace nebo cokoliv jiného. Pokud se mne týče, já za normalisaci bych nepovažoval samozřejmě snižování mezd, nýbrž určitou stabilisaci poměrů námezdních, stabilisaci, které se nikdo rozumný nebude brániti, poněvadž v souvislosti se stabilisaci vyplynou positivní ujednání. Vždyť cenové poměry poslední doby, které vyvolávány jsou stále stoupající drahotou, přirozeně musí přestátí, poněvadž jsou jednou z příčin, proč naše výroba trpí; vůbec jednou z hlavních příčin, proč naše výroba trpí, je právě nejistota drahotních a mzdových poměrů. Je-li náš průmysl tak daleko, aby se těmto poměrům dovedl podívat! do tváře, a dověděti rozumným způsobem počítati s druhým kontrahentem, se kterým musí počítati, pak myslím, že snad jsou poměry tak daleko, aby o těchto otázkách se dalo hovořiti, aniž by se pří tom muselo sahat k snižování životní úrovně, která nemůže býti snižována, když nechceme
316 současně ohroziti průmysl, poněvadž klesá tím kupní síla a v důsledku toho také spotřeba. To je věc jistě ožehavá a velice choulostivá, než aby mohla býti generelně vyřizována. Já mám za to, že se na výkonnost dělníků mnoho hřeší. Je mnoho pravdy v tom, že náš průmysl není tak zařízen jako jinde, ale to spočívá právě v našich poměrech. V Německu průmysl mohl se vyvinouti aspoň v některých odvětvích, poněvadž měl rozlehlá odbytiště, s kterými již také mohl předem počítali, kdežto náš průmysl byl v malých poměrech a ty poměry se po válce nezlepšily, naopak na určitou dobu ještě zhoršily, ale přes to sotva si můžeme stěžovati generelně na nedostatečnou výkonnost. Pánové, není pravda všechno s tou nedostatečnou výkonností. Mluvilo se o nedostatečné výkonnosti ve stavebních odborech, ale sami Zaměstnavatelé konstatovali, že tomu tak není, naopak že v určitých kategoriích výkonnost ještě stoupla nebo alespoň se blíží předválečné výkonnosti. Je celá řada dokladů, že snížení pracovní doby na 8 hodin denně nepůsobilo žádným škodlivým vlivem, nýbrž konstatují se tytéž výsledky ve výrobě, resp. se konstatuje, že výkonnost neklesla. Výkonnost byla slabší v těch dobách, kdy byla nedostatečná výživa, kdy spolupůsobily psychické poměry, kterými trpěl celý . svět. Tyto poměry se vesměs ještě neodstranily, ale lze jistě již dnes pronášeli odůvodněnou naději, že jakmile bude náš průmysl plně zaměstnán, také poslední příznaky této válečné psychosy pominou. Je velice těžko někoho nutiti k nějaké vysoké výkonnosti, když na druhé straně vidí příšeru nezaměstnanosti. Prosím, nesmíme přehlížeti, že tato okolnost může spolupůsobili, neboř právem vyvolává u dělníka domnění, že čím dříve bude s prací hotov, tím dříve bude bez chleba. V tomto ohledu dalo by se velice těžko povšechně mluvili o tom, že výkonnost poklesla a že právě proto nutno uvést v soulad mzdu s výkonností. Kdybychom srovnali výkonnost předválečnou s nynější, shledáme, že jsou dnes poměry vyrovnány. Naproti tomu nemůžeme konstatovati, že v témže poměru k předváléčné jest také dnešní životní úroveň resp. mzda. Já mám za to, že, chceme dojiti k ozdravění poměrů a máme-li otázku životní úrovně na mysli, musíme se zabývati, ať chceme nebo nechceme — čím později, tím hůře pro nás —Otázkami ceny zboží, musíme se zabývati dále zkoumáním poměru, v jakém jest mzda k této ceně a ostatní činitelé, tedy také zkoumáním podílu zisku, připadajícího obchodu a vůbec zkoumáním všeho toho, co bylo jíž v debatě