Č. 9147.

Četnictvo: I. Nález superarbitrační komise o způsobilosti k četnické službě, resp. k občanskému povolání má povahu znaleckého posudku, nikoliv rozhodnutí správ, úřadu. — II. O předpokladech nároku četnického gážisty na invalidní zaopatření a na přídavek za zranění.
(Nález ze dne 25. března 1931 č. 4731.)
Věc: Bohumil M. v B. proti ministerstvu vnitra o zaopatření invalidní a přiznání přídavku za zranění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l — četnický strážmistr — byl dne 24. října 1922 superarbitrován. St-li bylo původně vyplaceno odbytné ve výši 1264 Kč 50 h, výnosem, min. vnitra z 29. dubna 1925 byla mu však vzhledem k ustanovení § 3 d) zák. č. 153/23 poukázána »běžná pense« podle cit. zák. za současné srážky vyplaceného odbytného. Podáním z 12. října 1927 žádal st-l o předvolání k nové superarbitraci za účelem zjištění zdravotního stavu a přiznání nároku na zaopatření invalidní ve smyslu § 25 zák. č. 153/23 a podáním z 19. listopadu 1927 ještě za přiznání výchovného, doplňovacího přídavku pro ženaté a ve smyslu § 37 a) zák. č. 153/23 za přiznání přídavku za zranění.
Při superarbitračním řízení, konaném dne 13. března 1928, podala superarbitrační komise tento nález: »St-l jest střední postavy, přiměřené kostry, podvyživen, bledý, exesivní chudokrevnost, zvětšení žlázy štítné. Vada objektivně zjištěná vznikla bez vlastního zavinění v činné službě četnické, ale není v přímé souvislosti s ní a nevznikla ani zvláštností služby četnické. K jakýmkoliv službám v četnictvu trvale neschopen, k voj. službě neschopen, k civilní státní službě schopen se schopností k občanskému povolání — jako obchodní příručí — sníženou o 30%. Prosba o přiznání zaopatření invalidního se nedoporučuje, jelikož není ve smyslu § 25 zák. č. 153/23 odůvodněna. Taktéž prosba o přiznání přídavku za zranění se nedoporučuje, poněvadž žadatel nebyl vůbec zraněn a choroba, pro kterou pozbyl způsobilosti k četnické službě, nebyla způsobena při vykonávání četnické služby ani zvláštností služby této a není těžkou poruchou zdraví.«
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra vzhledem k ustanovení § 25 zák. č. 153/23 žádosti st-lově z 12. října 1927 za přiznání zaopatření invalidního z těchto důvodů: »Podle nálezu superarbitrační komise ze 13. března 1928 jest st-l civilní státní služby schopen při snížení schopnosti k občanskému povolání jako obchodní příručí o 30%. Nepozbyl tudíž 85% schopnosti k výdělku, nepotřebuje zvláštní péče, a poněvadž jest zaměstnán v pomocné soudní službě kancelářské bez újmy na příslušejících mu platech služebních v částce 10800 Kč a pobírá mimo to ještě četnickou pensi v částce ročních 2782 Kč 80 h, nelze jej pokládati za nemajetného.« V témž rozhodnutí vyslovilo min. vnitra dále, že vzhledem k ustanovení §§ 36 a 37 odst. 1. lit. a) zák. č. 153/23 nevyhovuje žádosti st-lové z 19. listopadu 1927 za přiznání přídavku za zranění (poruchu zdraví), poněvadž choroba, pro kterou pozbyl trvale způsobilosti k četnické službě, nebyla podle nálezu superarbitrační komise způsobena při vykonávání činné služby četnické ani zvláštnostmi této služby, ani není těžkou poruchou zdraví. V nař. rozhodnutí bylo konečně uvedeno, že žádost st-lova z 19. listopadu 1927 za přiznání výchovného a doplňovacího přídavku ženatých zaslána byla současně zem. četnickému velitelství v Bratislavě k dalšímu opatřeni.
O stížnosti na toto rozhodnutí uvažoval nss takto:
I. Podle § 25 zák. č. 153/23 přísluší četnickým gážistům, požívajícím trvalého výslužného — nehledě k jiným zde v úvahu nepřicházejícím podmínkám — nárok na zaopatření invalidní, když 1. pozbyli nejméně 85% schopnosti k výdělku za okolností uvedených v § 3 cit. zák., 2. potřebují zvláštní péče a 3. jsou nemajetní. — Z § 25 cit. zák. je vidno, že nárok na invalidní zaopatření jest dán — nehledě k ostatním podmínkám — jenom tehdy, jsou-li splněny všechny sub 1.—3. uvedené předpoklady a že tedy nárok takový nepřísluší, když byť i jediný z uvedených předpokladů splněn není.
Jak jde na jevo z odůvodnění nař. rozhodnutí, má žal. úřad za to, že u st-le žádný z uvedených tří předpokladů splněn není.
Pokud jde o předpoklad uvedený sub 1., sluší uvésti, že závěr žal. úřadu, že st-l nepozbyl 85% schopnosti k výdělku, jest součástí skutkové podstaty, z níž žal. úřad ve svém rozhodnutí vycházel. Tento závěr může nss přezkoumávati jen s hlediska formálního podle § 6 odst. 2 zák. o ss. Žal. úřad opřel zmíněný svůj závěr o nález superarbitrační komise ze 13. března 1928, v němž se uvádí, že st-l je k civilní státní službě schopen se schopností k občanskému povolání jako obchodní příručí sníženou o 30%. Tento nález superarbitrační komise má povahu pouhého odborného (znaleckého) skutkového zjištění o zdravotním stavu osoby superarbitrované, a nelze nález ten pokládati za rozhodnutí správního úřadu v technickém slova smyslu. Pokud tedy stížnost namítá, že st-li bylo znemožněno proti nálezu superarbitrační komise si stěžovati pořadem instančním, ježto prý nález ten st-li nebyl sdělen, čímž stížnost uplatňuje zřejmě názor, že nález superarbitrační komise jest rozhodnutím správního úřadu v technickém smyslu, vychází stížnost z mylného právního názoru o povaze nálezu superarbitrační komise, a je tedy v tomto směru bezdůvodná.
