NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5235.

Zdravotnictví. — Administrativní řízení: I. O nároku veř. nemocnice proti majiteli psa na náhradu útrat spojených s léčením osoby psem pokousané rozhodují úřad politické. — II. O významu a o zjištění »majetnosti« majitele psa v takovém případě.
(Nález ze dne 19. prosince 1925 č. 24494.)
Prejudikatura: Boh. 3971 adm.
Věc: Antonín B. v H. proti ministerstvu vnitra o náhradu léčebného.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem osp-é v Ch. ze 16. února 1922 byl Antonín B., obuvník v H., uznán povinným ve smyslu dekretu dvorské kanceláře z 11. ledna 1816, sb. pol. zák. sv. 44 č. 3, hraditi Všeob. veř. nemocnici na Král. Vinohradech 588 Kč za ošetřování Jiřiny D. z H, která byla dne 10. září 1921 pokousána psem Antonína B. v době, kdy v městě H. byla nařízena kontumace a bylo tudíž podezření, že pes jest vzteklý.
Rozhodnutím zsp-é v Praze ze 17. května 1922 byl zmíněný výměr k odvolání Antonína B. potvrzen z důvodu nař. výměru. Námitka, že o této záležitosti nepřísluší rozhodovati úřadům politickým, byla označena za nedůvodnou, jelikož nárok veř. léčebného ústavu na náhradu léčebného jest povahy veřejnoprávní a přísluší o něm rozhodovati správním úřadům.
Odvolání Antonína B. z tohoto rozhodnutí podanému žal. min. nař. rozhodnutím z důvodů rozhodnutí zsp-é nevyhovělo, uváživši zejména, že vlastnictví psa obsahem spisů, zejména také údaji poškozené Jiřiny D. i Anny H. z 20. prosince 1921, i Hermíny H. z 18. února 1922 průběhem trestního řízení učiněnými, jest náležitě zjištěno, rovněž že dlužno odvolatele pokládati tak dalece za majetného, že jest s to, aby výlohy léčebné zaplatil, neboť není prokázáno, že by měl knihovní dluhy. Námitka, že pes jeho nebyl vzteklinou stižen, označena za nedůvodnou, neboť min. vnitra, vyžádavši si z podnětu rekursu odborné vyjádření min. zdrav., vzalo vzteklinu za prokázanou a to z těchto důvodů: Podle výsledku konaného šetření bylo zjištěno, že pes Antonína B. pokousal dne 10. září 1921 shora jmenovanou ošetřovanku a den na to, t. j. 11. září 1921, dělníka Antonína O. z H., který zemřel dne 20. října 1921 v nemocnici za bezesporných příznaků vztekliny. Ježto pak nebylo zjištěno ani během soudního řízení, zahájeného proti Antonínu B. pro přečin § 335 trest. zák. u krajského soudu v Ch., ani během správního řízení samého, že Antonín O. byl pokousán v inkubační době vztekliny, t. j. mezi 12. dnem až ca prvním rokem přímo předcházejícím jeho onemocnění, jiným psem než výše jmenovaného, aniž konečně zjištěna v době právě uvedené vzteklina některého jiného psa v H., a Antonín O. sám onemocněl vzteklinou dne 16. října 1922, tudíž v takové době po zranění, ve které nejčastěji u zraněných osob vzteklina vypuká, jest nepochybno, že O. byl infikován psem náležejícím Antonínu B. a že tudíž i v době pokousáni Jiřiny D. byl tento pes nemocen.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná namítá předně, že veř. nemocnice může se domáhati svých nároků v cestě správní jen proti ošetřovanci samotnému a nikoliv též proti třetí osobě (majiteli psa). Proti třetí osobě nutno vymáhati tyto nároky pořadem práva civilního, správní úřady že nebyly tudíž příslušný o této otázce rozhodovati.