vzpomenuto. Já mám za to, že to, co řekl p. dr. Macek o volném obchodě a o příčinách, které tu spolupůsobí, že je to sice správné, ale zase na druhé straně nemůžeme přehlížeti tu situaci, v jaké se nalézá nyní, stát a všichni ti, kteří v tomto státě chtějí existovati. Tu je někdy odůvodněna celní ochrana a ty prostředky, kterých se zde užívá a které potom vyvolávají neúmyslné výstřelky. Nemůže přece býti snahou dočasné celní ochrany, která tu a tam byla správná, aby Vyvolávala neb podporovala poměry, jaké se jevily a jeví, nýbrž tady běží o to, abychom získali čas k přechodu do normálních poměrů. Já se nedívám černě na poměry, poněvadž kdybychom tak měli činiti, pak se stává problematickou existence celého státního útvaru, a pak by bylo dobře, kdybychom si po. řádně věc rozmysleli, když máme již za 3 roky republiky ztráceti naději a domnívali se, že nejsme schopni existence. To jsou otázky, které jsou právě proto tak naléhavé, poněvadž znamenají pro nás podmínku dalšího našeho hospodářského života, a jest nesporno, že s tím větší odvahou a s tím současně větší rozvahou musí býti (konečně řešeny. Jest nesporno, že právě to, co byľo zde vzpomenuto, to neřešení ještě otázek, ať již pozemkové, neb znárodnění dolů, že tu také spolupůsobí. To nelze popírati.
317 Já konstatuji, že zejména právě postup pozemkově reformy, jak je prováděn, nejen že nezlepšuje situaci, nýbrž ještě zhoršuje, ale v tomto ohledu narazíme přirozeně na neporozumění, resp. na snahy činitelů, kteří tu mají docela jiné plány na mysli a ve kterých se přirozeně rozcházejí s těmi názory, jež po stránce sociální jsou na mysli. Parcelace pozemků tak, jak se provádí dnes, zhoršuje situaci a působí nezaměstnanost. To jé konstatováno v celé řadě případů, na druhé straně, pravda, vyvolává nejistotu a v určitých případech podlamuje podnikavost, ale právě proto myslím, že je dobře na místě, když si ty věci uvědomíme a budeme působiti k tomu, aby zejména v pozemkové reformě nepostupovalo se se strany těch činitelů, kteří usilují o rozdělení na drobné malé pozemky, poněvadž tím. se hospodářská situace státu a zejména otázka nezaměstnanosti neřeší, nýbrž naopak ještě posiluje nemožností zaměstnati zemědělské dělnictvo a úřednictvo. Jestli má z této rozpravy vzejíti nějaký výsledek, tedy mám za to, že může to býti jen ten, jak bylo touto rozpravou konstatováno, že prostě snižování mezd nemůže znamenati ozdravění našeho průmyslu. Že bychom měli touto rozpravou řešiti veliké problémy hospodářské krise, toho názoru nesdílím a mám názor, že bychom se zbytečně oddalovali od předmětu. Úkolem Sociálního ústavu bylo snad řešení po stránce theoretické, ale přece myslím, že byla to rozprava, která má na mysli praktické poměry, zejména luštiti otázky mezd, event, cen, resp. poměry mezd, jaké se jeví v ceně zboží a luštiti je se zřetelem k nezaměstnanosti a ke krisi, ve které se. náš hospodářský život nalézá. Tento úkol rozprava potud splnila, že vytkla určité podněty, kterých jest dlužno šetřiti a zejména zdůraznila, že nemůže býti úkolem našeho hospodářství a našich činitelů, kteří se v hospodářském životě uplatňují, aby prostě usilovali o to, jednostranným snižováním mezd luštiti tento sociální problém, ve kterém se dnes nalézáme.
318

Citace:

Mzdy a ceny. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1922, svazek/ročník 3, s. 137-143, 240-248, 295-295, 321-332.