Pokud pak st-l uplatňuje nedostatečnost provedeného superarbitračního řízení, kterou spatřuje v tom, že lékařská prohlídka, jež byla podkladem pro nález superarbitrační komise ze 13. března 1928, byla provedena způsobem povrchním, a že st-lova choroba měla býti vzhledem k její povaze zjišťována delším pozorováním v nemocnici, jde tu o námitku nepřípustnou s hlediska §§ 5 a 6 zák. o ss, neboť st-l měl tyto výtky uplatnit! v řízení před superarbitrační komisí v rámci »proseb«, jež superarbítrovaná osoba může přednésti před touto komisí podle předpisů o superarbitračním řízení. V tomto směru nemusil se nss ex professo zabývati otázkou, zda v daném případě jest použiti superarbitračního předpisu pro býv. rak. četnictvo z r. 1897, či superarbitračního předpisu pro čsl. vojsko (služební kniha A-42), když obě tyto normy mají co do přednesení »proseb« osoby superarbitrované před superarbitrační komisí ustanovení obsahově stejná (srov. § 30 superarb. předpisu četnického z r. 1897 a § 34 předpisu superarb. pro čsl. vojsko). Že by pak st-l při superarbitračním řízení před superarbitrační komisí nebyl býval přítomen, stížnost netvrdí.
Ježto tedy formelní výtky ve stížnosti uplatňované, jimiž se st-l snaží dovoditi, že nález superarbitrační komise ze 13. března 1928 nemohl v daném případě tvořiti podklad pro závěr žal. úřadu o tom, že st-l nepozbyl 85% schopnosti k výdělku, jsou jednak bezdůvodné, jednak nepřípustné, zůstává výrok žal. úřadů, odpírající st-li nárok na invalidní zaopatření, opřen o důvod uvedený svrchu sub 1., a není proto již ani zapotřebí, aby se nss zabýval i dalšími svrchu sub 2. a 3. uvedenými důvody.
II. V další části stížnosti brojí st-l proti odepření přídavku za zranění. V tomto směru uvážil nss:
Podle § 36 zák. č. 153/23 Sb. dlužno nárok na přídavek za zranění zjistiti superarbitračním řízením a jest předpokladem pro tento nárok, že událost, na níž se nárok na přídavek za zranění zakládá, souvisí se službou četnickou nebo s polní službou bezpečnostní pod přímým velením vojska.
Žal. úřad odepřel st-li nárok na přídavek za zranění z důvodu, že podle nálezu superarbitrační komise ze 13. března 1928 nebyla choroba, pro kterou se st-l stal trvale nezpůsobilým ke službě četnické, způsobena při výkonu činné služby četnické ani zvláštnostmi této služby, ani není těžkou poruchou zdraví. Z nař. rozhodnutí jest tedy zřejmo, že žal. úřad dospěl k závěru, že st-lova nezpůsobilost ke službě četnické není v příčinné souvislosti se službou četnickou. Také tento závěr žal. úřadu jest součástí skutkové podstaty. Pokud tedy st-l, broje proti odepření nároku na přídavek za zranění, vznáší tytéž formelní výtky, jež uplatňuje proti odepření nároku na invalidní zaopatření, a pokud snaží se těmito výtkami dovoditi, že nález superarbitrační komise ze 13. března 1928 nemohl — vzhledem k vytýkaným) formelním závadám — tvořiti podklad ani pro závěr žal. úřadu o tom, že st-lova nezpůsobilost ke službě četnické není v příčinné souvislosti se službou četnickou, platí i o těchto formelních výtkách vše to, co bylo uvedeno sub I.
St-l namítá dále, že se žal. úřad měl opříti o dřívější nález superarbitrační komise z 24. října 1922, podle něhož se st-l stal k výkonu služby četnické nezpůsobilým bez vlastní viny, z čehož prý následuje, že porucha st-lova zdraví jest v souvislosti s těžkou exekutivní službou četnickou. Námitka tato není důvodná.
V řízení superarbitračním, konaném dne 24. října 1922 bylo zjištěno, že choroba st-lova, pro kterou byl tehdy superarbitrován, povstala následkem přirozeného vzniku, nikoli jeho zaviněním«. Nebylo však zjištěno, že st-l způsobilosti k četnickému povolání pozbyl při výkonu služby nebo v souvislosti s ní. Proto také byla st-l i výměrem min. vnitra z 29. dubna 1925 poukázána běžná pense nikoli vzhledem k ustanovení § 3 lit. a), nýbrž vzhledem k ustanovení § 3 lit. d) zák. č. 153/23. Z té okolnosti, že se stal st-l k výkonu četnické služby nezpůsobilým bez vlastní viny, neplyne však ještě nutně, že porucha st-lova zdraví jest v souvislosti s výkonem; služby četnické, ježto bez vlastní viny může nezpůsobilost ke službě četnické nastati i z jiných příčin, které nejsou v souvislosti se službou četnickou. Ježto tedy předpokladem nároku na přiznání přídavku za zranění jest, aby událost, na níž se nárok takový zakládá, byla v příčinné souvislosti se službou četnickou, a ježto předpoklad tento v řízení superarbitračním, konaném dne 24. října 1922, zjištěn nebyl, nemůže se st-l řízení tohoto s úspěchem dovolávati.

Citace:

č. 9147. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 608-611.