Č. 703.

Známky: I. * Při ohlášení ochranné známky dle čl. 1. zák. z 24. července 1919 č. 471 sb. z. a n. jest úřad známkový oprávněn zkoumati známku a odepříti její způsobilost k zápisu, když odporuje platným zákonům. — 2. * Udání strany o dni, kdy jí bylo naříkané rozhodnutí doručeno, musí nejvyšší správní soud pokládati za správné, dokud doručným lístkem nebo jiným způsobem nesprávnost jeho nebyla prokázána.
(Nález ze dne 10. února 1921 č. 1542.)
Věc: Jan V. v Lipníku proti ministerstvu průmyslu, obchodu a živností (zast. min. koncip. Jiřím Fialou) o výmaz ochranné známky. Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Stěžující si firma přihlásila 6. prosince 1919 k zápisu u obchodní a živnostenské komory v Olomouci známky pro mýdlo a sice známku, jejíž přední díl tvoří obraz Františka Palackého a nápisy »František Palacký« a »Svoji k svému a vždy dle pravdy« (č. 1189) a známku, již tvoří obraz Jana Amose Komenského s dítětem a knihou, na níž je nápis »České dítě patří do české školy« a s nápisem nad tímto obrazem »Jan Amos Komenský« (č. 1319).
Ministerstvo průmyslu, obchodu a živností, vyžádavši si v obou případech vyjádření strany, vyslovilo naříkanými rozhodnutími na základě § 21 lit. d) zákona ze 6. ledna 1890 č. 19 ř. z., že známky ty neměly býti zapsány z důvodů § 3 č. 1 zák. ze 6. ledna 1890 č. 19 ř. z. ve znění čl. 5. zákona ze 24. července 1919 č. 471 sb. z. a n. a nařídilo jejich výmaz z důvodu, že tyto známky odporují zákonnému ustanovení, dle něhož jsou z registrace vyloučeny známky, obsahující výhradně obraz nebo jméno osob o stát zasloužilých a všeobecně známých. Okolnost, že známky ty byly již dříve zapsány a po řadu let používány a že firma vynaložila velké sumy na reklamu, nemůže býti důvodem, aby při novém rozhodování o přípustnosti známky nebyl zachován zákon v mezičasí vydaný.
Ve stížnostech podaných do obou rozhodnutí navrhuje stěžovatel, aby naříkané rozhodnutí bylo zrušeno jako zákonu odporující, a dovolává se předpisu čl. 1 zák. ze 24. července 1919 č. 471 sb. z. a n., tvrdě, že ustanovení § 3 č. 1 zákona o ochraně známek se může vztahovati jen na známky, které od platnosti nového zákona budou nově registrovány, nikoli však na známky v době jeho vyhlášení již registrované. Ministerstvo obchodu nemůže prý říci, že známky registrované v roku 1900 a 1910, resp. 1901 a 1911 neměly býti registrovány podle zákona, jehož působnost nastala teprve roku 1919. Ostatně prý tu nejde o osobu naznačenou v § 3. odst. 1 zákona o ochraně známek.
Rozhodnutí o stížnostech těch založil nejvyšší správní soud na těchto úvahách:
Námitku nepřípustnosti stížností pro opožděné podání, vznesenou zástupcem žalovaného úřadu při ústním líčení, neshledal nejvyšší správní soud důvodnou. Námitku tu opírá žalovaný úřad o tvrzení, že naříkaná rozhodnutí byla stěžovateli doručena 28. února 1920.
Stěžovatel udal ve stížnosti, že naříkaná rozhodnutí doručena mu byla 2. a 31. března 1920. Toto udání není ničím vyvráceno. Doručných lístků ve spisech není a obchodní a živnostenská komora v Olomouci ve svém přípisu z 22. května 1920 výslovně doznává, že naříkaná rozhodnutí zaslána byla stěžovateli bez potvrzení. Pouhé, ničím nedoložené tvrzení, že stěžovatel o naříkaných rozhodnutích zpraven byl 28. února 1920, nelze pokládati za dostatečný průkaz o nesprávnosti tvrzení stížnosti o dni doručení a dle toho tvrzení jsou stížnosti podány v čas, ve lhůtě §u 14 zákona o správním soudu stanovené. Proto bylo tuto námitku žalovaného úřadu odmítnouti a o stížnostech rozhodnouti věcně.