Nss neshledal tuto námitku důvodnou, ježto dekret dvorské kanceláře z 11. ledna 1816, sb. zák. pol. sv. 44 č. 3, jenž zámožnému majiteli psa a subsidiárně veřejnoprávním korporacím (státu, obci) bez ohledu na soukromoprávní zavinění proti chudému poškozenci ukládá ručení, nechtěl nikterak založiti pro něho nárok soukromoprávní cestou stihatelný, nýbrž stanoviti případ veřejné péče, jak je také v jiných oborech veřejného práva (chudinství, úrazové pojištění), kterýžto názor má také oporu v tom, že cit. dekret dvorské kanceláře uveřejněn byl ve sbírce zákonů politických. V tomto případě jedná se nesporně o nárok veř. korporace, t. j. o nárok státní okresní nemocnice na Král. Vinohradech, a nelze se tudíž dovolávati případu označeného ve stížnosti, kde vdova poškozeného domáhala se svých nároků proti majiteli psa cestou civilní.
Ve věci samé namítá stížnost — — —, že st-le nelze považovati za majetného ve smyslu cit. dekretu, ježto jest spoluvlastníkem domu čp. ... a asi 3 korců polí v ceně 27000 Kč, takže na jeho polovičku připadá jen 13500 Kč, na této polovici že však váznou knihovní dluhy a to služebnost bytu Kateřiny K., kauční pohledávka živn.-rolnické záložny do 30000 Kč, vyčerpaná částkou přes 27000 Kč, pak pohledávání Dra Josefa B. 3000 Kč a Jana D. 1000 Kč kromě úroků z prodlení, takže jest majetek jeho úplně prodlužen.
Žal. úřad opřel svůj výrok o náhradní povinnosti st-lově o zmíněný dekret dvor. kanceláře z 11. ledna 1816, jenž ohledně náhrady léčebného chudých osob, poškozených vzteklými psy, stanoví, že pravidelně, t. j. v první řadě, jest k náhradě těchto nákladů přidržeti majetného (»vermöglich«) vlastníka psa a že jinak hradí třetinu místní obec spolu s pozemkovou vrchností a další dvě třetiny státní pokladna.
V nál. Boh. 3971 adm. vyslovil nss, že slovo »vermöglich« v cit. dekretu má smysl »vermögend« .(zámožný, majetný) a že z protikladu »chudý«, »nemajetný« na jedné a »vermöglich« na druhé straně plyne nade vši pochybnost, že zákon za kriterion náhradní povinnosti vlastníka psa staví majetnost, t. j. nadbytek majetkových hodnot, protiklad to nemajetnosti a chudoby.
V tomto případě vycházel žal. úřad ze zjištění, že st-l jest majetný, a založil tento svůj úsudek na skutečnosti, že st-l jest vlastníkem domku a že není prokázáno, že by měl knihovní dluhy. Z obsahu nař. rozhodnutí jest patrno, že žal. úřad vycházel z právního názoru, že při úsudku o tom, sluší-li osobu, jejíž náhradní povinnost jest určiti, pokládati za majetnou ve smyslu cit. dekretu z r. 1816, jest hleděti pouze k dluhům knihovním. Avšak pro posouzení, zdali osoba, jejíž povinnost k náhradě léčebních nákladů se má určiti, jest majetná ve smyslu svrchu uvedeného dekretu, jest vzíti v počet nejen dluhy knihovní, nýbrž i dluhy neknihovní. St-l již v rekursním řízení poukazoval k tomu, že má toliko půl dřevěného přízemního baráku a asi 3 korce polí na polovic s manželkou a že na jeho polovici vázne pak více než 30000 K dluhů, takže jeho majetek jest úplně prodlužen. Ze spisů a to z protokolu ze 14. listopadu 1921, obsahujícího udání st-le, jde, že on má, dle tenkráte předložených stvrzenek, neknihovních dluhů 19150 Kč a že jest jeho polovice majetku předlužena. Dále mluví se ve zprávě četnické stanice ze 7. ledna 1922 o výpůjčce st-lově 17000 Kč. Vycházeje ze shora uvedeného nesprávného právního názoru, nekonal žal. úřad o tvrzeném mimoknihovním zadlužení a také ne i knihovních dluzích šetření a neslyšel o tom ani st-le, takže jest správní řízení v podstatných směrech vadným a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 5235. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 726-728.