Stížnosti vycházejí z právního názoru, že zápis známek na základě prohlášení majitele známek ve smyslu čl. 1 zákona z 24. července 1919 č. 471 sb. z. a n. není zápisem novým a že proto nepřísluší úřadům právo zkoumati, je-li ochranná známka přípustná dle zákonů platných v době, kdy prohlášení ve smyslu čl. 1 cit. zák. a zápis na základě tohoto prohlášení se děje.
Tento názor je však mylný.
Zákonem ze dne 24. července 1919 č. 471 sb. z. a n. vydána byla zatímní opatření k ochraně známek pro oblast státu československého. Článek 1. tohoto zákona prohlašuje, že známky ochranné, které u některé obchodní a živnostenské komory bývalé říše rakousko-uherské byly zapsány, budou chráněny v území republiky Československé s prioritou původní přihlášky, prohlásí-li majitel známky v určité lhůtě příslušné obchodní a živnostenské komoře v tuzemsku, že se domáhá ochrany známkové pro oblast československého státu.
Ze slova »domáhá« plyne, že majitel ochranné známky dříve v bývalém mocnářství rakousko-uherském registrované musí se u obchodní a živnostenské komory v oblasti státu československého teprve svým prohlášením v čas a dle předpisu článku 1. cit zák. ucházeti o ochranu známky, že tedy jde o nové rozhodnutí úřadu, má-li známka již dříve v bývalém mocnářství rakousko-uherském zapsaná v oblasti republiky československé býti chráněna, že tudíž běží o nový zápis známky té; zápis u některé obchodní a živnostenské komory bývalého státu rakousko-uherského již dříve provedený může tedy míti jen význam pro zachování dřívější priority.
Jde-li však o nový zápis, pak nemůže vůbec býti pochybnosti o tom, že úřady jsou nejen oprávněny, ale i povinny dbáti toho, aby známka ochranná byla přípustnou dle zákonů, jež platí v době, kdy zápis její se děje, tedy 16. prosince 1919.
Je tedy výtka nezákonnosti v tom směru naříkaným rozhodnutím činěná bezdůvodnou.
Nepřípustnost ochranných známek těch shledal žalovaný úřad v tom, že známky obsahují výhradně obraz Jana Amosa Komenského a Františka Palackého. V tom směru omezuje se stížnost, jak praví »z opatrnosti, na pouhé popření toho, že mužové ti spadají pod ustanovení § 3 č. 1 zák. ze 6. ledna 1890 č. 19 ř. z. dle textu zákona z 24. července 1919 č. 471 sb. z. a n.
Toto pouhé popření, bez uvedení jakéhokoliv důvodu nelze však považovati za dostatečně provedený bod stížnosti (§ 18 zák. o správ. soudě) a není tedy v tom směru vůbec vzat v odpor názor žalovaného úřadu, že jde o známku ochrannou dle § 3 č. 1 zák. ze 6. ledna 1890 č. 19 ř. z., dle textu zákona z 24. července 1919 č. 471 sb. z. a n. nepřípustnou.
Námitka stížnosti, že rozhodnutími naříkanými porušena byla nabytá práva stěžovatelova, jest vyvrácena již úvahou, že šlo o nový zápis, jehož se stěžovatel teprve pro známky své k cíli ochrany v oblasti československého státu domáhal, že proto o nějakém nabytém právu na převzetí zápisů z r. 1900 a 1910 právem řeči býti nemůže.
Z těchto důvodů byly stížnosti zamítnuty jako bezdůvodné.

Citace:

Č. 703. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 200-202.